Lili komentáře u knih

Nemám naprosto co vytknout. Už ten napínavý začátek, kdy se Bill probudí a nemůže nic vidět, ale tuší, že se rozhodně něco děje.

„Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“

Wyndhamova myšlenka konce světa se mi líbila, nebyla tak docela nereálná, o to víc byla děsivá. Seděli mi klaďasové i záporáci, celý děj byl hezky čtivou formou poháněný dál. Lidstvo vs. Příroda. Kdo říká, že my máme navrch?

„Zahnuli jsme za roh a spatřili, že ulice je nějakých sedmsesát metrů před námi zaplavena lidmi. Klopýtavě, s rukama nataženýma před sebou, se rychle přibližovali. Jejich výkřiky a ustrašený jekot doléhaly až k nám. V okamžiku, kdy se dostali do našeho zorného pole, upadla právě jedna žena v čele; další o ni zakopli a vzápětí zmizela pod kopající, zapasící hromadou těl. Za zády davu jsme zahlédli příčinu toho všeho; tři dlouhé stonky s temnými listy, divoce máchající nad vyděšenými hlavami. Přidal jsem rychlost a prudce jsem strhl vůz do postranní ulice. Josella ke mně obrátila hrůzou staženou tvář.
„Viděl jste to – viděl jste to? Oni je HNALI JAKO DOBYTEK!“

32 25.10.2018

Přečtena podruhé a znovu nad ní žasnu. Tohle je moje bible, dokonalost sama. Nádherně poskládaný příběh, který v sobě nese tolik poselství a nutí se zamýšlet. Postavy kladou otázky, na které někdy odpovídají a někdy si lámej hlavu, Ty čtenáři, vždyť Tobě je psána.
To co mě hodně oslovilo jsem si začala poznamenávat, ale pak jsem si uvědomila, že bych si ji musela poznamenat celou, sakum prásk, protože vše na sebe různě navazuje, prolíná se. Naprosto mě dostává jak Steinbeck – jeden z mých nejoblíbenějších – dokonale vystihuje povahy a city. Naše strachy, obavy, ale i lásku. Jak něco nějak vypadá, ale zdání může klamat: „Nenávist však nemůže existovat sama o sobě. Potřebuje lásku – jako spoušť, ostruhu nebo dráždidlo.“

***
„Dělej aspoň, že se pohybuješ, Adame!“
„Jak pohybuju?“
„Dělej aspoň, že žiješ, jako by sis na to hrál! A za čas, třeba za dlouho, to bude zas pravda.“

„Když člověk ví, že má přítele, tak se za ním ani nepodívá. A pak přítel najednou zmizí a člověk si krvavě vyčítá, že si pro něj neudělal čas.“

„Víš, moc jsem si toho v životě nepřál,“ začal. „Brzy jsem se to odnaučil. Když si člověk moc přeje, kouká z toho leda zasloužené zklamání.“

„Přehrady mezi lidmi jsou někdy tak tenké, že se jich stačí dotknout, aby padly.“

„Jako dítě si člověk připadá středem všeho. Všechno se děje jenom kvůli němu. Ostatní lidé? Ty vidí jen jako přízraky, stvořené proto, aby měl s kým mluvit. Ale když vyroste, zaujme ve světě svoje místo a stane se sám sebou, má určitý rozměr a tvar. Něco z něho vyzařuje k ostatním lidem a z nich zase k němu. Je to tak těžší, ale zároveň daleko lepší.“

***
A biblickým timšel (můžeš) nám připomíná, že jsme to, ČÍM CHCEME BÝT, volba je jen na nás. Máme možnost se rozhodovat, konat nebo naopak nekonat.

Nedokážu Christiane litovat a ani moc dobře pochopit. Vím, že to neměla snadný, ale k drogám ji svedla především její povaha. Tak ráda na lidi „dělala ramena“, ubližovala a ponižovala je, všechno hlavně proto, aby si nepřipadala jako opuštěný kuřátko. Pro někoho, komu všechno špatný připadá cool a který obdivuje heráky, není jiný konec. Bylo jen na ní, jakou cestu si zvolí. Důkazem je její sestra, která byla normální teenagerkou a drogám nepropadla. Stejná rodina, stejná výchova, ale jiná povaha a cíle. O tom to je.

