kutsua komentáře u knih

Není to romance, je to detektivka. Lord John vede současně hned dvě vyšetřování - ukradené dokumenty a osobní problém nastávajícího své neteře se syfilidou. Autorka opět dokazuje, že umí vystavět pěkné scény a vést příběh, i když její flashbacky byly už otravné. Vrcholem celého díla je pak procházka po teplém Londýně 18. století, která je natolik sugestivní, že patrně jen ona sama stojí za to, aby si kniha zasloužila čtyři hvězdičky.

Tahle kniha ovšem trpí nízkou kvalitou překladu a redakce. Gabaldonová si dala neuvěřitelně práce s tím, aby doladila nejjemnější detaily svého příběhu - a o českém překladu pak čtenář pochybuje, jestli ho vůbec četly dvojí oči. Ani nevím, kde začít. Největší problém je, že v knize jsou věty, nad nimiž zůstává rozum stát a člověk je musí číst znovu a znovu a stejně nedávají smysl. (Příklad: Nedalo vůbec málo práce přesvědčit von Namtzena a Toma Byrda, že je schopen samostatného pohybu. - četl jsem tuhle větu snad třicetkrát, a pořád mi není jasné, jestli to dalo málo, nebo hodně práce. Jak je možné, že si tohohle nikdo nevšiml při redakci?) Ano, v anglické zdvořilé konverzaci se pořád opakuje "I suppose", "I guess" apod., ale když se každé tohle hedgeování převede do češtině, zní to hloupě, místy vysloveně nepatřičně. Spojení "reverend pan XY" taky tahá za oči. Všechny postavy mluví v češtině tak šroubovaně, že to překračuje i očekávání úzu anglické šlechty, přesto si téměř všichni tykají (proč proboha? - v době, kdy si v téhle společenské vrstvě v českých zemích netykali ani manželé). Překládání "ing"-ových participií přechodníky je zvěrstvo. Sloveso "communicate" patrně může použít anglický šlechtic 18. století, v češtině "komunikovat", ale už smrdí úplně zbytečně 20. stoletím. Obdobně působí jako pěst na oko, když se v tomhle šroubovaném textu objeví výrazy jako "pták" (=cock) - tady se měla překladatelka zamyslet nad českou a anglickou normou v popisování sexu v románu.
Pár perel:
"Není způsob, jak informovat, (sic!) ty pořádné autority." (patrně byly myšleny "příslušné úřady" - pokud ne, jaké autority jsou pro překladatelku dostatečně pořádné?)
"Doma předené kalhoty" - Omlouvám se, ale žil jsem v domnění, že se přede vlna. Těžko si dovedu představit, jak někdo upřede kalhoty, i když doma je patrně možné všechno:) Home-spun trousers by mohly být kalhoty z podomácku upředeného sukna.
Reinhardt byl majitelem majestátního nosu a aristokratického zamračení. (Ano, tuším, co se chce říct, ale působí to nepřirozeně).
Když se postava jmenuje Francine, asi není nejlepší nápad nechat jejího muže, aby na ni v českém překladu volal "Francie, Francie", když by mohl volat mnohem méně zmatečně Francinko, Francinko!

Abych zase jen nevytýkal, pravopis je na tom lépe než překlad.

