Litocha komentáře u knih
Příjemné překvapení. Je zajímavé, že přestože se v knížce najdou některé vyhrocené situace (především v Davidově minulosti) a charaktery (hlavně Nataliiných rodičů) a okolnosti, které by člověk očekával někde v telenovele, je to napsáno tak civilně a uměřeně, že jsem to autorce spolkla i s navijákem. Oceňuji uvěřitelně zachycený svět finančnictví, bylo fajn zjistit, že i v pro někoho možná suchopárném nebo vzdáleném odvětví nemusí být nouze o dramatické zápletky. Motivaci hlavních postav jsem rozuměla, líbil se mi i vývoj jejich vztahu a zvláště Natalia mi byla hodně sympatická. Pokračování mám rozhodně v plánu si přečíst.
Pro mě měla série klesající tendenci. Sabrina nebyla právě miss sympatie, ovšem hlavně ze začátku nebyla ani nesympatická a docela jsem ji chápala. Co jsem ale nechápala, je její motivace (při jejích ambicích, povaze a situaci vše nasvědčovalo tomu, že se rozhodne přesně opačně - jedna krátká zmínka mi jako vysvětlení nestačí) a kvůli její zabejčenosti jsem později skřípala zuby. Taky by neuškodilo, kdyby autorka psala o tom, čemu rozumí (nebo o čem si zjistí informace), protože do očí bijící hlouposti mě dráždí (např. bych chtěla vidět matku, která má okamžitě po porodu mléko). Nesympatických postav je navíc v knížce nějak víc, než jsem zvyklá.
Plus má autorka za snahu o vážnější téma a taky za to, jak nestereotypně vyřešila zjištění, co se vlastně stalo.
Když to budu brát jako obdobu pohádky, je to (hlavně díky Tuckerovi) vlastně příjemné čtení.
Jsem ráda, že se ke čtenářům tyhle malé skvosty, kde každé slovo má své místo, dostaly - vyšly totiž až třináct let po autorově smrti. Frynta byl mistr slova, takže jeho básničky-hříčky jsou lehkonohé, zpěvné, zábavné, objevné, často s nečekanou pointou.
Slepice
Člověk sice
snese více,
nežli by se zdálo,
přece ale
na slepice
je to všechno málo.
Doopravdy, pro člověka
je to smutné velice,
že nesnese
to, co snese
malá hloupá slepice.
Šiktancovo mistrovské dílo (snad ještě s Heinovskými nocemi), ke kterému stojí za to se vracet. Je to jako zabořit ruce do vlasů, těšit se tím, jak voní, jak hladce klouzají mezi prsty, obdivovat, jak se jednotlivé pramínky ovíjejí a proplétají, spleteny do důmyslného copu.
Za mě dobré. Nemám ráda moc drastické knihy a filmy, takže jsem s tímhle pojetím spokojená. Díky citu pro detail (ať už při líčení prostředí nebo při charakterizaci postav) působí příběh plasticky a postavy životně. I přes to, že se v knize zdánlivě nic neděje, byla pro mě zajímavá a napínavá a četla jsem ji s potěšením. Mé oblíbené Elizabeth Georgeové se sice Rowlingová nevyrovná, ale vůbec nemá špatně nakročeno.
Pokud je detektivka zajímavá i tehdy, když už jste ji četli, a víte tedy, který zahradník je vrahem a jak to celé proběhlo, svědčí to o její kvalitě. To je pro mě případ i téhle povídkové knížky. Co naplat, Škvorecký to s perem uměl. Jen mi bylo při čtení nějak víc a víc smutno...
Seifert v nejlepší formě. Verše melodicky plynou, svázány v pevné rýmové schéma, ale není to samoúčelné, na úkor významu. Nad osudem Viktorky i Boženy Němcové mi pokaždé běhá mráz po zádech. Zpěvnost, nostalgie, smutek, nádherně zachycená atmosféra. A nesmí chybět básníkovo vyznání, jeho životní postoj:
"Ty, lásko, pozdravena buď,
buď věčná, skutečností jsi-li.
A jsi-li snem, jen neprobuď
mé oči, i když den je bílý.
Člověk je šťasten, třeba šílí,
ty, lásko, pozdravena buď!"
"Jestliže luna, ta chladná poutnice,
má ještě tolik sil, že může vyvábit
své náměsíčné spáče do oken,
kde potácejí se jen bez vůle,
proč by tu sílu míti nemohla
i lidská láska, která vychází
jak menší slunce našich životů?"
(SPOILER) Možná jsem divná, ale mně bylo z příběhu a maminčina přístupu spíš úzko. Králíček chce utéct, vyrazit do světa, ale maminka ho bude pronásledovat, lovit a chytat. Nakonec tedy králíček rezignuje, že nejde nikam. Za mě je to popis opičí lásky.
