Kochy84
komentáře u knih
Bez ohňů je underground
Jan Pelc
Každý dnešní muzikant, který na sociálních sítích brečí, že ho nechtějí nechat zahrát na Rock for People by si tuhle knihu měl přečíst.
Měsíční deník
Michal Březina
(SPOILER) Zvláštní knížka, chvílemi jsem měl pocit, že je autorovi patnáct.
Nicméně, špatné to určitě nebylo. Všudypřítomné odkazy na HG Wellse, vyprávění z pohledu totálního balvana, spoustu odkazů na moji rodnou Plzeň.. vlastně proč ne.
Konec je hodně nečekaný, být to seriál na Netflixu, řeknu, že se rozhodne chystá další řada.
Goro, ochránce makaků, a další komiksy
Ivo Pechar
(SPOILER) Sebrané komiksy mého dětství. Některé.
Na úvod bych rád řekl, že se dost blbě sháněla. O její existenci jsem se dozvěděl tak, že jí v Levných knihách vyprodali, nešla objednat, ale pořád mi jí vyhazovaly nějaké kontextové reklamy, takže jsem usoudil, že jí nutně potřebuju. Kouknul jsem na další zdroje, různé antikvariáty, knižní trhy, roboty apod. a seznal, že ledvinu potřebuju rozhodně víc a že nás, po nostalgii toužících čtyřicátníků, kteří si na začátku devadesátek kupovali časopis Aréna a třicet let čekají na dokončení příběhu Mistr Looping je hodně, knížek málo a platí se za ně zlatem. Nechal jsem to být s tím, že se to třeba někde objeví i bez hypotéky a hádejte co, přesně to se stalo. V Levných knihách se totiž knížka znovu objevila skladem, možná nějaké nevyzvednuté objednávky, možná ve skladu odundali nějaké palety a našly tam jednu plnou Pechara, nevím, každopádně knihu mám a je skvělá!
Gora jsem znal. Vycházelo to v Kometě, později i v Ábíčku, teprve jako starej chlap jsem ale dokázal docenit jisté odstíny celého příběhu. Námořníci nejsou zlí od přirození, ale snaží se přežít a protože kývli na špinavou práci, chtějí jí udělat, aby se zabezpečily jejic rodiny. Svým způsobem to chápu. Goro je jeden z nich, který je všechny může ohrozit. V dětství mi přišel jako kladná postava, teď už se na to tak jednoznačně nedívám.
Člověk zvaný Son je docela dost zajímavý a příběh o rasismu, o Vietnamské komunitě v Československu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ani tady nejsou postavy jednoznačné, i mezi cizinci najdeme překvapivě tvrdé chování vůči vlastním, zároveň ve vzpomínkách vidíme čím si postavy musely projít, než se dostaly sem do Československa. No a o třicet let později mají večerky a díky nim některé české vesnice ještě nevymřely. Kdejaký Pepík jim tyká a oni si zatím prošli bojem a dokázali by ho nejspíš několika způsoby zajít. Na tomhle příběhu mi asi vadila jen výtvarná stylizace rasistických Čechů, pankáči takové chování obvykle nedělali.
Mistr Looping. Konečně! Nicméně poslední "díl" mi přišel dost uspěchaný, takový jakoby potřebovali ještě tak 6 stránek navíc a ony nebyly. Škoda.
Past uprostřed vichrů je taková jednohubka, na můj vkus možná až moc současná, když se naladíte na rok 1992 a jste zase malý kluk, který si chodí na půdu k vikýři číst svoje sbírky Komet, Arén, Ábíček a Ohníčků, nechcete v komiksu potkat moderní kresbu Škody Superb, která vám připomene jak moc jste starý. Ale ten komiks za to nemůže, to je můj problém.
Neobyčejné příběhy pana inženýra
Barbora Klárová
Tohle je skvělá knížka. Moji kluci se ihned po dočtení dožadovali znovučetby a úplně nejraději by byli, kdyby byl třeba nějaký další díl. Nechystá se?
