kralika komentáře u knih
Současná publicistika věnující se Belgii? Skvěle! K této zemi mám velmi vřelý vztah a asi proto přišlo zklamání.
Především se mi zdá, že autor postupně úplně uhnul od vytyčeného tématu - představit důvody a průvodní jevy rozdělené země, jakou Belgie skutečně je. Avšak první zklamání přišlo už u představení její koloniální minulosti, které je, s přihlédnutím k dalším kapitolám, trestuhodně poddimenzované. Tohle tabu by si zasloužilo zevrubnější a tím i přesnější vyobrazení. Stejně tak by bylo vhodnější se více věnovat problému dekolonizace Konga, která je zde popsána tak, že nezasvěcenci naznačené souvislosti uniknou a zasvěcenec bude kroutit hlavou nad tím, jak nepřesně je celý příběh podán. Je totiž až příliš zkratkovitý. A přitom by belgická angažovanost v nezávislosti Katangy, vraždě Lumumby a sabotování ohromného úsilí OSN o uklidnění situace, jež je opravdu zásadní, by do tématu knihy sedla jak "prdel na hrnec". Skandály ohledně vyšetřování otřesných zločinů Dutrouxe a Brabantské bandy je skutečně dobré připomenout jako důkaz nefunkčnosti systému, ale u případu "Gladio" autor úplně ujel. Ne, že by se tato aféra netýkala Belgie, ale najednou se celá kapitola točí spíše kolem Itálie a Německa, než kolem "stínu rozdělené a nefunkční Belgie".
A tak za opravdu povedené považuji vsuvky z belgické každodennosti, kapitolu o belgické státní správě (i když nepochopitelně namixnuté s Kongem) a kapitolu o smutném příběhu o tom, jak se Valoni a Vlámové nedokázali domluvit ani na společné divizi SS...
Asi vím, co chtěl autor sdělit (za což tleskám), ale udělal to možná až příliš kostrbatým způsobem.
Ano, tento osud by mělo mít více kvalitních diplomových prací! Díky tomu se do povědomí veřejnosti dostane mnoho událostí, které by do zapomnění upadnout neměly...
Portrét poslance křesťansko-katolické bavorské strany - primitiva roznerovského typu, který "musí vládnout", ale absolutně nemá páru o co vastně jde, co má dělat, jak to má dělat a proč. Proto dělá jednu volovinu za druhou, a když něco opravdu řeší, jde doslova o ptákoviny (ftákoviny). Těch sto let se na humoru podepsalo, ale na poslání této satiry se nezměnilo nic. Stále velmi aktuální.
Jo, a poklona panu překladateli. Přeložit do češtiny bavorský dialekt protkaný pravopisnými chybami byla jistě ohromná výzva!
"Milá Maryšo já jsem nakonec přece jenom na tó zem naplul, protože to ináč nešlo a ten druhé pán zvolal pruvodčiho a pré esli se to muže, ale pruvodči si na mě netrófal dyž su poslanec."
"Milá Maryšo, ono to vládnuti nebévá pořát pěkny, kolikrát to člověka aji dožírá dyž negdy ani nevi co po ňem doopravdi chcó, protože to vijó jenom ti hlavoni ale dyž vozim ten hnuj tož vim co chcu a žádnimu po tem nic néni a mužó mňe všeci polóbnót v kapcu..."
Svět Nulakvy - úžasný, hlavní antihrdina - charismatický, i když občas ne moc pochopitený, jeho láska - reverzní echo na Schismatrix (to je poklona), plavba po oceánu - nápaditý cestopis. Tak proč nejsem ve finále spokojen? Nemyslím si, že jsem schopen kloudně odpovědět. Sterlingova ujetost je hodně příjemné zpestření. Ale jako celek to moc nedrželo pohromadě a lovecraftovský snový závěr to u mě celé srazil. Nicméně je to debut a to takový, že si na něj určitě občas vzpomenu. Třeba až budu číst podruhé Clarkův Měsíční prach.
Skvělá kniha na opomíjené téma v historii vojenství. Je tam zkrátka tolik nového a nikde nepublikovaného, že čtenář musí autorovi odpustit těch několik nepřesností, především, co se popisků obrázků týče.
Krásná sbírka exotických pohádek. Za mě jen dodám, že ty "lidské" se mi líbily více.
Na to, jak je celé téma komplikované, odvedl autor fantastickou práci. Skutečně se v této "hře o trůn" člověk vyzná. Trochu slabší práci odvedl překladatel, ale to je jen malá kaňka...
Místy lehce úsměvné, což je ale vzhledem k době napsání knihy (před čtyřmi dekádami) zcela logické. Přesto se však jedná o mimořádně podnětnou studnici myšlenek, které mě obohatily. A navíc elegantní styl, jakým to je napsáno - no zkrátka bravo!
Přeci jen, je to 140 let stará klasika a je to trochu znát. Mírně naivní pohled kdy každá postava má svou úhlednou škatulku (Dracula - čisté destilované zlo, Lucy - čistá křehká líbezná dívčina, atd.) je ale zkrátka u tohoto žánru nutnost. Když se máme něčeho bát, musí být důvod, takže zosobněné zlo je pro tento účel ideální.