Každý to v životě nemáme jednoduchý, ne jednou, ale několikrát. Kdyby lidé neodolávali všemu zlému, máme tu stoprocentní společnost ztroskotanců.
Překonávat. Zdokonalovat se. Samozřejmě, napíše se to snadno, ale pak skutek utek. Přesto, nepřestávat se snažit. Dnes a denně. Každý den je nový začátek!

16 31.05.2019

Konečně jsem natrefila na ten veleslavný název - Kdo chytá v žitě a znáte to, jak něco očekáváte, uděláte si jakous takous představu jak to bude vypadat a ono je to potom o 180° jinde?
Už na začátku to překvapení, že příběh vypráví jedno neskutečný pako. K tomu ta mluva a dialogy. Ale má to JENŽE. Jenže časem si na to chtě nechtě zvyknete. Časem Vám to přestane vadit, co víc, přestanete to vnímat a je to najednou Vaše mluva, jak byste tak mluvili odjakživa. Už tohle myslím, není samosebou.
A pak, kus po kuse zjišťujete, že pod celou tou puberťáckou slupkou se vlastně skrývá jeden vystrašený osamocený člověk, který neví kam patří...
Dokážu pochopit, že je to celý natolik svérázný, že to každýmu nesedne. No, podle gusta...

16 10.01.2016

Ta síla! Vůle. Odvaha. Píle. Kolik lidí takových je?
Už dlouho se mi nestalo, aby se mi knížka takhle vryla pod kůži. Zapomenete na svůj život a žijete ten napsaný, uvnitř knihy. A tak by to přeci mělo být! To je ta krása čtení.

„Nemilujeme, co je krásné, ale vidíme krásu v tom, co milujem.“

16 22.10.2012

Kniha, která se po přečtení zařadila mezi ty nejkrásnější.
Bála jsem se, že bude celá o hokeji, ke kterýmu mám hodně daleko, a taky že byla. Zároveň byla každou vteřinou ale i o lidech, vůli, lásce. O tom, jaké jsme povahy a podle čeho se rozhodujeme. O tom, co jeden má a neváží si toho a druhý by nadevše chtěl, ale nikdy to mít nebude. O tom, jak moc milujeme a co jsme schopni ve jménu lásky udělat...
Dlouho se mi nestalo, že bych četla tak dojemnou knihu. Bylo mi do breku z toho, jak moc je opravdová, jak moc dokázala zachytit všechny ty pravdy, jaké nejsme ani schopni vyslovit, všechny ty smutky, ve kterých žijeme.
Jestli bude někdy natočený film, zachytí příběh i zápletku, ale nikdy se neponoří tak hluboko, jak to dokázal právě autor. Backmana jsem poznala právě teď, touhle knihou a jsem za to ráda. Zároveň vím, že žádná od něj nebude taková, protože tahle byla první a udělala tak silný dojem. A je mi to jedno. Medvědín za to stál! Ze srdce děkuju, že jsou ještě takoví autoři a že jim to píše.

„Rvát se není těžké. A přesto je to občas to nejtěžší na světě.“

15 02.10.2019

Z dodatku Hroznů hněvu (Sfinx, 1946, 2. vydání, překlad Vladimír Procházka)

V. Procházka píše:

...časový rozvrh, který jsem si den ode dne zaznamenával:
• Příprava
- studium dialektů trvala asi 50 hodin
- porady o odborných výrazech, zejména z oboru automobilistického, 16 hodin
- vlastní překlad 237 hodin
- zpracování překladu po stránce jazykové a stylistické 103 hodin
• Korektury 200 hodin.
• Celkem 606 hodin.

... Myslím, že mohu říci, že úspěch u čtenářů i kritiky byl veliký. V anketě o nejzajímavějších knihách v roce 1941, kterou "Lidové noviny" pořádaly toho roku naposled, byla Steinbeckova kniha daleko na prvním místě.
K. Z. Klíma, který za rok potom (24. září 1942) zemřel v terezínské pevnosti, napsal o "Hroznech hněvu" v "Lidových novinách" dne 27. července 1941 v obsáhlé recensi:

