Litocha komentáře u knih

Milé, plné jiskřivé konverzace, sourozeneckého pošťuchování (na to by si JQ mohla udělat patent), se sympatickými (nejen hlavními) hrdiny. Jen by to mohlo obsahovat přece jen více děje. Baví mě ale propojenost příběhů - je hezké potkávat známá příjmení, i když se pohybujeme o generaci zpět.

10 28.07.2017

Nesdílím všeobecné nadšení. Náměty pohádek jsou solidní, zpracování podprůměrné. Než jsem se ovšem stačila začíst, pohádka a vlastně i celá knížka skončila. Pohádek je málo, jsou většinou odbyté, prvoplánové, zkratkovité a nezajímavě podané, Brumbálovy komentáře jsou z velké části spíše otravné, a navíc z nich často vychází poněkud sebestředně. Líbila se mi vlastně jen pohádka o třech bratřích, která přiznává inspiraci lidovou slovesností, a s výhradami možná ještě o fontáně.
Celkově kniha působí dojmem nastavované kaše a je na ní dost poznat, že byla šitá horkou jehlou a za konkrétním (neliterárním) účelem. Nebyla pro mě žádným zvláštním obohacením potterovského světa. Rozhodně to nejsou žádné skvosty a rodinné stříbro kouzelníků, jak je prezentováno.

10 24.07.2017

Ilustrace jsou bezesporu úchvatné, ale příběh mě bohužel neuchvátil. Působil na mě vykonstruovaně (cesta) a neobratně (pointa). Nejdivnější byl mořský pták, který provozoval maják, měl tam knihovnu a nalíval se rumem. A když umí ptáci čist, proč rovnou nemluví lidskou řečí? Za mě je to jakýsi pokus o báji se zvířecím hrdinou, kde bohužel slovesná složka pokulhává za výtvarnou.

9 21.07.2024

Jednoduchý příběh pro malé děti o kouzelném čase Vánoc. Knihu zdobí půvabné obrázky. Úvod je perfektní - Vilémkova výška je tady počítána na knížky. Vůbec celé prostředí knihkupectví je moc milé, stejně jako rodiče. Hezky je tu zachyceno, že člověk musí jít štěstí naproti, musí na něm pracovat. A úplně mě nadchlo zdůraznění důležitosti a čarovnosti slov.

Bohužel knize trochu škodí přehnané množství zdrobnělin. Už samotný Vilémek mi moc nešel z pusy (Vilda nebo Vilík by se mi líbilo mnohem víc), ale to nebylo všechno. Potkáte se tady s větami jako: „Vilémek pohladil Větvinku po heboučkém nosánku.“ Na mě je to prostě moc. Na své dítě jsem nikdy nezdrobnělinkovala a tady je nějaká málem v každé větě.

(SPOILER) Když jsem zjistila, že vychází „pokračování“ klenotu Co dělají pocity?, zajásala jsem. A nemůžu říct, že by mě noční varianta zklamala. Dostalo se mi stejně něžných, laskavých ilustrací v jemných tónech (ta pocitová stvořeníčka jsou jednoduše k sežrání), stejně přesných, lapidárně vyjádřených postřehů o podstatě emocí.

Přesto mě ale první knížka zasáhla o něco víc. Jednak se tady objevuje ještě o něco víc postaviček, které vlastně nejsou pocity (Představivost, Paměť, Bezcennost, Zdravý rozum, Moudrost, Sny...), jednak jsou složitější na vysvětlení a pochopení (v původních pocitech byly Komplexy, ale tady je třeba Revolta, Nostalgie, Zlomené srdce...). Vzhledem k tomu, že věkové určení zůstalo stejné - 5+, připadá mi to na malé děti přece jen příliš složité.

Knížku určitě více ocení spíš dospělí, zvlášť když tentokrát je zádumčivější a i těch negativních pocitů/vlastností se tady objevuje víc (což je vzhledem k té tmě pochopitelné, různé pochybnosti, strachy nebo lítost přicházívají častěji právě v noci).

Co mě ale nadchlo, je provázání s předchozí knihou – staré známé pocity nejen stejně vypadají, ale často se rozvíjí i jejich situace nebo rekvizity z první knížky. Takže tady máme Smutek s jeho dekou, Klid má pejska, Strach narazí v lese na Odvahu, Svoboda je na moři, Úzkost je pořád zalezlá ve své plechovce bez oken a dveří...