Pan inženýr rozumí řeči strojů a dokáže jim pomoct, aby byly šťastnější. Stroje mají totiž nejen duši, ale i více či méně realizovatelná přání, které jim pan inženýr pomáhá plnit. Ať už se jedná o mašinku z trati na Kolín, která trpí tím, že po cestě nemá moře, bagr, co by rád kromě lžíce ještě příbor, protože přece není buran anebo auto, které se vždycky s nějakým skamarádí, ale z povahy věci není možné, aby nově nabyté přátelství zpečetilo přátelskou herdou do nárazníku.
Příběhy jsou krásně hravé, ale odehrávají se v našem světě, není to takové divné dada jako byly nedávno bagry od pana Stančíka. Pan Inženýr je skoro až reálná postava se spoustou charakterových chyb, ale hlavní jeho motivací je páchat dobro. Navíc ty ilustrace! Vhrsti je jeden z mých nejoblíbenějších naivních malířů a on byl vlastně hlavním důvodem, proč jsem při nákupu na nejmenovaném serveru plném bazarovych knih přihodil do košíku, když jsem dětem dokupovat další knížky od Sekory (mimochodem, narozdíl od pana Inženýra je ani jedna nezajímá.)
Dlouho jsem nebyl z dětské knížky tak nadšený, máte -li kluky kolem šesti let, kteří mají rádi bagry a další stroje, příběhy pana Inženýra můžu jen a jen doporučit.
Kraď jako umělec
Austin Kleon
Knížka, která vám pomůže probudit kreativitu.
Ono tam není vlastně vůbec nic nového, autor jen předkládá různé tipy, které právě jemu dobře fungují. Některé si do života odnesu, některé zapomenu, některé dávno používám. Tak už to bývá. Některé zestárly, přeci jen díky rozmachu sociálních sítí působí části o blogování na jednu stranu úsměvně, na druhou si člověk zasněně odfrkne s tím, že ta doba tehdy vlastně měla něco do sebe.
Jinak co opravdu oceňuji, to je kreativní práce s knihou jako takovou. Muselo to vypadat nějak takhle:
Autor: "Tady máte rukopis"
Nakladatel: "Ale to má jen dvanáct stránek, měl jste odevzdat knihu."
A: "To je kniha, vidíte, sešil jsem to sešívačkou."
N: "Ale to je na knihu strašně málo, nemůžete ještě něco připsat třeba?"
A: " nakreslim vlastní obrázky. A dáme tam pár fotek dopravních značek. A můžeme zvětšit řádkování. A vždycky čtyři stránky vynechat. To půjde."
N: "tak jo."
Vážně, rozsahem mi to připomnělo dětskou knihu od Manyho a Bernarda Blacka O slonovi, který ztratil balón. Ale kreativní to bylo, o tom žádná.
Ještě zbývá dodat, že jako správný umělec jsem tu knihu ukradl. Doslova, Svému šéfovi, půjčil mi ji totiž už před strašnou dobou a já jí přečetl teprve dnes. Ten bude překvapený až se mu zase vrátí...
Trampoty s kapitánem
Vlastislav Toman
(SPOILER) V naší venkovské knihovničce jsem jako kluk tihle knížku okázale ignoroval. Jako věrný čtenář Abíčka jsem samozřejmě věděl kdo je Toman a kdo jsou Strážci, ten komiks jsem miloval, tady v té knížce bylo ale na můj vkus moc písmenek, málo obrázků a ilustrační fotky mě jako dítě docela odrazovaly. Já chtěl Strážce číst jako komiksovou socialistickou kopírku Rychlých Šípů od Marko Čermáka a ne jako nějaký román, kde jsou bubliny? Proto jsem s prozaickou tvorbou pana Tomana měl spojené spíš vesmírné povídky Příchod Bohů, jedna z mých nejoblíbenějších dětských knížek vůbec.
