Kochy84 komentáře u knih
Skvěle napsaná a hodně drsná kniha.
A nejlepší na tom všem je, že to tak nějak všechno opravdu bývalo.
Já si jako malý kluk z Plzně severu myslel, že vrchol jha zažil můj praděda, když jako dělník ve Škodovce vstával denně v půl čtvrté, pak šli jako parta chlapů osm kilometrů pěšky (přes kaolinový důl navíc) a to teprve dorazili na vlak.. a pak rozečtu Šikmý kostel, kde hned na prvních stránkách moje předky zahanbí havířské ženy vyrážející na pouť za levnou Polskou solí (tenkrát ještě neměla ten posypovej mediální obraz)
V té knížce je toho hrozně moc. Zdánlivě banální rodinné historie i velké světové události. Uvědomíte si, jaké štěstí máme, že pracujeme na povrchu, jak silní lidé tehdy museli být a přesto brali život tak nějak přirozeněji než ho bereme my. My si pořád na něco stěžujeme. A přitom si troufám říct, že málokdo z naší generace stal před dilematem "buď dáš děti do české školy anebo přijdeš o práci."
Hodně věcí pro mě byla novinka, vůbec jsem třeba netušil o tom, že se to na Těšínsku mydlilo ještě dva roky po první světové. Hlavně, že jsme v dějepise pořád dokola probírali pravěk..
Těším se, až si přečtu druhý díl. Ale první byl tak silný, že to nebude rozhodně hned.
(SPOILER) Já jsem teda doufal, že mi Ježíšek pod stromek přinese nového Výra, Marťan mě před lety naprosto dostal a na Artemis vzpomínám kladně, prima oddechovka o měsíci. A teď jsou vánoce 2021, já držím v ruce Spasitele a říkám si "ty vole, to je tlustý.."
Nebudu napínat, není. Weir má totiž neuvěřitelný talent vyprávění. Knížka vás do sebe vtáhne a než se nadějete, je tu konec. Jinak je tam všechno co ve správné SF má být. Hrozba přesahující globální rozměr, cizí lodě, nepodařená hibernace, drzý palubní počítač a dobrý konec. A protože je autor zároveň hodně zběhlý v popkultuře, hrdina hláškuje a i když se nachází v jiné hvězdné soustavě, začíná každý den kafem .
Asi bych teď hodně spoileroval a proto vám jen poradím: pokud máte rádi sci-fi, je to jasná volba. Pokud holdujete takovým těm knížkám "může se stát, protože věda", je to jasná volba. Pokud máte z nějakého důvodu potřebu si při čtení představovat Ryana Goslinga, je to jasná volba, v připravované adaptaci by totiž měl hrát hlavní roli.
Vesnice kdesi uprostřed lesů. Jakoby mimochodem se tu dějí divné věci. Není to Twin Peaks, ale nějaké to zlo se mezi stromy taky najde. A kdo ho chce pochopit, musí začít pátrat v minulosti po Rumunských Slovácích.
Není to detektivka v pravém slova smyslu, v knize je jen jedna mrtvola a policisté, kteří to vyšetřují, jsou takoví, řekněme, ploší. Blíž než k severské krimi má kniha k takovým těm Hajíčkovo jihočeským tahanicím o grunty u lesíčka, bádáním ve starých archivech a hlavně snahou pochopit svoje kořeny.
V našem světě to není rozhodně samozřejmé. V Jelení hoře, malé vesnici mezi lesy, každý každého zná po celé generace. Přijíždí tam Linda, jejíž babička ve vsi kdysi žila, ale z nějakého důvodu se odstěhovala a nehce o tom mluvit. Linda pátrá po důvodech jejího počínání a přitom rozplétá složitého pavouka vztahů mezi vesničany. Poznává, kolik zlé krve může zasít důvod, že někdo mluví jiným jazykem, slaví jiné svátky a neustále si stěžuje, že mu na šumavě blbě roste víno a paprika.
Paní Klevisová je pro mě už delší dobu sázka na jistotu, nevybavují si, že bych od ní četl špatnou knížku. A nebylo tomu ani v tomhle případě.
Tentokrát se Bergman s kolegyní vypráví do České Kanady, aby vyšetřil vraždu, která může (ale nemusí) souviset se 14 let starým případem. Že vám námět nepřijde originální? Není, no. Nemusí být.
Síla paní Klevisová totiž není v nějakém brutálním popisování nepěkných činů jako je tomu u severských autorů, ale v poctivě budované atmosféře, kde vás nejdřív seznámí se všemi postavamiba pak se rozjede poctivá detektivní práce.