Spojení slov a ilustrací je opět čarokrásné. Často se až v člověku něco sevře (ale aby to fungovalo, musí už mít něco prožito). Ale třeba někomu mladšímu pomůže knížka se ve vlastních pocitech lépe vyznat...

„Klid jde každý večer na dlouhou procházku se psem a zpátky se vracejí až za tmy. Když usnou, blaženě se usmívají ze sna. Klid cítí ve spánku vůni marmelády a domova a pejsek cítí vůni Klidu.“

9 28.06.2024

Za mě je kniha takový kočkopes. Mezi nejsvětlejší stránky patří kamarádky - bláznivé až na půdu, ale můžete se spolehnout, že vás vždycky podrží. Taky se mi moc líbila zachycená atmosféra New Yorku.

Celkově je na mě kniha ale příliš násilně progresivistická. Lesbická linka je v pohodě, má totiž hlavu a patu a krásně do příběhu zapadá. Nebinární asistent/ka je ovšem naprostá zbytečnost. Tahle postava nemá v celé knize jedinou repliku a dohromady je tam zmíněná asi desetkrát. A jistě záslužný ekologický přístup mi zase nejde dohromady s předmětem Hayesova podnikání (a hlavně se kolem toho dělá neskutečné haló).

Nesedla mi ani zápletka s televizí. Jednak mi to přišlo už moc přitažené za vlasy, jednak jsem nepřijala důvody, proč do pořadu Frannie a Hayes vůbec šli.

Co se týče postav, Franny mi nebyla vždycky úplně sympatická – hlavně pro její váhavost a nízké sebevědomí. Vzhledem k její rodinné situaci se to ale asi dá pochopit. Za zlé jí mám ovšem její sebemrskačství, které vedlo k úplně zbytečné krizi. (To tedy mohla autorka zvládnout líp.)

Hayes se taky ne a ne rozhoupat (vůbec ta romantická linka byla poněkud zdlouhavá), ale kredity nabral, jakmile si konečně udělal jasno. (Jen tedy nevím, jak mohla být ta jejich firma tak úspěšná. Jediná práce, kterou jsem u něj zaznamenala, spočívala v otevírání nových kanceláří a pobočky.) Bylo ale docela zajímavé sledovat, jak se lišilo to, co cítí, od jeho projevů navenek.

Ocenit musím i to, že se kniha obešla bez explicitních sexuálních scén, tomuhle decentnějšímu pojetí dávám v poslední době přednost. Celkově ovšem kniha spadá do kategorie neurazí, nenadchne.

9 09.06.2024

Zase další knížka, u které jsem rozpolcená. Autor tady ukázal, že nepotřebuje berličku ve formě známého příběhu, ale že dokáže psát i originálně. Pro zkušenějšího čtenáře jsou sice některé postavy nebo situace "čitelné", snadno odhadnutelné, ale děti to tak asi vnímat nebudou. Originality je tam navíc tentokrát opravdu dost. Líbilo se mi, jak byl vymyšlený důvod mizení kluků a jak je to vlastně s těmi nepřátelskými mimozemskými příšerami. Líbil se mi strhující konec knihy. Líbilo se mi to silné sourozenecké pouto.

Co se mi nelíbilo? Pasivní, fatalistický přístup rodičů. Nesrovnalosti, které postřehne i laik (možná jsem jen nedávala pozor a je to tam někde uspokojivě vysvětleno, ale dost jsem přemýšlela třeba nad tím, jak vlastně na Měsíci dýchali) - z lecčeho sice autor vykličkoval (třeba vysvětlení, jak si mohli všichni kluci rozumět), ale leccos zůstalo nevysvětlené nebo neuzavřené.

Problém jsem měla se vzhledem - kniha je na pohled udělaná moc pěkně, ale zvolený netradiční font mě při čtení rušil a dlouho trvalo, než jsem si na něj zvykla.

Zároveň mi opravdu dlouho vadila forma, jakou je kniha napsaná. Ich-forma ve spojení s přítomným časem pro mě byly skutečně rušivé a prala jsem se s tím většinu knihy. Když pominu, že se neustálým přítomným časem připravil autor o možnost pracovat střídáním časů s dynamikou textu (příběh se valí pořád podobným tempem bez šance si trochu odpočinout), spisovné/knižní koncovky sloves na -ji působí u dospívajícího mluvčího prostě nevěrohodně. Psát spisovnou, hezkou češtinou je chvályhodné, ale u dvanáctiletého kluka prostě není takové vyjadřování uvěřitelné.

