Ligter komentáře u knih

Rubikova kostka: jde začít odkudkoliv a stejně Vás to vrhne do myriády situací, nekonečného přediva vztahů mezi postavami, z nichž jen stěží lze vypátrat (upamatovat se) z jakých situací vlastně vzešly. Pynchonův tradiční důraz na detail, souvislosti a zvrstvění konkrétní scény staví více než kdy jindy do pozadí klasický klimax. Kdy ale šlo o jednoznačné vyvrcholení u Pynchona? Pokud existuje důvod proč jeho knihy číst - vedle nesporných, nejen výše uvedených, literárních kvalit - tak mě napadá jediný: chuť číst něco normálnějšího, jazykově chudšího, nudnějšího nebo zkrátka tak obecně kvalitativně horšího.

1 22.04.2018

Román na čtení mezi řádky.

S odstupem času se čím dál tím více vtírá myšlenka, že je vlastně jedno jaký (jak moc cynický postoj) Thomas Pynchon k současnému reálprostoru zastává, jak moc vnímá všechny ty Hlubinexy a další běžným zrakem neviditelné světy, kde jsou - možná podle něj, kdo ví - ukryty všechny ty údajné „pravdy“ o konspiračních teoriích. Pynchon všechno, i svůj postavami a situacemi přebujelý svět, podkopává nejstarším možným trikem: humorem. Byť Výkřik techniky není striktně humoristický román (těch několik stránek věnujících se přímo 11. září je jedna z nejsugestivnějších pasáží, co jsem kdy četl), vše vážně míněné, vše to pynchonovské se autorovi daří nakrásně odpynchonizovat. Není to lepší než Duha gravitace, která přetéká přemírovou motivických a tematických vláken. Taková kontrola nad svou vlastní poetikou není ale jen tak k vidění. Ne nadarmo byl Pynchon nazván „matematikem prózy“.

3 06.02.2018

V podstatě si nejsem jistý, co jsem četl; jistý jsem si ovšem tím, že jsem nic ani vzdáleně podobného nečetl. Rozumím problematizujícímu zařazení Thomase Pynchona do jakéhokoliv směru či hnutí. Ostatně v nedávném Hostu, tematicky se věnujícímu právě Pynchonově tvorbě (přičemž se číslo zaobíralo logicky hlavně Výkřikem techniky), se právě nejen o jeho umístění v dějinách amerického románu diskutuje s tím, že je Pynchon možná přece jen příliš svůj (a to i na postmodernu). Objektivnější posouzení určitě ponechám na mnohem větších expertech, byť možná právě v té (ne)zařaditelnosti tkví jádro pudla. Duha gravitace je román asociující vícehlavé monstrum, vertikálně motivicky a horizontálně tematicky se rozvětvující se kolos, který svou složitou strukturou představuje pramálo z literatury klasické. Totiž: ono to klasické tam nepochybně je, je tam samozřejmě hlavní hrdina, který se s něčím vypořádává, je tam prostředí, v němž se pohybuje; další postavy, které ho nějakým způsobem nasměrovávají... ale to vše je nestálé, difuzní, rozklepané jako Pudding, ničemu se nedá věřit a všechno se vším souvisí a sám nebohý Tyrone Slothrop je nakonec spíše mýtem; obrazem vtisklým do okupované Zóny a dějin, obyčejným chlápkem stiženým erekčním traumatem pokaždé, když ta tajemná raketa V2 naplní svůj odvěký osud poroučet veškerému personálu, jenž byl odsouzen nepřemýšlet při výrobě oné techniky ledabyle...

Duha gravitace je jinými slovy literární master-class, svébytné mistrovské dílo, které se dá číst jak prudkým tempem, tak i zoufalým prokousáváním se (sám jsem zažil oba čtecí ''mody''). Nemalou výhodou je pak jednak větší znalost všemožných kulturních aluzí, jež mají relativně velký vliv na celkové vyznění díla. Nelze ale říci, že by si člověk bez jejich znalosti dílo ''neužil''. Pynchon je i tak vlastně velmi čtivý díky stylizovanému jazyku, bohaté slovní zásobě a mimo jiné i proto, že se román jako takový nebere vážně: Duha gravitace je nepochybně román válečný (pročež to ale slovy uživatele na konkurenční databázi spíše představuje jakousi ''fasádu''), román paranoidní, román o kontinuitě dějin, o efektu motýlích křídel a o nekonečných souvislostech s ním souvisejících, o přetechnizovanosti společnosti nahrazujících to skutečně lidské a emocionální, ale je to také i román humoristický a někde hluboko i román o lásce. Nic naplat, vše smysl dávat nemusí, ostatně sám Pynchon (dle jeho dlouholetého kamaráda, spisovatele a grafika, Julese Siegela) tvrdil, že ''když psal Duhu, byl úplně na sračky'' a že ''když se k některým pasážím vrací, vůbec nechápe, co tím chtěl říci''. Na podmanivosti díla to ale pranic neubírá. A to ať už jste blázni do fyziky, války nebo zkrátka máte rádi jazykové hrátky.

P.S.: O některých pasážích dozajista vím, že si je budu číst určitě ještě několikrát a smát se stejně stále nahlas. Pynchon je mistr zplastičtění scény a bizarního humoru.

6 09.07.2017