Knihomlok2015 komentáře u knih
Začínám opravdu hodně litovat toho, že jsem si kdysi tuhle ságu v těch Levných knihách i přes ty chybějící stránky nekoupila. Sakra, sakra, sakra.
Krásná pohádka o tom, jaký by svět měl být. A že bychom takových pohádek potřebovali mnohem víc je doufám jasné všem.
Irving je rozhodně zajímavý spisovatel a já se začínám neuvěřitelně těšit na tu hromádku knih od něj, kterou mám doma, ale kromě toho, je to i zajímavý člověk a spojení těchhle dvou osobností do jedné knihy bylo alespoň pro mě velmi příjemným (byť trochu krátkým) zážitkem.
A je to tady, zase jedna z těch knih, o kterých vím, že jsou dobré, ale nemám vůbec ponětí, jak to napsat.
Milostný příběh zahalený v plášti sci-fi a sci-fi odhalené jako špinavá prostitutka až na samou dřeň.
Hibernace, ze které vám budou trnout zuby a cestování vesmírem, ze kterého vás bude bolet hlava.
Zákony fyziky, o kterých jste nikdy neslyšeli, pojmenované do vědcích, o kterých nemáte ani ponětí. A ani ty ostatní, co jste si mysleli, že znáte, nedávají najednou bůhvíjak hluboký smysl. (Opravdu bych právě potřebovala hodně dlouho konzultaci u geniálního fyzika, který by mi odpověděl na několik zásadních otázek.)
Všechno je najednou přesíváno přes brutální síto zahrnující téměř celý vesmír a první dvě knihy se zdají pouhou hrou na domácím písečku hodnou stejné pozornosti, jaké věnujeme jedinému zrnku písku právě v té malé hromadě. (o to temnější, že to nejspíš zcela odpovídá realitě)
A hodně tomu napomáhá i to, jak je tahle trilogie strukturovaná. V každém dalším díle se z hlavních postav stávají ty vedlejší a mizí v propadlišti dějin. Každou knihou se taky vzdalujeme naší rodné hroudě dál a dál, až i ona mizí v nenávratnu postradatelného. Objevují se lidé, kteří by měli být dávno mrtví a i ti skutečně mrtví vrhají dlouhé stíny. A jediné, co drží tuhle skládačku pohromadě, je tak vlastně časová linka lidské rasy jako takové (i když i čas je najednou pružnější než se zdá – a to nejen díky té proklaté hibernaci), na kterou je i tak na konci nahlíženo jako na něco pomíjivého a nehodného valné pozornosti, ostatně jako na všechno ostatní v tomhle vesmíru.
Takže teď jsem si vlastně jistá jen jediným, opravdu by mě zajímalo, jak se na tuhle trilogii bude lidstvo dívat, až jim opravdu za okny bude vládnout vakuum. Nesmrtelná klasika nebo brak? Co myslíte?
Tak jsem měla pravdu. Jak jsem si u prvního dílu stěžovala, že mi tam něco ke spokojenosti chybí, tak právě tohle bylo TO něco. Život zhýralé anglické šlechty ve stínu umění a války, byl pro mě opravdovým zážitkem. (jo prej džentlemani - opět velmi pobavila slova Albieho babičky o tom, že všichni gayové jsou vlastně zastydlí puberťáci a vůbec to jak pragmaticky všichni k tomuto tématu přistupovali - dělej si co chceš, ale dědice prostě zplodit musíš) A všechny ty odkazy na neznámé zavrženíhodné malíře v čele s Monetem a nějakým tím Španělem jménem Pablo (!), válečná propaganda psaná autory takových literárních hrdinů jako byl Sherlock Holmes, lehké otření se o Winstona Churchilla, nenávist a linčování, pacifisti a jejich marný boj i ten hořký konec všech těch obrazů, to mě prostě neskonale bavilo.
Ale stejně se mě nejvíc dotklo to zjištění, že Albie a Oskar se pohybují ve stejném koutu Afriky a co všechno by to mohlo nakonec znamenat. (opravdu mi v tu chvíli přejel mráz po zádech)
Takže nevím jak vy, ale já se opravdu začínám těšit jak s rodinou Lauritzenových prožijeme druhou světovou válku.
PS: Nedalo mi to a mrknula jsem se na pár obrazů Hanse Gudeho - a musím uznat, že v jeho podání jsou Norské fjordy, jezera a hory téměř tak dokonalé jako Nový Zéland v podání Petera Jacksona.
Tak jsem to dočetla (teda jenom tu českou část – a ano opravdu jsem naštvaná) a musím říct, že v horší chvíli to snad ani skončit nemohlo. Můj postoj k té poslední větě už znáte.
