kvetinkovedny komentáře u knih

Holly Bourne - Je tohle láska & Jsem holka, co s tím?
obě knihy 4/5
*YA heavy contempo

Je tohle láska nás vezme s Amber na americký letní tábor, v Jsem holka, co s tím? jsme s Lottie součástí feministického projektu.

Obě knížky jsou neskutečně čtivé, takže si ani nevšimnete, že jste přečetli 400+ stran YA contempíčka (což je na contempo fakt hodně) + zpracovávají důležitá témata (Láska je o alkoholismu, Holka o vyhoření a aktivismu).

Láska má i docela výraznou romantickou linku, což bylo příjemné překvapení. Ale co si budem, hlavní hrdina Kyle si mě moc nezískal, byl takový... plochý. Jeho jedinou osobností bylo, že byl Američan, ale dobře no. Ovšem Will z Holky... to bylo jiný kafčo. Jeho vztah s Lottie měl dynamiku, ačkoliv nebyl tahounem knihy. V Lásce máme sex kompletně mimo scénu (to mě hodně naštvalo, když už se to stane, chci o tom alespoň jednu větu, žádný čtení mezi řádky ), zato Holka mi to vynahradila, takže odpouštím. #sexdoYApatří (decentně)

A proč ode mě knihy nemají plný počet hvězd? Protože to někdy trochu přehání. S feminismem, který je občas tlačený na sílu, ale především s alkoholem. Hrdinové jsou nezletilí, ale furt chlastají, mají kocovinu, blejou a všichni včetně rodičů se tváří, že je to v pořádku, což mi přijde špatně, a mělo by to být řečeno.

Ale obecně obě knihy moc doporučuju, Holly contempo prostě umí a já se těším na další její knihy - snad mě nezklamou.

1 03.08.2022

3,5/5
*YA contempo romantika

Příjemná hate-to-love romantika. Hodně mi sedla hlavní hrdinka, která byla cílevědomá, trochu arogantní, svědomitá, ale taky taková chladná a racionální (#právnickýmateriál) - což ale znamená, že mnoho z vás ji bude nenávidět.

Zároveň kniha klidně mohla být o dost kratší (na 200 stranách se v podstatě nic nedělo) a hlavní týpek byl někdy na facku (a to hodně). Jakmile to začalo jiskřit, bylo to super, ale nechápu, proč tam nebylo víc jejich vztahu a méně zbytečného dramatu.

Takže abych to shrnula - bylo to fajn, ale pokud knihu vynecháte, tak to taky určitě přežijete.

03.08.2022

odloženo v 10% knihy (nehodnotím)
*údajně YA contempo, za mě spíš middle grade

Eeeehhh tohle rozhodně nebylo nic pro mě. Tento výlet do hlavy nesebevědomé mentálně 12leté holčiny mě neskutečně otravoval a nudil zároveň. V knize jsem nenašla nic, co by mě zaujalo, takže odložení bylo jediným řešením. Neříkám, že je to nutně špatná kniha, ale od určitého věku už je prostě nečitelná. A těch odkazů na jiná díla bylo fakt moc!

Myslíte si, že knihy z Wattpadu patří na papír? Já proti tomu obecně nic nemám. Pokud je příběh populární, nejspíš má potenciál, a proto nevidím problém v tom, aby se dostal na poličky knihkupectví. Už mi ale vadí, když se na papír dostane bez řádné redakce.

To je nejspíš i případ této knihy. Protože já nechápu, jak nějaký zaměstnanec nakladatelství schválil k vydání knihu, kde hlavní hrdinka:
- o sobě tvrdí, že je na holky, ale na táboře se najednou stane 100% hetero a líbí se jí samí kluci a na holky kouká jako na konkurenci (top reprezentace, opravdu),
- má ty nejpitomější, nejplošší a nejhorší kamarádky na světě, které sem tam hází narážky na znásilnění, jako by to bylo něco normálního,
- je vegetariánka, ale na táboře na to zapomene, i když pracuje v kuchyni a klidně by si mohla uvařit něco jiného,
- se chová na 14, maximálně 16 let, ale údajně jí má být 20.

Protože kdyby byla hlavní hrdinka mladší, vypustila by se ta záležitost její orientace, pitomé kamarádky, vegetariánství a občasné narážky na znásilnění, mohla to být vtipně trhlá knížka pro mladší čtenáře, kterou bych ráda doporučila dál. Ale v tomto stavu opravdu ne.

Nějak mi nevadilo, že knížka byla psána "v časech", ale to naformátování textu mi opravdu pilo krev (nevím, kdo to dělal, ale nejspíš nikdy neslyšel o odstavcích nebo zarovnání textu do bloku).

Abych to tedy shrnula - mrzí mě, že knížka obsahuje tolik red flagů, které ji degradují. Jinak totiž měla potenciál stát se vtipným a milým letním čtivem.

5 03.08.2022

Pokud mě znáte, nejspíš víte, že první film z téhle Netflixové série je tak trochu moje srdcovka. Není to nic extra hodnotného, ale fakt mě to bavilo a líbilo se mi, jak byl film udělaný – až na tu hrozně „wattpadovskou“ romantickou linku, kde kromě toxického přátelství („Nemůžeš chodit s mým bratrem!“), máme i toxického bad boye, který se zcela změní pro naši úžasnou hlavní hrdinku. Ale sledování filmu jsem si moc užila (3x), což je nejspíš to hlavní.

Druhý film obsahuje některé paralely na film první, a proto se mi celkem líbil, i když to byl dost silný průměr. Třetí film neměl nikdy vzniknout a snažím se zapomenout, že jsem ho kdy viděla. Právě po něm jsem se rozhodla sáhnout po knižní předloze, abych filmy s knihou mohla porovnat. A nyní bych vám ráda představila ty největší rozdíly.

Kniha je mnohem méně „wattpadovská“. Já vím, že to nedává moc smysl – zrovna když ta kniha je z Wattpadu, ne ten film. Jenže… většina naprosto cringe a klišé scén, které jsme mohli vidět ve filmu, v knižní předloze jednoduše NENÍ. Žádný líbání za deště v altánku, žádný sex u Hollywood sign, žádný vyhrocený konflikt mezi Elle a jejím nejlepším kamarádem, který víceméně táhl celou zápletku ve filmu. Kniha dávala mnohem větší smysl a byla mnohem méně cheesy.

Kniha je méně humorná. Filmoví tvůrci přidali klišé, ale taky humor. Kniha má své příjemné momenty, ale jinak je dost suchá.

