Kochy84
komentáře u knih
Smrt po životě
Pavel Reisenauer
Nejsem si jistý, že jsem to pochopil. Trochu moc dada na mě.
Ani svatí, ani andělé
Ivan Klíma
Audio.
Další velice příjemné překvapení, které bych neotevřel nebýt čtenářské výzvy.
Neuvěřitelně civilně napsaný příběh o takových těch běžných starostech života, když nemáte žádný zásadnější cíl, žijete jinak než jak jste si představovali v pubertě, vaše děti vám nastavují zrcadlo a přidělávají starosti tím, že třeba berou drogy a vy jste nucení dělat těžká rozhodnutí, o tom, že mladší milenec znamená nový úhel pohledu, ale že nikde není psáno, že se jím musíte začít řídit, o tom, že i když je někdo váš bývalý, nemusí to nutně znamenat, že ho budete ignorovat případně že vám na něm přestane záležet a tak..
Bílá ruka - Za tajemstvím hradu Handštejna
Zdeněk Kárník
(SPOILER) Když máte děti, je jednou ze skvělých přidaných hodnot to, že můžete číst dětské knížky aniž by na vás někdo koukal přes prsty. Můžete vždycky prostě říkat, že to čtěte proto, abyste věděli jestli se jim to bude líbit. Moji synové jsou zatím malí, ale věřím tomu, že za pár let je Bílá ruka bude bavit. Mě totiž bavila moc .
Ono v každém dospělém chlapovi by asi měl zůstat kus kluka (hlavně když to není obráceně, kus dospělého chlapa v klukovi, to by bylo divné..). Ten můj u téhle knížky nostalgicky vzpomínal na dětství. Já totiž taky vyrůstal pod hradem, heč. Nad naší malou vesnici se tyčila zřícenina kdysi důležitého hradu, jehož jediná zajímavá věc v dějinách spočívala v tom, že tam přenocoval Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic na své cestě po světě. (Přitom Bezdružice jsou od nás asi tak 20km, já bych to na jeho místě prostě už dojel..). Hrad posléze chátral a dneska už tam zbyly jen zbytky věže, protože z hradních kamenů si lidé ve vsi postavili baráky. Sám jsem vyrůstal v pokoji s Kamennou zdí do zahrady a bylo super jaký tam byl chládek.
Jako kluci jsme samozřejmě taky nechávali prostor fantazii, na hrad pořádali různé výpravy a povídali si o tom, že jsou tam jistě někde nějaké chodby. Žádnou jsme nikdy nenašli, zato se nám povedlo objevit mnoho alternativních cest, přeskočit potok, vydat se po úzké stezce po skále nahoru, vylézt přímo pod věží, bratranec se při jedné takové výpravě jednou malém zabil. Ale jak se nám tahle znalost hodila, když jsme dosáhli puberty. Na místě hradu totiž komunisté postavili letní parket a když jste potřebovali třeba na Brutus nebo na Sifony, cesta po skále vám ušetřila kolikrát i na 3 piva. Jasně, nevyrůstal jsem za války jako hrdinové z Bílé ruky, ale vidíte, že jsme to taky měli v mládí těžké. Nepronásledovalo nás gestapo, ale naši vlastní lidé, hasiči od nás ze vsi, kteří se dožadovali vstupného. A někdy jsme navíc po cestě zažili i jiná dobrodružství, mezi skálou a parketem byl malý lesík, kam si tančící páry chodily plnit to co si při ploužácích slíbily. Jasně, podzemní chodba s bazénkem, usekany ruce jako ukazatele a alchymistická dílna.. ale zase zadarmo na Brutus a ještě cestou vidět něco zajímavého? Mělo to něco do sebe.
Jinak knížka začíná vyvrácením Foglarovy teorie, že kdo neposlechne Mirka Dušína a napije se na třešně, pravděpodobně zemře. Naši hrdinové neumřeli a autor nám hned v první kapitole zodpověděl věčnou otázku - jak se v protektorátu chodilo na toaletu.
Ohlasy písní těžkých
Petr Korál
K téhle knížce mám zvláštní vztah. V době své bouřlivé puberty jsem si jí nejednou vypůjčoval z knihovny, četl si o všech těch kapelách a snil, že jednou budu taky tak dobrej, že o mě Korál bude psát knížky.
A pak jsem na tu knížku na dvacet let zapomněl, až mi na ni náhodou padl zrak v jednom antikvariátu. Tak jsem si jí koupil domů.
Knížka nádherně zestárla. První část je jakési rychloseznámení s tím, jak se vyvíjela hudba na území Československa někdy od doby, co Petrovi Jandovi vypadl první vlas až po začátek devadesátek. Korál se Špulákem tu detailně a přitom čtivě vysvětlují souvislosti a vy sledujete, jak se muzikanti v kapelách prolínali, kdo s kým kamarádil a kdo se nesnášel a že ve finále hrál tak nějak každý s každým. Spousta že zmíněných jmen se proslavila, někteří nežijí, u některých si říkáte "kéž by zůstali u muziky a nepsali na facebook co si myslí o očkování.."
