kuruteku komentáře u knih
Skvělé je zasazení do doby - věru bych nechtěl v té době žít. Jeden z vedlejších závěrů je, že ve válce mají prostor zvěrstva, ať z jakékoliv strany. A druhý - ani osmanská říše nebyla jen "říší zla". Průvodní příběh Kornela začíná být reálnějším, i když Stěpan i Kornel jsou pořád superhrdiny, kteří druhý po nakládačce, kterou by leckdo nepřežil, jdou a znovu bojují či pracují. Zajímavě mi boj o pevnost víc a víc připomíná sérii Paula Kearneyho, zvláště Železné války. To není výtka, to je spíše pocta. A už jsem neodolal a rovnou se pustil do posledního dílu.
Jásám a smutním zároveň. Ty povídky jsou drsné, romantické, smutné i veselé jako život sám. Úplně cítím všechny namožené svaly, odřeniny, zlomeniny, ale i radost z vítězství, z překonání sebe sama. Napadlo mne, že knihy o sportu (rozhovory se sportovci, různé výroční knihy o Naganu a jiných) a Pavlovy povídky k sobě mají stejně blízko nebo daleko jako hamburgry od McDonalds a svíčková.
Já bych to snad ani do literatury neřadil. Sportovní redaktor s velmi zvláštním jazykem pojme život, resp. životní úspěch skokana jako pohádku. To je úplně jiná, zvláštní kategorie. Ale to neznamená, že nejsem nadšen, naopak jsem. Humor, nadsázka, hrdost na rodnou hroudu (ale i nadhled nad papaláši, armádou, atd.). Hlášku "jděte se vycpat" si budu dlouho pamatovat, stejně jako to, proč jsou frgále takové, jaké jsou. Cítím v tom nostalgii a romantiku Zdeňka Šmída (Anička Pravečková), dobrosrdečnou potměšilost Jana Wericha ("Honzíku, tvůj táta. Ejchuchu" - to když trenér jde nosit uhlí a posílá Rašku slavit domů. A možná mnoho dalšího, ale to není proto, že by Ota Pavel opisoval nebo se inspiroval, to je jen podobné vidění světa. Jsem rád, že ho taky sdílím.
Četlo se to dobře a rychle, ale dobře z toho nebylo. Chtění mnohdy nestačí a cesta do pekel je provázena dobrými úmysly. Jako určitá protiváha Roku kohouta je to zajímavé - mohla Agnes, kdyby byla zahrnuta opravdovou rodinou, ne v podstatě hysterickou matkou, překonat "volání krve", kterému vlastně nepodlehla? Mohla matka samoživitelka (a v podstatě izolovaná) překonat své vlastní předsudky (dokonalá výchova spojená s kontrolou (která stejně nemůže kontrolovat všechno) vše spasí)? Možná autorka honila mnoho zajíců, ale závěr nedodává, což je vlastně dobře.
Temné a smutné, když se rozloučíme se Siriusem Blackem. Dokonale popsaná byrokratická Umbridgeová, na táboře jsme si jí letos užili a dalo práci jednak odpor dětí vtěsnat do Brumbálovy armády a tu pak zdárně načasovat. Ale povedlo se.
Tak tahle kniha už začíná být silnější kalibr a u dětí mladších 12 let bych se pomalu bál jim ji doporučit. Harrymu už je 14 a čeká ho souboj, ve kterém nerozhodují jen schopnosti, ale i přátelé a náhoda. Štěstí přeje připraveným a tak vše zvládne - ale na úkor výčitek svědomí, poznání, že dělící čára mezi životem a smrti je tenká a cena za přežití vysoká. Od této knihy už není žádné co kdyby, ale jde o souboj na život a na smrt, který rozhodně jen skutečně lidství - schopnost lásky a kamarádství.
Kniha mne docela zarazila. Kolik lidí s podobným osudem chodí kolem mne/nás. A kolik jich řeší problémy stejně nešikovně, jako hlavní hrdinka. Sice Viktor dopadne ještě dobře, ale kolik dětí má šanci na podobnou babičku, která v pravý čas, i přes nepřízeň osudu, dokázala popostrčit jeho rozkolísanou životní dráhu zpět na správnou trajektorii. A tak mne mrzí, že to skončilo příliš brzo.
Začátek svižný horor-thriller, ale co se dělo pak, to nějak nejsem schopen pochopit. Chyběly stránky? Autor se vypisoval z traumat? Nebo chtěl napsat, jak se z traumatizovaneho jedince stává spisovatel? Asi bych potřeboval výklad. Nicméně čtivé to bylo.
Po roce 89 vyšel Třešňákuv Koh-i-noor v cesko-romsko-svedske interpretaci. Zásah do černého. Folk promíchaný s blues, možná i náznakem rocku. Sýrový, ukecany, ale poctivý. Až později jsem četl jeho knihy - a byla tam životní zkušenost, pabitelstvi, fabulace, jak u Hrabala. Nemusím brát všechno, ale hodně z toho, co napsal a nahrál, mne těší. A tak i ten knižní rozhovor beru jako prodloužení potěšení.
Tak konečně po pár letech dočteno. Ale vlastně spoustu těch věcí znám z vandrů a táborů s autorem. Včetně toho, že za pizzu s ananasem nemůže lékárník, ale Řek. A to se marně snažím autorovi vnutit jako nápad další díl: "Co se lékárníkům nepovedlo".
Ze vzpomínek a rozhovorů u mne vede Nedělňátko, tady je to trošku nastavované, ale zase některé haiku jsou skvělé, takže proč ne. Alespoň bude vše dořečeno.
