Lucienka220 komentáře u knih

Pěkně vystavěný román. Dramatický příběh tří generací rodiny je skvěle rozehraný na necelých 350 stránkách. Je otázka, zda člověka všechny životní rány, které ho zasáhnou, ho také zušlechtí jako dřevo stromu. Edvard cestuje po rodinné historii z Norska přes Shetlandské ostrovy do Francie na bojiště na Sommě, které je, jak je popsáno, masovým hrobem. On dokáže vyzvednout a zužitkovat tajemné rodinné dědictví, které vlastně nikomu, kdo o něj stál, popřípadě ho užil, žádné štěstí nepřineslo.

Kniha má u mne další plusy - místo dědečka Sverreho je pohřben popel ze Steinbeckovy knihy Na východ od ráje. Mám tu knihu také velmi ráda. Přemýšlím, zda je tím naznačený rozpor mezi bratry Sverrem a Einarem. Oba bratři mi byli stále více sympatičtí a bylo mi líto, že nenašli cestu ke smíření. Strom jako symbol života i poznání, což člověka přivádí zpátky k Bibli a příběhu z knihy Na východ od ráje.

Zajímavý je popis pokřiveného lesa na Sommě, jak v něm není slyšet zpěv ptáků. Ořešáky prý vylučují jed kořeny, nic v jejich okolí neroste (dokonce se prý pod ořešáky nemá sedat) a odpuzují hmyz. A jako protipól je popsány les obručemi deformovaných bříz na statku v Norsku.

Kniha obsahuje hodně zajímavého o práci se dřevem.

Nechápu, kde se v anotaci vzal pilot.

----------
edit 10. 6. 2022
https://prazsky.denik.cz/zpravy_region/vzpominka-na-tragedii-oresaky-vyrostly-z-lidickych-orechu-zbylo-jich-jen-sest.html

Nemohla jsem odolat a musela jsem přidat tento odkaz....

edit 12.6.2022

Zde další odkaz. Zřejmě obecně platné, ořešák jako svědek a symbol lidského utrpení.
https://www.novinky.cz/domaci/clanek/tragedii-pripominaji-v-praze-6-lidicke-oresaky-40399715#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=7&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

12 16.05.2022

Tak tahle kniha mě dostala. Příběh popisuje skutečné události.
Manželé přes padesát, kterým se zhroutil život. Nejen, že přišli o úspory, ale vinou špatně formulované smlouvy i o milovanou farmu, navíc manželovi zjistili neurodegenerativní chorobu.
A oni odejdou do bezdomoví, projdou s omezenými prostředky Pobřežní cestu, mnohokrát si sáhnou na dno svých sil, prochází krásným, divokým pobřežím, setkají se spoustou lidí, příjemných i méně přívětivých, upevní svůj vztah a dokáží se z nelehké situace svými vlastními silami dostat.
Pro mne jsou Raynor a Moth neuvěřitelní frajeři!

12 14.06.2021

Bylo to hodně dobré. Moc pěkně vystavěný román, ani jedna ze sedmi set stránek mi nepřišla nudná.
Příběh tří japonských žen, jejichž osudy se protínají a doplňují. Nejen, že jsou tyto ženy stejně staré, ale podle toho, co vím o Japonsku, jsou to pravděpodobně i lidé, kteří tak trochu stojí na okraji společnosti. Mořská bioložka Sára má smíšený původ, její matka je Češka, Juka je po těžkém úrazu a Miju je lehce mentálně retardovaná.
Navíc všechny tři ženy mají nevyrovnaný vztah s matkou, a všechny mají nějaký vztah k vodě.
Celý příběh se odehrává v několika časových rovinách.
Vše odstartuje novinový rozhovor, který poskytla Sára Jučinu kolegovi Tojamovi o mizejících úhořích. Tojama se o problematiku začne zajímat a beze stopy zmizí. Vypadá to, že jeho pohřešovaní souvisí s třicet starými zmizeními členů ekoteroristické skupiny. A Sára s Jukou se vydají pátrat po těchto souvislostech, zatímco Miju se pokouší zjistit, co se stalo její matce.
Detektivní linka se prolíná s osobními příběhy hrdinek a s Mezisvětem, zvláštním fantastickým místem, kde ožívají vzpomínky (osobně si ho představuji jako animovaný svět z Mijazakiho filmů).
A vše se točí kolem úhořů, vymírajícího rybího druhu, který podle japonských pověstí je poslem bohů a průvodcem mezi světy. A zároveň je kulinářskou delikatesou.
Bylo mi ale líto, že konec byl takový trochu uťatý a do ztracena.
A také mi bylo líto, že Masato si až příliš pozdě uvědomil, že mu na Juce hodně záleží.