Noah není takový fuckboy. Ve filmu sledujeme, že Noah je skutečný hráč – spí s jednou holku za druhou a je prostě… ehm… „neodolatelný“. Knižní Noah je na začátku trochu toxic, říká Elle, jak se má oblíkat, aby to „nesvádělo“ kluky, snaží se ji trochu kontrolovat, ale DÍKYBOHU se Elle jednoduše nedá a ani se netváří, že by to bylo v pohodě. (Bože, díky!). Každopádně se ukáže, že Noah má sice vibe bad boye, ale ve skutečnosti takový není a jeho reputace je založená na pomluvách. A ačkoliv není ani typický kluk z romcomu, díky lásce k Elle se trochu posune, ale zároveň nezmění kompletně svoji osobnost, což je za mě mnohem více uvěřitelné než změna ve filmu.

Skvělé přátelství mezi Lee a Elle. Film se sice tváří, že Elle a Lee jsou BFF, ale ve skutečnosti je to přátelství dost toxické a omezující, alespoň v něčem určitě. V knize je jejich přátelství mnohem vyspělejší, oba mají své životy, které se netočí čistě jenom kolem jejich hloupých pravidel.

Knižní Stánek s polibky mě v mnohém příjemně překvapil. Určitě ho doporučuji těm z vás, kdo začíná se čtením v angličtině, protože ta je fakt jednoduchá. Jako náročného čtenáře mě ale kniha opravdu neuspokojila – většina příběhu prostě jen tak plynula, bez nějaké zápletky nebo směru, problémy byly často úplně zbytečně vyhrocené a do té romantické linky jsem se jednoduše nedokázala vžít. Za mě průměrné čtení, které ale vůbec nebylo tak toxické, jak jsem očekávala. Za mě jedna z nejlepších knížek z Wattpadu. (Ale buďme k sobě upřímní, ta laťka je hodně nízko.)

*čteno v aj

2 03.08.2022

odloženo v třetině knihy

Spící Beatrice vypráví příběh o dívce, která žije ve světě, který zachvátí záhadný virus. Kdokoliv se nakazí, upadá do kómatu a nikdo neví, jestli se ještě někdy probudí. Když se Beatrice dozví, že se v Atlantě chystá výzkum nového léku a hledají se dobrovolníci, neváhá ani chvilku a přihlásí se.

Tady hned na začátku přichází první nelogičnost, tedy že hrdinka se rozhodne zapojit to klinického výzkumu a za pár hodin už sedí v letadle. A od té doby vás neopustí myšlenka, že „takhle by to prostě nikdy nebylo“. Nemusíte mít totiž vystudovanou medicínu, aby vám došlo, že takhle prostě výzkum nového léku neprobíhá, a připomínalo to spíš nějakou televizní show. (Vědci dali dohromady skupinku naprosto různorodých random lidí, včetně dětí (!!!), začali jim podávat všelijaká séra a čekali, co se stane. Všem platili super prachy, za které si mohli vybavit své pokojíčky v luxusní klinice atd.)

Další problém jsem měla s tím, jak se zaměstnanci sbližovali s dobrovolníky, tam koneckonců nejspíš směřovala i romantická linka. V praxi nejen neetické, ale v tomto případě i neskutečně hloupé – vzhledem k tomu, co všechno za mňaminky tam do těch nebohých dobrovolníků cpali, bych čekala, že se nedožijí konce týdne.

Ještě musím zmínit naprostý chaos ve vedlejších postavách, kdy jsem neměla absolutní tušení, kdo je kdo.

Tyto tři faktory (nelogičnost, nezajímavá romantická linka a chaos v postavách) vedly k tomu, že jsem se rozhodla odložit Spící Beatrice k věčnému spánku v mojí knihovně.

Abych zmínila i něco pozitivního, musím říct, že kniha byla napsaná velmi čtivě a měla krátké úderné kapitoly (pozůstatky skutečnosti, že knížka byla původně na Wattpadu), díky čemuž se mi nejspíš podařilo dočíst až tak daleko, ačkoliv mě příběh nedokázal nijak upoutat.

V Medovníku s pepřem sledujeme příběh Adri, která je už mnoho a mnoho let zamilovaná do svého kamaráda / známého Matyáše, který je zároveň herec. Ten se k ní ale celou dobu chová tak nějak neurčitě… a zatímco Adri je do něj zamilovaná až po uši, on randí téměř s jakoukoliv jinou holkou, jenom ne s ní.
*humor pro dospělé / román pro ženy (není to YA romantika, a to ani částečně – hrdinové jsou dospělí, tráví hodně času v hospodě a přemítáním o životě)

Na úvod musím říct, že knížka je psána velmi specifickým humorným stylem, který nesedne každému (zejména myslím, že mladší čtenář ho úplně nedocení), ale mě fakt bavil. A kdyby tam nebyl (a neměla jsem recenzák), tak upřímně knížku asi nikdy nedočtu. :’D

Tím se dostávám k hlavnímu problému, který jsem s knížkou měla, a tím byl děj. Nebo spíš jeho absence. Celou první polovinu knihy Adri víceméně jen chodí do divadla nebo do hospody a doufá, že se do ní Matyáš zamiluje. Dělala jsem si proto při čtení srandu, že knížka by se měla jmenovat Čekání na Matyáše / Čekání na děj, ne Medovník s pepřem. :D (Víte co, jako Čekání na Godota. :D) V druhé polovině knížky se to trochu zlepší, ale tempo za mě pořád bylo veeeelmi pomalé.

Hlavním tématem knihy je tedy neopětovaná láska, což jsem jaksi tušila dopředu, ale nevěděla jsem, že to bude pojato tímto způsobem. Už za pár stránek totiž pozornému čtenáři neunikne, že Matyáš má Adri pěkně na háku (ví, že se jí líbí, masíruje mu to ego, ale nic s ní mít nechce a říct to neumí). Hlavní hrdince to ale nedochází, pořád věří, že je pro něj výjimečná a svatá, což jí bohužel v jednu chvíli tvrdí i nějaká její kamarádka (#worstadviceever). A nezáleží na tom, co Matyáš udělá (nebo spíš neudělá), ona tomu pořád věří.

Pokud sami máte z minulosti zkušenost s nějakým hákovacím vztahem, bude vám kniha nejspíš drtit nervy (jako mně). Jestliže se v něm sami právě nacházíte, může vám díky Adri a její zaslepenosti dojít, do jak absurdní situace jste se dostali a že takhle láska nebo přátelství rozhodně nevypadá (i já si díky ní pár věcí zpětně uvědomila, což cením).

