kramver
komentáře u knih
Saturnin
Zdeněk Jirotka
Tuhle knihu mám ráda, vytříbený a laskavý humor a postavičky plné života a podivností. Líbila se mi i audiokniha namluvená Janem Hartlem. Některé knihy nestárnou stejně jako inteligentní humor.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Já mám hlavně radost, že máme v současné době talentované a úspěšné autorky jako je K. Tučková nebo právě K. Lednická, které nám ve svých románech odkrývají období našich dějin v místech, na která se v učebnicích dějepisu trochu pozapomnělo.
Ať už Šikmý kostel nebo Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové jsou úžasně popsané osudy silných ženských hrdinek. Díky příběhům, které svou čtivostí zaujmou spoustu čtenářů, se tak dostává větší pozornosti výjimečným tématům obohacujícím současnou českou literaturu.
Šikmý kostel obsáhne období 30ti let v drsném kraji u polských hranic. Někde bych se možná ráda zastavila a vzala to pozvolněji, ale i tak děkuji Karin Lednické za tento výlet z mé pražské bubliny do kraje, který si zaslouží naši pozornost a k lidem, jejichž těžký úděl formoval rázovitost tamního obyvatelstva až do současnosti.
Stojí za to si neustále rozšiřovat obzory, učí to toleranci. A jak jsem pochopila z doslovu samotné autorky, bylo to i jejím záměrem při psaní této knihy. Druhý díl si velmi ráda přečtu a posunu se v čase zase o kousek dál. Už teď jsem zvědavá, co všechno se dozvím.
Nasterea
Petra Stehlíková
Do prasečí řiti! Tak dlouho jsem na tu knihu čekala, za dva dny ji slupla rychlostí sežehnutí nasterey a o datumu vydání dalšího dílu mi ani sklenit nic nepošeptá! Paní Stehlíková je pro mě mistryní nejen českého fantasy žánru. Jak úžasně propracovaný, komplikovaný a dechberoucí si vymyslela příběh a ne jeden ale hned 3 světy a kdo ví, co je ještě za branami, kam asi vedou. Vyhnula se přehnanému patosu a prvoplánovitým vztahům. Třetí díl navazuje na mnohé z předchozích dvou dílů, vše do sebe zapadá a dává smysl. Začátek knihy je o dost temnější a hned v úvodu mě tak vtáhnul stejně jako Ilan řeka do podzemí. Těším se, až se tam budu moct opět vrátit a doufám, že to bude brzy.
Děti z Bullerbynu
Astrid Lindgren
Opravdu doufám, že ještě pár generací dětí si tuto knížku přečte. Já jí četla v dětství několikrát. Je to geniálně napsaný, nemůžu si pomoct.
Muži, kteří nenávidí ženy
Stieg Larsson
Nemyslím si, že Milénium jen tak něco překoná. Nejsem pravidelným čtenářem detektivek, takže možná nejsem tak úplně zběhlá, ale Larssonovi se povedlo něco víc. Musíte se tam ocitnout, musíte cítit vůni překápavaného kafe a chuť obložených chlebů, musíte na sobě cítit svetr, který nosí hlavní hrdina a musíte mít nepřekonatelnou chuť na cigaretu. Potom tam jste, v zajetí autorovy mysli. A teprve potom přijde poznání, že i ta zápletka byla vlastně strašně moc dobrá.
Cesta
Cormac McCarthy
Kniha Cesta je spíše tenká knížka, do které se toho vešlo opravdu hodně. McCarthy je autor s tak vytříbenou slovní zásobou, že číst jeho knihy je jako vychutnávat si dezert ke kávě. Ale jen zdánlivě, protože témata, která popisuje a atmosféra, kterou vykresluje chtějí spíše pořádného panáka. Tahle post-apokalyptická pouť otce a syna tne do živého. Celou dobu se dusíte drobným popílkem a nemůžete se zahřát z vlhkosti vzduchu a zpuchřelých dek. Každé sousto, které pozřete je neskutečným darem a noc ve vlastní teplé posteli požehnáním z nebes.