Mimochodem jsem si říkala, že si to budu pěkně dávkovat po troškách jako šafránu, aby mi to vydrželo dýl a vydržela jsem to tři dny, než jsem pak půlku knížky dala během pár hodin. (takhle k pevnosti mých předsevzetí)
Ale když ono všechno tak neuvěřitelně hladce směřuje (teda předpokládám) ke střetu s tou prokletou bílou ženou a ještě ke všemu jsem jako na jehlách, v koho že se nám to promění Web (jsem si skoro jistá, že to není jen tak nikdo – když už nic jiného strašlivě by mě zajímalo, co všechno by Fitze mohl naučit) a co bude sakra s tím čekajícím šaškem. (o to horší, že vím, že existuje ještě jedna trilogie) A to že Tomův život se rozpadá jak hrad z písku a mnohem víc lidí najednou ví, kdo to je, to je prostě… (viz Burrich), o Thickových nenávistných šťouchnutí nemluvě a stovkách dalších skvělých detailů, které tvoří tenhle příběh (taky se vám nejpodezřelejší postavou knihy zdá Riddle?). Je to prostě pořád dokonalé a já mám skoro stoprocentní pocit, že si nakonec ten poslední kousek přečtu v originále. (kdybyste znali mé zrezlé a nikdy příliš promazané jazykové schopnosti v angličtině, chápali byste, že zrovna tahle série je moje opravdová srdcovka, protože nemáte ani ponětí jak obrovitánský úkol přede mnou leží)
A proto, né že bych vás naváděla k revoluci, ale přeci jen na vás musím naléhat. Neměli bychom se jako čtenáři přeci jen vzbouřit a založit si vlastní malé nakladatelství, které by dokončovalo tyhle nedovydané série? Protože nevím jak vy, ale já už jich mám doma na můj vkus až dost a naprosto mě děsí, kolik takových ještě do konce svého života nasbírám - kromě Hobbové, ještě i Novickovou, Butchera a Redicka, co si tak namátkou vzpomínám a u všech mi přijde obrovská škoda, že nemám v knihovně po ruce ty další díly. :-(
Řeknu to asi takhle, zatímco na film se během svého života nejspíš ještě několikrát kouknu (řekněme si to popravdě - jako dcera autobusáka k tomu mám víc důvodů než jen jeden), tak tuhle knížku už asi neotevřu nikdy.
Vždycky mě tak trochu rozčilovalo, když někdo v komentáři užíval to zatracené spojení - na prvotinu to není vůbec špatné (vždycky jsem totiž měla pocit, že to tu knihu spíš shazuje než oceňuje) - ale tentokrát se tak trochu nechám taky zlákat tím protivným tvrzením - protože jestli je tohle jen "ta zatracená" prvotina, musím říct, že už se moc těším na další knihy od téhle autorky, protože tohle bylo opravdu velmi příjemné počtení. (né opravdu nedodám, na prvotinu:-)
Páni. Věřte mi, kdybych mohla napsat víc, udělám to, ale nedostává se mi slov - jak moc mě tahle kniha dostala. Takže prostě a jednoduše jen - PÁNI. (a víte co, jsem neskutečně ráda, že jsem a nejspíš i navždy budu v té skupině pravověrných čtenářů téhle knihy)
Ať už si myslím o téhle knize cokoliv, to malé poťouchlé pošťouchnutí na téma, že každá civilizace se nakonec zničí sama, mě opravdu potěšilo.
Mohlo to být lepší? Samozřejmě, že mohlo. Taky mě v jednu chvíli opravdu hodně zamrazilo, když se najednou začalo mluvit o cestovatelích po světech, objevily se vrtulníky a atomovky a možná i něco mnohem vyspělejšího. (a ti elfové mi tam přišli taky hodně divní) Ale taky to mohlo být mnohem horší, protože naštěstí se zavčasu všichni ti důležití chopili mečů a dýk, nasadili nasupené výrazy (hlavně jeden božskej nesmrtelnej parchant) a nedovolili, aby fantasy prohrálo se sci-fi. (Jen kdyby to přežilo pár lidí navíc, vůbec by mi to nevadilo:-(
I tak mi ale přijde, že tohle všechno byla jen taková hodně dobrá předehra k něčemu mnohem většímu. Protože mi prostě nevymluvíte, že až se vrátí na Trin bohové, nebude to hustý, že ten Marius tam měl jen takhle vyšumět do ztracena a vůbec, že všichni ti mrtví a pohřbení jsou všechno, co jsme měli dostat.
Takže já se prostě hodně těším do jakejch sraček se Trin zase příště dostane a hlavně, kdo ho z toho dostane.
Je zajímavý, že tenhle druhej díl převrací ten první vlastně úplně naruby a přesto ho miluju úplně stejně. Z pohádky se stává promyšlenější příběh s temnou historií (vlastně s jakoukoliv historií, protože minule se tohle vůbec neřešilo a příběh žil jen přítomností) a tam kde byly pevně stanovené hranice mezi dobrem a zlem, je teď vše promícháno tak důkladně, že vlastně vůbec není jisté, jestli lze dobro a zlo od sebe vůbec nějak jednoduše černobíle rozlišit. Největším příkladem jsou samotní Ezzarijci, kteří se z oddaných hrdinů obětujících své životy pro dobro všech, změní v pouhé fanatiky během jediného šíleného činu. Pevným bodem příběhu tak zůstává jen Seyonne a jeho tvrdohlavá až přímo šílená snaha dopátrat se pravdy.