Trochu mě ale mrzelo, že celá kniha se točí jenom kolem toho vztahu-nevztahu a vedlejší postavy (které jsou pro nás jen prázdnými jmény, která přicházejí a odcházejí) nedostaly více prostoru.

Nemusíte být zrovna detektivové, aby vám došlo, že příběh je hodně autobiografický, a díky tomu i realistický. Při čtení jsem měla pocit, jako bych s hlavní hrdinkou seděla v hospodě a ona mi to všechno vyprávěla, jenom… mě štvalo, že jsem na ni nemohla zakřičet, ať se už konečně probere! :D

Moc se mi líbilo, že ačkoliv většinu knihy nechápeme, co Adri na Matyášovi vidí, na konci knihy se to dozvídáme (i když jen malinko). Jinak mě závěr spíš zklamal, protože sice si Adri uvědomí (konečně!), jak je její vztah s Matyášem toxický, ale smíří se s tím na můj vkus hrozně rychle, což mi nepřišlo uvěřitelné vzhledem k tomu, že většinu knihy se ho neustále dokola zastává. Uměla bych si představit, že druhá polovina knihy mohla být o tom, jak se s tím vyrovnává, protože to je ve skutečném životě běh na velmi dlouhou trať.

Abych to tedy nějak shrnula – knížka mi moc nesedla, a to jak svým pomalým tempem, tak zpracováním tématu. Pokud čekáte milou romantiku, změňte svá očekávání :D, Medovník je spíše absurdní tragikomedií pro ženy. :D Jestliže ovšem chcete nahlédnout do světa mladé (ale dospělé) umělkyně, která si ze sebe umí udělat legraci, tohle by vás mohlo bavit.

P.S. Ta obálka je naprostá dokonalost a ano, budu to opakovat pořád dokola.

v rámci jednorázové #spolupráce #recenznívýtisk

Neměla jsem žádná očekávání, ale byl to příjemný návrat do světa Alespoň prozatím, který příběh mírně rozšiřuje a více vysvětluje (nikoliv prodlužuje). Cením, že to není jen převyprávění z jiného pohledu se stejnými scénami, ale opravdu takový příběh v příběhu. :)

Když jsem se pustila do kraťoučké knížky Moje cesta do fantazie, která vyhrála ročník Hvězdy inkoustu zaměřený na YA feel-good contemporary, musím říct, že jsem byla vzhledem k mým očekáváním opravdu hodně rozpačitá. Příběh od začátku letěl vražedným tempem a místo hezkého hřejivého pocitu a postupného budování vztahu s postavami jsem od počátku pociťovala velmi silnou nenávist vůči matce hlavní hrdinky (a zároveň mírnou vůči hlavní hrdince :D). Lítost a bezmoc, to byly emoce, které mě při čtení doprovázely, a až v polovině knihy mi došlo, že to, co čtu, rozhodně není feel-goodko, minimálně ne tak, jak si ho představuji. A po dočtení mi ani nepřišlo, že se jedná YA (a pokud ano, tak spíše formálně). Pojďme se podívat na moje důvody proč a komu bych knihu spíše doporučila.

Hlavní hrdinka Květa se se svojí mladší sestrou stěhuje do Beskyd, protože její nezodpovědná máma si našla nového přítele, a rozhodne se svojí sestře tuto náročnou životní situaci ulehčit tak, že pro ni nachystá dobrodružství ve stylu jejího oblíbeného filmu Můj soused Totoro. To mi od ní přišlo neskutečně milé, ale velmi brzy v příběhu jsem si říkala „Ale vždyť to děláš pro sebe, kočko. :D“, a jak se ukázalo, nebyla jsem nakonec tak daleko od pravdy.

Květa je velmi cynická a introvertní hlavní hrdinka, která nemá žádné přátele a veškerý svůj volný část tráví u anime. Sice se v příběhu neustále podivovala nad „dětským pohledem na svět“ svojí mladší sestry, ale sama uvažovala dost dětsky, nebo minimálně ne na 17 let (můj odhad je spíš tak 14).

Že knížka je určena spíš pro mladší čtenáře než YA (13-18) naznačuje i romantická linka, která je velmi naivní a maximálně nevinná – je taková přátelská a připomínala mi spíš první zakoukání než lásku. Chybí nám tady nějaké budování vzájemné náklonnosti a i když jsem si na konci říkala, že je to hezky vymyšlené, rozhodně mě to neuspokojilo. :D A vlastně jsem vůbec nechápala, proč by se ten kluk měl do naší Květy zamilovat (nebo s ní chtít trávit čas, když už jsme u toho). :D

Na druhou stranu mě Moje cesta do fantazie zaujala širokou slovní zásobou autorky, hezkým stylem a čtivostí. Některé scény a věty mě opravdu chytly za srdce a říkala jsem si, že je to opravdu chytře vymyšlené a dobře napsané. Co mě ale trochu štvalo, to byla absence popisů emocí a výrazů postav v klíčových situacích, a když už tam byly, tak vyjádřené stylem „jak by to vypadalo, kdyby postavy byly kreslené“. Což, nechápejte mě špatně, bylo poprvé i potřetí vtipné, ale časem to začalo být otravné.

V textu je také mnoho dalších narážek na anime. Nějaké jsem možná ani nezaregistrovala, ale nepřišlo mi, že by to pro celkové pochopení příběhu bylo nutné. I samotný název je pak odkazem na film Cesta do fantazie. Kniha se původně měla jmenovat Hledání Totora (a po přečtení uznávám, že by to bylo ideální jméno), ale jelikož je Totoro právně chráněn, změnil se název právě na Moji cestu do fantazie, což jsem trochu nepochopila, protože to je za mě osobně úplně stejně právně pochybné, ztrácí to skrytý význam původního názvu a odkazuje to na film, který v příběhu zase tak velkou roli nehraje. (Rychlý právní kurz: Obecně je problém, když název nebo jiná vnější podoba díla odkazuje na dílo jiné.)

Hlavním důvodem, proč mi kniha nepřišla jako feel-goodko, bylo poměrně silné téma ne úplně funkční rodiny, které v knize zabíralo hodně prostoru, ale nedočkali jsme se nějakého většího rozhřešení, které by nás pohladilo po duši (i když potenciál pro to tam za mě byl). V knize se spíše dočkáme konstatování, že takhle to prostě někdy je, což není špatně a líbilo se mi, jak si hlavní hrdinka uvědomila, proč je její máma taková, ale prostě… nepatří to za mě do feel-goodka, minimálně ne v tomto vyznění, protože mi prostě bylo líto, že to takhle je a nemůžu s tím nic dělat (a z toho dobrý pocit nemám).