Ještě by to k těm knihám chtělo nějakého průvodce po jménech a osudech - spletl jsem Rogera Schniregu s Josy Backerem. A u Thompsona a dalších jsem nějak nedokázal přijít na to, odkud bych je měl znát. Takže začátek byl těžký. Nicméně od postřelení Johanna Glassera už to jelo jako po másle. Depresivní, smutné, ale nakonec i nepatrně nadějné; hodně proticírkevní, ale nakonec byl otec Kerdik vzatý na milost. Zajímavý svět.
No, nejlepší byl loutkový Faust a Kašpárek. Pak možná komixový, Jirásek to značně zkrátil. Ignát Herrmann se hodně rozepsal a zahrnul všechno, jenom mi nějak neštymuje, jak se Faust vrátil domů do Prahy, když žil ve Wittenbergu. A Mánesovy rytiny jsou nádherné. Takže nakonec přelouskáno, k uvážení, zda se pustit ještě do Geotheova Fausta.
---
Vlastně ne loutkový, ten semaforský, ten byl nejlepší - zvláště scéna s globusy, na kterých chyběla Amerika.
Ono to nic světodějného a světoborného není, nicméně i malý oblázek tvoří dno řeky a je tu další střípek do mozaiky Foglarova života a pohledu na svět. Pro mne zajímavé, že se vlastně za skauta moc nepočítal a do českého skautingu přinesl mnoho nových věcí - například celotáborové hry.
Jasně, je to nadšenecké pokračování a nebudu hledat, kde se jak rozchází s jinými variantami, prostě kdo zná píseň Vontů a uctívá Rychlé šípy, bude spokojen, a kdo ne, tak ať to nečte. Líbilo se mi rozluštění Širokka a vlastně i Jana Tleskače. Takže ano, není to nejvyšší literatura, ale fanoušek je spokojen.
I když jsem měl dědy s jiným osudem, byl mi ten autorův sympatický. Celá složitost druhé poloviny minulého století, i když vychýlená na jednu stranu. A tím pádem i chápu autorův pohled na svět. I když bych mu rád dodal jiné barvy. Máme-li přežít, musíme dát Josefum nějakou perspektivu a šanci. I když občas máme pocit, že o to ani nestojí. Zajímavá byla i babička a strýc.
Před dvaceti lety jsem se setkal s ruským historikem, asistentem profesora Rogovina, který sepsal historii Levé opozice v Rusku. Úctyhodné dílo. Minimálně proto, že ukázal, že existovala alternativa. A v jednom jediném historickém časopise jsem se dozvěděl o jakémsi Šalamovovi, který prošel gulagem jako minimálně sympatizant této opozice a velmi se stavěl proti obrazu gulagu z pera Solženicyna. Dodnes se více ví o druhém, než o prvním. Nicméně, díky Fedoru Gálovi a nakladatelství G+G se do Čech dostalo i dílo Varlama Šalamova. A poslední díl neskrývá ani jeho politickou minulost. Díky překladateli Machoninovi.
Šalamov namísto Souostroví Gulag sepsal historii v podobě existenciálních povídek, které ukazují, jak se z člověka stane zvíře, ne ve smyslu toho, že jde ostatním po krku, ale že je tak zašlapán, až je s podivem, že dokáže přežít. Přesto to navzdory mašinérii útlaku využívající i kriminální trestance dokázalo mnoho lidí. A také díky všem, kteří se zvířetem nestali. Právě poslední díl je poctou těm, kteří dokázali zachránit mnohé.
Dlouho jsem nechápal, čím jsou Šalamovovy povídky tak velkolepé - ale v době, kdy Hrabal psal v Čechách a Kerouac v Americe, psal Šalamov své v Rusku. Umělecká díla, která píší pravdivě o životě. Něco se zkrásní, něco se zdrsní, něco se vypustí, něco se přidá, ale je v tom život sám. Právě díky tomu můžeme plně pochopit, jak se žilo.
Nějak se mi nedostává slov. Výborné. Obhajitelné zvraty, skvělé trojité vyústění. Svým způsobem autobiografický prvek skeptického spisovatele. Snad ještě obrácení Kauna chybí, z hlediska závěru by si to i on zasloužil.
A už mne chytl. Zase krátká zápletka - tentokrát se čtyřmi vrcholy: wargolové trápící uprchlíka od Morgaratha, poselstvo narážející na prázdnou Celtiku, hořící most a bitva u průsmyku. Will zapálí most, aby pak padl po zajetí, Horác v osobním souboji s Morgarathem a Halt trpící neschopností rozhodnout se, zda bude dělat to, co chce nebo to, co musí.
Spisovatel píše o spisovateli, který píše o spisovateli. A do toho ho někdo obviní z vraždy. Toho třetího i toho druhého. To ho prvního ne. Ten pak přidá zmizelého druhého a třetího spisovatele. A už má Barbarotti co vyšetřovat. Zvlášť když se k tomu přidá ještě spisovatelka/básnířka, která si píše deník. A také ji někdo obvinuje. Svěří se své kamarádce. Barbarottimu se vrátí Eva Backmannová z Austrálie, tak jsou na vyšetřování dva. A když už se zdá, že vyšetřování nikam nevede, zmizí ještě literární kritik. Dokonale spletené a zapletené. Dokonalé postavy literátů i s jejich chybami. Něco v jejich minulosti je spojuje, ale ani detektivové, ani my, i když nám autor naznačuje a my tušíme, nevíme co. A pak na pár stránkách všechno skončí. Nevadí mi ta beznaděj vyšetřování, ani hlavní zápletka, vadí mi jen ten rychlý a useknutý (nebo odseknutý?) konec. Na druhou stranu připomenutí van Veeterena potěšilo.