Pokud by maminka zareagovala nějak ve smyslu jdi, a když budeš potřebovat pomoc, lásku, bezpečí, jsem tady pro tebe, budu tě podporovat při objevování světa, neřekla bych ani půl slova. Ale v tomhle duchu je tam jediná situace: když se staneš holubem, stanu se já stromem, abys měl kde hnízdit a odpočinout si. Ano, tady je úžasně vystižena podpora a podstata mateřské lásky. V ostatních případech ho ale matka nahání a chytá.
Co se týče ilustrací, přestože je Ivona Knechtlová jedna z mých oblíbených ilustrátorek, lidé jí jdou mnohem lépe. Její králíčci mi tak docela nesedí.
Předesílám, že nejsem zvyklá číst komiksy, takže to průměrné hodnocení nejspíš souvisí i s tím, že dávám přednost jinému způsobu vyjádření, kterému lépe rozumím.
Po vizuální stránce nemám co vytknout, barevnost je nanejvýš příjemná, postavičky roztomilé (a roztomile ujeté), ale ne infantilní a některé obrazy jsou dechberoucí.
Příběh už ale taková sláva není. Úzkostná, ustrašená Bea se odhodlává vydat hledat svého zmateného dědečka. Společnost jí dělá trochu bezhlavý, optimistický Cad, příslušník bájného rodu. Cestou Bea zjistí, že má v držení vzácný předmět, který musí uchránit. Toť v zásadě vše. K tomu je přihozeno pár víceméně nahodilých nebezpečných situací, lehké seznámení s říší, která přišla o světlo, a setkání s různými pitoreskními postavičkami.
Jako mínus vnímám to, že kniha končí zcela otevřeně. Aby čtenář neodcházel zklamaný, jistě by si zasloužil alespoň nějaké dílčí uzavření.
Další výtka už zcela souvisí s mými čtenářskými zkušenostmi a preferencemi. Kontrast dvou přístupů k životu / k dobrodružství je výborný a pracuje se s ním v průběhu celé knihy, neméně dobrý je Bein vnitřní boj s ustrašeností a pochybnostmi (přestože to není nic nového), ale na mě je moc zkratkovitý. Raději zkrátka nahlížím postavám do hlavy skrze slova, ne přes obrázky doplněné kusými promluvami.
Celkově je pro mě Lightfall zajímavým a v mnohém podnětným vybočením z mých čtenářských zvyklostí (myslím, že jsem si vybrala dobře, přečetli jsme společně se synem a toho Bein příběh zaujal hodně) a jsem zvědavá na pokračování (vyjde-li), ale čtenář komiksů se ze mě asi nestane.
No, nevím. Ilustrace jsou hezké. Ale knížka se pyšní tím, že seznamuje děti se zvířecími zvuky. Asi se měl autor rozhodnout, na jaká zvířata leporelo zaměří. Liščino čmuchy, čmuch mě alespoň rozesmálo, ale že kterési jiné zvíře (Zajíc? Veverka?) dělá ňami, ňami, to už na mě byla silná káva :)
Při vší úctě k Ivoně Březinové by asi měla zůstat spíše u prózy. Básničky jsou (většinou) poněkud klopotné, kolikrát jsou mnohem víc vypovídající spíše doprovodné ilustrace, které mnohdy těch homonym zachycují více a nápaditěji než text.
Poněkud krkolomnému příběhu neprospívají klopýtavé a šroubované verše. Spoustě veršovaných knížek dělají překladatelé medvědí službu - a tohle je jedna z nich. Z celé knížky jsou nejzdařilejší ilustrace, nejvíce se mi líbily taneční kreace různých zvířat. Celkově se ale jedná o naprostý průměr.
K Evě jsem se dostala po delší době, což mi prospělo. Ocenila jsem, že tentokrát není vševědoucí (v předchozích dílech mě začalo štvát, jak se vždycky zázračně upne na podezřelého, který je skutečným vrahem). Radost mi naopak neudělal návrat Eviných snů, které se zase vrátily, ale alespoň tentokrát nebyly "prorocké". Potěšilo mě setkání s oblíbenými vedlejšími postavami, Jamiem a Quillou, i to, že tentokrát se neobjevily slovní přestřelky se Summersetem - neustálé opakování začíná být časem otravné.
Knížka se jako obvykle četla dobře, člověk nemohl nefandit Mary Kate, ale vyšší hodnocení nemůžu dát kvůli nevěrohodnému osudu "zlé maminky". Holka vyrostlá v takových podmínkách, s takovou genetickou výbavou a pětadvacet let žijící takový život, feťačka a prostitutka by podle mě prostě lusknutím prstu nedokázala obrátit svůj život a svou osobnost o 180 stupňů.
Ale jinak to bylo příjemně strávených několik hodin a Eva pořád zůstává nejoblíbenějšími knížkami od Nory Roberts.
Před lety se mi autorčiny knížky moc líbily, a tak jsem zajásala nad zjištěním, že konečně vyšla další. Ale popravdě jsem docela zklamaná.