Vloni jsem se dozvěděl že pan Toman odešel na druhý břeh. A jen krátce na to jsem v jedné knihobudce objevil Trampoty s kapitánem. Možná je čas si to konečně přečíst, řekl jsem si..
První dojem z knížky je rozpačitý. Strážci jsou pionýři, kteří tráví prázdniny tím, že jezdí na lodi Bonaventura po jakési přehradě (Lipno asi) a bojují s Piráty, to jsou zase jiní kluci co mají z nějakého důvodu loď. Potud asi v pořádku. Jako tátu dvou kluků mě ale napadá pár otázek.
1. Věděl někdo z dospělých, že kluci nocují v jeskyni do které se dostávají proplaváním pod vodou? Já jen že pred nějakým časem tu bylo to Thajsko..
2. Opravdu je celá knížka o tom, že dospělý chlap tráví dovolenou stalkováním predpubertálních kluků?
Takhle to zní hrozně, jak říkají dnešní mladí, creepy. Kapitán (Nemo) je novinář, který na začátku knížky přijíždí na dovolenou k přehradě a protože leccos pamatuje, vzpomene si, že když byl mladý jinoch, lehli s kamarádama do jeskyně a ledacos tam zažili. Já jsem taky že vsi a míval jsem kamarády, jsem rád, že to moc nerozebíral. Jaké je jeho překvapení, když jeskyni najde "obydlenou" Strážci. A protože je redaktor z Abíčka, rozhodně se, že klukům pomůže zažít nějaké to dobrodružství, začne se vydávat za kapitána Nema, kluky sleduje, odposlouchává, pak jim vyrobí telegraf, aby se mohli dorozumívat... Do toho jsou tu ti piráti, to jsou zlí hoši taky disponující lodí, kteří ale energii svého mládí investují spíš do rošťáren, kradou rybářům ryby z vlasců, sundávají slabší děti z matraček a jeden z nich dokonce kouří.(Kdyby to byla foglarovka, umřel by. Tady se to tak nějak přejde, Toman si uvědomuje, že chlapec půjde jistě brzy do učení a tam by kouřit beztak začal.) Nemo má superschopnost - spoustu známých. A tak většinu knížky machruje s věcmi, které na socialistickém jezeře nebyly úplně samozřejmostí, Nautilus -zbrusu nový motorový člun s motorem z Wartburga, kompletní potápěčskou soupravu - vypůjčenou od Svazarmu, foťák s teleobjektivem kterým si Strážce na dálku fotil a tak.. nakonec samozřejmě všechno dobře dopadne, žádnému klukovi ani labuti není ublíženo a dva že tří pirátů se dokonce ukážou být hodnými.
Když o tom přemýšlím, je to rozporuplné. Ten malý kluk ve mě hltal každé slovo a strašně toužil po podobném dobrodružství. U nás voda nebyla, ve vedlejší vsi měli koupaliště, ale tam jsem začal dobrodružství zažívat až později, když jsem tam chodil na zábavy. Ten dospělák má trochu problém s postavou kapitána i s existencí dvanáctiletých kluků ponechaných týden bez dozoru aby si jezdili na lodi po přehradě. Naštěstí moji synové nejspíš podobné choutky mít nikdy nebudou. Kdybych je už nakrásně dostal do nějaké jeskyně, dožadovali by se tam WiFi. Věděli by vůbec kdo byl Nemo? A co je to morseovka?
Nepřemožitelný
Stanisław Lem
Knížku jsem četl v dětství a nebavila mě. Nedávno o ní někdo mluvil v souvislosti s připravovanou počítačovou hrou a já si uvědomil, že je možná čas na znovupřečtení.
V mém srdci má Lem hodně důležité místo. Počínaje bohatě ilustrovanou bichlí s názvem Astronauti (a napínavou gramodeskou na motivy téhož, kterou jsem jako kluk sjížděl pořád dokola) přes grotesky o robotech, které narozdíl od Asimova mají duši až po totální LSD trip Futurologický kongres. Jenže Nepřemožitelný podobné kvality nemá. Je to útlá knížka totálně o ničem, postavy vás nenadchnou, jsou zaměnitelné, planeta je nudná, nebezpečí příliš abstraktní, těch 200 stránek se vleče tak, že jsem se na konci musel nutit abych to už dočetl.