Asi největší změna se ale stejně odehraje mezi démony, protože zatímco v prvním díle jsem zcela bez námitek přijala ze své, že jsou prostě výtvorem přírody asi jako zimní bouře, tady jsou najednou organizovaným národem se všemi jeho chybami i přednostmi. (a to nemluvím o jejich minulosti - ach můj bože Denas a Tyrrad Nor - ale o tom až ve třetím díle, že)
Ale stejně je to pořád neuvěřitelně dokonalý a já prostě miluju tu euforii, kterou ve mě takhle knížka i po tolika letech probouzí (v práci už mě dokonce podezírají, jestli nejedu v lehkých drogách:-).
A nejlepší na tom je, že vím, že to tak bude i ve třetím díle a tahle nálada mi vydrží ještě pěkných pár týdnů.
Zatím je ten příběh až moc přímočarej - (ne)chce se mi to říct, ale dokonce až příliš jednoduchej (ono možná volbou vypravěče to ani jinak nejde) - naštěstí někdo mnohem chytřejší než já, už hodně dávno řekl, že v jednoduchosti je přeci taky krása - a krása v téhle knize rozhodně je.
A já teď už jen doufám, že v dalším díle se nám to začne přeci jen trochu víc zamotávat (poslední kapitoly vzbudily velké naděje), a taky že proboha paní spisovatelka nechytne ten podvratný virus, který v poslední době řádí mezi spisovateli jako mor, a nezačne mám pětadvacítku nadšeně likvidovat.
Musím říct, že Pan Robert Jackson Bennett se mi zažírá pod kůži pořád víc a nemůžu se dočkat dalšího jeho dílka. Protože jestli to bude i nadále takové, tak to bude ještě hodně příjemná a dlouhodobá záležitost.
Mám ráda ten film a budu mít ráda i tuhle knihu, ale už navždy to pro mě budou dvě naprosto odlišná díla. (jediné, čeho lituju je ten iritující filmový přebal:-(
Taky bych si přála, aby ten rok 1983 byl přesně takový, jaký si ho Felix představoval, ale podle autorova doslovu, to tak pro jeden a půl miliónu dětí nebylo, a to je na tom příběhu to nejhorší.
Tak téhle knize lze vytknout jen jediné, na přebalu by se mělo nenápadně umístit varování, že po jejím přečtení zatoužíte přestěhovat se do Švédska - protože i přes všechny útrapy hlavního hrdiny jak se adaptovat, je prostě a jednoduše ten malý červený domeček na břehu jakéhokoliv jezera mým malým "švédským" snem. A to nemluvím o tom, že mám opravdu velkou chuť projít si po dlouhé době (bez dlouhého přemlouvání) IKEu a hledat tu malou sobí veverku.
Takže takhle. Předem avizuju, že můj šálek kávy je fantasy. Ale protože jsem chtěla najít pod stromečkem nějaký tvrdý dárek, dostalo se ke mně i Silo. (když je knížka dobře napsaná, na žánru přece nezáleží ne?)
A dostalo mě? Bohužel musím říct, že úplně ne. Né že bych se celou dobu nudila (těch prvních 200 táhnoucích se stran byla pro mě ale opravdu zatěžkávají zkouška), né že bych se skoro nezamilovala do pár opravdu skvělých postav (kdyby měli trochu víc času a prostoru), né že bych nechtěla vědět, jak to vlastně dopadne a konec nepřečetla vlastně za dva dny. (ten nebyl úplně špatnej – zvlášť Sólo to zachraňoval jak se jen dalo) Ale celou tu dobu, jsem si připadala jako bych tu knížku četla s ochranným oblekem na těle, odříznutá od emocí jak jen nejvíc to jde, jako by ony byly tím největším toxinem obklopující sila.
Sotva moje srdce zaplesalo nad pěkně se rozvíjející postavou hodnou toho nejjemnějšího čtenářského hýčkaní, autor ji prostě (čtěte sprostě) a jednoduše odpravil (hlavně na začátku mě pěkně párkrát dožral, vůbec za tu první smrt jsem měla chuť mu vyškrábat oči – a neospravedlňuje to ani fakt, že tím se to všechno dalo do pohybu), a i když Jules byla holka s ostrými lokty a bystrou myslí, tak nějak jsem pořád čekala na něco, co jsem nakonec vlastně nedostala.
A co je horší na další díl mě mnohem víc nalákaly komentáře tady na databázi, než kniha samotná a to je myslím trochu málo na jakýkoliv žánr. Takže to chvíli nechám uležet, počkám až vyjde i trojka, pročtu pár dalších komentářů a pak se teprve uvidí, jestli se do toho pustím ještě dvakrát.
Další důkaz toho, že Host si opravdu umí vybírat. Jen tak dál. Pro mě opravdu velmi příjemné překvapení - a to jsem velmi dlouho váhala, jestli si ji pořídit.