Litocha komentáře u knih
Syn si pod vlivem školky Medovníčka přímo vyžádal. Já z něj „urvaná“ nejsem. Ilustrace jsou dost prvoplánové a podbízivé, knížka je vychovávající až běda (musíme chránit přírodu, nesmíme odhazovat odpadky... na každé druhé stránce), příběhy mnohdy nedotažené a po jazykové stránce to taky žádná hitparáda není. Oceňuji sice fakticky správné informace o včelách, ale po každé „matičce“ se mi otvírala kudla v kapse. Těch zdrobnělin tam vůbec bylo víc, než je mi milé.
Mně to až tak špatné nepřišlo. Na to, že knížka nemá žádný pořádný děj a je dost rozsáhlá, se čte překvapivě dobře. Vadily mi dvě věci: hojně užívaný přítomný čas a Haileeino puzení splnit pošetilý slib. Jinak sice Hailee nebyla zrovna miss sympatie, ale že by mě nějak zásadně vytáčela, to taky ne. S Chasem to bylo lepší, jen by mě zajímalo, kdy se konečně za sebe postaví, dost často se choval jako mučedník. Líbilo se mi prostředí maloměsta a zapojení přírody.
V knížce se najdou jisté nesrovnalosti, ale kupodivu mi to ani moc nevadilo. Pokud člověk nehledá nic hlubokomyslného nebo originálního (s podobnými knížkami se poslední dobou roztrhl pytel a tahle nijak nevybočuje z davu), není to zas tak špatné.
Po pravdě jsem trochu zklamaná. Potíže s mrkví se mi líbily moc, Velký závod jen tak středně. Obrázky jsou roztomile zábavné, ale příběh a hlavně závěr by mohly být propracovanější. I syn byl po dočtení trochu rozpačitý.
Myšlenka moc pěkná – propojení písniček (které se přes QR kód dají vyhledat a poslechnout), naučného obsahu na ekologické téma, příběhu a ilustrací. Bohužel ale příběh trošku drhnul a snaha za každou cenu zveršovat přímé řeči působila poněkud strojeně.
Oceňuji množství informací z odpadového hospodářství - jaký kontejner na co, co tam patří a nepatří, efektivita recyklace, tipy na praktické využití obalů... Je tady vidět snaha dětem přiblížit fakta, takže se třeba množství odpadu přepočítává na slony, plejtváky a železniční vagóny. Na některých místech je ale vyjadřování pořád zbytečně složité (třeba výrazy jako rapidně nebo kontaminovat).
Jinak je knížka na pohled hezká, s velkými písmeny myslícími i na nepříliš pokročilé čtenáře (nevím ovšem, jak budou přijímat změnu písma v naučných pasážích).
Další porce Tappiho příběhů - jsou kratičké, s jednoduchou zápletkou, s častým odkazem na přátelství a s poučením. Tahle soudržná parta z Šeptajícího lesa je fajn, i když se mi o něco více líbil dobrodružnější a propracovanější příběh pro starší děti (Příhody Tappiho ze Šeptajícího lesa). Obrovskou službu dělají knížce obrázky.
V dětství milovaná, mnohokrát přečtená kniha s krásnými obrázky a působivým vylíčením osudů několika výjimečných koní. Klidně bych ji snesla i několikanásobně delší :) Až zase budu u rodičů, budu ji muset vylovit z mé staré knihovničky, alespoň prolistovat a vzít s sebou...
Mám ráda dobrou poezii pro děti (člověk by nevěřil, jak málo jí v poslední době vychází). Ester Stará se těmihle hravými básničkami řadí k Daniele Fischerové nebo rozvernějším textům Radka Malého (starší gardu nebudu zmiňovat). Co naplat, když to někdo umí s jazykem, vyhraje si se slovy, zvukem a významy, bude to mít u mě dobré. Někdy sice texty nepatrně škobrtnou, většina ale potěšila a pobavila. Ilustrace mě moc neoslovily, Milan Starý to umí i lépe.