Nicméně hodnocení knížky ukazuje, že problém bude spíš ve mě. Beru to tak, že jsme se tady s panem Lemem prostě nepotkali, to se může stát. Uvidíme jak dopadne ta hra.
Nikdo nemá alibi
Rudolf Čechura
V jedné knihobudce se na mě usmála tahle ohmataná knížtička, zalistoval jsem a protože se hned v první větě mluvilo o pravidelné stolici, rozhodl jsem se, že si to doma přečtu celé.
Detektivka z klasické školy, notně inspirovaná estetikou královské Británie šedesátých let, ale celé je to tak romanticky přepálené, že si myslím, že autor v Londýně nejspíš nikdy nebyl. (Já tedy taky ne, ale o mně to není.) Zápletka, respektive její rozuzlení snad smysl dává, ale bez znalosti určitých reálií nějak nemáte šanci příběh zasadit do kontextu. Otázkou je, na kolik byli lidé v šedesátých letech obeznámeni s Velkou vlakovou loupeží a mohlo jim tedy při zmínce o plonkových 50000 librách něco sepnout. Nevím, spíš to na mě trochu dělalo dojem honem honem vymyslet nějakou pointu na závěr. Naopak docela kvituji nápad prohodit role Holmse a Watsona, přičemž Holmes je tentokrát neskutečně tupý a omlouvá ho snad jedině to, že jest občanem Československé socialistické republiky. Celé dílko má být nejspíš jakousi parodií, ale osobně jej takto doporučit nemůžu, máme v tomhle ranku podstatně lepší autory.
Rudolf Čechura pro mě navždy zůstane jako stvořitel Maxipsa Fíka a jeho detektivní práci vrátím do knihobudky.
Poslední člověk
Doug Naylor
Zatím asi nejtemnější díl. Chybí tu skoro úplně absurdní situační humor a v tech několika chvílích, kdy se objeví, je to téměř pokaždé doslovný přepis ze seriálu,být třeba s jinými postavami (Krytonova proměna v člověka třeba). Přesto to ale není špatná knížka. Škoda málo využitého potenciálu nových postav, mladej Rimmer si o nějaký větší prostor přímo říkal.
O knihovnickou sovu 2021
* antologie
Oddechovka, ale příjemná. Některé povídky super, jiné zapomenutelné, ovšem z celé sbírky čiší, že si nikdo na nic nehraje, prostě lidí co baví číst a psát poslali svoje díla do knihovny. (Jestli bude další ročník, měl bych to zkusit taky..)
Blázni z Hepteridy
Ludvík Souček
To je ta knížka že seriálu Návštěvníci. Jak se v ní Adam Bernau dočetl o mimoprostoru a vymyslel díky ní rovnici pro přesun celých kontinentů. A on je to zatím takový jeden díl Star Treku..
Je to space opera. Na planetě Hepterida se natáčí další díl nekonečné telenovely Kara z hvězd, načež se tam začnou dít podivnosti. Ukáže se, že všechno je jinak, že ve vesmíru nejsme sami, že jsou všude tunely a že televizní kameramani jsou taky pořád stejní a že hlavní hvězda nekonečného seriálu může být klidně úplně blbá.
Celkově to nebylo zlé, ale taky to nebylo nějak extra dobré, pan Souček má rozhodně lepší a zapamatovatelnejsi díla.
Ďáblova lest
Arnošt Vašíček
Viděl jsem seriál a vzpomínám si, že mě neurazil. Ale jak teď konstatuji, mohl za to spíš um Jiřího Stracha než pana Vašíčka. Ta knížka je vážně špatná. Krátké kapitolky, postavy, které třeští oči a čtenář má přemýšlet nad tím co je tak vyděsilo, hledání symbolů všude a ve všem, místy jsem měl pocit, jako když Zdeněk Troška viděl nějakou italskou bláznivou komedii a řekl si, že to přece zvládne natočit taky. Tak to samé si asi řekl pan Vašíček, když dočetl Dana Browna.