************
Úhoři jsou opravdu neobyčejně zajímavé ryby. Na závěr přidávám své dvě vlastní vzpomínky na úhoře.
1) pokud jste v Praze, můžete se jít podívat na jednoho unagiho do budovy České pojišťovny ve Spálené ulici. Plave si tam v krásném secesním bazénku. Říkají mu Pepík, měl by být toho jména třetí.
Já si pamatuji jako malá holka na Pepíka I. Což byl úhoř, kterého v bazénku pojišťovny obdivoval už Jan Werich jako malý chlapec. Tento úhoř si v bazénku plaval úctyhodných 65 let.
2) sousedé měli úhoře doma v kuchyni v dětské vaničce. Koupili si ho jako zajímavost jako monté na burze ryb. Akvárium přerostl, tak ho přemístili do té vaničky. Dcera se na něj chodívala koukat. Dožil se asi 25 let.

10 09.12.2023

"Na dobrých a zlých lidech je složité, že jsou to většinou tytéž osoby."
Podruhé jsem se vypravila do Medvědína, malého švédského města, ve kterém se vše točí kolem hokeje.
Příběh se dále rozvíjí, tentokrát se točí nejen kolem hokeje, ale i kolem politiky a politika, který všemi manipuluje ve svůj prospěch.
Skoro každý z hrdinů udělá něco, co je dost škaredé a ovlivní osudy druhých. Přemýšlím o tom, jak zkratovité jednání či prkotiny dokáží vést k tragédii.
Celkově se mi druhý díl líbil o trochu méně než díl první. Možná to bylo tím, že jsem od knihy Medvědín nic neočekávala a byla pro mne velkým, příjemným překvapením. Jsem zvědavá, jak to s hrdiny dopadne, proto se těším na setkání s nimi v posledním díle trilogie Vítězové.

10 05.09.2023

(SPOILER) Přečetla jsem tuto knihu, na kterou jsem byla velice zvědavá. Na rozdíl od ostatních jsem nad knihou neplakala, a musím přiznat, že mi někteří hrdinové pěkně brnkali na nervy. Připadá mi, že kniha je trochu nafouklá, co do rozsahu, jak už bylo zmíněno v komentářích přede mnou, několik stran plných "omlouvám se" a "je mi líto" mi mnohokrát na několika stránkách přišlo až příliš.
Edit 18. 3. 2022
Na knihu si občas vzpomenu, musím říci, že více méně se vztekem. Ten divný pavouk Jude mi pěkně leží v žaludku. Jak se všemi pěkně manipuluje. A autorka manipuluje s našimi city.
Zpětně docházím k tomu, že Willem byl také masochista. On prostě rád trpěl. Proto si začal, ač heterosexuál s Judem. Aby mohli trpět oba dva...

**********obsahuje spoiler*******
A teď k hlavním hrdinům románu:
Velmi mne mrzelo, že váhavý Malcolm byl v další části knihy upozaděný. Zajímalo mne, zda se pomocí velkého úspěchu vypořádal s tím, že nebyl takový, jakého si vysnil jeho přísný otec.