„To je tedy ten román, který za oceánem vzbudil takový ohlas, že urychlil zákonnou úpravu farmářské krise ve Spojených státech - jedné z nejpalčivějších otázek poslední doby. Že dostal první cenu v soutěži o nejlepší román, že byl vydán v milionových nákladech a že byl přeložen do 22 jazyků, to svědčí zajisté také o literárním úspěchu spisovatele. Je v něm vedle spisovatele bojovník a agitátor silného rozmachu. Jako by nepsal, ale pracoval v kameni vytrvalými těžkými údery, v nichž někdy třeba rozeznávat zásah řemeslníkův od umělcova a básníkova...
Trochu preciosnosti je titul románu. To jsou prý hrozny hněvu, které se nalévají v duši lidu, zbaveného nároku na bytí, a které těžknou k vinobraní. V očích hladovějících roste hněv. Hranice mezi hladem a hněvem je jen tenounká čárka...
Ale to "vinobraní", kterým by byl teprve román dospěl výše a vyústil k mravnímu opodstatnění, zůstalo za kulisou budoucnosti. Můžeme jen s autorem věřit, že vývoj lidství půjde od *já* k vyšší etapě, která se jmenuje *my* všichni."


Vladislav Vančura mi napsal v dopise:

„Milý příteli, text, který jsem četl, je nádherný. Nepochybuji, že jde o román, jakých bylo málo napsáno. Myslím, že i překlad bude skvěle působit."


Jiný dopis jsem dostal od Františka Halase:

„Milý Vladimíre Procházko,
když jsem četl toho Steinbecka, tak jsem řičel, zajíkal se, polykal dojetí a já nevím co ještě to ve mně vybouřilo, a proto pospíchám poděkovat. Tak veliká věc asi dávno nebyla napsána a tak znamenitě přeložena. To víš, kde "tlučou poldové chudáky" atd., tam člověk by chtěl běžet. Kam se to jen hrne naše epika? ...Ten chlap je zázrak ..."


V kritice překladu se ozvaly hlasy pochvalné i odmítavé. Vznikla z toho dokonce dost značná novinářská polemika. Ale dopisy čtenářů se vesměs vyjadřovaly příznivě. Uvedu ještě dopis neznámé čtenářky, která můj překladatelský záměr skvěle vystihla:

„Z počátku jsem se také zarazila, když jsem četla první řádky s nářečím, ale pak mi stále více a více přispívalo k plnému a správnému pochopení duše těch, kteří jím mluvili. Připadalo mi, že lidé, kteří takto mluví, musí i takto jednat ..."


A K.Z. Klíma napsal v uvedené recensi dokonce tato slova:
„Je to překlad, u něhož zapomínáme, že je to překlad. O kolika překladech to lze říci?"


A to je jistě nejvyšší chvála, které se překladateli může dostat z úst kritika!

(V Praze v září 1946, Vladimír Procházka)

Herriot si na pomoc k případu nemocného psa, vezme Tristana:

„Vzal jsem ho s sebou - poprvé a naposledy, protože když jsme tam dorazili, vyrazil veliký boxer od boku své paní a vydal mimořádně sonorní pšouk, jakoby na pozdrav.
Tristan okamžitě napřáhl ruku v dramatickém gestu a zarecitoval: »Promluvte, vy sladké rty, jež nikdy neřekly jste lež.«
To byla jediná návštěva. Měl jsem dost trápení i bez něj."

15 27.05.2012

Nerada srovnávám knihu s filmem, ale jelikož je to jeden z mých oblíbených a viděla jsem ho několikrát, nemůžu jinak. Proto jsem naprosto nečekala, že mi knižní předloha vytře zrak.
Možná je to tím, že kniha jde vždycky mnohem víc do hloubky, má větší volnost a prostor se vymluvit. Bylo tu tolik maličkostí, který na sebe hezky navazovaly, zapadaly do sebe jako dílky skládanky a celý děj prohlubovaly. Navíc byla prostoupená tak něžným humorem, jaký z filmového děje ani nevyzníval a ta spousta nemalých rozdílů mi vůbec nevadila. Najednou jsem, úplně nečekaně, brala knihu jako samostatnou jednotku a i když se mi v hlavě promítal taky film, žila a dýchala jsem příběh, který byl napsaný.
Moc se mi líbila autorova slova: „Zajímá mě, jestli si knihu přečtou manželky a dají ji pak svým manželům se slovy - Mluv se mnou!“ Ano, mluvit je potřeba. Nemyslím to nesmyslný brebentění typu nákupních seznamů, ale ty důležitý věci, o kterých tak často mlčíme. Nikdy totiž nevíme, jestli bude ještě nějaký prostor.
Krásný čtenářský zážitek na závěr roku. Jako nejsilnější motto si odnáším „Vždycky existuje šance.“

