lenkaabooks komentáře u knih
Tentokrát bez parťáka, zato jako agent FBI. Hunter potkává starého kamaráda ze školy Luciena. A ten má opravdu děsivě morbidní sklony. Bylo to fajn, odkryla se Hunterova minulost, ale Garcia mi chyběl. Tak zase příště.
Touha po dítěti, natolik silná, že boří konvence. Příběh z Nigérie, země ebenově tmavých lidí se svými předsudky, kouzly, vášní i bolestí, touhou a tradicemi. Děkuji za Výzvu, to ona mi knihu pomohla objevit.
Řekla bych, nejznámější dílko královny zločinu. Existuje film i divadelní hra. Do poslední chvíle netušíte, jak, kdo a proč. Deset lidí na ostrově postupně odpadá na základě dětské říkanky.
Tak brutální a tak čtivé. Pozor na to, co dáváte na sociální sítě.
Pan Carter opět nezklamal a přivodil mi "husí kůži". Krátké kapitoly, které nutí číst pořád dál.
Tentokrát Kim pracuje odděleně od svého týmu a je to znát. Nález starých kostí odstartuje zatraceně nechutnou záležitost a někomu blízkému půjde o život. Už šestý díl a zase mě pohltil.
Dozvěděla jsem se hodně z naší ne tak dávné historie. A tím že to bylo okem a písmem člověka z venku - Poláka, dalo to knize nezaujatý rozměr. Autor to vzal široce :
od Stalinova pomníku přes Martu Kubišovou až k upálenému Zdeňku Adamcovi a mezi tím mnohem víc. Nebylo by na škodu přidat k učebnicím na školách.
Tuhle knihu je nejlépe číst v peřinách a s horkým čajem k tomu. Autorka nám tak věrně popisuje zimu a mráz, až z toho mám husí kůži. Neméně mrazivý je sám příběh. A haleluja, povedlo se mi uhodnout pachatele. Sice až ke konci knihy, ale i to se počítá :-) Jen mi bylo líto Crie, její dokola omílaná obezita, bylo to smutné.
Po morbidním ale skvělém Ch. Carterovi jsem zkusila poněkud poklidnější detektivku. A jo, bylo to fajn. Gamache je sympaťák, sem tam jsem se i uchechtla, vraha jsem klasicky neuhodla. Lákalo by mě znát obyvatele vesničky a hledat je vykreslené. Teď si dám pauzu a pak hurá zpátky ke Třem borovicím :-)
Velmi útlá knížečka o tom, když má člověk cíl. Cíl který nevede k sebeuspokojení, ale přinese dobro všem. Muž na nehostinném, vybydleném francouzském venkově sází stromy. Každý den, mnoho let. A funguje to, vrací se tam život. Knížečka je k zamyšlení, prostý muž si zasloužil obdiv a úctu, i když on sám by to tak necítil.
Knihu jsem četla před mnoha lety a teď se k ní vrátila díky Výzvě. Bohužel už si nepamatuji s jakými pocity jsem ji četla tenkrát, ale teď jsem rozhodně cítila obdiv a pokoru před těžkou každodenní prací kolem slepičí farmy. A že můj názor co se týče slepic jako hloupých zvířat, sdílí i autorka, to mně potěšilo :-) Bylo to fajn čtení, plné laskavého humoru a nezištného přátelství.
Vážně nevím kam až sahá zvrácená představivost pana autora jak zabít člověka, no nechám se překvapit dalším dílem. Ale až po pauze :-)
Po zhlédnutí poněkud fantasmagorického filmu v televizi jsem si musela přečíst jak to bylo doopravdy. A stejně to nevím a ani se to nedozvím :-( Devět mladých lidí zbytečně zemřelo a za tak záhadných okolností. Kniha je velmi podrobná, pokládá stejné otázky jako my všichni , nabízí různé teorie - více i méně pravděpodobné. Fotografii je dost, některé opravdu děsivé. Můžeme se pouze dohadovat co se pod Mrtvou horou daleko na Urale stalo.
Moje srdcovka. A moc se mi líbil i filmový Saturnin v podání pana Víznera. A teď mám vydání s ilustracemi pana Borna, takže jsem naprosto :-)
Koňská knihovna - neskutečně ušlechtilý počin několika žen, které za jakéhokoliv počasí na koních vozily zdarma knihy, časopisy, komiksy. Lidem živořícím v horách, pro které byly knihy často jediným světlem v nekončící dřině obživy. Mezi tyto ženy vstoupí Alice, původem Angličanka, která se do Ameriky přivdá. Z podivného manželství utíká ke koním a knihám. Kniha je inspirovaná skutečnými událostmi třicátých let minulého století. Četla se skvěle, byla napínavá, dojímavá, dramatická, ale i červená :-)
Láskyplný příběh o přerodu zapomenutého poručíka v indiánského válečníka, v Komanče. Je to příběh o souladu člověka a zvířete, o porozumění si s přírodou, o přátelství a o lásce. Moc pěkně se mi tahle zapomenutá kniha z mé vlastní knihovny četla.
Saturnin od pana Jirotky byl, je a bude jen jeden. Nicméně Saturnin pana Macka mě bavil. Co mě ale nebavilo, byly převzaté hlášky a nejkrásnější úsměv či ústa slečny Barbory, které byly pomalu na každé stránce.
Prostě jsem četla a četla a sakra, jedna ráno a po čtvrté musím vstávat. Ale stálo to za to. Opravdu bych nechtěla být v kůži Cass, ten strach z počínající demence, neustálé telefonáty v nichž se nikdo neozve a navíc někde je tu vrah. Konec jsem vytušila, ale překvapení bylo taky.
Elitní školy, snobové kam se podíváš, kostlivci pěkně zameteni pod koberec, spolky z nichž se leda tak oklepu znechucením. A ta nadřazenost - já jsem bohatý a tím mám veškerou moc. A. Marsons mě každou další knihou překvapí tak, že se těším na další. No a tomu konci pořád nějak nemůžu uvěřit.
Další z knih, kterou jsem četla jen ze setrvačnosti a bavit mě začala až druhá půlka. Šestý díl a dobře že poslední. Marie III. Kostková z Kostky má citové dilema - dva nápadníky. A k tomu na krku rodové sídlo s jeho svéráznými zaměstnanci.