Ondřej (@ondrejxbooks) říká, že je to heavy-contempo, za mě je to spíš takový hořkosladký příběh ve stylu knih Jacqueline Wilsonové, které jsem četla jako dítě. A k tvorbě této autorky bych i příběh připodobnila nejvíc.

Knize jsem se rozhodla po přehodnocení žánru udělit tři hvězdy, protože si myslím, že je to objektivně hezky napsaná knížka pro děti, která může zaujmout, zejména jsou-li v podobné situaci jako Květa. Já jsem ale už bohužel z podobných „dívčích“ příběhů vyrostla a nemají mi jednoduše co nabídnout. (Teda já bych teoreticky měla být stará i na YA, ale vrací mě do golden dob dospívání, takže prostě srdcovka. :D) Myslím, že mladším čtenářům (cca 11-13 let) se Moje cesta do fantazie bude líbit, zejména pokud mají vztah k anime, ale pokud čekáte feel-goodko ve stylu Kasie West nebo Jenn Bennett, budete nevyhnutelně zklamaní.

Já se každopádně těším na další tvorbu autorky a moc doufám, že se mi třeba jednou více trefí do vkusu, protože potenciál u ní vidím veliký. :)

*recenzní výtisk

3 24.04.2022

Myslím, že není pochyb o tom, že Elle Kennedy umí psát. Text vás vtáhne do děje od prvního odstavce a i když kniha vlastně nemá žádný děj, čtete dál a dál a nemůžete přestat. A takhle psát bych fakt chtěla umět. :D :D :D Ne, teď vážně. Bála jsem se, že se mi to nebude líbit, protože hodně lidí mi říkalo, že dvojka Off Campusu je horší než jednička, ALE! Mně se The Mistake líbil(a?) ještě o kousek víc jak The Deal, hlavně protože mi tentokrát nepřišlo, že je to na konci úplně zbytečně a hloupě natahované. A hlavně... John Logan!!

Klady:
+ Hlavní postavy. Oblíbila jsem si jak Johna, tak Grace. Co oblíbila. Zamilovala, ok. :D (A podobně jako Grace ani já nemám moc ráda hokej, upsík. Ale to neznamená, že nemůžu mít ráda hot hokejisty, ne?)
+ Čtivost.
+ Fantastický styl vyprávění autorky. Sedne mi a fakt mě baví.
+ Finální romantické gesto. Jakože já ho čekala snad od půlky knihy a bylo to takové klišé, ale zároveň jsem se u něj culila jak blázen, takžé.

Zápory:
- Někdy úplně zbytečná dramata (ale naštěstí nic tak hrozného jako finální drama v The Deal).
- Konec se vyřešil díky "náhodě", což já bych teda byla mnohem radši, kdyby to vymyslel sám Johník a nebyl tak smířený se svou budoucností a osudem.
- John se zamiloval do Grace na můj vkus trochu rychle, jakože... tady spolu třeba mohli chvilku být, než na ní tak začal viset, ale někdy pár dní holt stačí, hádám.

Abych to shrnula: Jsem velmi spokojená. Ve svém žárnu je knížka nadprůměrná, moc mě bavila, s čistým svědomím jí ráda uděluji 4*.

* Knihu jsem četla v aj, nemohu tak posoudit kvalitu překladu.

8 16.04.2022

Letní noci jsou dle mnohých nejlepším dílem Oliny čokoládové série.
Souhlasím s tímto tvrzením?
Ano.
Ale znamená to, že to bylo dobré?
Ne.

! Následující text je velmi podrobným rozborem lomeno recenzí na Letní noci, kde se velmi pečlivě snažím vysvětlit, co mi na knize vadilo. Pokud vám se líbila a jste fanoušky autorky, čtěte ji jen na vlastní nebezpečí.

/TL;DR/ Letní noci jsou za mě těžce podprůměrná contemporary, která mi jednoduše nemá co nabídnout – jsou v ní nesympatické a černobílé postavy, postrádá zajímavou myšlenku, děj je naprosto nelogický, potenciál nevyužitý. Autorka se snažila přijít s „dospělejším a vážnějším“ obsahem, ale přála bych si, aby to neudělala. Téma úzkostí mi nepřijde pojaté dobře, posouvání „vztahu“ hlavních hrdinů na další úroveň předčasné a ke konci se raději ani nevyjadřuji.

Podrobnější recenze:

V Letních nocích je vypravěčkou příběhu Charlee, postava z druhého dílu (MTJV), kterou jsme moc neměli šanci poznat. Víme o ní akorát to, že je sestrou Avina kluka Chrise a skrývá před všemi (kromě Avy) historku, jak přišla o panenství – zamilovala se totiž do Prestona, který si s ní jednou užil a pak ji vyhodil z auta… a ona musela jít domů pěšky.

Pokud jste četli recenzi na Miluji tě já vím, víte, že tahle část příběhu mě neskutečně naštvala, především kvůli tomu, jak Ava na tuhle informaci reagovala a jak černobílou postavou Preston byl. I tak jsem ale viděla v Charlee potenciál a inspirativní příběh, který mohla odvyprávět. Navíc autorka slibovala vážnější téma týkající se úzkostí, což mě lákalo dvojnásob, protože sama trpím úzkostnou poruchou a vím, jak těžké to někdy může být. I přes veškeré zkušenosti z předchozích dílů jsem se na knihu překvapivě fakt těšila, ale bohužel hned od začátku knihy bylo jasné, že to úplně hladké přistání nebude.

Pokračování recenze s memíčky a gify najdete na mém Goodreads nebo na blogu. Proklikáte se tam přes můj Instagram @kvetinkoveknihy! :)

11 18.03.2022

Milý dodatek ke knize Alespoň prozatím, který nás prostřednictvím bonusových kapitol přenáší o cca půl roku a rok dál po skončení vyprávění. Velmi mě pobavila kapitola o chybách v textu. Jo a v knize je i můj betačtenářský medailonek!

3,5⭐/5

Čtete new adult erotiku/romantiku? Já preferuji YA, ale čas od času dostanu chuť na něco trochu víc spicy a ráda sáhnu po nějaké NA smutty romantice (mojí oblíbenou je třeba Losing It). Od tohoto žánru nechci moc – jenom abych si u toho odpočinula, trochu se zaculila, zasmála se, nebylo to moc toxický a ze smutíku se mi nechtělo zvracet (to třeba Papírová princezna moc nezvládla). Kašlu na nějakou uvěřitelnost nebo hloubku, pokud tam je, fajn, ale neočekávám to. Obecně jsou moje očekávání dost nízko.

