koryslava
komentáře u knih
Rozdělená srdce
Bettina Belitz
Jediné, co si z toho vybavuju, je, že hlavní hrdinka pořád jenom spala. (A teda ještě jak to tady pročítám, tak se mi teda vybavilo, jak moc hrozný je pojmenovat tajemnýho temnýho fuckboye Colin.)
Dítě číslo 44
Tom Rob Smith
Zábavná kniha, popisy děsivých reálií Sovětského svazu jsou zajímavé a v rámci detektivek se jedná o vlastně docela originální počin. (Protože kterému detektivovi brání v práci vlastně celý systém, že? Většinou má naopak k dispozici celý Scottland Yard/forenzní oddělení tad. atp.)
Má to ale strašně moc problémů na to, aby se to dalo označit za kvalitní literaturu.
1) Je to v Rusku, ale vůbec to není ruský. Neříkám, že jsem nějakej znalec Ruska, ale ruských knížek jsem přečetla celkem dost, od klasiky až po Metro 2033. A všechny měly společný jistý rysy, jistou atmosféru, styl komunikace mezi lidmi. Když jsem četla Piknik u cesty od Strugackých, který se má odehrávat v Americe, rozhodně to nepůsobilo jako v Americe, ale totálně jako v Rusku. No, a tohle je naopak totálně západní. Autor si možná nastudoval reálie, ale samotné Rusy už moc ne. Úplně tam chybí jakékoli filosofické rozhovory, myšlenky o životě, vyprávění, všichni stroze řeknou jen to nejnutnější. Nikdo nepoužívá jméno po otci, což mi taky přišlo zvláštní, já měla pocit, že se někdy používá pomalu častěji než příjmení.
2) I přes autorovu očividnou snahu být originální (v situacích, které obvykle končí stejně podle šablony, se jeho hrdina zachová přesně naopak), to nakonec zas tak originální není. Lev má stejně jako každý druhý hl. hrdina utajený tragický osud, který na konci vyjde najevo, všechno mu zázračně prochází, všichni mu pomáhají (až na zavilého nepřítele, který je strašně zlý) a čirou náhodou je to právě on, Lev, kdo je v celém příběhu ten nejdůležitější.
3) Nevěrohodný přerod Lva z loajálního straníka na revolucionáře. Na začátku se několikrát opakoval, jak kvůli státu všechno, a o pět minut později po zatknutí náhodného veterináře mu najednou dochází, že je to špatně. Jakoby něco takovýho nedělal předtím už stokrát. Taky mi přijde divný, že o všech těch zvěrstvech, co se děly, věděl. Je jasný, že autor je musel nějak zprostředkovat (no, spíš chtěl, nemusel), ale osobně si myslím, že jeden člověk neměl šanci vědět takové penzum věcí, co se děly, i mimo jeho obor.
Na druhou stranu, líbil se mi ještě třeba ten vývoj vztahu mezi Raisou a Lvem, ne, že by byl věrohodný, ale bylo to milé.
Piknik u cesty
Arkadij Strugackij
Jedna z těch knih, kde se vlastně nic neděje, a přesto jsou boží. Nesouhlasím s tím, že by se tam pořád jen kecalo, teda jako, kecá se tam, je to ruský, takže to člověk musí očekávat, ale v tomhle případě to nebylo nějak moc na škodu, nebylo to nijak rozvleklý ani nic. Přišlo mi vtipný, jak se to odehrávalo v Americe, a stejně to bylo tak hrozně moc ruský, šlo to prostě poznat, v každý větě, v každým charakteru. Je to taková ta kniha, kterou bych byla asi schopná napsat - taková ta bez velký pointy, kde jde jen o zamýšlení se v průběhu, atmosféru a náznaky, který nejsou nikdy nikde vysvětlený, a bůh ví, jestli sami autoři měli jasno v tom, co to je náramek, dudlík nebo co bylo se stalkerovou dcerou - asi ne, a to je ten vtip.
