led.zep komentáře u knih
Mile poetické... Skoro si dokážu představit, že to autor napsal jen tak kratochvilně v čase mezi Vánocemi a Novým rokem. A jako bonus skvělé, atmosféru vystihující ilustrace Jaromíra 99 Švejdíka.
Půvabné, byť místy lehce, leč snesitelně nudné čtení. Chuť sednout na vlak a vyrazit jsem nedostal, chuť na svíčkovou a pivo a bílé klobásky a pivo a párky a pivo a guláš a pivo a koláč a kávu a pivo a silné espresso a pivo a pivo a pivo ovšem ano :)
Tak nevím... Další krize středního věku - tahle generace snad ani o ničem jiném psát neumí; tady si autor aspoň vystačil se sympatickým počtem stran. Zpočátku jsem tápal kdo je kdo, prostřední část měla švih a je výborná, ke konci však tempo uvízlo v nanicovatých dialozích. A pokud jde o závěr, vypadá to, jako by si s ním autor moc nevěděl rady, a tak to vyřešil takhle. Toto je první kniha, kterou jsem od něho četl, a zatím nepřesvědčil. Moc rád ho ale mám v Kafka Bandu.
Občas si kladu otázku, co je vlastně umění. Jednou z možných (netvrdím, že správných) definic, která mě napadla, je, že je to dílo, v němž se autor vyjádřil bez ohledu na to, zda mu přinese zisk nebo/a slávu. A tady je už po přečtení pár stránek evidentní, že autor něco takového nemohl psát s úmyslem, že to bude bestseller. Při hodnocení téhle knihy se nepochybně uplatní „fenomén škraloupu“: buď jej rádi, nebo neradi, ale neznám nikoho, kdo by k němu měl neutrální vztah. Já sice škraloupy nerad, ale kniha mně přišla zajímavá obsahově i formálně – a podle mě je to umění.
Autor velice chytře (neváhám říct až moudře) formuloval své životní postřehy týkající se mezilidských vztahů a pohnutek na pohled leckdy nepochopitelného člověčího chování; v tom spatřuji jeho mistrovství a zároveň těžiště knihy. Možná ale měl být spíš psychologem než spisovatelem, protože samotný děj je neskutečná, do nekonečna natahovaná slátanina: zhruba od poloviny jsem si po každé další přečtené stránce (obzvláště při pohledu na množství, které jsem měl ještě před sebou) povzdechl a čekal, jakého dalšího králíka z klobouku ještě vytáhne. Po slibném začátku přichází nuda, čtivosti by napomohl razantní prostřih, ale taková je holt doba.
David Lodge je obvykle považován za autora humoristických románů, ale pokud vím, čistě humoristická je pouze „profesorská trilogie“ Hostující profesoři – Svět je malý – Pěkná práce. Všechny ostatní, pokud nejsou vysloveně vážné (Kam až se může, Prázdniny v Heidelbergu, Zrzku, ty jsi blázen…), jen s humorným nadhledem pojednávají o vážných tématech. Stejně jako tento, který mám ze všech autorových děl nejraději: s trochou plytkého patosu jej lze charakterizovat jako příběh člověka, který ztratil víru a našel lásku. Je tam toho ovšem mnohem víc: je to román o rodinných vztazích, posledních chvílích života, o tom, že všechno – Ráj na zemi nevyjímaje – má svůj rub a líc. Autor – jak bývá jeho zvykem – používá celou škálu stylů, od klasické narativní prózy, přes kaleidoskopický pohled na „účastníky zájezdu“, až po deník. Pro mě jeho jednička.
Česká předlistopadová detektivka, to je docela svébytný a řekl bych už klasický žánr, z nějž autorka docela sympaticky vybočuje až k hranicím psychologického románu. Co mi přišlo méně sympatické, byl její styl, který působí skoro jako překlad cizojazyčného textu automatickým počítačovým překladačem - díky němu pro mě byly jinak zajímavé náměty těžko stravitelné.
Během jednoho roku se mi shodou okolností sešly tři knihy rozhovorů se třemi našimi hudebními legendami: Ještě hraju vestoje (Luboš Andršt), Byl jsem dobrej (Vladimír Mišík), a tato. A všechny stojí za přečtení: nejen že se přímo od pramene dozvíte „jak to tenkrát bylo“ a uvědomíte si, jak je vlastně ten náš bigbítový rybníček malý, když se ti nejlepší muzikanti střídali v několika málo kapelách a byli u všech zásadních počinů naší rockové historie, ale hlavně máte jedinečnou příležitost nahlédnout do duše velmi zajímavých osobností. A z nich právě v této knize zpovídaný Michal Prokop mi – na rozdíl od ryzích muzikantů Andršta a Mišíka – přijde jako člověk nejvrstevnatější a nejzajímavější. Drobnou vadou na kráse – arci nejspíš jen pro mě – je „technika“ rozhovoru: zatímco v případě Ondřeje Bezra jde o klasická interview otázka – odpověď, přístup Michala Bystrova je v některých pasážích více dialogem, což mi u rozhovoru s takovou osobností trochu vadí. Ale i tak všichni odvedli skvělou práci a díky za ni.