A o to víc jsem byla překvapená, když jsem tuhle knihu z vysokoškolského prostředí rozečetla.

Bavila mě totiž od první stránky, oblíbila jsem si hlavní (i vedlejší) postavy a fakt jsem jim fandila (hlavně miluju GG, ok :D ). Hodně jsem se nasmála a i sexuální scény za mě byly dobré, přestože obsahovaly taková ta klasická smutíková klišé (on je velmi obdařený, ona zvládne divy, jemu se podaří něco, co žádnému klukovi před ním ne atd. – ale to za mě prostě patří k žánru). Kromě toho se autorka do textu snažila zahrnout vážnější témata jako znásilnění nebo domácí násilí, přičemž zejména to druhé pojala velmi dobře. Myslím, že kniha může čtenáře, který se třeba nachází v podobné situaci, postrčit správným směrem, což musím ocenit.

A kdyby kniha končila na straně 270/335, dostala by ode mě krásné 4,5 hvězdy.

Tu půlku bych srazila za:
▪️ neustálé opakování „přece protože jsem kluk/muž“ – párkrát je to vtipné, ale neustále něco svádět na svoje pohlaví už tolik ne
▪️ mírně problematickou pasáž, kdy Hannah vysvětluje, proč nechce pít, ale vzápětí ji k tomu Garrett vyzve a ona to trochu přežene (a pak jí nechá samotnou ve své ložnici, když je dům plný cizích lidí )
▪️ konverzaci „Jsi si jistá, že to chceš dělat? Některé holky to nemají rády.“ a odpovědi „Některé holky jsou idioti.“ – protože ne, jenom protože někdo nemá rád určitou sexuální aktivitu, tak to z něj/ní nedělá idiota

Jenže problém je, že ta kniha na straně 270 nekončí. To, co totiž následuje, mě neskutečně, ale neskutečně nasralo! :D

Vy víte, že nemám moc ráda konflikty založené na tom, že spolu lidi nemluví, ač by měli, ale v určitých chvílích pro to mám pochopení (lidi se stydí říct pravdu, dojde k nedorozumění atd.). Ale v tomhle případě přijde do hry vydírání, sebeobětování a moje velmi hlasité skřípání zubama. Protože od začátku vám je jasný, že to je tak neskutečně PITOMÝ a ZBYTEČNÝ! Ušetřili bychom si tolik stránek kňourání, kdyby si spolu hlavní hrdinové sedli a řekli si pravdu (nehledě na to, že tohle vydírání ani neobsahovalo „opovaž se to někomu říct“). Místo toho se však jedna z postav rozhodne udělat to, co je pro tu druhou „lepší“ (i za cenu vlastní bolesti), a předvede tak úžasný herecký výkon, za který by si zasloužila Oskara. A TOHLE JÁ TAK STRAŠNĚ NESNÁŠÍM! Když někdo udělá rozhodnutí za někoho jiného, ač se s ním neporadí, jestli je to opravdu to, co chce. NESNÁŠÍM! :D A ten druhý na to taky nereaguje zrovna adekvátně. Uf. Prostě. Velký uf. A přitom to tam vůbec být nemuselo, protože to příběh nikam neposouvá, ani se tím nic neřeší.

Nádech výdech. Ok, už jsem klidná. Nebo alespoň klidnější.

Knize jsem se nakonec rozhodla udělit tři a půl hvězdy. Knihu jsem si neskutečně užila a stržení jedné hvězdy beru jako adekvátní za to, že budu předstírat, že ten konec tam jednoduše nebyl. K The Deal se ráda jednou vrátím – to už totiž budu vědět, ve kterém okamžiku knihu odložit. :D

8 06.03.2022

Když udeří první vlna korony, sedmnáctiletá Marina se spolu s celou rodinou dočasně stěhuje na chatu do Českého ráje. Jako by situace už sama o sobě nebyla dost hrozná, ještě ke všemu je jejím jediným vrstevníkem široko daleko kluk bydlící ve vedlejším domě, který se z nějakého záhadného důvodu většinu času tváří, jako kdyby měl chuť ji zastřelit (což by jako profi lukostřelec určitě mohl). To však rozhodně netrápí jeho mladší sestru Eriku, kterou napadne, že by je mohla dát dohromady…

Na tomhle feel-good contempu, které mimo jiné vyhrálo i 2. ročník CooBoo hledá talent, jsem měla tu čest se podílet jako betačtenářka a jsem neskutečně ráda, že vám ho konečně i já sama mohu představit. :) Kromě toho, že je to příjemná romantika s pohodovou atmosférou (té korony se fakt nebojte, je to spíš takový vyšší činitel, který svádí hrdiny dohromady, ale netočí se to kolem ní), tak příběh obsahuje spoustu prvků a témat, které u YA často postrádám, a proto bych je tady ráda vypíchla.

První z nich je, že kniha na několika místech ukazuje, jak důležitá je mezilidská komunikace. To si ani nepamatuju, kdy jsem v YA viděla naposledy (možná nikdy). Líbí se mi, že konflikty v téhle knize nekončí omluvou nebo nějakým velkým gestem, ale rozhovorem – díky čemuž jsou hlavní hrdinové dobrým vzorem pro své čtenáře.

Druhým je způsob, jakým postavy v téhle knize přistupují k sexu, konsentu a ochraně. Pokud mě sledujete už nějakou dobu, asi tušíte, že mi často leží v žaludku (i u mých nejoblíbenějších knih), že spolu hlavní hrdinové nemluví o sexuální minulosti a svých hranicích a prostě „jdou na to“ :D. Přitom je podle mě hrozně důležité, aby se v YA literatuře o sexu otevřeně mluvilo (čímž fakt nemyslím explicitní scény). A Alespoň prozatím přesně to dělá – dokonce často ve spojení s humorem, což je ještě lepší.

To ale samozřejmě není všechno, protože kniha obsahuje také:
◾ Hate-to-love, slow-burn a secret-dating romantickou linku v jednom. (Což, pokud nevíte, jsou moje 3 oblíbené tropy. :D)
◾ Postavy, které nejsou černobílé – mají své dobré vlastnosti, ale i spoustu chyb a procházejí vývojem (a to i ty vedlejší).
◾ Hlavní hrdinku, co má ráda matiku! (Konečně! )
◾ Hlavního hrdinu, který „zdaleka není perfektní, ale je to hodný a starostlivý kluk“. ️ (V žádném případě si na něj nemyslete, je můj, mám to ve smlouvě! :D)
◾ Eriku, kterou prostě musíte milovat.
◾ Spoustu humorných situací.
◾ L u k o s t ř e l b u a balet.
◾ Nádherné prostředí Českého ráje.
◾ Absenci toxického vztahu. (A to je vždycky velký plus.)
◾ Nejskvělejší bromanci mezi Marininým a Eričiným tátou. (Že @zpet_ke_knize :D)
◾ Realistický popis prvních vztahů.