13 31.12.2020

Mám z Thoreaua rozporuplný pocity. Rozhodně dokázal přemýšlet jako málokdo. Cit k přírodě nepěstoval, narodil se s ním. Byl dobrý vypravěč a úžasný pozorovatel.
Dost často jsem z něj ale měla pocit, že se řadil někam výš, „kázal vodu a pil víno.“ Nebyl takovým poustevníkem, za kterého se vydával. Svoje obydlí si postavil co by kamenem dohodil od nedalekého města. Viděl projíždějící lokomotivy, slyšel lomozit povozy. Lenošení převlékal za meditaci, liboval si v citování uctívaných velikánů. Byl zván na večeře, které s radostí přijímal. Často se za děním sám vypravil: „Každý den nebo ob den jsem procházkou zamířil do Concordu, abych si poslechl nějaké klípky...“
Ale nakonec jsem mu tu jeho nadutost odpustila, protože si uvědomoval to podstatné, a to, že příroda je lék, na tělo i na duši. Nebál se udělat krok z pohodlí a vyzkoušet si to na vlastní kůži.

13 27.04.2019

Murakamiho dobře znám, ale rozhodně ne jako svý boty - umí překvapit, tak jako tady. Kafka na pobřeží je nesourodá směsice, ale když se začtete, zjistíte, že i takovýhle mišmaš může tvořit celek a v Murakamiho podání nakrásně fungovat. Najednou berete všechno tak jak přichází, ať je to déšť z pijavic nebo rozmluva s kočkami. Vždyť svět je plný překvapení a neobjevených labyrintů!

„Zůstáváš pořád jen a jedině sám sebou a nikým jiným. Ten, kdo kráčí kupředu, jsi vždycky pouze ty sám.“

„Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoli se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

„Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka.“

13 07.11.2018

„Když nemáš vůbec nic, udělej z ničeho obřad a vdechni do něj život.“

12 28.09.2021

Svéráznou Eleanor jsem si oblíbila od první řádky. Není postavou jakou byste chtěli být a přesto k ní od začátku pocítíte tak silnou náklonost, až to sami nechápete.
Je chytrá, nevšedně vtipná, má spoustu věcí na háku a to, že je naprostým asociálem, vážně není její vina. Nakonec to, jací jsme, ovlivňují lidé kolem nás. Určitou část si můžeme sami vybrat a určitá část je nám přidělena. Přátelství je dar a láska teprve zázrak.
Kniha je směsicí smutku i zoufalství a hodně specifického humoru, který mi seděl a vše hezky uhlazoval. Eleanor jsem celou dobu držela palce. Občas mi bylo smutno, ale věděla jsem, že kdo se nevzdá, má naději.
Ke konci hodím potlesk za překvapení s velkým P.

„Dnes je novou rakovinou právě osamělost – je to něco ostudného a trapného a člověk si za to může tak nějak záhadně sám. Je to děsivá, nevyléčitelná nemoc, tak strašná, že se o ní neodvažujeme mluvit. Ostatní to slovo nechtějí ani slyšet, protože se bojí, aby nepostihla i je nebo aby na ně osud neseslal nějakou jinou hrůzu.“

„Stejně tlusté a stejně ohyzdné jizvy mám i na srdci. Vím to. Doufám, že mi tam zůstala aspoň část neponičené tkáně, kousíček, kterým se dovnitř dostane láska a kterým bude moct proudit ven. Doufám.“

12 18.10.2020

Madisonské mosty jsem si koupila čistě kvůli tomu, že film patří mezi moje nejmilovanější a chtěla jsem ten příběh vidět i z druhé stránky. Nerada srovnávám film a knihu, ale tady se tomu prostě neubráním. Film má neskutečnou atmosféru, skvělé obsazení, úžasnou hudbu aj., v knížce je mnohem víc souvislostí a detailů, ale pořád je to pro mě jen slabý odvar filmového zpracování. Přečtení knížky mi určitě dalo, člověk pochopí vše víc do hloubky. Moc se mi líbí tohle poslední vydání od Ikaru (2015), kde je v objetí Francesca a Richard Kincaide. A tady:
https://en.wikipedia.org/wiki/Roseman_Covered_Bridge
odkaz na Rosemanův most.