Druhá část vlastně abecední seznam nejrůznějších hudebních uskupení s krátkým biem, sestavou a diskografií, v některých případech s rozmazanou černobílou fotkou s vtipnými účesy, přecijen je to kniha o metalu na začátku devadesátek. Je úsměvné číst o kapele Krucipusk, která právě přijala nadějného zpěváka Tomáše Hájíčka. Nebo o kapele jejíž jméno jsem zapomněl, asi to nikam nedotáhnou, ale hraje tam nějaký René Rypar.
Za zmínku stojí taky unikátní grafická podoba knížky, je to paperback, z nějakého důvodu na modrém papíře a stránky textu ve dvou sloupcích jsou doplněné o psychedelické obrázky odkazující tu na staré průmyslové nápisy, tu na art Deco reklamy, tu na dopravní značky.. dělá to na mě dojem, že někdo zkoušel možnosti nějakého grafického programu a rozhodl se, že použije všechny dekorativní prvky které nabízí. Tím nechci říct, že by to působilo nějak amatérsky, naopak, ke knížce jako takové se to až neuvěřitelně hodí.
Bylo by zajímavé, kdyby autoři napsali třeba druhý a třetí díl, o muzice kolem roku 2000 a dál.. už proto, že by tam mohli psát i o mně :D
Rakovinu nevyléčíš
Denis Leary
Tohle byla fakt divná knížka. A byla skvělá!
Umíte si představit, že by někdo vzal třeba Menšíkovo silvestry a tak jak to na kameru Vladimír vykládal by to slovo od slova přepsal a vydal? (Počkej, to se vlastně stalo, https://www.databazeknih.cz/knihy/dary-vladimira-mensika-aneb-stromecek-meho-veseleho-zivota-135896 lepší příklad najdi...)
Tak jinak, on je to vlastně stand-up, takže kdyby někdo napsal co povídá na jevišti třeba Knor nebo Pavlásek.. (zase blbej příklad, Kochy, i tohle už někdo udělal... https://www.databazeknih.cz/knihy/komici-s-r-o-68859)
Tak Dylan Moran. Anebo Louis C.K. a nebudu to hledat.
Je to Stand Up speciál ze začátku devadesátých let. Hodně jmen, do kterých Denis šije dneska znát nebudete. Hodně jich je nadčasových a hodně věcí předpověděl (new York dávno před 9/11).
Je to hodně cynické, černé a na živo to musela být pecka. V knížce to trochu postrádá tu jevištní stránku, a český překlad připomíná dabingy z raných devadesatek, snad proto mi z nějakého důvodu při čtení v hlavě běžel "jednohlasý rychlodabing" hlasem Gustava Bubníka, neptejte se proč.
Knížku jsem dlouho sháněl, trochu nechápu, jak mě mohla míjet. Kdybych ji objevil před dvaceti lety, užil bych si ji naplno a přidal šestou hvězdičku.
A teď jdu googlit, koho hrál Denis Leary v jednom z mých nejoblíbenějších filmů "Nabitá zbraň"....
Příliš vysoká očekávání
Karolina Hošek
Poslední dobou mám štěstí na knížky, při jejich čtení vidím, jaký měl autor záměr a co chtěl vlastně napsat. A je mi líto, že se to nepovedlo.
Zřejmě to měl být takový jako sitkom, krátké veselé příběhy, absurdní postavy a jednoduchý humor. Jenže postavy byly tak absurdní až byly nereálné, humor mnohdy scházel a hodně věcí vůbec nedávalo smysl (hlavně z doby raného dětství, ke konci, když už bylo jasně vidět, že autorka popisuje něco co opravdu zažila a pamatuje si to se kvalita knížky dost zvedla) a co mě vysloveně otravovalo, to byla touha občas kurzívou připomenout něco, co se stane až v roce 2020 třeba.
Na druhou stranu, kdyby se autorka zaměřila na menší časově rozmezí a místo "občasníku" psala opravdu deník, třeba ze studia na vysoké škole, nemuselo by to být tak špatné.
Dva a půl muže ve člunu
Nigel Williams
Tahle kniha a já stojíme každý na jiném břehu řeky. Dílo JKJ miluju podobně jako autor, ale jeho neustálé rozbory a poznámky pod čarou mně dost lehký na nervy. Knížce chybí nějaká opravdu silná historka, když už je na historkách založená. A když už se během cesty nic neděje, mohlo se na něco zábavného vzpomínat (namátkou- příhoda se sýry ve Třech mužích taky nebyla součástí cesty, ale jen vyprávěním...).
Za mě zbytečná knížka. Chápu, proč jí autor napsal, rozumím tomu. Ale neměl to dělat.
Příchod bohů
Vlastislav Toman
Tuhle knížku jsem jako desetiletý kluk miloval. Stejně jako já zestárla a i když dneska vidím,jak naivní a padesatkove to místy je, vždycky pro ní budu mít slabost.
Je tedy pravda, že tu asi není nic, co bychom nečetli od jiných dříve. Celý Příchod bohů je variací na 2001 vesmírnou Odysseu - posouvání primitivní civilizace na vyšší úroveň. Z kovbojky o prvním stádu na Marsu na mě trochu dýchla Bradburyho Marťanská kronika a z povídky o hledání příčiny robotovy sebevraždy zase Asimov. Nevadí mi to ale víc, než když slyším Schelingera zpívat Šípkovou Růženku. Koneckonců,jsou to sebrané povídky z Ábíčka, desetiletý kluk ve mně je nadšený!