Abych také zmínila nějaká negativa – kniha má rozhodně pomalejší rozjezd, přes který se musíte „prokousat“, než vás to fakt chytne, i když to má svůj důvod a v příběhu to hraje roli. Všechno ostatní, co mi leželo v žaludku, bylo odstraněno. :D :D (Velká výhoda betování a mojí potřeby do všeho kecat. :D)

Každopádně – pokud YA contempíčka čtete, určitě dejte Alespoň prozatím šanci. Věřím, že nebudete litovat. #cleoapproved

* Jak už jsem zmínila, na knize jsem se podílela jako betačtenářka. Vzhledem k tomu, že jsem příběh četla opravdu mnohokrát a na některých pasážích jsem s autorkou pracovala napřímo, nepřijde mi správné, abych knize udělila číselné hodnocení. Zároveň ale doufám, že z textu výše jasně vyplývá, jaké bych jinak ráda dala. :D

Tuhle knížku jsem měla čest betovat a plánuji napsat podrobnější recenzi, ale už teď můžu říct, že pokud rádi čtete YA contempíčka, tak tohle by vám v žádném případě nemělo uniknout. Hlavní hrdinové jsou neskutečně sympatičtí a mají mezi sebou skvělou chemii (a taky milujeme hate to love, že jo), ale zároveň se chovají na svůj věk a dělají chyby. Sem tam jsou v textu ukryty důležité myšlenky, které jsou často v podobném žánru opomíjené, a především - neskutečně mě to bavilo (dokonce jsem si i párkrát zasmála... a to už je co říct). Takže jo, tohle rozhodně doporučuju. (#cleoapproved)

TL;DR: Nedočetla jsem, nedalo se to.

Knihomolka slibuje romantický příběh o holce, která ráda čte, ale už v tomhle bodě je anotace zcela mimo. Nikol totiž není fanynka čtení, ale spíš chorobná čtenářka. Čte na přednášce, ale ani vlastně neví, na jaké, protože se tak moc začetla. Čte první den v práci, ač pořádně neví, co dělat. Nevím jak vám, ale mně to přijde spíš na terapii, ne rozkošné nebo relatable. Lukášovi, druhému hlavnímu hrdinovi, to však nejspíš vadit nebude, protože díky tomu „vypadá jako úča, která by stála za hřích“. A jo, příběh je trochu cringe, ale nebyl to důvod, proč jsem knihu v desetině odložila.

Tím byl totiž sloh, který za mě do knihy prostě nepatří. Vyprávění začíná a končí z ničeho nic, popisy, pocity a náhodná konstatování nečekaně přilétávají a zase odlétají v průběhu přímé řeči, věty jsou krátké a úsečné a souvětí mnohdy nedávají smysl. Už se raději nevyjadřuji k tomu, že jednou jsou v přítomném čase, podruhé v minulém a potřetí zase v přítomném – ale co já vím, třeba má vypravěč nějaký sofistikovaný stroj času, který člověk průměrné inteligence jako já nemůže pochopit. Doporučuji vám si přečíst první odstavec nebo stranu a sami pochopíte, o čem mluvím.

Upřímně nedokážu vymyslet jedinou věc, kterou bych dokázala ocenit, takže za sebe můžu říct jediné – nedoporučuji.

Sedím u displeje, zírám do něj a přemýšlím, jak svoji recenzi na Třeťák uchopit. A pravdou je, že netuším. Vím akorát, že je mi z něj hrozně, ale hrozně moc smutno.

Proč?

Protože tohle mohla být opravdu dobrá kniha, která dá čtenáři hodně. Umožní mu nahlížet na trans lidi novýma očima, pomůže mu se do nich vcítit, odpoví mu na spoustu otázek, vyvolá v něm emoce.

A proč že se to nepovedlo?

Protože už od první stránky téhle knihy je bolestně patrné, že text neprošel redakcí. Nemluvím jenom o nelogických formulacích, opakování slov, nesprávně rozdělených odstavcích a pravopisných chybách na každé stránce, ale i o příběhu obecně, který v mnohých částech naprosto zbytečně klouže po povrchu, i když by se z něj dalo vytřískat mnohem víc. A mě prostě hrozně štve, když vidím příběh s potenciálem, který je zazděný tím, že nakladatelství práci na něm odfláklo takhle neskutečným způsobem.

Protože kdyby tohle viděl nějaký schopný redaktor, nemohlo to takhle dopadnout. Prostě nemohlo.

Kvůli tomu vlastně ani nevím, jak knihu hodnotit. Jsem zvyklá udělovat hvězdičky hotovým příběhům, u kterých si občas rejpnu nad překlepy nebo nepříliš zajímavým stylem psaní, ale ne rukopisům, na kterých je třeba zapracovat. A to je přesně tenhle případ; Třeťák je rukopis, který vyšel moc brzy. Nepřijde mi, že by se na hodnocení vůbec kvalifikoval.

Jako bych dostala těsto v pytlíku s tím, že mám ochutnat, jak moc je ten chleba dobrej.
Jak to asi mám udělat? Nejdřív si ho upíct?

I přes tu těžko louskatelnou formu však nemůžu Třeťáku upřít, že hlavní téma je místy moc hezky zpracováno a některé odstavce by si zasloužily tesat do kamene. Míšin příběh mě bavil a zajímal – a pokud nic víc, minimálně mě namotivoval k tomu, abych si přečetla další knihy s trans tématikou.

Naopak musím zmínit, že mě neskutečně štval způsob, jakým Třeťák nakládá s drogama a alkoholem. Celkově to vyznívá, že drogy jsou vlastně v pohodě, když „máte kontrolu“. Jenže tady jde právě o to, že často tu kontrolu ztratíte, ať se snažíte, jak chcete. Tohle mi na příběhu, který má být edukativní, neskutečně vadí.

Další drobnější problémy jsem měla i s Eričinýma fotkama (to se to jako vůbec neřešilo ve škole nebo s policií?) a finální zápletkou s Radkou (její chování na konci moc nedávalo smysl, mělo se rozpracovat více do hloubky).

Nechci, aby moje recenze vyzněla, že je Třeťák celý špatný, protože on má své světlé okamžiky a navíc ještě důležité poselství. Jenže jak říkám – k tomu dobrému je hrozně těžké se přes všechny ty chyby prokousat. Kdybych vám neslíbila recenzi, odložila bych knížku po pár stránkách, takže to prostě nestačí.