Děj se tu hnal, tu vlekl, ale postupně získával na obrátkách a vtahoval mě více a více. A to tak, že jsem na konci měl skoro tentenci hltat stránky dál, jen už nebylo co...
Velmi elegantně napsané dějiny války v evropské historii (dílko je však především zaměřeno na tu západoevropskou). Jedná se spíše o esej, který hledá souvislosti mezi vedením válek, vývojem techniky a společenskými změnami z pohledu historie, ekonomie, sociologie a mnoha dalších disciplín, čímž vzniklo krásně multidisciplinární dílo, které přez svůj věk (poprvé vydáno roku 1976) nezestárlo.
Vytknul bych však práci českého editora, který byl v textu schopen nasekat povážlivě mnoho chyb a splést i datum bitvy na Bílé Hoře...
Zaujaly mě dvě věci: Jednak to, jak lehce a svižně je celý román napsán (moje první kniha od Carda, ale pochopil jsem, že je to u něj tak nějak standard) a hlavně autorovův optimismus ohledně zásahů do historie. Většina autorů ohledně tohoto tématu tolik nadšená není. Ale to neplatí o mě. Já nadšen jsem, i přes až příliš učesaný konec.
Výborné. A protože jsem doposud od autora četl jen Neuromancera, tak jsem ještě stále v šoku jak jednoduše napsané to bylo! Ve vzájemném srovnání pochopitelně.
Kniha kterou jsem kdysi četl v době, kdy jsem hltal Mayovky a naprosto mi sebrala iluze... Její realismus byl hodně brutální procitnutí ze snu o Old Shatterhandovi...
Pro evropana daleko stravitelnější než známější Svět se rozpadá. A za mě o dost lepší. Pro mě to mělo spád, napětí a hlavně nosnou myšlenku.
Dobré to bylo, ne že ne. Jen poněkud složitě stravitelé pro někoho, kdo není dostatečně konfrontován s africkou skutečností. Což jsou, koneckonců, asi všichni neafričané.
Pamatuji si ten hororový zážitek, když autoři na dvou stranách textu o bitvě u Hradce Králové dokázali nasekat více než deset faktických chyb!
Přesně takhle se tento druh literatury dělat nemá.
Nádherná záležitost pro všechny milovníky Skotska, přírody, zvířat a snílků.
Formátem a pojetím se jedná o takový český Osprey. Vizuál je nádherný, obsah ovšem poněkud unylý. Pan Uhlíř měl však poněkud stíženou práci, jelikož pojednává o událostech notoricky známých, a každé jejich popularizačně-povšechné zpracování, jakkoli fundované, působí plytce. Pro člověka nepolíbeného vojenskou historií, pro kterého je i knížka určena, se však bude jednat o velmi dobrou vstupní literaturu. Já vítám zejména přehledně a zdařile zpracované ordre de bataille, které zabírá úctyhodnou část textu.
Sociologie (a mnoho jiných disciplinárních přístupů, včetně geografie) středověkého válečnictví, popsaného stylem, jako když Hercule Poirot vysvětluje kdo je vrah, jenž je ale zároveň natolik úsporný a nezatížený balastem, že se z prožívané inspirace tají dech...
A krom toho se autor zabývá neméně zajímavým tématem obrazu této bitvy ve francouzském dějepisectví.
"Ale jako všechny hedvábné kabátce, které halí drátěnou košili, ideologie je zde proto, aby zakryla rušivé prvky, aby vše oděla do příjemných barev a uspokojovala. Ziskuchtivost se převlékne za chrabrost a skryje se za nebojácný zápal bez vypočítavosti, který se líbí ženám a který, jak se celkem nedávno začalo říkat, se již tolik neprotiví Bohu."
L'Echo de Paris, 1914: "Bitva u Lipska vytvořila umělou německou jednotu, kde se jižní země neshodnou se severními. Bouvines zajistila trvalou jednotu Francie, která pokračuje od roku 1214 do roku 1914. V jedné z bitev národů stáli vítězové tři proti jednomu, v jiné jeden proti třem. Která z nich je slavnější? Až vystavíme památník na této slavné pláni, měl by se k nám přidat celý vesmír, protože zde jako u Tolbiaku a u Poitiers zvítězila celá civilizace."
Věru těžké hodnotit. Péče, kterou překladatel/editor věnoval této knize je vidět. Pohříchu však jen na vizuálu. Editorská činnost je pro něj věcí evidentně ošemetnou. Nejvíce mě iritovala nejednotnost v uvádění topografických názvů (i v rámci českých zemí!), navíc často zatížená omyly (Stockach x Štoky, Genappe x Jemmapes).
Ovšem překlady a edice memoárů z dob dřívějších hodnotím velmi vysoko. To je něco, co má skutečně velký smysl. Jak jinak bychom byli schopni nahlédnout do duše tehdejších aktérů?