Někde jsem kdysi slyšel, že autorka větší část práce na knize neví kdo že bude pachatel. A tak každá z postav má nějakým způsobem motiv a vy jako čtenář do poslední chvíle netušíte. Tak má vypadat správná detektivka.
(SPOILER) Nečekal jsem vůbec nic, dostal jsem skvělou zábavu na 2 večery.
Knížka vpodstatě odpovídá na otázku, kterou si pokládá spousta lidí: "co kdyby Záhada Blair Witch byla kniha a odehrávala se na Slovensku?"
Je to čtivé, bloudí se tam po lese, řeší fyzika alternativních vesmírů a skutečný původ bludiček. Navštívíte zrušený blázinec, opuštěné salaše i maringotky. Potkáte děsivé děti. Navíc není vyloučeno, že některá z postav je halucinace nebo tak něco.
Kdysi jsem zažil párty na chatě v Nízkých Tatrách. Všechno co se v knize psalo se myslím doopravdy mohlo stát. A není to ani tak jinými dimenzemi, myslím, že za to může borovička.....
Hodně silné, hodně depresivní. Pro mě navíc s přidanou hodnotou západočeských reálií. Jsem nadšený a to ani nemám rád houby!
(SPOILER) Tady bylo všechno. Kryospánek, cestování časem, robotické pomůcky v domácnosti, kapitalismus a kočky, osudová žena které se nedá věřit, boj o patenty a jeden slib, který na můj vkus až moc připomínal Tři Bratry.
Je potřeba si odmyslet, že v roce 2001 se v Americe staly úplně jiné věci než jaké Heinlein předpovídal, jinak je ale jeho vize budoucnosti docela uvěřitelná, noviny jsou elektronické, ji se nějaké droždí nebo co a zlato je extrémně levné. (Dobře, ani tohle mi moc nevyšlo)
Pro milovnika sci-fi a koček jasná volba.
(SPOILER) Tak tohle byla síla. Takhle dobře napsanou věc jsem dlouho nečetl (neposlouchal).
Doktor Grábl je chirurg na malé nemocnici, řeže si svoje břicha a snaží se přežít. Udělal v životě mnoho chyb a je na dně, což mu samozřejmě nezabrání dělat další chyby dál. Je jenom člověk, na to se u doktorů hodně zapomíná. Doma má dusno, protože jeho žena a její rodiče jim opovrhují (kvůli chlastu jim zničil život), v práci dusno, protože věčně čeká kdy na něj praskne jeho minulost. A do toho věčně bez peněz. A dál už asi nebudu spoilerovat, přečtěte si to nebo poslechněte, protože tak dobře a lidsky napsané postavy jako tady hned tak nenajdete. Celou dobu jsem si navíc kladl otázku, jestli je paní Dvořáková lékařka, protože život ve špitále je popsaný vážně výstižně včetně různých operačních postupů a diagnóz. (Jsem laik, ale moje bývalá žena byla sestra ve fakultce, člověk něco málo pochytí...)
Ze tří věcí, které jsem od autorky četl (ještě Vrány a Dědina) je podle mě Chirurg jednoznačně nejlepší.
(SPOILER) Z knihy plyne ponaučení, že zahrávat si se stařenkama se nemusí vyplatiti, zvlášť když se jedná o vdovu po plukovníkovi.
Knížka je plná humoru černého jak ruského vojáka po setkání s finským Molotovým koktejlem, hodně se tam pije, souloží, berou s drogy a experimentuje s jedy. Zabíjí se zvířata, kradou auta a lodě a taky se dozvíme, co se stane s úhořem když chytí AIDS. Takové absurdní úvahy, zvlášť když Vám je do uší nevzrušeně předčítá Milena Steinmasslová, to já můžu. A sám sobě se divím, že jsem Paasilinnu neobjevil dřív.
Velká Sova patří k nejlepším českým detektivním postavám (a jasně, je to i tím jak dobře ji ve filmech zahrála Klára Melíšková, kterou jsem měl při čtení neustále před očima.) A pevně doufám, že nás čekají i další její příběhy. Nebýt toho konce, který byl i na mě celkem drsný, neměl bych nejspíš co vytknout. Spoilerovat nebudu. Jestli komisařku Výrovou znáte, knížkou neprohloupíte. Jestli neznáte, začněte od začátku série.
Kdysi jsem podobně hltal "Hlídky", takový ten magický a zároveň nepříjemně povědomý a blízký svět. Tak jen doufám, že Ghlukovskemu nehrábne stejně jako Lukjanenkovi.