Především proto, že mi hrubě nesedla hlavní postava (a ani její matinka a nejlepší kamarádka mě neuchvátily). Minimálně půlku knížky na mě působila jako rozmazlená, sebestředná a dost povrchní nanynka (ostatně, Jonah ji zhodnotil dost přesně). Vytáčelo mě, jak se všechno muselo točit jen kolem ní, jak pořád remcá, když není po jejím, jak jí nepřijde hloupé úplně zadarmo bydlet u rodičů, přestože už dávno sama vydělává, její povrchní zaměření jen na vlastní vzhled.
Na Aljašce se jí naštěstí trochu srovnal žebříček hodnot, ale než k tomu došlo, málem jsem knížku odložila. Popravdě úplně nechápu, co kromě tvářičky na ní Jonah viděl, a té lásce až za hrob mezi nimi prostě nevěřím.
Nejzajímavější pro mě byl popis života na Aljašce, budování vztahu s otcem a některé vedlejší postavy, i když mi jich bylo často dost líto (nejvíc otčíma, to byl světec, který si rozhodně zasloužil něco víc).
Za mě s přehledem nejslabší autorčina kniha, ale další si asi přečtu, třeba to bude lepší (anebo si potvrdím podezření, že jsem z těchhle knížek už vyrostla).
Příběh jako takový je nemastný, neslaný a moc mě neoslovil, chybí mi vtip a vypointování, které nacházím v některých dalších autorových knihách. Bohatě to ale vyrovnávají ilustrace a celkový vzhled. Prořezy v Horáčkových knihách mě moc baví, jsou perfektně vymyšlené. Jeho ilustrace mám ráda. A tentokrát bylo opravdu co zkoumat a prohlížet, protože se knížka soustředí na drobné a snadno přehlédnutelné zázraky kolem nás a je přínosná zase trochu jinak.
Docela mě mrzí, že syn už z Horáčkových knih vyrostl, ráda bych viděla reakci nějakého prťouska při otočení poslední stránky...
Po pravdě? Trošku zklamání. Možná je to tím, že jsem (jak je u Mikrolišky i autora obvyklé) očekávala verše. Dostalo se mi sice uzavřeného příběhu (což při tak malém prostoru zaslouží ocenit), nechybí básnický (nebo dětský?) pohled, emoce i pěkně zachycený vztah otce a dcery, ale stejně mi něco chybí. Ilustrace ve mně nevzbudily žádnou výraznější sympatii nebo antipatii. Možná se později zkusím ke knížečce vrátit, abych zjistila, jestli mé vnímání a hodnocení opravdu není do velké míry dáno formou textu.
Kniha pracující s oblíbeným principem postupného zpřesňování popisu a vylučování nesedících věcí. Myslím, že nejvíce ji ocení opravdu malé děti, které zaujme nejen jednoduchý příběh umožňující poznávání okolního světa, ale i barevné, okaté ilustrace. Ty na mě byly přece jen trochu moc a i ono hledání toho pravého mě více zaujalo ve zpracování Petra Horáčka nebo Arnolda Lobela.
První díl se mi vlastně docela líbil, druhý už mě hlavně rozčiloval. Celá knížka byla doslova o ničem, obsah by se dal s klidem shrnout do dvou vět. Dobře je, že autorka upozornila na to, že s depresí si bez odborné pomoci a léků jen tak neporadíme, ale kniha je taaaak roztahaná, že jsem se k tomu málem nedostala.
Hlavně zezačátku mě štvala sebelítostivá, pasivní Hailee a svou neschopností trochu za sebe bojovat a trpitelstvím mi lezl na nervy i Chase. Nepřidaly tomu ani patetické fráze (třeba rozervané srdce) a nevěřila jsem jim ani tu životní lásku, zvlášť když Chase několikrát zmínil, že Hailee je teď jiná (a bodejť by nebyla). Rodiče obou mi taky pili krev - zvlášť ti Haileeini, přesvědčeni o vlastní neomylnosti, necitliví a jednající s dcerou jako s panenkou.
Celkově kniha obsahovala hodně momentů, kdy jsem si říkala, jestli tohle autorka myslí vážně. Po tomhle podprůměrném díle vlastně nemám chuť číst od ní cokoli dalšího.
Okouzlující knížka. Vtipná, vypointovaná, s přesahem a reálným problémem (tak schválně, kdo by se nezařadil na Lízinu tabuli hříšníků?). Je citlivě zpracovaná, má neobvyklé téma, přiměje k zamyšlení (a povídání s dětmi) a obrázky jsou jednoduše kouzelné, takže ještě umocní celkový dojem. Co více si přát?
Velké zklamání. Navnadila jsem se krásnou obálkou, text ale veškeré potěšení z knížky zadupal do prachu. Buď jsem natvrdlá, nebo je „příběh“ takzvaně o ničem, bez jakékoli zápletky a pointy. Velká škoda, že knížka nabízí jen několik příhod bez hlavy a paty, navíc napsaných poněkud toporně. A hezké ilustrace to nezachrání.