Kochy84 komentáře u knih
(SPOILER) Výborně se to četlo (poslouchalo), protože tahle knížka v sobě snoubí uplne všechno, co je na "severské" krimi cool. Máme tu vyšetřovatelku, která je divná a neumí jednat s lidma, jezdí na motorce? No samozřejmě že jezdí na motorce. A jistě má nějaké démony z minulosti a současný případ ji je připomíná, ne? A to není vše. Je tu spousta mrtvých holčiček, požár sirotčince, vrah je úchylný samozvaný "vykonavatel" a nic není jak se zdá. Jo a hrdinka jedná proti příkazům šéfa, ale on ji stejně nevyhodí i když na ní občas křičí. A je tam taky high-tech slečna se supermodernim detektorem kostí, kterej nikomu nechce půjčit.
Říkáte si možná, co vede člověka k tomu trávit nemalý čas takovou sbírkou klišé, ale já vám musím oponovat. Jasně, kdybyste si dělali severské krimi bingo, jediné co bude chybět je to, že se nikdo z postav nejmenuje Bjorn, ale je to napsané tak dobře, že to funguje. Od začátku do konce vás kniha udrží v napětí, na konci Kapitol jsou twisty a navíc vzhledem k tomu, že má na obálce číslici jedna, dá se tušit, že všechno dobře dopadne a s milou divnou Kim se potkáme zase příště.
Jestli máte rádi krimi severského střihu, dejte tomu šanci. Audioknihu navíc načetla Jitka Ježková a udělala to rozhodně lépe než svého času seriál Nováci.
Zajímavá kniha, byť se nečetla snadno.
Při jejím čtení ks si vzpomněl na svoji babičku, často vyprávěla útržkovité historky bez hlubších point o lidech ze vsi, které "..přece musíš znát, ten bydlel ve třetím baráku od konzumu, akorát teda umřel v šedesátém roce a to ty jsi vlastně ještě nebyl na světě. No ale ten měl ve stodole Spartaka."
Autorce se povedlo do útlé knížečky narvat tolik informací a příběhů jako do deseti sezón seriálu ulice. Bohužel pro mě, ty příběhy byly vlastně i docela podobně hodnotné, nejsem cílová skupina. Postavy mě nebavily a většinu knihy jsem se navíc trochu ztrácel v tom kdo je kdo.
Můj první Gaiman, pokud tedy nebudu počítat Dobrá znamení.
Já se mu docela dlouho vyhýbal, protože všichni kolem mě jsou z jeho tvorby tak moc nadšení a já se bál, že to na mě (podobně jako King nebo Pratchett) prostě nebude fungovat. A ona to nebyla pravda.
Je to zábavně napsaná Urban fantasy, jsou tam všechny klišé na které si vzpomenete, ale proč ne, když to dohromady funguje. Hlavní hrdina je hodnej ťunťa, který se musí smiřovat s faktem, že pod ulicemi Londýna je úplně jiný a podstatně drsnější svět. Potkáme mluvící krysy, mutanty (nebo něco na ten způsob), aristokraty a lovce, dvojici psychopatických zabijáků, ti mě bavili velmi a dokonce si i sáhneme na anděla.
Není to bůhvíjak hluboká literatura, ale jako taková ta akční jednohubka poslouží. A atmosféra špinavého PodLondyna,kde se prolínají různé epochy, ta byla super. Naposledy na mě tak zapůsobila Moskva v Noční hlídce. Tak jen doufám, že se z Gaimana taky nevyklube kretén jako z Ljukanenka...
(SPOILER) Zámek Blandings, nižší aristokracie, všichni jsou krásně distingovaní, malinko zdegenerovaní a bojí se lady Constanz.
Je to kniha o nešťastné lásce, několika zasnoubení, omylu v datumech (o co jednodušší život máme dnes v době sociálních sítí), o souboji dvou ukázkových sviní a jejich zhrzovaných majitelů a taky o tom, že pro jednoho mohou být 2000 liber životní terno a pro druhého účet za krmení pro ptáky.