Inteligentní Jude je tak pokřivený a rozvrácený od dětství. On ani jiný než sebestředný a sobecký po svých zkušenostech nemůže být. Nedostatek sebevědomí si vynahrazuje arogancí v práci. Je takovou černou skříňkou, do které si vše možné projikují jeho přátelé, ale z které nevyjde nic. On se v normálních vztazích a situacích vůbec neorientuje (v knize je popsáno, jak si musí ke zvládnutí sociálních situací číst rady z časopisů a internetu). Naštěstí má přátele, kteří se o něj stále zajímají, starají a podporují ho. Je zajímavé, že do šestnácti let se Jude potkal až na dvě výjimky (Ana a ošetřovatelka v nemocnici) se samými zlými lidmi, kteří ho buď týrali nebo zneužívali. Po setkání s přáteli na koleji se vlastně sejde jenom s jedním zlým člověkem (tam ale přemýšlím, zda v Calebovi nevzbudil svým nízkým sebevědomím pocity sadisty a predátora). Nejvíce mě zasáhlo, jak ani po létech nedůvěřoval Haroldovi, vždy od něj jako by očekával postranní úmysly.

Willem je Mirkem Dušínem této party. Citlivý, něžný... a myslím, že zcela nereálný. V celém příběhu jsem nenarazila na nic, co by prozradilo něco záporného.

Nejoblíbenějšími postavami byli Harold a J. B. Harold mi byl blízký svou životní zkušeností. Bylo mi líto, že se musel ve svém životě dvakrát vyrovnávat se ztrátou dítěte, dvakrát "překalibrovávat". Byl mi sympatický tím, že se nesnažil nikoho předělat a bral věci tak, jak byly.

J. B. mi připadá jako nejlépe napsaná postava. Tak trochu sobecký a sebevědomý chlapec, milovaný a podporovaný rodinou, který díky životním zkušenostem vyzrává a ví, co je v životě důležité. Popis drogové závislosti a vztah s Jacksonem byly jedny z nejsilnějších momentů v knize. I to, jak se citlivě a lidsky v závěru knihy chová. A pak: J. B. hledá hodného, hezkého bílého chlapce. Několikrát je v knize naznačeno, že je to Willem. Jenže mě podle obrazů popsaných v knize přišlo, že by celou dobu zamilovaný do Juda, ale vytušil, že u něj nemá šanci...

Závěrem mne, když se Jude ptá po smyslu své existence, napadla báseň Josefa Kainara Jaký to s ním bylo, která končí verši:
...von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.

A velkej bude světa soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to s ním bylo.

10 10.06.2021

Příběh mne zaujal. O Vietnamu a jeho historii jsem četla Saigon od Anthonyho Greye, přesto příběh vyprávěný vietnamskou autorkou pojednával o historii z trochu jiného úhlu. Jednak příběh vypráví dvě ženy, babička Dieu Lan a vnučka Huong, každá popisuje část historie. Babička vypráví o svém dětství a mládí na venkově ve středním Vietnamu, o okupaci Japonci, hladomoru a pozdějším nástupu socialismu - pozemkové reformě v roce 1955, vnučka líčí život v Hanoji za války a posun společnosti po válce, návrat rodinných příslušníků z války. Vypráví o jejich traumatech, zraněních, které si z války přinesli.
Více mne zaujalo vyprávění babičky, zejména strastiplná cesta rodiny do Hanoje po pozemkové reformě - muselo být strašně těžké nechat děti u cizích, mnohdy nepřátelsky naladěných lidí a nevědět, zda se pro ně dokážu vrátit.
Kniha je psána jednoduchým jazykem, možným důvodem je to, že autorka knihu psala v angličtině, která není jejím mateřským jazykem. Knihu ozvláštňují vietnamská přísloví, která používá hlavně babička.