Jsme v roce 2033, na povrchu se nedá vydržet a život zůstal ve stanicích metra pod Moskvou. Možná i v jiných městech, ale to se v Moskvě dneska už nedá zjistit. (Plzeň má smůlu, i když takové pivovarské podzemí... No nic. )
Hlavní hrdina Arťom, mimochodem vůbec nezávidím tomu kdo musel všema deseti celou knihu sázet, já když mám napsat "ť", trpím. a tady je tak desetkrát na stránce.. k věci. Hlavní hrdina Arťom se ocitá před úkolem. V první polovině knihy sledujeme klasickou "Odysseu" někoho, kdo byl nuceny opustit svůj domov a potkává nejrůznější subkultury, v části druhé už je potřeba nějakého většího cíle (něco jako posbírat pár siláků a jít hodit prsten do nějaké hory nebo co) načež v úplném závěru přichází...... Neřeknu vám to, přečtěte si to!
Funguje to skvěle. Dmitry má dar popisovat, ze stránek úplně kape tísnivá atmosféra uzavřených tunelů, trosek a zmutovaných živočichů. Potkáme se s drezinou s komunisty, se stanicí plnou nácků i kanibalů věřících v obřího červa.
Těším se na další díly a po závěru tohohle jsem zvědavý jaké vůbec budou.
Já vím, že je to dětinské, nevkusné a literárně nevýznamné, ale přiznejme si, i ten největší intelektuál potřebuje jednou za čas číst věty, které přirovnávají bodání do zmrzačených těl k pyji pornoherce pronikajícího do dobře namazané herečky.
Jestli vás stejně jako mě před lety naprosto míjela upirská sága Stmívání, v příběhu slovanského upíra Jana Bezzemka se najdete. Zjistíte, co mají společného upíři a mimozemšťané, co se ukrývá ve vojenském újezdu Libavá a co si autor (žijící v Bruntále mimochodem) myslí o Ostravě.
Knihy jsou svižné, bez výraznějších hluchých míst, plné násilí a černého humoru, popkulturních odkazů a krve. Je to záchodová literatura, ale zatraceně dobře napsaná, na nic si nehraje a to je na ní super.
Navíc cením autora za jeho otevřený dopis kolegovi Ljukanenkovi, který podobné téma zpracovával s obrovskou dávkou patosu, vážnosti a navíc se poslední dobou ukazuje, že je tak trochu nacíček..
(SPOILER) Tohle je 5* z nostalgie. Š+G znám nazpaměť od útlého dětství, knížka patřila k mým nejmilejším přírůstkům naší venkovské knihovny a od nějakých, řekněme devíti let, jsem jí přečetl třeba dvacetkrát. Kromě toho jsem jeden čas sbíral cokoli Š+G zanechali v audio podobě, šíleně prostříhanými vinyly počínaje (dneska s odstupem času tehdejší cenzory chápu, některé věci aby mohli vydat, musely přijít na řadu nůžky.), Pupakem a Besidkami konče.
Ruku na srdce, povídky mají velmi proměnlivou kvalitu, jedno je ale spojuje. Perfektní cit pro jazyk, pointy (možná někdy trochu kostrbaté) a humor, mnohdy velmi černý. Bylo vidět, že je psali mladí kluci (Grossmann umřel ve třiceti letech) s láskou k češtině a nenávistí k hlouposti, omezenosti a vládnoucí garnituře.
Jako děcko jsem nejvíc oceňoval takové ty "Dada" povídky ze školního prostředí, plné hlášek a trefně vypozorovaných situací (výchovný koncert, branné cvičení, pozemky, doktor Zelí a jeho výlet do Zoo a pod.), už v raném věku mi ale přišlo divné, že se školní výlet v Plzni má zabývat švestkami a jejich proměnou v alkohol, tady jich zase tolik neroste. (Z téhle povídky si ale beru často větu "Jak můžete sedět celý den v hospodě když venku tak krásně prší")
Někde jsou to vysloveně karikatury - Quido shání nevěstu, Výlet do hor, Můj první klobouk (chlapec co zabránil vlastní hlavou vlakovému neštěstí a od té doby má hlavu ve tvaru elipsy, takže mu žádný klobouk nepadne, desim se dne kdy to dá někdo zpracovat ChatGTP)...
Některé jsou vysloveně satirické, až mi není jasné, jakto, že tehdy vyšly ("Kosmonaut, to bys zapsal, viď, Paďoure..")