Takhle, ty tři hvězdičky jsou jako lepší trojka, spíš ke dvojce, ale nějaká malá drobnost mi tam chyběla. Snad to, že jsem se chvílemi ztrácel v postavách a kdo je kdo jsem si definitivně ujasnil až před koncem.
Na druhou stranu, při nejedné situaci jsem se opravdu od srdce zasmál. Třeba když sluha (co není Jeeves) odmítá pánovi poslušnost, protože musí podávat tác s nápoji a posílá jej do hajzlu nádhernou, britsky slušnou, šroubovanou větou. Potom mě taky velmi pobavila skoro až situační komika kolem spisovatele, který si pronajal domek, aby měl klid na psaní, ale furt mu tam někdo lezl, a ke všemu spisovatel seznal, že má z nějakého důvodu v kuchyni prase.
Je to oddechová literatura, buďme za ní rádi teď v těžkých dobách. A nezapomínejme, že nebýt Wodehouse, Jirotka by nikdy "nevymyslel" Saturnina. A to by byla věčná škoda. (Protože o čem by dnes prodával knihy pan Macek, že...)
Přiznám se, že mě Princ Ládík docela dlouho míjel. Nosil jsem ho v hlavě jako takového toho exota, co chodí pěšky strašně daleko a píše o tom blog, ani nevím jestli je to vlastně pravda. Pak jsem ho náhodou slyšel vyprávět v nějakém podcastu, dál jsem tedy knížce šanci a byl nakonec velmi mile překvapen.
Jeho vyprávěcí styl je strhující, lehký, plny nadhledu a ironie, nenásilného vzdělávání a trefných postřehů. Při čtení (v mém případě poslouchání) mám chuť sbalit batoh a vyrazit někam daleko stopem jako za mlada. Pak si ale samozřejmě uvědomím, že ač nejsem zase o tolik starší než Princ Ládík, tenhle způsob dovolené už pro mě asi není, a tak prostě jen čtu a závidím. A přemýšlím nad tím, co všechno se opravdu stalo a co je jen umělecká licence. Nad některými okamžiky zůstává až rozum stát, ale proč ne, odvážnému štěstí přeje. Třeba se dá opravdu projet stopem velká část Evropy a Balkánu aniž by vás někde okradli nebo zmlátili a to i když mnohdy vstupujete na cizí pozemky a chodíte k cizím lidem do domů.
Jako milý bonus knihy uvádím, že se mi letos hodí do čtenářské výzvy.
Dlouho jsem přemýšlel co o knize napsat.
Jsem ročník 84, základku jsem tedy absolvoval právě v devadesátých letech. Jasně, jsem kluk z vesnice a Pražské reálie úplně neocením, na druhou stranu, hodně věcí v knize popisovaných jsem sám zažíval, seriály, bravíčka, závislosti na podřadných cukrovinkách ze stánků (dokonce i u nás na vsi byl stánek, kde jsme utráceli kapesné za jedlý papír, žvýkačky ve tvaru cigaret a komiksy, dodnes tam funguje..) anebo Pogy, v těch jsem býval obzvlášť dobrej. Jinými slovy, jsem číslovka knihy, která vznikla nejspíš proto, aby dala facebookové stránce Pure devadesátky nový smysl (nebo jak dneska mladí říkají - monetizaci).
Zajímavé je hlavně to, že mi to vlastně vůbec nevadí.
Johana Fundová má totiž kromě toho obchodního i nesporný literární talent. Příběh tří spolužáků, vyprávěný postupně z jejich pohledů a to navíc v roce 2000 a pak v dospělosti, to mohlo dopadnout hrozným fiaskem a přitom je to čtivé, dává to smysl, má to druhý plán, sociální přesah, v současnosti je navíc krásně vystihnuto, jak se ta naše generace pere se životem. Jasně, knížka obsahuje i spoustu povinných pomrknutí na fanoušky facebookové stránky Pure devadesátky, aby si pro čtení mohli vykřiknout "hej, já taky po škole vždycky koukala na Milagros" nebo "hej, tatarce s kečupem u nás k hranolkům říkali Ďábelka."