Marťan
Andy Weir
Ať jsem se v životě nacházala v jakkoliv zoufalé situaci, pořád jsem na tom byla dobře oproti Markovi. Mark je na Marsu, sám... Ze začátku jsem se proklínala, že jsem nedávala víc pozor na hodinách fyziky a chemie, ale pak jsem si zvykla a užívala si sarkasmus a neuvěřitelnou touhu přežít. Tahle kniha je chytrá, vtipná, má nadhled a hrdinu, který to nehodlá jenom tak vzdát. Hned po dočtení jsem si pustila film a rozhodně doporučuji knihu. Z filmu se vlivem asi snahy o korektnost vytratil břitký humor, kterým Mark oplývá v knize. Ta si celou dobu drží náladu lehčí než je gravitace na Marsu, nesklouzává k patosu a ze všeho vybruslí s grácií. Nečekejte srdcervoucí drama, Mark je chodící či poskakující naděje sama. Naděje nejen na záchranu jednoho člověka, ale vlastně i dobroty celého lidstva.
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Velmi poeticky napsaná sci-fi, která se od padesátých let, kdy byla napsána, přesunula tak trochu více do reality. Až je to děsivé. Zatím sice nikdo knihy nepálí a lidé stále čtou, ale všechno je rychlé, zkratkovité a nesoustředěné. Bradbury zde vykreslil formu totality, do které se snad nikdy nedostaneme, ale ty telestěny mi tolik připomínaly sociální sítě. Sledování lidí, které ani neznáme a považujeme je za součást našich životů.
Pro mě byla kniha varovně vztyčeným ukazováčkem a opravdu mě nutila k zamyšlení.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Mí Pražané mi rozumějí! a nejspíš i celý český národ, pomyslel by si Backman, kdyby znal naše Pelíšky nebo Obecnou školu popřípadě si pročetl pár zdejších hodnocení. Humor na pozadí hořkosti, smích přes slzy a obyčejní hrdinové všedního dne, tomu my rozumíme. Nerudný dědek, ze kterého se posléze stane skoro až pohádkový dědeček, takových knih už tu bylo. Ale Backman se v knize Muž jménem Ove zamýšlí nad hodnotou stáří. Ove představuje staré hodnoty, úctu k poctivé práci, pravidlům a řádu, celoživotním vztahům a vzájemné opoře v dobrém i ve zlém. Všeho se nám však dostane ve formě na první pohled protivného starce. Oproti tomu staví byrokracii v košili a kravatě, ajťáky, technické vymoženosti a nemožná moderní auta. Backman s humorem a laskavostí propojuje starší generaci s tou současnou a dokazuje, že se navzájem potřebujeme. Humor to celé drží pohromadě se slzou na krajíčku. Škoda jen, že se v závěru neudrží na uzdě tak, jak to dělá ve třičtvrtě knihy, jinak bych dala plný počet. Ale jinak tleskám za oslavu života, který není nikdy zbytečný a za téma stáří, které by nemělo být přehlíženo, ale vnímáno s větší úctou.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Velmi zajímavé téma o jedné specifické oblasti plné svérázných, převážně negramotných lidí v Moravských Kopanicích. Žítkovské bohyně jsou opředeny tajemstvími, která sahají až hluboko do minulosti. Dora je rozkročená mezi moderní přítomnost opírající se o vědu a svět pověr, bylin, zaříkávání a věštění. Postupně rozmotává klubíčko záhad spojených s historií bohyní i tragický příběh její vlastní rodiny. Jakou moc má lidská zloba a slepá víra? Je kletba skutečně něco, čemu se nedá uniknout? Kamila Tučková si dala obrovskou práci, když toto téma zpracovala do poutavé a nesmírně zajímavé knihy. Lepší památník pro tyto výjimečné ženy si neumím představit.
Doktore, fofrem, jde o život!