Text
Dmitry Glukhovsky
Dobrý. Hodně dobrý. Nebála bych se říct, že je to zatím Glukhovského nejlepší kniha - asi taky proto, že se tam konečně nevyskytují žádné podivné příšery, lidojedi, mimozemšťani ani apokalypsa. Glukhovsky je srdcovka. Ačkoli kritik by asi vytkl spoustu věcí, a já taky, pořád je to skvělé. Je. To. Realistické. On sní reálné sny. Dělá reálné věci tak, jak by se staly. A teď nemyslím příběh, ale spíš jednotlivé situace. Ilja má zvláštní, někdy fakt divné, někdy úplně reálné myšlenkové pochody. Autorovy slovní obraty zní ze začátku nepřirozeně, dokud si člověk nezvykne, tak je to fakt wtf. Přemýšlím, jestli je to autorem, překladem nebo jestli takhle v Rusku někdo může uvažovat. A myšlenka knihy je taky docela inovativí. Díky, díky moc.
Inferno
Dan Brown
Jak neočekávané, RL v tvídovém saku, pohledný, čahoun (180 cm je čahoun, jo? Aha), s hustou kšticí, nabalí krásnou blondýnku S VOSÍM PASEM A S IQ 208! To už je parodie sama na sebe.
Nicméně je to zábavný, první tři čtvrtiny mě bavily asi víc než Šifra a Andělé, nejspíš proto, jak jim ty útěky hezky vycházely a nikdy nepřišli na nějaký místo pozdě, a nikdo tam nebyl mrtvej...
Ale ten konec to rozsekal. Všechno byla jen iluze, Roberte, nebyla to nemocnice a ten doktor neumřel a ten kdo vypadal jako zlej je vlastně hodnej a kdo byl hodnej ten je zlej a pak se to ještě třikrát změní a mor vlastně není mor...
Fakt,tyhle konce mě dokážou pohodit. Chcípám.
Edit: Když se na to kouknu z druhý strany, tzn. že Brown fakt možná miluje tu historii a psychologie postav je mu úplně jedno a používá je jen jako jakousi formu pro poukázání na své milované ilumináty a další podivnosti, tak je to asi pochopitelný. Ale nevím, jestli tomu tak je.
A ještě, myšlenka týhle knihy, jakože už bychom měli ty lidi fakt nějak omezit, je dost aktuální a donutí k zamyšlení.
Lazar
Lars Kepler
Je to zábavný, ale to je tak asi všechno. Jurek prý není patetickej... a o pět minut později všechny svoje skrýše vytvaruje podle souhvězdí blíženců. Jako vážně? Fakt, geniální práce. Gratuluju.
Trhlina
Jozef Karika
Zábavnej, dobrej horor - takovej ten "tak akorát", kdy se člověk fakt naladí do tý děsivý atmosféry a fakt se bojí na tom místě, kde zrovna je, ale pak z toho nejsou žádný deprese nebo noční můry do budoucna.
Pár věcí bych samozřejmě vytkla, třeba neustálý vyhrožování a.k.a. foglarovky "A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká...", "Kdybych jenom tušil, co se stane, nikdy bych to neudělal" a tak, pořád dokola, to je otravný. Taky si myslím, že vykreslení charakterů mohlo bejt zajímavější a věrohodnější. Ale co hodně oceňuju, tak je "psycho" konec, a to, že to nemělo žádnou pointu typu "byl to vlkodlak" nebo "bylo to celý smyšlený" nebo něco, ale vlastně se to úplně nevyjasnilo. Fakt, to bylo dobrý. Protože horory většinou ta pointa zabije, a tady ne, a to se cení.
Tanec trosečníků
Iva Procházková
Začala jsem to číst bez valných očekávání a pak to přečetla skoro bez přestávky asi tak za tři hodiny. Je to boží, jak je to apokalypsa, ale v Česku, uvěřitelná, blízká. Nemoc moc věrohodná není, stejně jako pár dalších skutečností, ale s radostí to odpouštím, je jasné, že to na tom není to podstatné. Je to zábavné, má to atmosféru jaxviň a sympatického hlavního hrdinu. Přestalo mě to bavit až v momentě, kdy tam byla ta Jesika, nějak jsem myslela, že to bude taky cikánka, její charakter mi moc uvěřitelný nepřišel. Ale jinak geniální. Ty hory. A tak.
Dva kostely
Sebastiano Vassalli
Nevím, co si o tom mám myslet. Kronika smyšlené vesnice v horách, ale bez jakékoli pointy. Osudy spousta lidí, naprosto obyčejných a nezajímavých, co člověkem moc nepohnou. Přijde mi, že kdyby to bylo podle reálných událostí, je to milé, a vlastně to tak skoro i znělo, jako by se do knihy autor snažil nacpat úplně všechny události z dějin nějaké vesnice, ale když to je smyšlené, tak opravdu nevím, co bylo záměrem. Je to jedna z těch knih, co v nich nic není, ale přesto člověka můžou zasáhnout, nicméně tahle mě příliš nezasáhla. Mezi jednou válkou a druhou.