Závěr knížky mi přišel takový hektický, jakoby se autorka potřebovala knížky co nejrychleji zbavit. Osobně by mi nevadilo, kdyby postavy nechala ještě tak sto stránek něco řešit, takhle jsem měl pocit jako když Netflix zařízne slibný seriál po druhé sezóně, ale scenaristi musí narychlo dopsat konec, protože počítali se sedmi..
Jak říkám, dle mého se výlet do přelomu milénia Johaně Fundové vydařil. Důstojný debut. Rozhodně si přečtu i další knížky, budou-li.
(SPOILER) Tak jako se Jednou za čas vracím k filmu Samotáři, jednou za čas se vracím do atmosféry světa před rokem 2008, která je v knize úžasným způsobem zachycená. Kniha s grácií zestárla. Spousta věcí, které jsou tam samozřejmostí by dnes nepřicházely v úvahu, svět kolem nás asi podivně dospěl. A já se nostalgicky usmivám, když se číšník v restauraci ptá "Smoker od non smoker", když se kapely paktovaly na MySpace.com a tetování znamenalo vzpouru proti jinak snad až moc pohodlnému životu. Co by dnes, ve světě bezdrátových sluchátek Vladimír lidem v tramvaji prestrihaval? A věděli jste, že ty dražší z nich mívají uvnitř přístroj na ticho, který obrací frekvenci zvuku zvenku, abyste neslyšeli nic než hudbu ze svého mobilu?
Audiokniha zážitek povyšuje o dalších padesát procent. Zároveň jde pravděpodobně o jediné snesitelné veřejné dílo Richarda Krajča. Škoda, že je rok 2021, Malmö je pravděpodobně mrtvá a Krajčo používá TikTok...
Kniha, která je postavená na vtipech o lordech, které vycházely v Ohníčku v sedmdesátých letech. Asi to měl být pokus o Saturnina z pohledu Saturnina, ale hlavní hrdina (vypravěč) je nesympatický arogantní snob. Všechno ostatní je kopie - Ludinek (Milouš) stará paní domu (Kateřina), Sandra (slečna Barbora)... Navíc Saturnin měl příběh, který dával smysl (i když nebyl bůhvíjak objevný), tohle je jen slepenec vtipů a historek.
Nevím, pokračování Saturnina byl podle mě průšvih, ale tohle, to je ještě o řád horší. Jedna hvězdička za Václava Jebavého, který svým jménem přivede mládež k poezii.
Možná by si měl pan Macek najít jiný koníček. Ale možná bude stačit, když jeho další díla prostě nebudu číst.
Neuvěřitelně depresivní kniha. Pomohla mi uvědomit si, že jestli něco nezměním, nebude mi pomoci.
Jako oddechovka na pár večerů budiž, ale žádné velké poselství v knize nehledejte. Některé postavy jsou sympatické, jiné méně, ostatně jako v životě. Je jich tu ale hodně a chvílemi jsem se v nich trochu ztrácel.
Co mě však zarazilo -nápadné zmiňování existujících a reálných firem, které víceméně nesouviselo s příběhem, že by product placement?
(SPOILER) Když už jsem synům po večerech představil Ferdu Mravence, nezbylo, než to samé udělat i s Broukem Pytlíkem. Koneckonců, nakonec jsem to četl v dětství, jistě si to nepamatuju úplně přesně..
A taky že ne. Úplně jsem zapomněl, jak neskutečně drsná knížka to je! Potemník, Chroust, Potápnice a Krtonožka jdou po Pytlíkovi jak T800 po Johnu Connorovi. A narozdíl od něj uspějí a Pytlík končí v mělkém hrobě původně vyhrabaném pro zdechlého kanárka. No řekněte, nebyly ty dětské knížky dřív takové nějaké roztomilejší a vřelejší? (spoiler - podobně jako Tarantinova Nevěsta se z hrobečku dostane a odletí páchat dobro jinam)¨
Druhá část je prozměnu o malování, Pytlík, aniž by měl nějaké vzdělání, se stává lektorem výtvarných umění, to je takové docela současné, tahle část je spíš o situačním humoru vycházejícím z toho, že po motýlech se nekreslí, larvy neumí rovné čáry, některý hmyz má tak dlouhé fousy, že se nevejdou na plátno a že je legrace, když se na zajíce namaluje hlávka zelí. U mě by nepochodil, jím rád jak zelí tak zajíce. Mrtvých broučků je tam taky dost, mafie vás pošlou spát s rybami, Sekora posílá svoje postavičky do slepic. Dobře, no.