Třeťáku jsem se rozhodla vzhledem k jeho nedotaženosti hvězdičkové hodnocení neudělit, neboť bych v takovém případě musela zcela překopat svůj hodnotící systém. Ten totiž nepočítá s tím, že kniha může vyjít v takhle neučesaném stavu (a je to fakt ostuda, Pointo). Osobně doufám, že text se jednou dočká přepracování pod odborným dohledem, protože pokud ne, česká současná literatura bude ochuzena o příběh, který podle mě opravdu potřebuje.

(SPOILER) TL;DR – Odvážnější pohádka, jejíž čtení jsem si moc užila.

Lvářka je druhá kniha od autorky, kterou jsem četla. Pokud jste četli moji recenzi na autorčinu prvotinu Erilian, pak nejspíš víte, že jsem z ní nebyla úplně nadšená. O to víc mě ale zajímalo, kam se autorka za roky psaní posunula, a musím říct, že jsem byla příjemně překvapená.

Lvářka vypráví příběh Vavřínky, dívky z 16. století, která je „odsouzena“ k smrti upálením jako čarodějnice. Během její popravy se však stane zázrak a Vavřínka ohněm prostupuje do 21. století, kde se potkává s Josefem, studentem architektury. To však ale ještě netuší, že její čas v Josefově době je časově omezený.

Příběh má od začátku pohádkový nádech, který mi z nějakého důvodu hrozně moc sedl. Asi po třiceti stranách jsem se ujistila v tom, že čtu pohádku, jenže následně přišlo něco, co mě trochu znejistilo. S příchodem Josefa se totiž objevily zmínky o jeho sexuálním životě a… další věci. Mě osobně to moc příjemně překvapilo, mám ráda, když žánr YA přistupuje k některým věcem otevřeněji – a co si budeme povídat, vždycky mě pobaví ta špetka realismu, kdy nám knížka dokáže říct věci jako „sex na pláži je nanic, protože máte písek všude“. Jenže tady jsem trochu narazila, neboť do té doby jsem myslela, že je to pohádka, a pro leckterého mladšího čtenáře takové poznámky mohou být nepříjemné. Až do konce knížky jsem si tak nebyla úplně jistá, co za žánr čtu. Nakonec jsem usoudila, že je to mixáž pohádky a YA. Pro pohádku svědčí většina děje a ilustrace, pro YA zase některé dialogy a zmínky, u kterých jsem se já osobně skvěle bavila, ale umím si představit, že někoho budou spíše otravovat.

Knihu jsem se nakonec rozhodla hodnotit čtyřmi hvězdami. Je to opravdu povedený příběh, který se čte rychle, jednoduše a bylo to pro mě příjemné odreagování od klasického YA. Musím ocenit zasazení do Prahy a zakomponování některých historických postav. První půlka knihy mě opravdu velmi nadchla, ke konci si musím postěžovat na dvě věci (a to je také důvod pro stržení hvězdy):

1. Nepříliš dobře provedený konflikt mezi hlavními hrdiny v závěru knihy. Ač jsem chápala, jaká je Vavřínčina motivace (a tleskám za to, nečekala jsem, že to takhle bude), její chování pro mě bylo velkou záhadou a přišlo mi nelogické, velmi unáhlené a nepříliš dobře vysvětlené. Na něj samozřejmě navazovaly dva průšvihy, které se za mě vyřešily až zbytečně rychle a vyvolávaly ve mně pocit, že jsou tam jen proto, „aby se ke konci něco pokazilo a mohli jsme mít velké finále“.

2. Neucelenost žánru. Zatímco první půlka zmiňovala krásně otevřeně některá témata, v druhé půlce knihy se to úplně vytratilo, což mě moc mrzelo. Jak už jsem zmínila výše, byla jsem nadšená z míchanice pohádky a odvážnějšího obsahu, ale text by v tomhle měl být konzistentní; tedy buď odvážnější věci nezmiňovat vůbec, anebo rovnoměrně v rámci celé knihy. Vavřínka s Josefem se klidně mohli pobavit o svém poprvé, když už na něj Josef očividně dost často myslel. Ona klidně mohla zmínit, že tam, odkud pochází, se čeká na svatbu nebo něco takového. To samé můžu říct i o závěru. CHTĚLA JSEM TO ALESPOŇ TROCHU SPICY A ONO NIC SAKRA! :D Cleo žádá nápravu. :D (A pro příště i jasnější vymezení cílové skupiny, aby z toho čtenáři nebyli zmatení – ta obálka opravdu navozuje zdání, že půjde o middle-grade, ale to tedy rozhodně ne.)

I přes tyto dvě „chybky“ se mi ale kniha opravdu moc líbila a mohu vám ji za sebe doporučit, zejména pokud si chcete odpočinout od klasických young adultovek a přečíst si místy trochu odvážnější pohádku zasazenou do českého prostředí.

*Autorka mi věnovala dvě knihy na recenzi. #spolupráce

4 22.12.2021

2,5⭐/5
* Knihu na recenzi mi poskytla autorka v rámci jednorázové #spolupráce.

Na Erilian jsem se hrozně těšila. Nejen kvůli obecně pozitivním recenzím, ale i kvůli doporučení kamarádky, která knížku četla před lety a byla z ní nadšená. Díky tomu jsem myslela, že mě kniha nadchne, ale bohužel se tak nestalo.

Už na začátku nám příběh servíruje klasické klišé z fantasy knížek s mladými hrdiny – mladá čarodějka Kiara přichází tragicky o své rodiče. A aby toho nebylo málo, její nový poručník lord Tesian přichází též o syna, kterého údajně zavraždil jeho nejlepší přítel, Lyraz Perelian.

Zbytek knihy se odehrává o mnoho let později, kdy Kiara nastupuje na Univerzitu magických věd a řeší tak strasti spojené se studiem na vysoké škole. Mimo to potkává záhadného Lyraze Pereliana, ano, přesně toho, který byl před lety obviněn z vraždy syna lorda Tesiana, a začnou se spolu scházet.

A právě s tímto jsem měla dva velké problémy. Zaprvé, proč nám bylo hned na začátku příběhu řečeno něco, co hlavní hrdinka měla zjistit až na konci knihy? Jak nám může být pravděpodobný milostný zájem hlavní hrdinky sympatický, když od počátku tušíme, že může být vrah? A zadruhé, proč si sedmnáctiletá dívka myslí, že je rozumné stýkat se s někým cizím a nikomu, ale absolutně nikomu o tom nepovědět? Přitom to klidně mohla říct alespoň svojí nejlepší kamarádce. Vzhledem k tomu, že Erilian je fantasy pro middle grade čtenáře, mi tohle chování neskutečně vadilo.