Jak se říká, že stará láska nerezaví, v tomhle případě to naprosto funguje. Četl jsem povídky asi po patnácti letech a bavil jsem se královsky. A zároveň mi bylo trochu smutno nad osudem téhle geniální dvojice, protože po tom, co Jirka odešel, Slávek už nikdy nebyl jako dřív. Proměnil se v přísného učitele (prý mu dokonce přezdívali Medvedar) a i když se Sobotou a Nárožným, později pak s Krampolem nebo Klukovou či Bubílkovou udělal ještě spoustu srandy, už to bylo jiné, chyběla tam ta klukovská odvaha napsat cokoli, třeba o tom jak ve vinohradském činžáku vykrmovali prase.
Kdysi jsem slyšel jeden hodně černý vědecký vtip.
Kolik astrofyziků potřebujete na výměnu žárovky? No jestli je jeden z nich Hawking, tak minimálně dva..
Věřím, že on by se mu taky zasmál, měl velký smysl pro humor, dokázal to mimojiné svým vstupem do "popkultury", učinkováním v různých seriálech atd. Ale v první řadě byl vědec. A to ne jen tak ledajaký.
Knížku jsem léta odkládal. Pořád jsem si říkal, že to nemůžu v životě pochopit. Fyziku jsem měl na gymplu stabilně za tři a víc energie než snaze něco pochopit jsem věnoval snaze vymyslet různé kreativní způsoby jak sabotovat laboratorní práce. A přitom kdybych se snažil, přinejmenším bych hodně věcí dokázal pochopit.
Knížka se ke mně dostala v audiopodobě načtená Filipem Švarcem. To je ono, řekl jsem si, když se budu nudit, zavřu oči a budu si představovat Hammonda z Top Gearu. Nebylo potřeba.
Hawking byl vědec, který když něco řekl, většinou to tak bylo. A když tedy knížku pojmenuje "Stručná", bude opravdu předpokládat, že čtenářovi musí věci vysvětlit trochu polopaticky. Díky tomu jsem mimojiné asi poprvé v životě pochopil, co se skrývá pod onou tajemnou teorií strun.
Teď mám tedy hlavu jako pátrací balon, ale hrozně bych chtěl ve studiu pokračovat. Vidím, že toho Hawking napsal víc, nastal čas doplnit si obzory.
(SPOILER) Tohle byl perfektní brak!
Pana Maye mám zafixovaneho jako "ty skotské detektivky", některé mě bavily velmi, jiné míň, ale tahle se mi vysloveně trefila do vkusu.
Je to trochu sci-fi, zajímavé je, že jestli je pravda, že byla kniha dopsaná ještě před vypuknutím pandemie, pak se na několika místech May dost trefil s tím, jak to asi bude vypadat a to včetně roušek a zákazů vycházení a domobran. (U nás se naštěstí nestrilelo, ale lidi furt bonzovali měšťákům...)
Bavil jsem se i přesto, že cca od třetiny knihy mi bylo jasné jak to skončí, kdo je pan Smith a kdo všechno ještě umře. A to povětšinou rukou jednoho z nejzábavnějších vrahů vůbec. Líbilo se mi, jak takové ty vidlacke typy "cizáky tu nechceme" s bouchačkami v neproskolenych rukou zde zastupovala bohatší vrstva lepších lidí izolovaná na ostrově. Líbilo se mi, že i když je pandemie a zákaz vycházení, život (noční) si vždycky cestu najde. A v konfrontaci s realitou z ČR mě na tom místě rozesmalo, jak všichni měli roušky, desinfikovali sklenice a dodržovali rozestupy.
Ano, nebyl to typický Peter May, ale za mě možná jeho nejpřístupnější kniha. Jako audiokniha navíc skvěle načtená. Asi bych si rád přečetl nějaké volné pokračování..
Alternativní historie v podání autorky bestsellerů o holocaustu? Eh..
Poprvé jsem se s paní Mornštajnovou setkal (doslova), když mě moje paní požádala, abychom společně navštívili její besedu k tehdy knižní novince Hana v rámci plzeňského Světa knihy. Do té doby jsem o ní neslyšel a tehdy mě jako autorka docela zaujala, když přečetla z románu Hana to nejzajímavější, a já si pak později doplnil ten zbytek a jednalo se bezesporu o silný zážitek, bohužel, z té knihy ve mě zůstalo jen to, že až zase někdy přijedu do Valmezu, nemám si v cukrárně dávat věneček.
Pak jsem četl Hotýlek. Z toho si vzpomínám, že to bylo hodně košaté a to je vše.
A teď tu máme Listopád.
Nevím co k té knize dodat. Jsem rád, že jsem ji četl, ale už to nejspíš nikdy neudělám. Svět pokračujícího socialismu je strašně naivní, vypadá jako laciná televizní inscenace. logických děr je tam víc než v Hunger games. Začíná to jako dystopie, pak je to chvíli Kde padají hvězdy a potom jakože Žítkovské bohyně. A ten závěr? Jako vážně? Opravdu si to paní Mornštajnová po sobě přečetla, chvíli bylo ticho a pak si řekla: "tyjo, jsem fakt dobrá.." ?