Jednohubka, možná spíš ilustrovaná povídka než kniha.
Nicméně, umím si představit, že bych měl knihovnu plnou podobných jednohubek plných glosuící moudrosti a otravnosti starého pána Winterberga, jistě je mnoho jiných měst, kudy procházela historie Evropy i jeho. Nedávám plně hodnocení, protože podobně jako on nemám příliš v lásce italské slunce a spíš tíhnu k baltskému severu.
Dej kniha vpodstatě nemá, je to myšlenkový pochod u piva s překvapivým množstvím různých odboček a větví. V Červeném trpaslíkovi by řekli úsporně "všichni jsou mrtví, Dave." Ale jen Winterberg vám prozradí, jaké se z nich stanou mrtvoly..
Hlavní hrdina je lempl, rozešla se s ním dívka, vlastní pomalu ale jistě krachující obchod s deskami, neví co se životem a píše si deník.
Hornby je takový Viewegh, dalo by se říct. Knížka je velmi čtivá, ale vpodstatě banální. Vznikl podle ní výborný film a jak to tak vypadá, lidi ji buď miluji anebo nenávidí. Já se budu přiklánět spíš k té lásce.
Knížka má totiž naprosto skvělou atmosféru, je našlapaná popkulturnimi odkazy, které mě donutily místy googlit a objevovat muziku o které se tu píše. A místy jsem se od srdce zasmál (nesnášíme Simply Red, až bude hudební revoluce, měli by je popravit mezi prvními. Těch kapel, které by měli zastřelit je víc, Beatles třeba. Tady to trochu kazí fakt, že už to někdo udělal.)
Knížku jsem si sehnal, protože se nad ní před nějakým časem někdo hodně pohoršoval. A já mu vlastně rozumím. Ono je to místy hodně "mužský" pohled na vztahy, hlavní hrdina navíc není zrovna dvakrát chlap, takže to co je na stránkách místy napsáno už jako by ani nepatřilo do dnešní doby. Ale když to tak berete, je to jako výlet do začátku devadesatek. Lidi si volali z budky, kupovali si vinyly a když chtěli někomu udělat radost, nahráli mu kazetu. Náš hrdina je posedlý děláním žebříčků, můžete to "hrát" s ním. Schválně, dáte dohromady vašich Top5 desek? Nebo písniček? Já se zamýšlel a nedal jsem.. ale hodně z popsaných referencí znám a i po dočtení si je broukám...
Podobně, jako se v díle L. Keplera dostává lidem do hlav Jurek Valter, mě se tam evidentně dostal Pavel Rímský. Protože ačkoli jsem tuhle knihu četl sám osobně, v hlavě mi to předčítal právě P.R., snad proto, že všechny předchozí díly jsem konzumoval jako audioknihy. ale to jen tak na okraj.
První polovina mě neskutečně bavila. Brutální akční jízda, temná atmosféra, velmi zajímavé modus operandi (napodobení lovu pavouka mě osobně přišlo jako jedna z nejoriginálnějších zápletek za hodně dlouhou dobu). Nicméně zhruba od poloviny to začne být takové nějaké, jak říkají dnešní mladí, meh. Konec mě osobně nešokoval, neuchvátil a přišel mi docela odflaknutý.