Na druhou stranu, právě toho Browna se taky letos chystám zopakovat a jsem sám docela zvědavý, jestli to taky tak moc zestárlo jako tohle.
Kolem Měsíce
Jules Verne
Zestárlo to strašně, samozřejmě. Ale spousta věcí nebyla zase tak mimo. Letělo se z Floridy, jako Apollo, ve třech, jako Apollo, přistálo se do moře, zase jako Apollo. Jen ty psy s sebou v Apollu neměli (ale jistě jen proto, že díky Vernerovi věděli, že samec umře a co pak se samotnou čubou, že..)
Upřímně mě pobavilo vyhazování předmětů z projektilu, otevřít okénko a rychle je zase přibouchnout, aby neutekl vzduch.
Život, na který metr nestačí
Karolina Mikšíková
Ano, říká se, že každý z nás má v sobě knihu. Nicméně ne každý by ji měl vydávat..
Knížka mě zaujala v budce, řekl jsem si, že takové nějaké lehké vtipné letní čtení nemůže nikdy škodit.. no..
Nevím, no. Humor na sílu, kapitoly doprovázené obrázky a citáty (dost nesouvisejícími mimochodem), aby se kniha dostala aspoň na těch dvěstě stránek..
Skoro to vypadá, že kdo má alespoň trochu úspěšný blog (který jsem navíc Googlem nedokázal najít, zvláštní), musí dřív nebo později vyjít knižně. asi je na to nějaký předpis nebo co. Vydá se to a po nějaké době to potkáte v Levných knihách nebo jako dárek k nákupu.
Ze všech těch "městská holka musí chudák žít na vesnici" knížek mi tahle přišla asi nejslabší, rodina jen tak lehce načrtnutá, absurdita situaci málo absurdní, nedrželo to pohromadě. Ale třeba tomu jenom nerozumím...
Vítek
Bohumil Říha
(SPOILER) Nedávno jsem si vzpomněl na knížku, kterou jsem si jako začínající čtenář dost často poučel z naší malé venkovské knihovny. Říkal jsem si, že už si ji sice moc nepamatuju, ale že tam byl nějakej vlak a že by se tudíž mohla líbit mým synům. A protože když něco chcete, vesmír se spojí atd, do týdne jsem Vítka potkal v jedné knihobudce. A o pár dní později už se kluci seznamovali se zajímavou myslí pana Říhy.
Tedy, abych to uvedl na pravou míru, na té knížce je nejzajímavější to, jak se tam vlastně vůbec nic nestane a to co se stane je dnešní optikou na OSPOD. První část je o cestě do Prahy. Vítka posadili rodiče do vlaku a nechali ho samotného jet s tím, že na konci si ho vyzvedne teta. O tomhle Říha popsal 100 stránek. Dalších 100 je o tom, že ho teta vzala do zoo a že mu přiveze kolo. Ano, máme doma jistě i obsahově chudší knížky, ale většinou jsou vytištěné na tvrdém kartonu a kluci si je "četli" než začali chodit.
A pak to začne. Další část je vpodstatě o tom, jak Vítek s kamarádem ukradnou někomu pramici a jen díky starší sestře z toho není průšvih. V další části pak na ferovku s kamarádem ukradnou koně. Jen tak, protože se plavil v řece. A žádné morální poselství, žádné ponaučení, že se na cizí koně nesahá, prostě si ho půjčí a odjedou na něm.
A pak je tam cesta za strejdou pro psa, pomiňme, jaká blbost je dávat někomu zvíře jako překvapení (zvlášť když tato žije v Praze někde blízko klubu Vagón), kluci klidně nastoupí i s kolama na korbu vejtřasky a nechají se popovézt..