9 28.12.2023

Tato kniha se mi velmi líbila. Příběh malého domu s červenou střechou, který je nezničitelný a nesmrtelný. Tento příběh by se mohl s malými obměnami odehrávat ve stejné době v Německu či dnes někde v Rusku.
První, a větší část knihy, obsahuje vypravování Taki Nunomijové o její službě v mládí v Tokiu, zejména v rodině paní Tokiko Hirai, v 30. letech a během druhé světové války.
Kapitoly jejích záznamů se vždy odvíjejí od oslav Nového roku. Taki službu v domě paní Hiraie miluje, nechce za žádnou cenu dům, krásný domek v evropském stylu s červenou střechou, opustit. Události vně rodiny jsou v jejích zápiscích jen letmo zmiňovány, přesto ovlivňují chod rodiny. A pod povrchem středostavovské rodinné idylky je naznačeno, že ne vše je ideální. Mimomanželský vztah paní Tokiko je zřejmý, ale jak je to s homosexualitou jejího manžela či se sklony k šikanování jejího syna Kjóičiho? A jak je to se vztahem paní s její kamarádkou Mucuko?
Všechny tyto podtóny v příběhu zaznívají, ale nejsou naplno vyřčeny, čtenář si dělá obrázek sám.
Do těchto, více méně idylických záznamů vznáší své dotazy ohledně událostí mimo rodinu prasynovec Takeši, čtenář těchto záznamů.
Druhá část příběhu je vyprávěná právě Takešim po smrti tetičky. Vydává se po osudech hrdinů tetiččina vypravování.
Zaujala mne zmínka o knize Malý dům od Virginie Lee Burtonové. Její obrázky k této knize jsem si vyhledala na internetu. Je to zajímavé dokreslení celého japonského příběhu.

9 03.06.2023

Naposledy jsem se ponořila do temného vyprávění z Barcelony. Nepochybuji o tom, že i tato matička má také pěkně ostré drápy a člověka nepustí.
Povídky mají tradiční atributy Zafónových příběhů. Gotické zápletky, padlí andělé, bledé, krásné ženy umírají na zlomené srdce a mají záhadnou minulost, muži, kteří jsou zoufalí a dělají zoufalé věci, ať z lásky či nenávisti.
Škoda, že pan Zafón už nic dalšího nenapíše.

9 25.03.2023

(SPOILER) Jak by si čtenář nemohl oblíbit Leona Hebvábného? Takového svérázného, ale milého poděse. Když já mám pro ty podivné Urbanovy hrdiny velkou slabost. Tentokrát nás Urban zavádí do období první republiky. Celkově na mne Továrna na maso působila jako noir román se všemi jeho znaky - muž se zaplétá se zákeřnými padouchy, kteří kolem něj utahují smyčku, detektivní prvky, záhadná femme (či snad homme) fatale, prostředí kabaretu, pochybného baru, jatek i veřejných lázní.

O paralele mezi nádražím Praha-Bubny a nářkem nebohého dobytka vedeného na porážku si všiml skoro každý. Mne zaujala ta genderová problematika. Mohlo by se zdát, že se jedná o motiv, který je poplatný dnešní době. Jenže...Podle všeho se děj románu odehrává v roce 1928. V Praze malířka Marie Čermínová (která nosí ráda pánské obleky) mluví o sobě v mužském rodě a prohlašuje, že je malíř smutnej... V Německu se za dva roky chystá Marlene Dietrich na roli v Modrém andělu... a jen o pár let později na atletických závodech v Evropě excelují rodačky z Československa, oštěpařka Stefanie Pekarová a běžkyně Zdena Koubková, dvě lidské bytosti, které rozhodnutí porodních bab donutilo přijmout genderovou identitu, která jim nebyla vlastní.

A našla jsem v knize pěknou chybu, i když pan Urban je obvykle v uváděných reáliích velmi přesný. Při pohřbu pana Desátka Leon uvažuje o kráse Vyšehradského hřbitova, kde je pohřben Mácha. Mácha byl v roce 1928 stále pohřben v Litoměřicích, na Vyšehradské hřbitově byl pohřben až v roce 1939.

A na závěr velké významné plus za připomenutí jedné osobnosti, s kterou jsem se osobně potkala . Jako malá holčička jsem byla párkrát na hodině rytmiky u paní Milči Mayerové.