Za mě rozhodně nadprůměrná knížka, v rámci série spíš k těm brutalnejším dílům (jako byl lovec králíků třeba) a už teď se těším na desátý díl.
feelgood čtení. Kolem zuří padesátá léta, živnostníci a pamětníci starých pořádků jsou ve válce, městečko zažívá každodenní tragédie - tu oběšený hoteliér, tu drogista ve výkladu zostuzen - ale malý Ivan nic z toho nepovažuje za důležité, protože se právě začíná zajímat o pohlavní život a protože se zakoukal do spolužačky Jany.
Není to nic přehnaně originálního nebo světoborného, ale je to mistrně napsané (pokud máte rádi Krausův styl) a plné emocí. Z těch "let" dostáváme spíš jen epizodky, situační komedii nebo malá dramata. U scény, kde chlapci šmírují cizí pohlavní akt a autor to celé popisuje jakoby komentoval kopanou jsem se smál nahlas. U scény, kde občané městečka odřezávají oběšeného hoteliéra a chlapci se do krve pohádají o tomjaký druh sebevraždy je nejlepší, u té vás spíš bude mrazit.
Rozhodně je to vtipné, rozhodně je to plné pravdy a rozhodn je to dobrá knížka. Přečtěte si to, má to jenom pár stránek.
(SPOILER) Tak trochu 2 knížky v jedné.
První je typická Šabachovina - v ich formě popisovaný podivín, proutkař, důchodce, sečtělý a milující Stones a Beatles, nepoužitelný pro normální život, utíkající před jeho drahotou do maringotky. A ten samý člověk se v druhé části knihy promění v takřka kriminální mozek, přesune se do Británie a obelstí majitele kasína, aby zachránil vnučku své přítelkyně.
Je třeba se povznést, čekáte Šabacha a dostanete Dannyho parťáky.knizka to není špatná, jen je to celé dohromady takové nějaké nepravděpodobné. Ale tak jak jsme zvyklí, je to plné různých historek, epizodek a situací.
Stojí to za přečtení, ačkoli v Šabachově bohužel už uzavřeném díle spíš slabší kus.
(SPOILER) Bylo mi šestnáct, chodil jsem s holkou, jejíž děda vedl kino na maloměstě. A tak brala do kina ona mě. Viděli jsme Pelíšky, i když to byl tou dobou už snad rok starej film, viděli jsme úplně nový Pupendo a pak taky Sonnenalle (někdo to z nějakýho důvodu pustil do distribuce jako Eastie Boys.). Ten film mě uchvátil.
No a už mi není šestnáct. Holku odvál čas, jejího dědu bohužel taky, Kino dávno zrušili a přestavěli na multifunkční kulturní středisko (už se tam nepromítají filmy) a já na ten film náhodou někde narazil. A protože narozdíl od šestnáctiletého Kochyho už mám doma internet, mohl jsem si o filmu a jeho vzniku něco přečíst. A tak jsem se dozvěděl, že námět napsal Thomas Brussig a podle filmu i novela Na kratším konci ulice, která, jak se ukázalo, byla docela vzácná a těžko sehnatelná. Nakonec se ale dobré dílo podařilo a já se dal do čtení.
Jestli jste viděli film, nic vás v knize víceméně nepřekvapí. Některé linie chybí (ve filmu Mario vstoupí do strany, v knize ne), některé jsou popsané trochu jinak (vidláci z Lipska ve filmu celou noc koukali na západní TV, v knize se pokoušeli obrátit přijíždějící turisty na správnou stranu, což mělo za následek první opravdu dobře zásobený obchod ve východním Berlíně), ale atmosféru mají obě díla hodně podobnou. U filmů tomu kritici s oblibou říkají "feelgood" - je to takové to pohlazení po duši. Žádné veliké drama, odcházíte z kina, přiblble se usmíváte a je vám chvíli dobře. Knížka tohle taky umí. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale ono to nejde, opravdu ze všeho nejvíc mi to připomíná Šabacha. Svět za železnou oponou, epizodky, vyprávění z pohledu dospívajícího kluka, který na vrcholu žebříčku hodnot nemá Stranu, ale touží po dívčí náruči (a těch dalších částech). Takové Opilé banány jsou prakticky totožný příběh v jiných kulisách. (a taky mají filmovou verzi i když si o Pupendu myslím své.)