I tady trvalo, než se příběh rozjel a začal mě bavit - musela jsem si počkat na dobu, kdy se Petr dostal do vesmíru.

Výhrad mám sice víc než dost, na druhé straně si toho pamatuju z četby překvapivě hodně i po několika letech od přečtení, a to jistě o něčem svědčí.

9 17.04.2024

Návrat do rodiny, která mi přirostla k srdci, byl příjemný, milý, místy dojemný, místy vtipný (jak už to autorka umí), ale popravdě, kdyby nevznikla, nic moc by se nestalo.
Bylo to pár jednohubek, ale do plnohodnotného hlavního chodu tomu dost chybělo. Vadilo mi, že jakmile situace začala být zajímavá (zvlášť tam, kde vznikaly nové vztahy - u Amandy, Posy , Violet), byl konec (však taky mají epilogy jen kolem třiceti stránek).
Nejsem čtenář povídek a s tímhle souborem epilogů je to stejné, některé jsou lepší, některé horší. Violet by si určitě zasloužila svoji knihu. Z epilogů mě nejvíce bavil Anthony a Kate (je to koneckonců asi můj nejoblíbenější díl), nejméně asi Hyacinth.

9 03.03.2024

První díl série mě příjemně překvapil, druhý zase spadl do průměru (stejně jako zbytek autorčiných knih). Na hlavních postavách jsem neshledala nic moc zajímavého, celý příběh byl absolutně nereálný (vím, jaký je to žánr, ale přesto), postavy se chovaly, jako by jim bylo o polovinu míň a repliky typu "ty můj hrdino", "jsi můj zachránce, ty jsi takový gentleman" způsobovaly, že mi oči málem vyrotovaly z hlavy. Jo, a autorka buď nebyla těhotná, nebo trpí amnézií (a k tomu musel být Tuck neskutečně zabedněný a nevšímavý). Nejvíc mě bavila postava nerudného souseda.
Celkově je to ničím nevybočující knížka, u které se nemusíte bát, že byste snad nějak zatížili mozkové buňky.

9 30.01.2024

Tak předně, kniha má s Harrym Potterem pramálo společného a reklamní upoutávka na obálce mi připadá jako pořádná drzost. Kniha není fantasy, nemá nic z půvabu světa Harryho Pottera, není zdaleka tak promyšlená, nemá pečlivě vykreslené prostředí ani postavy... Jediné, co je aspoň vzdáleně podobné, je prostředí internátní školy.
Škola je to ovšem až odpudivá. Netuším, čím by měla být prestižní a žádaná, nedokážu si představit, že by se tam alespoň jediné žačce líbilo. Celkové vyznění knížky je ponuré a vůbec mi nedělalo radost ji číst. Navíc je tam leccos přitažené za vlasy (když pominu naprosto nepravděpodobnou zápletku, nechápu třeba, proč si hlavní zlosynka dává práci s cenzurováním pošty, když pak holky stejně odjedou na celé léto domů - to tam o školních podmínkách drží celou dobu jazyk za zuby?). Kulhá i konečné vyústění (vzhledem k cílovému čtenáři je ovšem celkem pochopitelné).
Postavy jsou dost ploché, vyhraněné a bez jakéhokoliv vývoje (s jedinou výjimkou, kdy u jedné z postav dojde k zajímavému posunu). Scarlet je mi navíc dost nesympatická. Odhalování stop je atraktivní, jen trošku zkušenějšímu čtenáři je ale dobrá polovina stop okamžitě jasná.
Na knížku jsem se opravdu těšila, nalákala mě anotací i hezkou obálkou a je mi líto, že nevyužila potenciál. Atmosféru (přestože ponurou) totiž umí autorka zachytit dobře. Věřím ovšem, že malé čtenářky ke knize nebudou tolik kritické (a sama dám Scarlet a Ivy ještě jednu šanci).