Nejedno dítě jistě zaujme představa, jaké by bylo ocitnout se na světě sám - bez dohledu dospělých, ale i bez dalších dětí. Na poměrně malém prostoru (takže knížku zvládnou přečíst i začínající čtenáři a uposlouchat nečtenáři) jsou dětem předkládány problémy, nad kterými asi v první chvíli nepřemýšlejí - jak se zabavit, jak to bude s penězi, jak s jídlem, jak se budu cítit sám... V příběhu občas cosi zaskřípe a závěr je očekávaný (a logický), ale knížka měla u nás úspěch (synovi se líbily hlavně pasáže o jízdě tramvají a autem, jak jinak).
Bavila jsem se. Tyhle nekorektní, originálně pojaté pohádky s nečekaným poučením mě v dnešní hyperkorektní době potěšily (vzhledem k použitým výrazům a situacím si jen nejsem jistá věkovým zařazením od šesti let, já bych s nimi určitě počkala).
Líbil se mi i překlad, nic moc nedrhlo a některé rýmy byly neuvěřitelně nápadité. Už když jsem po první pohádce zjišťovala překladatele, bylo jasné, že to nebude neznámé jméno. Tohle se Robinu Královi povedlo.
Ocenila jsem i český název. Zdivočelé pohádky, to je opravdu výstižné.
Tenhle díl se mi dostal do rukou jako první - a patří dle mého k nejpovedenějším. Chytře vymyšlená zápletka vede k pointě, k tomu typická stančíkovská nadsázka, spousta rčení a jazykových hříček. Ano, bavila jsem se. Ilustrace Lucie Dvořákové sice nejsou podle mého gusta, ale s tím už nic nenadělám.
S knížkou jsem docela bojovala. Vadila mi pasivní, utrápená hrdinka, která čeká, až jí všechno spadne do klína, až ji někdo zachrání, a která se dost snadno nechá tahat za fusekli. Zvláště první polovina se zoufale táhla, James ze vzpomínek mi nebyl dvakrát sympatický, lásku až za hrob jsem prostě nevěřila, nový "vztah" postrádal jakoukoliv jiskru, vyvolený č. 2 jako osel trpělivě čekal, jestli na něj něco zbude. Celé to bylo tak bez chuti a bez zápachu, až to lezlo na nervy. A ty zvraty a nepravděpodobný děj jak z jihoamerické telenovely? Je smutné, když je na knížce nejhezčí obálka. Děkuji, další díl s úlevou vynechám.
Kdyby nebylo Alicina příběhu, který byl o třídu zajímavější než zbytek, byla by to typická Roberts, zaměnitelná za prakticky jakoukoliv jinou knihu. Současnost se táhla, milostná linka byla mdlá, hrdinka mě neokouzlila, byla tak nějak militantně emancipovaná a po pravdě jsem si ji ani nedokázala dobře představit (navíc stojí hodně vysoko v žebříčku pitomých jmen). Druhá půlka knížky už mnohem lépe odsýpala a trochu vylepšila dojem. I tak má ale autorka povedenější kousky - no, není divu, že se při téhle nadprodukci už dost dlouho vykrádá. A i těch chyb je tam víc, než jsem ochotna tolerovat.
Popravdě, čekala jsem víc. Jistě to bude i tím, že jsem na knížku slyšela pět ódy. Ilustrace jsou moc hezké, ale příběh opravdu jednoduchý, bez nějakého směřování (a ještě k tomu ho prakticky celý vyžvaní už anotace). Přitom s tím nápadem by se dalo tak krásně pohrát. Naštěstí leccos zachraňuje aspoň pointa. Knížka Petra Čecha s podobným námětem se mi zamlouvala o dost víc.