Zámek
Franz Kafka
Četla jsem to s dlouhýma pauzama asi tak tři roky, a přesně dle očekávání, člověk se stejně nic nedozvěděl. Nicméně, TA ATMOSFÉRA! O můj bože, když si na to vzpomenu...
Komu zvoní hrana
Ernest Hemingway
Španělské hory ve válce, partyzáni a holka s vyholenou hlavou a vyhazování mostů do povětří. Úplně cítím tu vůni borovic, ikdyž ani nevím, jestli tam nějaký borovice byly. Nebyl mi sympatickej hlavní hrdina (američan, nenávidím, když se američani serou do Evropy), ani jeho láska, ani nikdo, příběh vlastně nebyl nějakej extra zajímavej a nic, ale přesto... Přesto jsem si tu knihu zamilovala a od tý doby se chci jet podívat do hor ve Španělsku.
Po otřesech
Haruki Murakami
Jedna z nejlepších knih od Murakamiho, teda za mě. Je to tím, že všechny povídky v sobě něco mají, nějaké očekávání, něco za oponou, co není úplně identifikovatelné, ale je to cítit. A je to ono. Ony všechny Murakamiho knihy něco podobného mají, ale tohle bylo lepší v tom, že to byly kratší úseky textu, takže nebylo třeba tolik nudy kolem.
Pán much
William Golding
Začátek mě nebavil a nechápala jsem, proč je to tak slavný. Nicméně postupně to přišlo. Ten věrohodnej psychologickej přechod. No, bylo to dobrý. A hodně dobrý byly takový ty popisy činností, kdy třeba ulovili nějaký zvíře, ale pak jim nešlo ho opéct. Tak by to prostě bylo. To není jak v Hunger games nebo v Labyrintu, kde nosej vodu v bundách. Tohle je realita.
Jonathan Strange & pán Norrell
Susanna Clarke
Moc dějových linií (chlap jako chmýří bodláčí, havran, samotný Strange či Norrel), moc postav, moc dlouhý časový úsek... Nebylo to špatné, ale nenarazila jsem tu na nic, co by mnou nějak nadmíru pohnulo.
O bílých slonech
Irena Dousková
Boží ilustrace a boží depresso atmosféra komunistické vesnice. Pamatuju se, že jsem měla ráda jednoho kluka tam, asi to byl ten starostovo syn nebo něco takovýho.
Soumrak
Dmitry Glukhovsky
Četla jsem to jako vedoucí na Švp, kde se kolem mě všichni ostatní vedoucí ožírali a já pod dekou četla knihu o apokalypse. Story s knihou mě zvlášť nenadchla a její zákruty už jsem vytěsnila, nicméně moc se mi líbily popisy života hlavního hrdiny, který protentokrát žije v normálním aktuálním světě, když si dává k snídani chleba s máslem nebo se opíjí do bezvědomí.
Venuše v kožichu
Leopold von Sacher-Masoch
Hrozně boží kniha, plná paradoxů až k zbláznění. To, jak Severin chce, aby ho podváděla, trpí a je smutnej, ale vlastně to chce, prostě WTF, ale miluju to. Je to geniálně napsaný, sex je popsanej tak, že tam vlastně vůbec není, takže to není žádných padesát odstínů, naopak je to velmi decentní.
Je to legenda. Taky miluju způsob, jak jsem se k ní dostala, náhodně jsem na ní narazila v malém bazaro-blešáku v jihočeských lesích za deset korun. A jsem za to fakt vděčná.
Severinova cesta do temnot
Paul Leppin
Pořád jsem čekala na nějaké vyvrcholení, ale žádné nepřišlo, nikdo ani nešel do žádných temnot. Pláču, fakt.
Muži, kteří nenávidí ženy
Stieg Larsson
Poslouchala jsem to jako audioknihu a nevím, jestli to platí jako že jsem to četla. No nic. Má to dobrou atmosféru, kterou si vybavuju ještě teď, je to inovativní a má to relativně originální rozuzlení i sympatické postavy.