9 30.04.2023

Zpočátku mi byla Elle moc sympatická svým přátelstvím s Leem i tím, že se nebrala moc vážně. Jak ale knížka pokračovala, byla jsem víc a víc mrzutá. U Elle se projevila sobeckost, nerozhodnost a zbabělost a sklon k hysterii. Navíc je z mně neznámého důvodu utvrzována v přesvědčení, že si zaslouží něco víc než Noaha. Ten je paradoxně představován jako největší idol, vzápětí jako zavrženíhodný vyvrhel a násilník a za chvíli jako tokající tetřev, takže jeho postava působí až schizofrenně.
Přestože Noah mi nebyl dvakrát sympatický a za jeho machistické chování bych ho poslala do háje, vadilo mi, že ho snad Elle ani nemá ráda. A vůbec jsem nepochopila, proč na něj proboha Elle a Lee házeli vinu a proč se musel tolik plazit? Dohromady mi k sobě Noah a Elle neseděli.
Opakovaly se tu nejen situace, dialogy a fráze, ale i stejná (hloupá) rozhodnutí. Nelíbil se mi ani vyobrazený životní styl šestnáctiletých.
Celkově mi to prostě přijde špatně napsané, a přestože na YA už dávno nemám věk, dokážu si povedené příběhy užít a vychutnat. Tenhle k nim ale opravdu nepatří. (A ještě poznámka: když se přímo v textu něco označí jako klišé, neznamená to, že to klišé být přestane.)

9 23.10.2022

Tenhle díl se mi líbil o dost víc než první. Zápletka je hezky promyšlená, ilustrace i grafické ztvárnění včetně různých vtípků tradičně na jedničku. Jen je škoda, že je příběh tak kratinký.

9 22.09.2022

Osobně mám raději Knížku, ale mého malého La! nadchlo. „Čtení“ si nesmírně užil (hlavně souboj La a Li, a na konci dokonce prohlásil: „To je nejlepší knížka, jakou jsem kdy tady měl!“
Mně se líbila práce se sílou, délkou a výškou tónů, rychlostí, výrazem. A taky to, jak se dítě úplně přirozeně a mimoděk učí. Pozdější stránky jsou trošku více o (vy)blbnutí (se) a připomínají mi stránky ze Souboje barev, jen ve zvukové podobě.
Hervé Tullet je zkrátka nesmírně hravý a díky jeho knížkám si mohou hrát i děti (a dospělí).

9 06.05.2021

Knížku jsme poznali ve formě audioknihy a pan Brodský se poslouchal moc krásně. Ano, začátek je až krutý a dračí rodiče by zasloužili, pak se ale z příběhu vyklube milá moderní pohádka, která staví na hlavu některé tradiční stereotypy a poskytne i mnohé podněty k zamyšlení.

9 19.04.2021

Při "čtení" jsem si jen říkala: "Má tohle Petr Stančík zapotřebí?"

9 14.03.2021

Tohle je tak milé, laskavě vtipné i (tak akorát) poučné čtení doplněné roztomilými obrázky! Když jsem se pár dní po přečtení ptala, jestli už mám knížku vrátit do knihovny, dostalo se mi rezolutního ne, takže se jí ještě nějakou dobu budeme oba těšit.

9 14.03.2021

Možná jsem divná, ale s touhle knížkou jsem se nepotkala. Ilustrace jsou nosaté, rozplizlé cosi ve vyblitých barvách (kam se hrabou na snové obrázky Daisy Mrázkové!), snaha o humornou hru se slovy na mě působí křečovitě (snad jen alternativní názvy zeleniny se mi líbily), příběhy jsou strohé a vlastně „o ničem“ a jediný moment, který za něco stál, je triatletem citovaná myšlenka. No, každému se nemůže líbit všechno...
P.S. Přidávám se k těm, kdo by chtěli vyřešit záhadu papižele. Taky netuším, co to je.

9 19.10.2020

Rozverný příběh králíka, který se kvůli své posedlosti mrkví chová poněkud sobecky. Krátký rozsah s množstvím hezkých ilustrací, jednoduchý příběh postavený na gradaci, humor přizpůsobený chápání malých dětí a závěrečné poučení dělají z knížky vhodného kandidáta na čtení se školkovými dětmi.

9 14.10.2020

Blbůstka, chvílemi i docela vtipná a výstižná, na pár minut. Pobaví a pak vyvane z hlavy.

9 14.10.2020

Poslední kvakožbluňskovské příběhy a předposlední lobelovka (už nám toho moc přečíst nezbývá). I tady si braši užijí spoustu švandy a přiměřenou porci pohrom, je to ale i krásná lekce o přátelství, empatii a dětském pohledu na svět.

9 07.10.2020