kralika komentáře u knih
Kostrou jsou čtenářům Kovaříka jistě známá Napoleonova tažení IV a Napoleonova prohra, ale těch dodatků a vsuvek je tolik, že se netřeba obávat, že by se autor vykrádal. Osobně jsem velmi uvítal popis operací okolo Lyonu a především u Kovaříka nevídané citace!
Jednohubkové, takové jaké magnetky jsou.
Zde ale mohla poněkud více zapracovat redakce. Autor se tak do mnoha věcí zbytečně zamotává a často si plete jména osob v posádce (Heywood x Hayward), a občas se trochu neohlíží na čtenáře a zcela samozřejmě píše o něčem co vysvětlí až v další kapitole...
Ale jak podotýkám, je to patrně otázka redakce, protože od autora jsem četl i Velký švindl, a tam si žádné takové lapsy nepamatuji...
Kovařík šel hned na věc. Důvody, příčiny, politika - ne, nic takového. Celou dobu jen válčí. A to je dobře, protože na rozdíl od toho předešlého se jedná o prakticky jediný ucelený počin, zaměřující se primárně na vojenskou stránku věci. (I když možná deklaraci nezávislosti, nebo třeba Nathanu Haleovi mohl věnovat alespoň odstavec kvůli psychologickému dopadu na aktéry.)
A na příběhu Arnolda/Andrého/Peggy Shippen je nejlépe vidět, jak vypsaný autor již Kovařík je.
Tohle mě opravdu bavilo. A navzdory skvělé myšlence, výpravným kulisám a nenápadně zábavným hláškám ("Měli jsme to tu přeorat jako Schliemann"), chápu, proč s tím má spousta čtenářů problém a proč ostatně tento výjimečný román není ověnčen spoustou cen. Ono to je psáno spíš pro autora samotného, pro čtenáře snad ani ne. Respektive, McDevitt má dar skvělé představivosti, hýří neokoukanými nápady, ale nemá dar to vše předat v úhledném balíčku.
Já mu to ale zcela odpustil.
„Byli jsme usazeni v jednom domě v ulici Pabostre. Francouzi byli pány domu sousedního a snažili se postupovat vnitřkem bloku a dojít tak ke Spálené bráně. Nic se nedá přirovnat k pracné výpravě uvnitř domů; žádný druh války, ani nejkrvavější bitvy na otevřeném poli, ani obléhání pevnosti, ani pouliční boj na barikádách se nemohou přirovnávat k onomu sledu srážek mezi vojskem v ložnici a vojskem v pokoji, mezi oddíly, které mají obsazeno jedno patro, a mezi těmi, které se utábořily v poschodí nad nimi.“
Pomalé tempo knihy začíná v první třetině nabírat na obrátkách tak, že nedá Vám ani obráncům Zaragozy vydechnout. Napsáno je to strhujícím stylem s lehce ironizujícím humorem ve druhém plánu. Z dnešního pohledu lze tomuto dílu vytýkat šablonovitost postav, ale o ně vlastně ani nejde. Jedná se o pomník jednomu z největších symbolů boje proti Napoleonovi.
„Nuzota je hybnou silou všech revolucí.“
Ač mám na paměti, že apokryfy bych neměl soudit ohledně reálií příliš přísně, a Štětina se k různým slovním aktualizacím středověku, vymýšlení nereálných historických situací hrdě hlásí a úspěšně tento postup obhajuje, mám s výsledkem problém. Abych to vzal od toho nejlepšího, tak za výborné považuji povídky z 20. století (Muzeum, Stěp na stěp krugom), ke kterým má logicky autor blízko. Dost se vymyká ještě chronologicky nejstarší apokryf „Vyvraždění Slavníkovců“, který mi náramně sedl. Jenže mám problém s povídkami mezi tím. Zakrývám oči před rozsáhlými doslovnými citacemi z wikipedie (řádně citované), ale nejsem s to překousnout autorovo žonglování s fakty týkající se Slavkova nebo Hradce Králové. Opět nemám problém s formou, která je ryze hypotetická, ale právě „titulní“ povídka o kanonýru Jabůrkovi působí až dada dojmem. Jako kdyby si autor opsal z té wikipedie několik dobových názvů a jmen, a pak je náhodně tahal z klobouku. Bylo to pro mě natolik rušivé, že jsem prostě poté nepřijmul ani výsledné vyznění.