To, že Vítek tráví prázdniny v babiččině domě, aby se po dobu její nepřítomnosti staral o dobytek, to je už jen taková drobnost, musel se tam dopravit sám a jí vlastně jen to co si najde. Takhle vážně vypadalo to dětství v socialismu po kterém někteří lidé tak nostalgicky vzdychají?
Spíš mám takovou teorii. Buď Říha neměl děti, případně je měl, ale pro samou schůzi klubu spisovatelů měl jen hodně mlhavou představu o tom co takové dítě potřebuje, jak se baví a jak žije. A co je legální. A protože to byl Říha, vydává se to ještě za 60 let. (Dokonce mám dojem, že jsme to měli někdy ve druhé třídě v povinné četbě, ale to byl rok 91, naše paní učitelky se teprve měly dozvědět, že existují i jiní spisovatelé dětských knížek než je Říha, Ryska a Majerová..)
Na druhou stranu, kluky to bavilo. Bornovo ilustrace jsou superhravé a v knize bylo jen minimum nějaké ideologie, dokonce jsme se dozvěděli i několik málo užitečných věcí, třeba mě kluci donutili googlit jak vypadá Libice nad Cidlinou.
Příběhy Pata Hobbyho
Francis Scott Fitzgerald
Cca deset let zpátky jsem slyšel rozhlasovou adaptaci téhle knížky s Václavem Postráneckým v roli Pata Hobbyho. A bavila mě. Dokonce tak moc, že jsem do své běžné mluvy zařadil několik "hlášek" té tupoučké herečky, co se nikdy nenaučila správně anglicky a vystačila si se dvěma větami "myslím, že je to báječné" a "musím teď odejít". A když mi jedna nedaleká knihobudka přihrála útlou knížečku s povědomým titulem, neváhal jsem ani na vteřinu.
Po přečtení musím bohužel konstatovat, že podobně jako v případě Haileyho Letu do nebezpečí udělali čeští rozhlasáci z průměrné až podprůměrné knížky klenot.
Ono to teda není úplně zlé, ale povídky jsou dost krátké a Fitzgeraldovi navíc dost místa zabírají různé popisy, vzpomínání, nicneříkající a nikam nevedoucí historky a dost často se stane, že se pointa jaksi nedostaví. Podle doslovu byla knížka psaná na úplném konci FSF života a vycházela původně jako časopisecké příspěvky jednou za týden. Možná, že kdyby dostal od vesmíru trochu víc času, mohl si s nimi před souhrnným vydáním dát trochu větší práci a nemusel to nechat až na zaměstnance Českého rozhlasu na začátku devadesátých let.
Ale klidně si to přečtěte, zvlášť jestli vás podobně jako mě nebaví válečné knížky a potřebujete si splnit výzvu, tahle knížka se za války odehrává, akorát to v Hollywoodu vnímají tak, že do každého filmu musí naroubovat někoho kdo jde válčit do Tichomoří nebo do Evropy.. Ale já bych si to uznal.
Mezi světy
Andy Weir
Příjemná jednohubka na nedělní odpoledne. Nečekejte nic hlubokého, nicméně pár typických Weirovských momentů (rozuměj, dívá se na něco totálně pohádkového totálně vědecky) tam je a jednou jsem se od srdce zasmál. Ale jinak je to celkově zapomenutelné.
Žena filmového kritika
neznámý - neuveden
(SPOILER) Tak nevím, dlouho jsem nečetl knížku, která by měla 100 stran a přitom byla tak tlustá. Ač poměrně lehké téma, vyžadovala po mě naprosto pozornost a mnohdy jsem se ve čtení musel vracet zpátky, abych zjistil "aha, tady asi dva týdny nic nepřidala, takže jsme se ocitli výrazně dál.."