9 25.10.2022

(SPOILER) Asi půjdu proti proudu, ale moc se mi to nelíbilo.
Děj knihy se odehrává na Šumavě a týká se vyšetřování vraždy mladičké dívky, která je oblečená do trestaneckých šatů s židovskou hvězdou a jejíž tělo je nalezena na Den holocaustu poblíž tajemstvími opředeného koncentračního tábora Prameny Vltavy.
Myslím, že detektivní příběhy v sobě mají mít jakousi očistnou, pohádkovou funkci, že zlo bude odhaleno a zločin neujde trestu.
To se bohužel v tomto příběhu nestalo, a trpěli a vinu nesli ti nevinní. Počínaje obětí...
Navíc všechny postavy byly vrcholně nesympatické: sebestředný vyšetřovatel, jeho trpitelská manželka, mladá paní Marysková, orientovaná jen na hmotné statky, její totálně ujetý manžel a jako koruna vší ohavnosti, reportérka Daniela Kobzová.
Děj knihy je navíc velmi překombinovaný a připadá mi, že se do něj míchá příliš mnoho přísad. A jak to dopadlo se stokrát dobrým dortem, víme z příběhů pejska a kočičky.
Hvězdičky dávám:
jednu za informace o koncentračním táboře Prameny Vltavy,
další za napínavost a plno zvratů,
a tu poslední za bohatý jazyk, kterým autorka píše.

8 25.08.2024

Po třetí jsem se vydala na cestu s Raynor a Mothem.
Raynor a Moth bydlí na farmě v Cornwallu. Mothovo zdraví se kvůli neurodegenerativní chorobě pomalu zhoršuje. A tak se s Raynor rozhodnou vydat na cestu, pěší túru do Skotska, jít naději naproti.
Putují ze severozápadního Skotska, z Sheigra až domů do Cornwallu. Cesta je neplánovaná, urazí kus a navážou další cestou, 1 500 kilometrů jdou čtyři měsíce.
Potkávají se s různými lidmi, Raynor poutavě popisuje přírodu, proměny denní doby i počasí.
Kráčí cestami, kterými před nimi putovali jiní lidé.
Zaujala mne myšlenka jinych světů, světů, do kterých se nám nikdy nepodaří proniknout, světů ptáků ve vzduchu a ryb ve vodě, které existují vedle toho našeho. " Všude kolem nás existují jiné dimenze, ne jako paralelní světy, ale jako jiné způsoby prožívání toho našeho. Tihle ptáci cítí vzduch tak, jak ho já nikdy cítit nebudu. Já zase cítím zemi tak, jak oni nikdy nedokážou, a ryby znají vodu tak, jak ji my znát nemůžeme ".
Je to kniha, která musí oslovit každého, kdo někdy někam šel, na výlet, s otevřenou myslí. Kdo byl na cestách promoklý, měl nohy odřené do masa, trápil ho průjem. "Chodec a cesta splynou v jednom on dosáhne cesty bez cesty." Cesta jako cíl, jako meditace.
Tak nějak se mi při četbě vybavila kniha, kterou jsem kdysi četla, jmenovala se Neuvěřitelná pouť Harrolda Frye. Románový Harrold šel v opačném směru, ale myslím si, že někde by se na cestě, pouti k sobě samému, s Raynor a Mothem mohl potkat.

8 23.03.2024

(SPOILER) Kniha mne velmi bavila. Anna a Petr se se synem Vašíkem stěhují z Hradce do Ostravy, protože Petr získal angažmá v ostravském divadla. A rovnou v roli Fausta. Ne nadarmo se o této roli říká, že je prokletá...
Anna i Petr mají za s sebou krušné dětství sirotků v dětském domově. Právě tam se Petr seznámí s písničkami polozapomenutého ostravského zpěváka Richarda Roučného. A jaká je to šťastná náhoda, když si může pronajmout dům, v kterém Roučný tvořil.
Je to zvláštní dům, se zvláštními schopnostmi, s tajemnou komnatou. Ale to, co poskytne těm, kteří jeho tajemství odhalí si bere zpátky i s úroky. Ne dům, ale nečisté síly, které dům používají jako návnadu na lapání duší.
*****
Motiv tajemných dveří jako portálu se objevuje v Alence v kraji divů, tajemnými dveřmi se dá vstoupit do Narnie, motiv dveří je i ve filmu Faunův labyrint.
Také tajemný dům, který v pravidelných intervalech krade duše, není úplně originální, objevuje se třeba v knize Dům za zdí od Davida Mitchella.