Mě v dětství kniha minula, ale užívám si ji i teď s dítkem. Autor zaslouží ocenit tím spíš, že napsal knížku v době, kdy něco takového prostě nebylo. A pořád funguje! Úkoly jsou rozmanité a krásně zapojí dítě do hry/příběhu. Obrázky Heleny Zmatlíkové taky nezklamou. (A radost mi udělalo, že náš mlsal si hned napoprvé stejně jako Jáchym vybral raději červená jablíčka než cukrátka.)
Kouzelně hravá, námětem originální, krásně vypointovaná knížka, u které nevím, jestli si ji náhodou neužijí více dospělí než děti (i když i ty si tam najdou svoje - ať už jde o situační humor nebo o pocit zadostiučinění, že jsou chytřejší než vypravěč). Ilustrace skvělé, obsah zábavný, zvláště dopis mě dostal.
Dítě žadoní, že chce taky takového kocourka.
Okouzlil mě ohňostroj nápadů, slovních hříček, drobných vtípků a absurdních situací doplněných o zajímavé informace. Každý z členů party má svou nezastupitelnou úlohu (však si je taky krásně rozdali), všichni ti podivíni i zlosyn jsou skutečně zábavní. Nejvíce mě ovšem pobavily "recenze" na obálce.
"Měl to být dárek za vysvědčení, ale tak jsem se ponořila do děje, že ji dám dětem až pod stromeček." Dalila Šroubková, matka
"Hledám novou práci. Ponorka Abramis překoná mého Nautila ve všech směrech." kapitán Nemo
Příběh bych klidně snesla i delší, ale aspoň malé čtenáře neodradí tloušťkou.
Ilustrace Galiny Miklínové jsou jako vždy parádní, tentokrát možná ještě víc než jindy, navíc jsou zároveň důležitým nositelem informací.
Po tomhle se vůbec nedivím, že jsou knihy Petra Stančíka hned dvojnásobně zahrnuty mezi nejlepšími českými knihami pro děti 2018/2019. Určitě se brzy kouknu po dalším dílu.
Působivý příběh o tom, že ne každý je sebejistý vůdčí typ, ale že i neohrabané, zakřiknuté, sportovně nepříliš nadané děti touží po začlenění mezi ostatní. Učitelé budou mít nespíš děti Toníkova typu (tiché, chtějící se zavděčit a uvědomující si, co je a není správné) rádi, vrstevníci jsou ale nemilosrdní, brzy odhalí "slabší kusy" a v lepším případě je jen ignorují. Knížka může být přínosná právě v tom, že dětem ukáže, že i outsideři mají svůj svět, své city a své jedinečné schopnosti. Kéž by to se všemi dopadlo tak jako s Toníkem.
V porovnání s jinými historickými romancemi by si Ďáblova dcera určitě zasloužila více než jen tři hvězdičky, mezi Lisinými knihami ale trochu zaniká. Chyběla mi pořádná zápletka, knížka byla nevyvážená (uprostřed se mi trochu táhla, zato konec vzala autorka hopem), chvílemi mi tak úplně nesedělo chování postav (nejvíce asi rozpor, že West strašně řešil, že si Phoebe nezaslouží a že nechce, aby doplácela na jeho skandály, ale nemá problém k ní přijet a týden či jak dlouho u ní sám bydlet – to by skandál nezpůsobilo?) a ty Westovy cavyky byly až nepřirozeně natahované.
Postavy byly sympatické (i když u Westa mi při jeho osobnosti to náhlé naprosté propadnutí Phoebe moc hodnověrné nepřišlo), historickou věrnost neřeším (i když Phoebina výchova působí vzhledem k době a postavení nebývale osvíceně), milý byl návrat čekanek i Phoebini synové, líbí se mi specifické detaily, kterými jsou postavy ozvláštněny (třeba Phoebino "klení"). Kniha je lehce vtipná, romantická, příjemně se čte a dává čtenářkám přesně to, co očekávají (za mě osobně by ale erotické scény nemusely být až tak detailní).
