Lusů komentáře u knih
Moc často se nedojímám, ale tady jsem měla každou druhou kapitolu na krajíčku. Opravdu asi ještě emotivnější než Medvědín, vedle kterého zůstává na čestném místě v knihovně. K oběma se určitě ještě vrátím.
Přečteno jedním dechem! A to je mi hokej volný jako o tři čísla větší fusekle.
Největším problémem nejlepšího víkendu bylo možná to, že jsem ho četla po skvělé knize "My proti vám" a v tu chvíli jsem měla laťku očekávání tak vysoko, že jsem Nejlepším víkendem byla absolutně otrávená. Většina zápletek vystavěna opět na nevěrách a mě to prostě nebaví. Tentokrát už to pro mě byla opravdu poslední kniha od pana Hartla.
McEwanovy romány mám ráda, tudíž jsem se i na povídky těšila.
První povídka byla velmi vyvedená a vzbudila ve mně vlnu nadšeného očekávání. Druhá byla příšerná. Třetí byla skvělá... a na konci mi opět vrazila kudlu do zad.
Asi jsem s věkem vyměkla, ale tohle už nemám zapotřebí. Odkládám, protože se jednoduše bojím, co na mě číhá na dalších stránkách.
Jsem ráda, že se pan Jonasson dostal zpět téměř na úroveň nepřekonatelného Stoletého staříka.
Tentokrát jsem se opět od knihy nemohla odtrhnout a ani mi tu žádná postava vysloveně nepřekážela (narozdíl od jeho děl předchozích) a to se počítá.
Za mě spokojenost. Kniha byla čtivá, jako zatím vše, co jsem od Simona Mawera četla. Oceňuji i krátké pasáže vysvětlující dobové reálie. Jen neustálé opakování (dobře, možná jich nebylo tolik, ale pocitově mraky) "Fando a Lis" bych s nadšením vypustila.
Paní Bovaryová pro mě byla krajně nesympatickou hrdinkou, se kterou jsem snad jedinou stránku nesoucítila.
Začátek knihy byl dost pomalý, ale ve druhé polovině dostala pěkný spád a začala jsem ji hltat. A Emu nechápat o to víc...
Jak už se zmínil někdo přede mnou, málo Staříka, moc politiky a Sabiny.
Souhlasím s níže zmíněným, byla to slátanina všech různých žánrů, ale mně to nevadilo, ba naopak se mi to líbilo. Asi to bylo dáno 1) tím, že mám ráda Sofi Oksanen, 2) miluju Chucka Palahniuka a 3) dospívala jsem na Murakamiho knihách. Takže jsem na ty směsky zkrátka zvyklá.
Můj návrat k Murakamimu po deseti letech.
Po půl hodině čtení, která stačí na celou knihu jsem spokojená, nikoliv však nadšená.
Jak už někdo psal, koupit knihu za plnou cenu, byla bych asi dost zklamaná. Ale byznys je holt byznys.
Ačkoliv vypravěči bych nejradši dala facku, kniha byla neskutečně silná a jak píší mnozí ostatní, ještě hodněkrát po přečtení jsem si na ní vzpomněla, i po letech.
Odpočinková kniha, kterou je třeba tak brát. Předchozí dvě knihy mě bavily víc, u téhle už jsem se nesmála nahlas, ale jen potichu. :)
Přiznávám, že knihu jsem nedočetla. Jako asi jedinou. Kniha mi připomínala Palahniukova Strašidla, až na to, že Soudci mají snahu o hlubší filozofické myšlenky, čímž čtenáře poněkud nudí. Autor se snaží o vytvoření tísnivé, napínavé atmosféry, za mě bohužel marně.
Samozřejmě se to četlo ohromně snadno a velmi rychle, oceňuji nápad dvou pohledů. Ale na mě už tu těch nevěr bylo moc...
Do knihy jsem se pustila čistě kvůli procvičení nizozemštiny, ale obsahově mě moc nezaujala, tedy z jiných, než studijních důvodů čtení nedoporučuji. :)
Nebylo to tak zlé, jak jsem čekala podle "doporučení", párkrát jsem se upřímně zasmála, bohužel opravdu jen párkrát.
Na rovinu se přiznávám, že úryvky o Kozlopsavci a spol. jsem přeskakovala, neskutečně mě rozčilovaly. Bez toho by ode mě kniha měla o hvězdičku víc.
Grafické zpracování oceňuji, ale jinak pro mě kniha byla dost zklamáním.
Čtu... už zase... protože když jsem si po dlouhé době přečetla úryvek z povídky o Svatém Nestřevovi na zadní straně obálky (karotka jede!), rozhodla jsem se, že tu nechutnost chci absolvovat znovu. Zdá se, že mi za těch 7 let trochu zcitlivěl žaludek, protože to nesu hůř, než poprvé. Ale bavím se pořád výborně!