V příběhu Jiřího Klečky se motiv tajemného domu propojuje s faustovskou pověstí. Zároveň je pěkně využitá folklórní cikánská linka, líbí se mi i zasazení děje do Ostravy.
A jedna hvězdička je za opět velmi zdařilou grafickou úpravu z nakladatelství Vyšehrad.

8 13.11.2023

(SPOILER) První jsem viděla film, proto jsem byla zvědavá na knihu.
Příběh o vztazích mezi rodiči a dětmi a přátelství. Kniha odhaluje minulost Pietrových rodičů, vysvětluje i proč měli zájem, aby Bruno šel s nimi na střední školu do Milána, poodkrývá vztah mezi Brunem a jeho matkou.
Dojímalo mne, jak hlavní hrdina Pietro se v dospělosti díky přátelství s Brunem sbližuje i se svým již mrtvým otcem. Jak dochází k pochopení, proč jeho otec byl takový jaký byl.
A díky podobné tragédii, smrti přítele v zimě v lavině, jsou Pietro i jeho otec odsouzení poznávat svět přechodem osmi hor a osmi moří a nikdy se už nevrátit na tu jedinou, osudovou horu.

8 23.10.2023

Krásný, pohádkově snivý a dojemný příběh o Gabrielovi, cikánovi, který má dar rozumět duši všech zvířat, zejména koní. Kniha je napsaná bohatým a poetickým jazykem, před čtenářem vyvstávají obrazy cikánského tábora, koní, stájí, města Vídně i oblých kopců na jižní Moravě.
Velice zajímavě je popsaný vztah s jeho ženou, ukazuje úskalí vztahu partnerů, kteří pochází z rozdílných kultur. Gabriel a Meruňka spolu vydrží díky vzájemnému silnému poutu.

8 09.03.2022

(SPOILER) Od knihy Jako tygr ve sněhu jsem čekala romantickou love story z Koreje. To jsem se docela přepočítala, přečetla jsem docela drsný příběh. Osudy několika hrdinů knihy sledujeme v průběhu padesáti let dvacátého století.

Příběh začíná v roce 1917, kdy je dívenka Jade prodaná rodinou jako učednice na kurtizánu. Pro ni je to docela štěstí, zatímco její rodina hladoví, ona má dostatek jídla a může se vzdělávat. Navíc se spřátelí se stejně starou Lotos, dcerou majitelky školy Silver.
Po docela drsném zvratu se dostává Jade i Lotos do Soulu k sestřenici Silver, Dani. Pokračuje ve výcviku na kurtizánu, stává se docela slavnou herečkou, zamiluje se do mladého rikši a studenta Kim Han Čchola.

Jade mi byla svou laskavostí a cílevědomostí nejvíce sympatická z celé knihy.

Druhou hlavní postavou je prchlivý sirotek Nam Džung Ho, který také přichází do Soulu ze severní Koreje. Jeho otec, lovec divokých zvířat Džung Hoa naučil, jak přežít. Tyto znalosti se mu hodí i v městské džungli, stane se hlavou gangu malých žebráků. Potkává Jade jako velmi mladou dívku, a ta se stává jeho nedosažitelnou celoživotní láskou.

V knize se potkáváme s mnoha dalšími postavami, levicově zaměřeným intelektuálem Lee Mjung Boem a oportunistickým podnikatelem Kim Sung Sooem, japonskými důstojníky Item a Jamadou, kurtizánami Silver, Lotos a Lunou a chlapci z pouličního gangu. Všechny postavy jsou vypodobněny uvěřitelně, s dobrými i špatnými vlastnostmi.