Až do posledního řádku bojujete s přirozenou potřebou čtenáře fandit hlavnímu hrdinovi, ale ono to nejde - z tohoto pohledu je to napsané mistrně. Jinak typický Amis (hlášky jako "hošík s tvářičkou neodolatelně volající po fackách" nemají chybu), ale napsal lepší knihy. A Šťastného Jima bohužel nikdy nepřekonal.
Poutavé čtení z éry děrných štítků, číslicových sestav a počítačů, které se nevešly do jedné místnosti. Ale hlavně: hlavní hrdina je špatnostmi prolezlý lump, který se kvůli zisku neštítí ani nejhorších zločinů, a přesto mu fandíte a - samozřejmě nebudu prozrazovat jak to všechno skončí. Stejně jako Vojpa jsem viděl britský seriál, a obojí bylo dobré.
V komentáři k jiné Formánkově knize jsem napsal, že jeho romány jsou víc reportérské než spisovatelské, že to ale rozhodně nemíním jako výtku, spíš naopak. A stejně tak zde: na rozdíl od řady jiných našich současných autorů Formánek neposkytuje čtenářům jejich „pravidelnou dávku emocí“, ale nabízí hodnotný „příběh opravdového člověka“ – tak opravdového, že si ho můžete vygůglit a jeho hrob najít na hřbitově poblíž Ústí n.L. Po románech, které jsem četl bezprostředně před tímto (Hana a Zóna zájmu) je to zase trochu jiný pohled nejen na válku, ale na lidský úděl vůbec, a hlavně na to, co všechno a jak může utvářet naše životy a zapříčinit, že se v určitých chvílích ocitáme na určitých místech. Z osudu rukou a vůle boží.
Když jsem knihu četl poprvé, líbila se mi víc; tentokrát jsem už zřetelněji vnímal určitou ztrátu tempa hlavně v prostřední části – přece jen mám raději, když to autor tu a tam vezme zkratkou, to ale dnes zrovna moc nefrčí. Každopádně v českém spisovatelském rybníčku patří Josef Formánek ke štikám a já ho mám rád nejen proto, že je mým krajanem.
Mám teď takové temné období: román jsem dal po přečtení Hany od Aleny Mornštajnové (a vida, zase Hana), pokračovat budu Formánkovým Mluviti pravdu. A nechápu: Jak mohla Příroda, která vymyslela tak dokonale propojený a vyvážený systém, stvořit člověka? Snad jen že i ta nejlepší značka občas vyprodukuje zmetek, protože člověk, to vůbec nezní hrdě, vážený Alexeji Maximoviči, těch zvěrstev se nedopouštěli náboženští fanatici s mentalitou na úrovni středověku, ale inteligentní příslušníci vyspělého kulturního národa.
Pokud jde o samotný román, originálně pojaté už ikskrát zpracované téma, jen ten závěr vzal autor dle mého trochu hopem. Jinak ale všechna čest – Martin Amis je jedním ze vzácných případů napříč uměleckými disciplínami, kdy potomek dokázal vystoupit ze stínu slavného rodiče.
Konečně se mi dostala do rukou kniha od současného českého autora, která není jen několikasetstránkovým průjmem na téma krize středního věku, ale opravdovým příběhem. Jen toho neštěstí je na můj vkus na jeden román příliš a zejména způsob, jímž hlavní hrdinka prostřednictvím tyfové epidemie ovlivní osudy dalších postav, už trochu zavání nechtěným černým humorem. Jinak silný příběh, při jehož čtení se neustále vrací otázka (tuším z Dity Saxové, cituji volně): „Jak je možné, že si tolik lidí mohlo něco takového nechat líbit?“
Tato kniha je pro mě jakýmsi reprezentantem stylu, v němž si libuje současná generace autorů: žádné velké příběhy vystavěné na klasickém schématu expozice-peripetie-krize-katarze, děj si volně plyne zpravidla na několika stech stránkách (prodlužovat jej ale lze téměř do nekonečna) až ke spíše méně než více nápaditému závěru (o pointě hodné toho jména lze hovořit jen zcela výjimečně).