Poláčkovsky laděný příběh zachycující skutečné události a odehrávající se na skutečné výběrové internátní škole, o které většina lidí neměla dosud ani tušení. V rozhovoru s autorkou jsem pochytila, že mluvila s mnoha žáky Koleje Jiřího z Poděbrad a do knížky použila ty příhody, které se ve vzpomínkách pamětníků objevovaly opakovaně.
Kniha je spíše epizodická (zpočátku mi chyběla právě nějaká výraznější dějová linka, ale postupně si mě kniha získala), psaná z pohledu desetiletého kluka (výborně zachycuje klukovský svět - postoj k válkám, přezíravost vůči holkám, sny a touhy, siláctví i zranitelnost) se spoustou humorných i vážných a později až mrazivých momentů. Nesmím opomenout ani skvělé ilustrace Galiny Miklínové.
Popravdě netuším, jak budou knížku vnímat děti, které o tehdejší době nemají ponětí. Je to očividně text pro přemýšlivého čtenáře, který bude dál pátrat po událostech zde jen zmíněných a naznačených, který se bude ptát a hledat odpovědi. Může se totiž stát, že množství odkazů zůstane nepovšimnuto (pro mě osobně byla zajímavá třeba scéna, kdy po spatření roháče prohlásil Batík, že by byl raději, kdyby se mu říkalo raději třeba Chrobák, než Batík – to ale člověk musí vědět, jakou skautskou přezdívku Václav Havel měl). Mě ale kniha zaujala a ocenění Zlatou stuhou chápu.
Líbí se mi využití skutečných dokumentů formou koláže (škoda, že jsou často skoro nečitelné). Taky bych ocenila, kdybych se dozvěděla více o skutečných osobách a osobnostech, které školu navštěvovaly, třeba formou medailonků na konci, jak zmiňuje triatlet. Stručná a zastřená zmínka v doslovu o některých z nich je málo a moc ráda bych věděla, kam osud zavál nejen ty, kteří se proslavili, ale i ty zdánlivě „obyčejnější“ kluky.
(A je mi moc líto, jak krátký čas byl tomuhle projektu dopřán. I ty necelé dva roky musely několik desítek kluků výrazně ovlivnit. Mohlo jich být mnohem víc.)
...
Na básničky je nejlepší Batík, ale musím ho kontrolovat. Nedávno si psal ve verších tahák na zeměpis:
Hlavní město Sýrie je Bejrút,
hej rup,
hlavní město Íránu je Teherán,
hej rup,
taháček je vykonán.
Taháček byl zachycen profesorem a psali jsme všichni za trest test na hlavní města. Sykl jsem na Batíka:
„Nauč se zemák, vole! Houby, hej rup Bejrút, ale hej rup Damašek.“
Batík si zaklepal na čelo a snažil se mi říct, že se to nerýmuje, ale byli jsme napomenuti a dostali jsme ještě navíc Omán a Nepál. Za ten Omán mu teda pěkně děkuji. Omán prostě nemám. (str. 56)
No dobře, není to Juliina nejpovedenější kniha. Postupně jsem začala mít problém s Richardem, protože to byl pořádný podraz. Zato Iris byla sympatická, líbilo se mi to, jak stála nohama pevně na zemi, i její pevná páteř. Obecně mám ráda, když je v knize zachycen postupně se rozvíjející vztah mezi ústřední dvojicí. Líbily se mi i některé vtipné momenty (třeba Irisina rozmluva s matkou před svatbou spolehlivě pobavila).
Netuším, jak to tehdy opravdu chodilo, ale vylíčení společnosti, kde si dívky střeží své kotníky i polibky, je mi sympatičtější, než když hrdinům prochází bezuzdné skotačení. (Tedy ne že by se mi sešněrovaná společenská pravidla nějak zvlášť zamlouvala, ale podsouvání svobodomyslné morálky do první poloviny devatenáctého století mi připadá dost nevěrohodné.)
Protože mám spisovatelku prostě ráda a protože pro mě patří ke špičce mezi autory historických romancí, tentokrát trošku přimhouřím oko a budu se těšit na její další knížku.