To je totiž rozdíl mezi literárními deníky fiktivních postav (Mladí v Hajzlu nebo Adrian Mole) a pouhým sebráním blogových příspěvků. Deníky jsou psány tak, aby vám celá knížka dávala nějaký smysl, někam směřovala, byla nějak vypointovaná. Blokové knížky jsou o tom, že se seberou už existující příspěvky a vydají. Když to čtěte na internetu stejným tempem jako autorka píše, může to být dobré, v knížce se ale ukáže, že byly období, kdy se toho třeba moc nedělo. Anebo dělo ale nepsalo se (narození dalšího dítěte např.) A proto nám celá knížka konci tak nějak do prázdna. To ale není případ jen Ženy filmového kritika, podobným neduhem trpí většina "sebraných statusů".
Já blog Ženy filmového kritika nesledoval. Dozvěděl jsem se o ní díky divadelní hře (tu jsem neviděl,ale věřím, že může být výrazně lepší než knížka), rekl jsem si, že by mě to mohlo bavit. No, mýlil jsem se. Jak jsem psal v úvodu, dlouho jsem nepotkal knížku, která by byla tak tenká a tak tlustá zároveň. Kritik je pracovně velmi zaneprázdněný, paní je doma s dětmi, někdy vzpomíná na staré časy, někdy, jak už to tak bývá, pochlastává, často glosuje manželovu práci, jeho životní postoje a chování. A tady mám práce problém, že nevidíme tu druhou stranu, kladl já si při čtení otázku jak by asi moje žena psala o mně, měl bych zkontrolovat jestli něco takového taky nedělá.
V knížce je o přesto pár momentů, kde jsem se smál nahlas (naposledy třeba WhatsApp skupina děvčat z ulice), ale nějak jsem doufal, že jich bude víc.
Knížka samotná je naprosto vymazlená po grafické stránce, autorkou ilustrací je Toybox.
Pan Blahoš
J. R. R. Tolkien
Jasně, dneska už nemluvíme tak vzletnými jazykem jako za času páně pana profesora, ale zase máme poměrně výstižné a úsporné slovo, které se dá na tuhle knihu použít a které mě napadalo celou dobu co jsem ji dětem po dva dlouhé večery předčítal. To slovo jistě taky znáte a je to: "WTF?"
Co to sakra vlastně bylo? Přišlo mi to jako takové ty improvizační komedie, kdy herci musí sehrát scénku na základě něčeho co na ně zařve někdo z publika a tak si objednávají tygra ve Starbucks v Petrohradě. A v ten okamžik je to možná vtipné a zajímavé, ale není to úplně přenositelné. A věřím, že takhle nějak to muselo být.
"Tati, my už nechceme poslouchat o Frodovi jak někam nese prsten, vždyť pořád někam jde"
"A co byste si představovali jiného?"
"Něco kde není Sauron, pak se v noci bojíme. Něco kde jsou medvědi a žirafy."
"Žirafa nemůže být hlavní postava, co třeba pan Blahoš?"
"Ano, a mohl by mít velikánský klobouk a bydlet v domě na kopci."
"Skvěle! A ta žirafa bude jeho mazlíček."
"Ano, tati, to je skvělý nápad."
"A mohl by třeba celou pohádku někam jít!"
"Tatiii.. "
"Dobře, pojede autem."
"To je skvělý nápad, to tam hned dojede a nebude to mít tisíc stránek."
"Zase mi chcete děti vyčítat ty orly? Kolikrát vám mám vysvětlovat, že je prostě nemohli odnést až do Gondoru, to by prostě nešlo."
"My víme, tati. Alespoň tam nebyla žádná školní látka."
"Výborný nápad, děti, přidám vám do pohádky účetnictví a zbožíznalství."
Takhle nějak si to představuji, že pan Blahoš prošel na svět. Je to celé hodně britské, Krásným jazykem napsané, smysl to vůbec nedává, ale je to neuvěřitelně originální, vždycky se stane přesný opak toho co byste čekali. Nicméně, děti to moc nebavilo a mě osobně ty kostrbaté věty taky občas lezly na nervy. Takže průměr, ale jak mě nebavilo jiná díla JRRT, pan Blahoš můj postoj nezměnil.