A tomu všemu vládne injon - víra v lidský osud, v to, že veškeré vztahy a setkání mezi lidmi jsou předem dané.
Takže osudy všech postav se proplétají, ovlivňují i opakují. (Milostný a vztahový trojúhelník Dani - Mjung Bo - Sung Soo se v knize obměňuje a prolíná mezi zúčastněnými do trojúhelníku Jade - Džung Ho - Han Čchol).

Celkově na knize velmi oceňuji, že má pouhých 360 stránek a že nás mezi řádky seznámí s historií Koreje ve 20. století. Bylo to pro mne příjemné čtenářské překvapení.

7 17.04.2024

(SPOILER) Španělsko. Píše se rok 1938. Víctor je student medicíny, ale ve službách republikánů ošetřuje zraněné vojáky.
Roser studuje hudbu, je zasnoubená s Víctorovým bratrem, který v občanské válce padl, navíc je těhotná.
Oba dva se po porážce vydávají na vlastní pěst do Francie, kde se opět shledají.
Díky chilskému básníku Pablovi Nerudovi se jim naskytne možnost odejít z uprchlických táborů na jihu Francie do Chile. Má to ale háček, musí být manželé. Takže ze zcela praktických důvodu se Roser a Víctor vezmou.
Sledujeme jejich životní pouť po více jak padesát let od nalodění na loď Winnipeg, která je do Chile zaveze, to, jak se zabydlí a zařídí, seznamujeme se s jejich láskami i přáteli. Po mnoha letech jsou nuceni po puči opět emigrovat, a pak se zase vrací zpět do Chile, kde si vybudovali domov.
Kniha je především o lásce a vztazích, o lásce mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, lásce milenecké, manželské, přátelské, nezištné, sobecké i nesobecké.
Přijde mi, že kniha naplňuje citát, že domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí.
Tato kniha vypráví zajímavě nejen o historii Chile, ale i o občanské válce ve Španělsku, navíc se dotýká stále aktuálního tématu uprchlíků z válkou a politickými změnami zmítaných zemí.

7 11.01.2024

(SPOILER) Kniha o přátelství sedmdesátileté uklízečky ve Vodním světě a chobotnice velké. Pěkně se četla, příběh je sice dojemný, ale není zbytečně sentimentální.

Tova už dlouho uklízí ve podmořském světě - expozici akvárií v městečku Sowell Bay. Je vdova a kdysi zmizel její osmnáctiletý syn, který měl podle všeho nehodu na moři. Tova navzdory všem smutným událostem nezahořkla. V mořském světě se spřátelí s chobotnicí Marcellem.

Mladého muže Camerona vychovávala teta. Jeho matka je narkomanka. Cameron je i ve svých třiceti zcela neukotvený, není schopný dokončit to, co začal, udržet si práci, vztah. Od tety dostane školní prsten a fotografií matky s mladíkem. Rozhodne se, že vypátrá, kdo je jeho otec. Proto se vydává do Sowell Bay.

V knížce není překvapením, že Tova je babička Camerona. Předvídatelný, ale příjemně napsaný příběh ozvláštňuje třetí hrdina knihy, chobotnice Marcellus, kterému dojde, že Tova a Cameron jsou příbuzní a bude se snažit je dát dohromady.


Některé kapitoly jsou psané právě z jeho pohledu, jako deníček chobotnice chované v zajetí.
Kdysi jsem v časopise Koktejl četla článek o chobotnicích. Opravdu jsou to pozoruhodně inteligentní tvorové. Nedávno jsem právě četla článek o tom, jak chobotnice komunikovala s potápěčskou. Ve světle toho se nezdají Marcellovy schopnosti jako příliš přitažené za vlasy.

7 18.12.2023

(SPOILER) Příběh Nory, která má trému ze života.
Během jednoho dne se jí navíc sesype celý svět - umře kocour, přijde o práci i přivýdělek, s bratrem nekomunikuje, soused si sjednal pomoc s nákupy jinde. Má pocit, že všechny zklamala a že život zklamal ji a nemá už jí co nabídnout, že všechna její rozhodnutí byla špatná. Po spáchané sebevraždě se dostane do místa, kde mezi světy živých a mrtvých může prožít alternativní životy.