Nejinak je tomu i v tomto případě: je to čtivé, chytré, je vidět, že autorka má rozhled, a je to také – a to mě na knize asi zaujalo nejvíc – zajímavá ženská introspekce a pohled na svět. Ale to je asi tak vše. Ani mně nesedne poněkud mystický závěr, autorka by u mě daleko víc získala, kdyby si dala tu práci a všechny zdánlivě nadpřirozené jevy vysvětlila nějak „pozemsky“. Při čtení jsem se ani chvíli nenudil a jak jsem napsal v komentáři k jiné knize, co víc si může autor přát, ale teď mi to přijde málo – asi jako když se v restauraci sice dobře najíte, ale hlavně že jste zahnali hlad.
10 divných povídek - ten podtitul vskutku sedí. Od Miloše Urbana jsem přečetl Hastrmana a tři povídky z této sbírky, načež jsem ho - už asi definitivně - odložil; pro mě je to prostě autor, který píše divným způsobem o divných věcech. V komentáři k jedné z Páralových knih jsem napsal, že Vladimír Páral je nejspíš latentním sadistou, a tady bych skoro napsal totéž - ve všech třech povídkách "teče krev" a i v Hastrmanovi se Katynka ohání kostěným srpem seč jí síly stačí. Jenže určitý rozdíl tu přece jen cítím: zatímco v Páralových románech jsou popisy mučicích technik sice poněkud zvrácenou, ale svým způsobem působivou součástí autorova fantazijního světa, u Urbana mám pocit, že tak píše spíš proto, že "doba si to žádá". Jeden román a tři povídky jsou pro hodnocení takto plodného autora samozřejmě málo, na odrazení od další četby je to ale víc než dost. S Milošem Urbanem jsem se zkrátka nepotkal.
Řadím se k těm, kterým se líbila první část a se druhou měli problémy: nevadila mi ani tak na můj vkus trochu prvoplánově pojatá ekologická tématika, jako nekonzistentnost hlavní postavy - přeměnu světaznalého aristokrata na poněkud naivního ekoteroristu donkichotského střihu (skoro se chce napsat z hastrmana na tatrmana) jsem prostě nestrávil. Naštěstí Vlhošť je v pořádku, o Velikonocích jsem se tam byl podívat :-)
Poslední ze čtyř Páralových SF, kterou jsem četl, a která se mi také líbila nejméně - děj mi hlavně ke konci přišel zbytečně natahovaný a popisy světa v r. 2300, jakkoli svědčí o autorově bohaté fantazii, nudné. Kromě toho čím dál tím víc nabývám dojmu, že Vladimír Páral je latentním sadistou: není snad románu, v němž by nebylo nějaké mučení nebo týrání, obvykle vymyšlené s nebývalou vynalézavostí a líčené se zjevným zaujetím.
Autorův opus magnum? Každopádně zatím asi nejsilnější kniha, kterou jsem od něj četl, mistrovské dílo po obsahové i formální stránce. Společenský román v nejlepším slova smyslu, napsaný s obrovským nadhledem, o tom, že nikdo z nás to tu nemá zadarmo a nafurt, a že vítězství nemusí vždy znamenat výhru. A že všeho dočasu: hlavní hrdina si dosud hoví v hřejivé lázni zdánlivě bezbřehé svobody, ale Západ už pod vlajkou tolerance začíná pracovat na své sebevraždě. Až z toho mrazí.
Po přečtení se řadím k těm, kteří dospěli k závěru, že komunistická cenzura román nepochopila. Některé situace a postavy samozřejmě musely být napsány tak, jak jsou, v zásadě ale jde o román o době; nakonec i hlavní hrdina se rozhoduje proti emigraci z pohnutek nikoli ideologických, ale ryze lidských. Navíc Otčenáškův styl psaní se mi líbí čím dál víc.
Vladimír Páral a sci-fi - to by byl skoro námět na diplomku. Co si budeme povídat, v tomhle románu autor tak trochu vykradl Sexmisi, skoro se divím, že se tu nad tím zatím nikdo nepozastavil. Naštěstí má Vladimír Páral dostatek vkusu a umělecké síly na to, aby na stejném půdorysu vystavěl svébytný příběh, takže zatímco Sexmise je alegorií (navíc komediální) především na život v tehdejším východním bloku, v Zemi žen najdeme alegorii skoro na vše, zmíněným socialismem počínaje a dnešními nátlakovými skupinkami samozvaných aktivistů, schopnými prosadit kdejakou zhovadilost, aniž by "rozumně myslící" většina byla schopna s tím cokoli udělat, konče. Že příběh nemá kloudnou, katarktickou pointu bych autorovi nevyčítal, ve skutečnosti jen málo Páralových románů je příběhy podle klasického schématu. Pro mě byl Páral vždycky mistrem charakteristik románových postav, a zůstal jím i v této knize.