Myslím, že jsem po těch dvaceti něco letech, kdy jsem se (nevědomky) s Brussigem potkal poprvé, objevil další "mojí" knížku, takovou tu, ke které se budu občas vracet, otevřu jí a přečtu si pár stránek a bude mi líp. A všem kolem mě jí budu doporučovat.
Občas koukáme na filmy, které jsme viděli tisíckrát. Opakuji je každou chvíli v televizi a i když známe každé slovo, každou scénu, stejně se díváme po tisící první zase. Já k tenhle filmům rozhodně Radim básnickou trilogii od pánů Pecháčka a Kleina. A i když podle názvů nikdy nevím který díl je který, na ty první tři se podívám rád. A ty druhé tři, pro ty má porevoluční čeština obohacená o anglické zkratky krásný výraz. WTF.
Knížka filmových povídek na mě vykoukla v nějaké knihobudce, a tak jsem si řekl, že by se tím daly zabít dvě neděle. Povídky jsou tři, mají rozdílnou délku, kvalitu i atmosféru.
V první jsou naši hrdinové Šafránek a Koenigsmark ucha před maturitou, kteří se rozhodli sehrát divadelní kus. Ve filmu Tyla, v knize Jiráskovu Lucernu. Z téhle povídky mám pocit, že vznikla před filmem, hodně věcí je v ní jinak, ale kostra a základní myšlenky jsou načrtnuté.
Druhá povídka mi přišla taková, Doktor Pecháček promine, odflaknuta. Hodně věcí zname z filmu, ale celé je to takové nějaké uspěchané. Linka s jeskyňkou je tu odbytá asi deseti stránkami, naopak hodně prostoru tu dostává kolejní život, učení se anatomie, snaha o začlenění se.
Třetí povídka je pak takřka novelizace filmového scénáře, nebo možná spíš filmu jako takového. Dlouho se mi to nestalo, ale u některých scén jsem se smál nahlas (My že čtvrté bé nebo při nepřetržitém proudu historek sestry Toničky).
Až knížku budu do knihobudky vracet, dám jí tak, aby byla hezky vidět a jestli si ji odnesete právě vy, určitě ji zkuste, neprohloupíte.
No, co na to říct.
Protože hodně času trávím za volantem, použiji takovou analogii. Asi jako když jedu po dálnici a kniha Praskliny projede v druhém směru proti mě, tak moc jsme se minuli. Upřímně nechápu co jsem vlastně dočetl, jaký byl záměr nebo tak něco, zároveň ale nemůžu říct, že by to bylo blbé. Je to divné. Hodně se tam umírá, několik obrazů se mi bude zřejmě vracet, ale celkově za mě ne-e.
Tak tohle byla ta normalizace? Učňovská mládež rebelovala tím, že se chtěla stát členem skupiny Katapult? Jako vážně?
Ono je v té knížce spoustu pravdy. Sny mladého kluka, se kterým to tříská ode zdi ke zdi, šedá ekonomika osmdesátých let, bigbít zlatých slavíků očima bedňáků a nejrůznější zákulisní informace, které dnes po těch desítkách let mezi muzikanty patří mezi veřejná tajemství, třeba že s Olinem prakticky nejde vyjít (protože mu nikdo nesahá ani po kotníky, že), Dědek že byl fajn skromnej kluk že Lhůty a Mamut měl konzervatoř a vlastně ty tři akordy furt dokola neměl až tak zapotřebí.
Toník, instalatérský učeň, je ale tak neskutečně dementní postava, několikrát jsem se kvůli němu přistihl, že knihu odkládám jen kvůli němu.
Pro mě jako pro muzikanta knížka obsahuje spíš cenné informace o tom, jak to bylo dřív, že muzikanti brali honorář za kšeft, technika byli zaměstnanci agentury, kteří hraní cely rok dotovali, aby na Vánoce brali amortizace aparátů, aparatura totiž byla jejich.
Čtyři hvězdičky. Kdyby měl Toník koule a poslouchal třeba Törr, dal bych pět.