9 02.01.2020

Redakci je třeba ocenit, že vybrala zajímavou a mimořádně dobře (v anglickém originále) napsanou knihu. Čtenářský zážitek z téhle knihy ale mít dost dobře nelze, protože ve snaze svézt se na vlně nové popularity Černobylu je překlad na knize uspěchaný a redakční práce odbyté. Běžné jsou chyby v čárkách, opakování slov, vyšinutí z vazby. Objevují se i překladatelské omyly, např. i středoškolák ví, že v elektrárnách neprobíhá jaderná fúze uranu, ale štěpení (fission, s. 18). Podivně působí, když se o ředitelích sovětských podniků mluví jako o manažerech. Největší hřích jsou ale věty, které nedávají smysl, a čtenář je musí číst opakovaně, aby pochopil, co vlastně se chce říct. Malá ukázka: "Straničtí a státní úředníci byli ke stíhání za opilství obzvláště náchylní." (s. 24) "Jaderné zbraně (...) hrozí, že mnohokrát zničí život na zemi" (destroy life on Earth many times over, s. 29) "Členové vědeckého establishmentu požadovali více peněz a pokračující spoléhání se na domácí know-how." (s. 29) "Málokdo pochyboval, že spojení vědy a technologie bude mít na celou zemi v důsledku správy jaderného průmyslu ze strany vojensko-průmyslového komplexu pozitivní vliv." (s. 33) "Chuť na jadernou energii byla obrovská" (s. 33) "Proč se i nyní požadavky na radikální reformu utápějí v inertní vrstvě oportunistů se stranickými legitimacemi?" (s. 34) "cihlový dům byl na pokraji zhroucení" (s. 38)

7 16.06.2019

(SPOILER) Tahle kniha v sobě zosobňuje všechny důvody, proč jsou paměti pramenem historické práce jen velmi problematickým.
Pamětník vzpomíná na válečné události na západní i na východní frontě po desítkách let a jeho vzpomínky pěkně učesává do až příliš strojeného jazyka ghost-writer. Jakému účelu kniha slouží? Autor deklaruje, že mu jde o rozšíření perspektivy amerického čtenáře - a to jistě částečně plní -, ale nelze se ubránit pocitu, že to, čeho se autor skutečně snaží dosáhnout, je sebevalidace, smíření a vlastně dost možná přepsání vlastní paměti tak, aby vzpomínky lépe zapadaly do jeho sebeobrazu.
K tomuhle závěru mě vede několik vodítek vyčtených mezi řádky - opakované, vlastně nepřetržité zdůrazňování, že autor a jeho nejbližší rodina smýšlela zcela protihitlerovsky. (A v kontrastu s tím pak působí přiznání, že v jednom dopise jeho milovaná vyjádřila naprostou důvěru v Hitlera a Třetí říši. Tyto dopisy jsou autentické a jsou zajímavým korektivem celého vyprávění, často v přiznaném rozporu s narativem.)
Dále autor líčí válku jako velké dobrodružství a sebe sama jako člověka s velkými ambicemi, který to nakonec dotáhl až na kapitána. Čtenář ho jasně identifikuje jako zelený mozek, válka pana Lubbecka všemu strádání navzdory bavila. Pak najednou po válce někdo přepnul knoflík v jeho hlavě a pan Lubbeck ze strachu před válkou uteče z Německa - tak jak to vlastně je? Bavila ho válka, nebo se jí bál?
Neustále se zdůrazňuje, že jediným důvodem, proč je vypravěč ve válce, je jeho deklarované (velko)německé vlastenectví (a nikoliv třeba pobláznění hitlerovskou rasovou ideologií a podobnými nesmysly). Jak se ale tohle vlastenectví snáší s tím, že prakticky první věc, kterou Lubbeck po válce udělá, je, že z Německa emigruje, a v závěru se dokonce prohlašuje za Američana tělem a duší, který nemá s Německem (už) nic společného?
Popis válečných hrůz je naštěstí přiměřeně vágní. Často je vyprávěn formou anekdoty - kde pointa jsou mrtví lidé ve vysokém počtu.
Vzpomínky na to, co pan Lubbeck prožil, jsou navzdory snaze o to, oddělit je od velkého narativu dějin, s těmito velkými dějinami tak nešťastně promíchány, takže vypravěč tu a tam vysvětluje, co se dělo na jiné části fronty, kde nebyl a o které nejspíš toho mnoho ani za války nevěděl. Nadbytečné je třeba porovnávání podmínek za druhé světové s podmínkami v zákopech za první světové (pan Lubbeck se narodil v roce 1920). Čtenář se neubrání myšlence, co z popisovaného jsou skutečné zážitky pana Lubbecka a co pochází z paměti někoho jiného.
Když starý muž vzpomíná na mládí, vždycky je ve svých vzpomínkách vzorem ctností - a pan Lubbeck není výjimkou. Na frontě nesouložil (pouze toužebně vzdychal po své vyvolené), nepil (resp. pil méně než ostatní), sice kouřil, pravda:D), ale vždy se zachoval správně, ale přesto ho trápí svědomí, že se mohl snažit víc. Často zajímavější než číst o tom, jak pan Lubbeck tehdy podle svých pamětí o mnoho desítek let později smýšlel, je číst mezi řádky, co pana Lubbecka vůbec nezajímalo. Paradoxně to jsou osudy malých lidí kolem sebe. Zdrcující je, že při evakuaci Pobaltí a Východního Pruska pana Lubbecka zajímalo jen to, co se stane s etnickými Němci - ostatní prostě neprošli rastrem jeho vnímání a byli mu patrně lhostejní - nejspíš mu byli lhostejní i v době sepisování pamětí.
V úvodu knihy pan Lubbeck tvrdí, že on sám není hrdina, že hrdinové jsou němečtí vojáci padlí na frontě. (A v závěru tutéž myšlenku ilustruje implovanou tezí, že je vlastně jedno, na které frontě člověk bojoval.) Jsem přesvědčený, že to tak pan Lubbeck cítí v zájmu své sebeúcty a kvůli tomu, že nežil v důsledně denacifikovaném Německu. Pro mě ale voják, který vede nespravedlivou válku, nemůže být hrdinou. Může být kolečkem v soukolí, tragickou obětí, užitečným idiotem - můžu ho chápat, můžu ho omlouvat, můžu s ním soucítit, ale nebude pro mě hrdinou.

