klimbim343 komentáře u knih

Podle Zítka Vlčková neměla do svých 25 let vztah s žádným mužem a byla pannou. Ale historik Jan Berwid-Buquoy uvádí, že první opravdový sexuální poměr prožívá jako školačka s manželem své učitelky, historikem, universitním profesorem Václavem Novotným. Tento styk však pro ní měl celoživotní nedozírné následky. V roce 1889 se s panem profesorem dostává do jiného stavu. Je jí teprve 14 let. Má strach a svěřuje se své tetě, nevlastní sestře svého otce, Evě Šulcové. Ta zařídí potrat. Zákrok je proveden neodborně, Anna se stane neplodnou a zůstává u nevlastní tety Šulcové, která si jí adoptuje – tolik Berwid-Buquoy. Další známost měla mít Vlčková v Paříži s českým stomatologem Rudolfem Maxou, což se do Zítkova příběhu o nadmíru počestné Vlčkové – Benešové také nehodí a navíc, podle Maxova svědectví, pracovala v nějakém pařížském baru a následně byla, zřejmě s nějakou pohlavní chorobou hospitalizována, což vztah s Maxou ukončilo.
Krásnopisec české historie Zídek „krmí“, bez ohledu svou pověst. Mnohé, co píše se nestalo, stát nemohlo nebo se stalo jinak.
Podle Beneše v Londýně roku 1940, jak to sdělil svému životopisci E. B. Hitchcockovi - „Beneš přijel z Kožlan do Paříže v srpnu 1905. Měl prostředky na cestu a 30 Franků na počáteční výdaje“.
Historik Klimek: - „Ubytoval se v jedné místnosti bývalého kláštera a živil se chlebem s marmeládou“.
Podle Zítka, byly dívky Benešem „okouzleny“. Beneš v Paříži plné lesku a elegance, vypadal v omšelém ustrojení na první pohled hůře, než mnohý tamní bezdomovec. Se svou zakrslou postavou, prořídlými vlasy, nazrzlým knírem a huhlavým hlasem mohl vzbuzovat snad soucit. V očích dívek to byl ubožák, nebyl to prototyp muže, o kterém by snily nebo je „okouzlil“, ale světe div se, podle Zítka oni prý vytvořily s Benešem „čtyřlístek“ a „Od této chvíle chodil tento čtyřlístek společně, pořádal výlety do okolí Paříže, vycházky do galerií, navštěvoval divadla“. Zídek nepíše, kdo zcela nesolventnímu Benešovi platil vstupné do divadel a galerií, cestovné na výlety, jestli s sebou nosil svůj chléb s marmeládou nebo mu Oličová oběd zaplatila.
Na okraj: Z. píše o sestřenici Oličové – „Šmolíkové“, ale ta se jmenovala Smolíková, měla vážnou známost se Švihovským a ta snad jezdila s Benešem na výlety a chodila do divadel, nebo šla raději se Švihovským do kavárny a restaurace.

Mnohé, co tento autor ve své knize napsal, je v rozporu s výpovědí samotného Beneše, tak jak to v Londýně roku 1940 sdělil svému životopisci E. B. Hitchcockovi (dále zkratka Beneš/Hitchcock – B/H.) vydané v Praze roku 1947 pod názvem „Zasvětil jsem život míru“. I dobová svědectví nejsou v souladu s tím, co píše Zídek a jemu podobní „výtvarníci“ českých dějin. O intimním životě Vlčkové - Benešové se Zídek nezmiňuje, pouze píše, „že přesto, že se léčila, nemohla mít děti“, z čehož lze usoudit, že pohlavní orgán této jinak zdravé ženy utrpěl nějakou újmu a podle Zítka tahle pěkná, urostlá vesnická holka, později vyspělá žena nikdy neměla žádný vztah s nějakým mužem a podle toho, šla ve svých 25 letech do manželství s Benešem jako panna. Jedno důvěryhodné svědectví je však o tom, že Vlčková měla v Paříži, předtím než tam údajně poznala Beneše (za 1. rep. se ve školách učilo, že se seznámili ve Švýcarsku), známost s českým stomatologem MUDr. Rudolfem Maxou, což se do Zítkova příběhu o nadmíru počestné Anně Vlčkové nehodilo. Při odchodu tehdejší „první dámy“ do exilu roku 1938 ji český tisk hodnotil jako "poživačnou blondýnu“, která měla "chorobnou zálibu v diamantech, kožiších, maršálovi Vorošilovovi a nedemokratickém chování". Sestřenice Oličové „Šmolíková" Se jmenovala Smolíková.