„Pokud chcete ještě jednou povečeřet při třepotání bílých křídel můr, přijeďte dnes večer, až budete hotov. Kdykoli.“

11 23.09.2017

Čtení "jedna báseň."

Oblíbené: Poklad, Svatební košile, Zlatý kolovrat.

„Štěstí přichází v mnoha podobách, a kdo je dokáže poznat?“

10 28.09.2022

Na začátku působí Ove jako nakvašený dědek, co nejen, že to nemá v hlavě úplně v pořádku, ale nemá rád nic a nikoho. Jenže někdy jsou věci jinak než se na první pohled zdá.

„I jeden sluneční paprsek může prostoupit mnoho tmy.“

UKÁZKA:
„Někoho milovat je jako nastěhovat se do domu," říkávala Sonja. „Z počátku je člověk zamilovaný do novoty, každé ráno se pozastaví nad zázrakem, že je to skutečně jeho, jako by se strachoval, že k němu každou chvíli někdo vtrhne a oznámí: Došlo k obrovskému omylu, nikdy jste si neměl žít tak pěkně. Během let ale oprýská fasáda, dřevo se tu a tam rozklíží. A člověk svůj dům nemiluje pro jeho dokonalost, ale právě proto, že dokonalý vůbec není. Naučí se znát všechny rohy a zákoutí. Jak to udělat, aby mu nezamrzl klíč v zámku. Která prkna v podlaze se prohnou, když se na ně postaví, a jak otevřít dveře od skříně, aby neskřípaly. Všechna tahle malá tajemství totiž dělají domov."

10 17.01.2022

Jako podtitul by se hodila věta „občas se věci podělají“ a život pak dostane úplně jiný směr. Cesta k odlehlému místu, které není tak docela opuštěné...
King bez krvavých kaluží je pro mě mnohem stravitelnější a jeho mysteriózní duchařinu s přízračnou ostrovní atmosférou, jsem si zamilovala. Opět geniální myšlenka, kdy obraz může promlouvat a vyvolávat minulost, ale i napravovat nebo ničit, záleží jak je malířova ruka silná a jestli se mozek dovtípí, že „když něco pojmenujete, získáváte moc.“
Posledních asi sto stran, mi v hlavě znělo – zkrať to – a přišlo mi, že to klíčový bylo vyjasněný mnohem dřív a tolik mě to nežhavilo, pár odboček už bych úplně vypustila. Ale byl to King a tak sedmset stránek uběhne jako jedno šplouchnutí.

„Ať se den vydaří, ty se pak vydaříš taky.“

10 20.12.2020

Zajímavý příběh, který byl napsán už před 68 lety! „Cenu soli“, jak se původně kniha jmenovala, obdivoval i Nabokov a tak není divu, že jsem si při čtení vybavila právě jeho Lolitu. Utíkání před realitou, cestování po známých městech, noci strávené v hotelích, výletování a procházky, to vše jsem znala i z Lolity. Ale Patricia Highsmith tu byla první! Všechna čest jí, že se v tak puritánské době plné konvencí, nebála přijít s lesbickým příběhem a lidem otevírat oči. Podle doslovu, spoustě homosexuálně orientovaných dala sílu, že ne každý nevydařený vztah musí končit tragicky.
Mně se knížka líbila i atmosférou. Mám ráda tu starou Ameriku z dob telegramů, bujarých večírků, věčně otevřených kaváren. Ženy bývaly elegantně ženské a muži se snažili být gentlemani.
Rozhodně mě teď zajímá její další kniha, a to - Talentovaný pan Ripley.

10 10.10.2019

Knížka, která mě hodně bavila. Při čtení mi naskakovaly tituly jako Čapkův R.U.R., 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho, McCarthyho Cesta a My od Zamjatina. Nemám co vytknout, všechno mi sedlo tak jak bylo, i ten konec se povedl.
Zkusím ještě Kroky slunce, kdo ví, třeba to od Tevise nebyla výjimka.

10 05.12.2018