Patrick Taylor
Těžká doba si žádá lehké čtení. Po nějakém čase jsem opět potřebovala utéct k laskavému humoru a bizarním postavičkám. Napsat knihu, která se čte lehce, je dost těžké.
Tady se to povedlo. Humor pobavil a neotrávil naivitou, hojně používané citáty vzdělaly a Bullybuclebo na chvíli ožilo v plné své opravdovosti.
Růže pro Algernon
Daniel Keyes
Tuhle povídku četla celá třída v rámci hodiny češtiny na základní škole. Je to už dávno, ale pamatuji si, že všichni poslouchali a nikdo ani nehlesl. Zaryla se mi do paměti mocně a silně. Po čase jsem zašla do divadla V Celetné na divadelní představení a opět se nechala zasáhnout . Je to opravdu úžasný námět nutící k zamyšlení.
Medvědín
Fredrik Backman
Po zralé úvaze jsem přeci jenom odebrala jednu hvězdičku. Fredrikovi se nedaří ty závěry, alespoň z mého pohledu. Ta kniha je úchvatná a já už jsem dlouho u ničeho takhle nechrochtala blahem. Čekala jsem něco po vzoru Oveho, ale ocitla jsem se uprostřed fiktivního města, procházela se jeho uličkami, mrazivým lesem i uličkou na tribuně hokejové haly a všechny obyvatele, všechny hráče, jsem zřetelně viděla. Nechala jsem se překvapit vážností tématu, všemi drobnými detaily v životé každé postavy, které toho tolik vypovídají o životě, snech, rodičovství a k tomu se bavila humornými hláškami, které nevyznívají křečovitě, ale mají šťávu.
Jen poslední třetina na mě byla příliš doslovná, příliš dotažená a také jsem náhle tápala, o čem tedy ten hokejový patriostismus byl, když náhle nebylo nutné být Medvědem z Medvědína. Ale to bych prozradila moc.
Fredrik Backman si touto knihou vydobyl pozici mého oblíbeného autora. Už si dělám zálusk na další jeho knihy a s překvapením jsem zjistila, že sám Medvědín má pokračování. Tak to asi u hokeje ještě chvíli zůstanu.
Do tmy
Anna Bolavá (p)
Kniha Do tmy od autorky s uměleckým pseudonymem Anna Bolavá, mi ležela nějakou dobu v knihovně. Nechala jsem si ji záměrně na květen, abych mohla její účinky vstřebávat v tu správnou dobu, kdy venku všechno kvete a sběr bylin teprve začíná. Pro hlavní hrdinku je sbírání, sušení a následný odvoz do výkupny každé úterý, životní obsesí. Anna žije plně v přítomnosti jen pro ten dnešní den, pro ten dnešní sběr. Rytmus jí udává týden od úterý do dalšího úterý. Jsme svědky její pozvolné dobrovolné sebedestrukce, fyzické i psychické. V dusnu nemůžeme dýchat, osvěží nás letní déšť nebo probere pořádná bouřka, cítíme ledovou vodu na zátylku, dusíme se vůní sušených bylin a cítíme fyzickou bolest, tak jako Anna. Anna Bolavá.
Včera jsem se procházela přírodou s jiným pohledem a myšlenkami než obvykle a dnes si s sebou vezmu tašku, alespoň na kopřivy.
Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
Kontrast ženy, která ví, že umře a nemůže s tím nic dělat a muže, který se svým životem hazarduje dobrovolně. Na Remarquea vlastně neobvyklá kniha, ale velmi silná.
Jiskra života
Erich Maria Remarque (p)
Tohle byla rána přímo na solar. Moje tehdy středoškolská dušička zmučená mistrně vykresleným prostředím koncentračního tábora nedokázala pochopit... a pořád nechápe.
Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
Tíživé vyprávění Mathildy a Thibaulta mě vtáhlo do problémů dnešního světa. Osamělost, úzkost a postupná destrukce uprostřed davu. Denně se prodíráme mraveništěm lidí ve veřejné dopravě. Od chvíle, kdy odejdeme z domu jsme jimi obklopeni. Přesto jsme se svými problémy zoufale sami. Oba hrdinové se dostali do situace, kdy už nevědí, jak dál. Jejich životy se ocitly v mrtvém bodě. Zoufale potřebují objemout, zachránit, nabídnout řešení. Ale nic z toho nepřichází. Protože to, co se běžně děje v románech, skutečný život většinou nenabízí.
Happy end léčí čtenářovu duši, nechá ho vydechnout a uvěřit v dobro. Ale pravda je jinde a autorka to ví. Další knihy Delphine de Vigan se brzy objeví na mém noční stolku, protože tahle kniha byla autentická, opravdová a bolavě krásná.
Elementární částice
Michel Houellebecq
Po přečtení Serotoninu jsem si říkala, co všichni na tom Houellebecqovi mají a chvíli mi trvalo, než jsem mu dala další šanci a pustila se do Elementárních částic. A dostala jsem odpověď. Chápu rozhořčení a znechucení některých čtenářů ani jsem nezažívala pocity, že by mi autor tzv. mluvil z duše. Ale co jiného přežije věky a dostane se do učebnic literatury za pár desítek let, když ne kniha, která je ostrou kritikou společnosti, nepříjemnou analýzou dnešních vztahů, poukazuje na fyzický i psychický rozklad a nebojí se být značně nechutná či perverzní a ještě se u ní občas zasmějete? Neříkám, že mé vždělání stačilo na pochopení všeho, co kniha obsahuje a cítím, že bych to měla vzít ještě jednou od začátku. Na co ale mé mozkové buňky stačily, bylo uvědomění, že tohle dílo převyšuje mnohou současnou literaturu, byť není třeba s autorem ve všem souhlasit. Autor, který se nebojí dnešní hyperkorektnosti (přestože Elementární částice vznikly ještě v době, kdy slovo korektnost živořilo někde na okraji) se jednou zařadí na poličku vedle Alberta Camuse a jemu podobných. Nestal se ze mě Houellebecqův fanoušek, na to s jeho názory příliš nesouhlasím, ale za přečtení Elementárních částic jsem vděčná a snad se k nim ještě někdy vrátím a pochopím zase o kousek víc.
Ohníčky všude kolem
Celeste Ng
Téma - to je to, co mě u téhle knihy fascinovalo. Mám ráda knihy, které vyzývají k přemýšlení. Když se nemohu rozhodnout, co je vlastně správné a můj názor kolísá jako ohýnek ve větru. Kniha je psaná tak, že by se podle ní dal natočit dobrý americký film se všemi klišé a šablovitostí postav. Ale byl by to zároveň film plný lidskosti, těžkých rozhodnutí, střetu lidí z odlišných prostředí a kultur a plný lásky. A v tomto případě je to nejvíce láska mateřská. Celeste Ng nám sice viditelně předkládá svůj názor na kulturní odlišnosti a další otázky spojené s identitou a mateřstvím, ale dělá to způsobem, kdy nás přesto nechává vytvořit si vlastní postoj.
Rybí krev
Jiří Hájíček
Málokterý autor dokáže tak trefně vykreslit ženskou hrdinku, i když je to zrovna docela nesympatická, tvrdohlavá věčná řešitelka. Už v Plachetnici na vinětách mě tento jeho um docela zaujal. To, že je Hance na začátku příběhu 16 let z toho chvílemi dělá trochu románek pro náctileté, ale hlavní téma vysídlení se dostává v druhé půlce knihy více do popředí. Za sebe musím přiznat, že jsem se až v té druhé půlce do příběhu skutečně vžila a až po dočtení měla pocit, jak si to všechno hezky sedlo. Navíc současné události na Ukrajině, kdy lidé opouští své domovy pouze s igelitkou mě možná hodily do stavu, kdy téma vysídlení má větší rozměry a váhu. Takže nakonec jsem ten její předem prohraný boj s elektrárnou brala mnohem víc vážně a kniha na mě zapůsobila možná víc, než kdybych jí četla před měsícem.