Líbil se mi motiv možnosti různých životů, myšlenka půlnoční knihovny či videopůjčovny.
Byla jsem ráda, že kniha dopadla dobře a že Nora přežije a dokáže si uspořádat svůj pravý a možná jediný život.

Celkově mi to ale přišlo jako cvičení z kurzu pozitivního myšlení okořeněné pár myšlenkami z Thoreaua.

7 28.09.2022

(SPOILER) Příběh dívky Olivie ze Sicílie, která je statečná a má sílu se vzepřít dávné tradici fuitině a postavit se proti veřejnému mínění i zákonům. Hrozné je, že kniha se odehrává v ne až tak vzdálené minulosti (Olivie je stejně stará jako "geniální přítelkyně" Lenú a Lila v geograficky nedaleké Neapoli a jako moji rodiče v daleké České republice).

Dočetla jsem včera a ještě příběh vstřebávám. Jsem moc ráda, že autorka byla laskavá ke svým postavám, a vypadá to, že jejich osudy dobře dopadnou. Rodina Denarových měla štěstí, protože ve svízelné situaci se mohli spolehnout nejen na sebe, ale také zjistili, že mají ve svém okolí lidi, kteří jim pomohou a podpoří je.

Přemýšlím, zda maminka Amélia by podpořila Olivii, pokud by její druhou sestru Fortunatu netýral manžel.
Velmi se mi líbil vztah Oliviiných rodičů i vztah Olivie s nemluvným a zdánlivě netečným tatínkem.

7 16.09.2022

(SPOILER) Zajímavá kniha o vztahu dvou tak trochu zvláštních jedinců. Musím spisovatele, pana Giordana, velice pochválit, jak na pouhých 250 stranách rozehrál příběh rozervané dívky a velmi zvláštního chlapce, kteří se kdysi, řečeno slovy knihy, rozhodli k něčemu, a následky tohoto rozhodnutí si nesou do budoucnosti.

Asi více mi bylo líto Mattii, jehož rozhodnutí nevzít postiženou sestru na oslavu spolužákových narozenin mělo fatálnější následky. Přemýšlela jsem o tom, zda Mattia měl poruchu autistického spektra už předtím, nebo na něj zapůsobilo zmizení sestry (u té jsem si poruchou PAS téměř jistá), že začal trpět přinejmenším obsedantně kompulsivní poruchou se sebepoškozováním.

Mattiovi rodiče se k němu vůbec nechovali pěkně. Otec z toho vychází lépe, ale stejně mu jako malému chlapci dával žertem za vinu, že Michela je postižená. Matka na Michele lpěla, nicméně starost o ni vesele přehrávala na Mattiu. Navíc po Michelině zmizení cítila k Mattiovi nenávist a pěkně mu ji dávala najevo. Ani jednoho z rodičů Basolinových nezajímalo, jak se Mattia cítí, když chodí s Michelou do stejné třídy.

Alice na mne působila poněkud sobecky a rozmazleně, s lidmi ráda manipulovala (jak v okamžiku rozchodu správně odhalil Fabio). Její anorexie měla podle mého názoru důvod v tom, že Alice měla nějakou potravinovou alergii/intoleranci mléka a mléčných výrobků a bála se najíst, aby jí nebylo špatně (vzpomeňte zažívací problémy před její nehodou na lyžích), a pak také v onkologickém onemocnění matky (anorexii mají dost často dívky vážně nemocných matek, protože nechtějí dospět). I když Alice působí společensky přijatelněji než Mattia, cítila jsem, že se se vším mnohem hůř vyrovnává.

Závěr knihy na mne zapůsobil kupodivu optimisticky: Mattia se podle mého rozhodl zůstat na univerzitě v cizině a možná i pokračovat ve vztahu s Nadiou, Alice padla na úplné dno, od kterého se může odrazit. Oba jsou přeci jenom docela mladí a mohou začít znovu.

7 22.09.2021