Další knížky od paní Mornstajnové číst nebudu. Už proto, že jsem namísto přemýšlení: "jak bych se asi zachoval?" myslel na to, "komu se sakra vyplatí budovat mobilní síť pro pár služebních čísel....."
Na tuhle knížku musí být nálada. Byly dny, kdy jsem se začetl a dobře bavil, pak byly dny, kdy jsem jen nevěřícně kroutil hlavou jakože "ušli jsme dlouhou cestu, jestliže se naši předci smáli tomu, že si někdo plete slova v nemateřském jazyce." Holt není každý den posvícení.
On i charakter knížky - krátké "příběhy", které se začnou poměrně rychle opakovat - profesor záda nějaké téma, třída komolí slova, nejdřív málo, pak víc, pak se začnou dohadovat, vstoupí Kaplan a se suverenitou sobě vlastní začne svérázně obhajovat svoji pravdu. Třeba "Ementalska sýra, má v sobě díra." Profesor Parkhill dává hlavu do dlaní a je zase o něco blíž k nějakému zoufalému činu, třeba skoku z nějaké výškové budovy.
Přesto je to dobrá knížka. Je to klasika, klenot humoristického žánru. A navíc, má v názvu místnost!
A abych nezapomněl, klobouk dolů před překladatelem panem Přidalem. Osobně si myslím, že musel místy vlastně napsat úplně novou knížku, dost by mě zajímal originál, jen se obávám, že jsem na tom s angličtinou zhruba podobně jako pan Studniczka nebo Rosa Mitnick.. tak nic.
První setkání s Pavlem Tomešem
Čekal jsem nějaké stand -up psaní, možná nějakou prestřelenou nadsázku a ono ne, dostal jsem promyšlený dospělý román z pohledu tří zdánlivě nesouvisejících postav a se situacemi, které jsou absurdní, ale že života. Přijde mi skoro neuvěřitelné, že to všechno drží pohromadě, je to plné různých nápadů, postavy žijou, nejsou to jen ploché figurky, mají vnitřní svět. Jedenáctiletá dívka se chová a přemýšlí jako jedenáctiletá dívka, novinářka funguje přesně jako novinářka z regionální redakce (teda alespoň co můžu posoudit, v regionální televizi to bylo dost podobné) a děda taky žije, dokonce mi jeho postava přišla výrazně lepší než takové ty dědové třeba že Sabachovych knížek.
Skvělá knížka, milé překvapení a Pavla Tomeše si rozhodně načtu.
Čtení na půl hodinky, ale budete se k němu vracet. Minimalistické kresby a bubliny plné nesouvislých překvapivých "mouder".
Dá se říct, že je to podobně pojaté jako Český ráj, jen jsou tu jen dvě postavy a my pozorujeme jejich tah městem během jedné noci. Slyšíme jejich rozhovory, neznáme návaznosti nebo kontext, přesto ale i po dočtení musíme přemýšlet. Osobně se už nebudu stejně dívat na Kolín. A na sovy. A na spoustu dalších věcí..
K trilogii o Helence Souškové se jednou za pár let nepravidelně vracívám a vždycky mě překvapí, jak v knížkách objevuju nové a nové věci tím jak stárnu. Tenhle díl je asi můj nejoblíbenější. Helenka má před maturitou, tříská to s ní, chce dobýt svět skrzevá umění, tahá se po hospodách s podobně smýšlejícími spolužáky a kolem ulpívá tvrdá normalizace. Pro mě jako kluka narozeného v roce 84 je docela těžké představit si, jaké problémy vám mohl způsobit vtipný nápis na tričku nebo večer studentské poezie (mimochodem docela přesně si umím představit co se t asi recitovalo, protože jsem podobné věci psával taky. A doufám že je nikdy nikdo nenajde,bylo by to hrozně trapné.). Ale i výrazně závažnější skutečnosti, třeba jaké to pomalu 40let po válce bylo být nemanželskou dcerou "té komediantky a toho žida."
V některých chvílích jsem si říkal, jestli není Helenka přecijen až moc veliká kráva, ale je to vlastně deník, díváme se na svět jejíma očima. I proto jsou možná trochu nejasné motivace její matky a její afektovanost jistě nemusí být tak opravdová, ale Helenka to prostě takhle zapsala. Co už.
Tak zase za pár let. A já jdu na třetí díl.