Moc mi nesedl samotný styl psaní, který připomínal film (krátké scény, rychlé „střihy“). Ačkoliv knížka byla psána v ich-formě, hlavní hrdinka se příliš o vlastní myšlenky nedělila, což za mě byla škoda a nevyužití potenciálu formy. I přesto se však kniha četla dobře a rychle. Velmi se mi líbily pasáže, kdy se čtenář mohl nechat unášet vlastní fantazií, kouzelná atmosféra magické Univerzity a nápad s ukrytým městem. Navíc knížka je obohacena krásnou mapou a ilustracemi.

Celou dobu jsem předpokládala, že knížka ode mě získá tři hvězdičky, ale finále za mě bylo natolik nepovedené, že jsem musela další půlbod strhnout. Nečekala jsem, že vysvětlení bude takové, že z mé nejoblíbenější postavy se z ničeho nic vyklube sociopat, který všechno zosnoval a jen jedním rozhovorem dokázal navést dvě postavy k vraždě kvůli… čemu, proboha? Nevěřila jsem tomu, nedávalo mi to smysl a přišlo mi to neskutečně odfláknuté. Navíc Kiara ani jednou nebyla potrestána za svoji bláhovost, a proto si za mě ten happy end prostě nezasloužila.

Věřím, že kdybych knížku četla před lety, líbila by se mi o mnoho víc. Ale vzhledem k výše uvedeným důvodům vyšší než průměrné hodnocení jednoduše dát nemůžu.

Jelikož se jedná o autorčinu prvotinu, velmi ráda dám autorce druhou šanci, neboť u ní vidím velký potenciál. Doma na mě čeká její poslední kniha Lvářka a já se moc těším až porovnám, kam se autorka za roky psaní posunula.

2 12.08.2021

Emoni chodí na střední školu a zároveň musí řešit, jak se postarat o svoji dvouletou dceru. A čím více se blíží maturita, tím více přemýšlí, co by mohla podniknout se svým životem a jaký je vlastně její sen. Pořád si totiž není jistá, kam ji budoucnost zavede – ale doufá, že to bude něco ve spojitosti s vařením, protože to je její největší vášeň.

Zní to dobře, že jo? Má to tolik potenciálu. Tolik možných konfliktů, skvělých témat a myšlenek: jaké je to starat se o dítě během střední školy, jak na to reaguje okolí, její rodina, co to znamená pro její budoucnost… a jo, náznakem to v knize je. Ale fakt jen náznakem, protože zbytek se točí kolem hlavní „zápletky“ a romantické linky.

„Zápletku“ dávám do uvozovek, protože skutečnou zápletku totiž kniha postrádá. Jediné, co se vlastně na těch 350 stranách řeší, je, že Emoni začíná chodit na kurzy kulinářského umění a zjišťuje, že vaření je víc než jen míchání koření, na které má dle slov všech v knize „magický dar“.

Což já nezpochybňuji, existují lidé, kteří mají pro kuchyni extra nadání. Ale nikdo jako Emoni jednoduše neexistuje, protože žádný kuchař není dokonalý, každý občas dělá chyby a neexistuje jídlo, které by u každého strávníka vyvolalo orgasmus a ohňostroje a spustilo lavinu vzpomínek a vodopád slz jako u Emoniných výtvorů v této knize. To mi přišlo fakt směšné. Podle mě byla škoda, že v knize nebyla také kapitola o tom, že každý šéfkuchař musí přijmout, že někdy se najde někdo, komu i „mistrovské“ jídlo nechutná.

Co v téhle knize bylo úplně, ale úplně zbytečné, byla romantická linka. Ta byla jednoduše uvařená z vody. Autorka nejspíše knížku dopsala a řekla si, sakra, YA většinou obsahuje romantickou linku, tak tam nějakou dáme. A taky to tak dopadlo.

Milostný zájem hlavní hrdinky je jako duch ze snu, který se do Emoni zamiluje na první pohled a neodradí ho nic – ani fakt, že má dítě. Ba co, on o tom ani nepřemýšlí. Což je za mě fakt škoda, protože by bylo neskutečně zajímavé sledovat, jak sedmnáctiletý kluk pracuje s vědomím, že holka, co se mu líbí, je matkou. Ale místo toho máme nekonečný Emonin monolog o tom, že žádného kluka nechce, potom, že na to chce jít pomalu… a pak hned si to rozdají. (Ač o konkrétní formě nám autorka decentně pomlčí.) Jedno velké wtf a wtf a facepalm a tak.

Pro někoho může být v textu iritující velké množství španělštiny, která ale mně osobně nevadila, protože jsem buď rozuměla, nebo jsem význam odhadla. Co mě ale neskutečně štvalo, bylo oslovení Holčička pro dceru hlavní hrdinky. Jmenovala se Emma. Tak proč, proboha, jí Emoni neustále říkala Holčička s velkým H? Jedna postava v průběhu knihy řekne následující: „A taky bys jí konečně mohla začít říkat jménem. Tím hloupým Holčičko ji akorát pleteš.“ A jo, řekla to jakože záporná postava, ale já nemohla souhlasit víc. NEBO BY TO ALESPOŇ NEMUSELO BÝT S VELKÝM H SAKRA.

I přes absenci zápletky a výše uvedené problémy se kniha ale četla velmi dobře a příjemně, styl psaní mi překvapivě opravdu sedl. Líbily se mi kapitoly, kde Emoni nad něčím uvažovala – že ona je „ta holka, se kterou se ostatní nemají kamarádit“, jak je těžké mít tmavší barvu pleti (ale nekňourala jako jiné hrdinky, což oceňuji), apod. I když ke konci mi toho uvažování přišlo možná až zbytečně moc a místo něj mohla mít knížka nějaké vyvrcholení děje (ale to by asi musela mít i zápletku, že).

Takže shrnuto, podtrženo: Jsem ráda, že jsem knihu přečetla. Nebylo to špatné, ale výborné to také nebylo. Knihu hodnotím 3 hvězdami za příjemný styl psaní, čtivost a nenáročnost, ale chyběla mi tam nějaká zajímavá zápletka, trocha reality ohledně Emonina „magického daru“ a kvalitní romantická linka – jednoduše něco, kvůli čemu bych si knihu zapamatovala a něco by mi předala. Knihu za sebe spíše nedoporučuji, ale na vyhození z okna také není.

1 12.08.2021