Uznávám ale, že můžu být v názoru ojedinělý a problém se prostě bude nacházet mezi knihou a židlí…
„Lítost není projevem křesťanství. Ti vražedníci v Libici byli nelítostní. A byli to křesťani.“
Ano, je to brak, ale Brak s velkým B, který má kromě dobrodružného příběhu i chytrou myšlenku v druhém plánu.
Tak nějak nenadchne ani neurazí. A kdyby neměla souvislost s vojenskou historií, tak si jí nikdy patrně ani nevšimnu...
Tu příhoda anekdotická, tu tragická, která se vine okolo stolu ve stínu lípy u dobrého piva...
Stále velmi dobré, ovšem tentokrát si dám asi větší pauzu před dalším dílem, protože mám neodbytný pocit přejedení...
Kříženec moderního seriálu, kde zvrat střídá zvrat a každý díl (kapitolu) ukončuje řádný cliffhanger; antického dramatu, kde postavy tragické, komické i tragikomické jsou vláčeny osudem hlava nehlava a fantastiky, kde si strašidla podávají ruce s jasnovidci a všemocnými talismany.
Autor je snílek - a stejně snové je i jeho pojetí cestování... Autor je blázen - a tak jsou i stejně bláznivé jeho příhody...
Výborné - doslova mamutí dílo, docílené evidentně mravenčí prací.
Po přečtení této krásné sbírky esejů, už vím, že autorčiny příběhy jsou vlastně také eseje - jen v nich vypráví příběh.
„Jsem přesvědčená, že dospělost neznamená vyrůst z něčeho, ale prostě vyrůst; že dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo. Domnívám se, že všechny nejlepší schopnosti a vlohy dospělé a zralé lidské bytosti existují už v dítěti a že pokud jsou tyto schopnosti a vlohy v mládí podporovány, budou v dospělosti fungovat dobře a rozumně, ale pokud jsou v dítěti potlačovány a popírány, pak vinou toho dospělá osobnost zakrní a stane se z ní duševní mrzák.“
Momumentální memoáry dnes již zapomenutého generála, který začínal jako kadet v rakouské armádě ve válce proti Prusku roku 1866, pokračující ve své kariéře v Rusku, kde to postupně dotáhl na generála. Jakožto ruský Čech (z kariérních důvodů přijal i pravoslaví) pak stál u zrodu čs. legií, o kterých však měl svou vlastní představu, která se neslučovala s názory těch mladších. Proto si vlastně s legionáři nikdy pořádně nerozuměl, a závěr má tak trochu trpkou příchuť. Jako svědectví o ruských poměrech na konci 19. století a ve víru občanské války velmi cenné.
Neveselé čtení, ovšem v dnešní době obzvláště důležité. Nejen proto, že se nyní nacházíme na té "druhé" straně...
Obsahem vlastně komorní, což se o rozsahu narážejícím na technické limity paperbacku říct nedá. Přesto strhující...
"Lidé vždy touží být na místě někoho jiného, protože věří, že je na tom lépe."
Plastické vzpomínky vojáka Napoleonovy armády, které jsou unikátní v několika ohledech. V plamenné obhajobě maršála Neye, který tažení u Waterloo neprohrál, navzdory tvrzení malého kaprála, ze kterého se Levavasseur nikdy na zadek neposadil - narozdíl od většiny svých souputníků.
Mimochodem, dvojici Kovařík-Křížek za překlady dobových memoárů nepřestávám tleskat. O bitvách toho bylo již napsáno mnoho, ale opravdovou představu o tom jak se ve vojenském fraku žilo získáme jen z těchto pramenů.
No, nedá se říci, že by tahle kniha naplnila očekávání, válka samotná je brána jen letem světem, ale přidat rozhodně musím za demýtizaci Laudonovy osobnosti, který se zde jako vojevůdce zrovna dvakrát nepředvedl. A to v české historiografii zaznělo poprvé.
Tento spis hodnotit snad nejde. Jeho historická hodnota je rozhodně velká, ovšem zabarvená konotacemi s nimiž Moltke nemohl mít co dočinění. Nejenže autor tento traktát psal již oslněn Hitlerem, jehož byl zpočátku odpůrcem, ale i editor tohoto vydání, vše upravil tak, aby vyznění bylo ještě více národně sociální. Pokud se ale oprostíte od nánosu dobového patosu, dostane se vám brilantní studie Moltkových metod a myšlení i obecných vývodů o vojenství, které jsou zubem času nenahlodatelné.
Ovšem, sluší se dodat, že pro laika bude tato útlá knížečka snůškou žvástů o pruské velikosti ... a nutno dodat, že nikoli neprávem.