Knihomura komentáře u knih
Všechny historické knihy Hany Körnerové jsou podobné, ale čtou se dobře.
Další svědectví o šílené době, kdy mám pocit, že i když to u nás bylo podobné, nedosahovalo to takto zrůdných rozměrů. A bohužel to nekončí ani v současnosti - Severní Korea, Ukrajina,...a bůhví o čem ještě nevíme.
Krásné. Až mne udivilo, že to není tak dávno a tak hrozné pohrdání a zacházení jen proto, že někdo má odlišnou barvu kůže. Domnívala jsem se, že se toto dělo dávno v historii. I když co se divím. Xenoxóbní myšlení a rasistické smýšlení /ač k tomu nemáme zas až důvod/ se děje u nás směrem k uprchlíkům právě nyní. Jak smutné.
A takto kniha vznikla - viz rozhovor s Daisy Mrázkovou:
Můj medvěd Flóra je prý skutečný příběh, je to pravda?
Ano. Flóru našel náš syn Cyril, který žije ve Švýcarsku. Neumím si vymýšlet, já jenom tak zaznamenávám, když se něco zajímavého děje. Jemu nebylo šest, jak je to v knížce, tam jsem nakreslila chlapce asi šestiletého a dala jsem mu jméno Petr, kdežto nášemu Cyrilovi, když našel Flóru, bylo asi osmnáct, mutoval. Chodil pomáhat Janu Kotíkovi na Vinohrady napínat plátna a jednou tam v parku, jak je to v knížce, uviděl Flóru. Šatičky neměla, bylo to strašně špinavý, on to prostě přinesl večer domů, stál támhle ve dveřích, takhle to držel za nohu a říkal: «Mami, hele, vidíš ty oči? Já jsem to tam nemohl nechat.» Tak jsem viděla, že je zle a že tohle se u nás už vyhodit nesmí, takový on byl. Jedno ucho Flóra nemá, tady má přeražené očičko a on říkal: To já jí spravím a našiju jí nové chlupy. Ale ono to nebylo vůbec potřeba, ona začala vypadat šťastně i bez toho. A šatičky jsme jí dali po jedné panně, kterou jsme dostali od Adriany Šimotové. A on – ten medvídek – je tady až dodnes s námi.
Tohle je teda tragické. Nechce se mi věřit, že by se to mohlo dít. Dětem. Ale určitě jsou ve skutečnosti daleko hroznější situace. Dospělí se snad mohou nějak trošinku ubránit. Ale malé, důvěřivé děti.... je mi těžko.
Od začátku bylo téměř jasné jak to dopadne, přesto se velmi dobře četlo. Vtipně napsáno.
Není to špatné, ale Životice od Karin Lednické mi přišly lepší. Tam je tragédie popsaná podrobněji a méně "románově". Nicméně i toto připomíná něco, co jsem doteď ani netušila.
Z toho úplně ční, jak spolu nedokážeme komunikovat a jak je to v životě důležité. Tak to alespoň působí na mne.
To by si měl přečíst každý. Podobně jako Hlemýždím tempem. Přečteno budete mít za 15 minut, ale myšlenky jsou na celý život.
Skvělý František Nepil!
Když čtu jeho knihy, v duchu slyším i jeho nezapomenutelný hlas. V adventním čase neodolám a vracím se k jeho povídání o Vánocích. Bezkonkurenční je : Jak rozbalovat vánoční dárek. Přidávám audiobonus. ;-)
https://www.youtube.com/watch?v=i0vYwuycwf0
Autorka poskládala různé osudy lidí, které vyslechla v projektu "Paměť národa" a napsala příběh, o kterém budeme přemýšlet.
Kruté, co naši nejbližší před námi tají ve snaze nás ochránit, ale...
Jediná kniha o Karlu Gottovi, která není na "objednávku". Rozhodně stojí za přečtení. I když nekritičtí fanoušci ji pravděpodobně znectí.
Tak nevím. Na Hanu to nemá, ale stále je to dobré čtivo - přečteno za jeden den. Možná že mi vadí ten pocit, že by to mohlo takhle blbě dopadnout. Současná situace u nás je hodně na hraně.
Připomínalo mi to knihy od Viktorie Hanišové. Drsné příběhy - i takový může mít někdo život.
Skvělé, překvapivé, mnohovrstevnaté, žádné letní zamilované čtení, nicméně stojí to za to!