6 23.11.2019

Chtěl jsem téhle knize dát spravedlivou šanci a přistupovat k ní bez předsudků. Bohužel jsem ji četl krátce po dočtení Anny proletářky od skutečně nadaného spisovatele, a snad i proto jsem k ní tak nesmířlivý.
Popisují se v zásadě tytéž historické události jako v Anně proletářce - prvoválečná bída, ještě větší bída a hlad mezi dělníky po konci války a vyhlášení republiky a nakonec stávky a bouře, které vyvrcholily obsazením Lidového domu policií a rozdělením strany socialistické dělnické na levici (KSČ) a pravici (ČSSD).
Stejně jako v Anně proletářce je děj ponořený do ideologie tak, že se zmateně rozhlížíte a hledáte postavu, která ještě myslí na vlastní pěst a dosud nečetla Marxe a Lenina. Tohle není román otázek a hledání, chybí tu vlastně jakákoliv nejistota, vše předem směřuje k jednomu morálnímu závěru (připomínám, že kniha byla napsána až v 50. let, s vědomím toho, co bude v dějinách následovat).
Silnou stranou této knihy je popis dělnického života a různá příkoří, která je potkala. Zde byla kniha velmi uvěřitelná. V popisu buržoazie už tak přesvědčivá nebyla - každý trochu bohatší člověk v téhle knize je ztělesněný ďábel.
Slabou stranou je, že v téhle knize těžko vůbec vysledovat osudy konkrétních lidí, když jsou zavalené citacemi z novin, z pamfletů, projevů, schůzí - vše vesměs epizodní s cílem zesměšnit opoziční názory a vyzdvihnout ty komunistické. Rozšafné rozhovory, které nad nimi vedou figurky v křeči, jsou spíš otravné, když každá rádoby diskuse o nich má předem daný závěr v souladu se stranickou linií.
Uvědomuju si, že velká část výtek, které tu vznáším proti Zápotockému, jsou vinou samotného žánru socialistického realismu. Přesto tak to cítím jako čtenář 21. století. Není to román v dnešním pojetí, je to už jenom historický dokument.