Maanna
komentáře u knih
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
Na základě anotace bych po knize pravděpodobně nikdy nesáhla. Kombinace německého sirotka, slepé francouzské dívky a války na první poslech slibuje spíš nějakou sentimentální ptákovinu. Pak jsem ale narazila na několik velmi kladných hodnocení od lidí, které respektuji, a rozhodla jsem se knize dát šanci. Ze začátku to nebylo jednoduché a nemohla jsem knize přijít na chuť, ale pak se něco změnilo a já jsem tomu příběhu o křehkosti člověka s jeho strachy a sny, který se musí potýkat s tím, co mu uchystaly dějiny, úplně propadla. Není to žádný napínavý thriller, je to takové trochu smutné, ale nádherné.
Na západní frontě klid / Cesta zpátky
Erich Maria Remarque (p)
V rámci vyřazování knih ze školní knihovny jsem se dostala k některým kouskům, které mě hodně zasáhly během dospívání. Tehdy na mě snad ještě víc zapůsobila Cesta zpátky, tentokrát to byla první část. Popis války zde postrádá jakoukoliv gloriolu, ideály a velké myšlenky se dávno ztratily. Cílem je přežít a pokud je šance něco si trochu užít, beze zbytku ji využít. Všudypřítomná je jen vojenská soudržnost a kamarádství, i když řady kamarádů postupně řídnou. Cesta zpátky je pak o návratu přeživších a jejich obtížích začlenit se znovu do šedé všednodennosti a každodenních malicherností. Na rozdíl od strohých a úderných myšlenek ze Západní fronty jsou tu ale promluvy a úvahy hrdinů někdy příliš patetické a květnaté.
V lese visí anděl
Samuel Bjørk (p)
Kniha je řemeslně zručně napsaná, ale pro mě dost čtenářsky neuspokojivá. V prvé řadě je tu pro mě otázka žánru: pokud je to detektivka, tak mi chybí možnost, aby čtenář odhalil pachatele - takový ten moment, kdy se podívám na vše, co se odehrálo, a mohu si říci aha, že jsem si toho dřív nevšimla. Tady nic takového není. Navíc ani nemohu moc sledovat vyšetřování týmu: sice je údajně supergeniální, ale nakonec vlastně nic moc nevyřeší: pachatel se odhalí dílem sám a dílem je to náhoda, tým sám většinou končí ve slepých uličkách a v případě Mii v alkoholovém oparu. Pokud mělo jít o thriller, pak zkrátka chybí napětí. Chápu, že se autor chtěl vyhnout drastickým detailům, ale takhle se člověk s osudem obětí moc sžít nemůže a třeba ani po únosu dětí vlastně nenásleduje žádné intenzivní pátrání nebo obavy o jejich osud - hlavní vyšetřovatel řeší závěť své matky a povídá si s vnučkou, u čehož nezvedá telefon... Dějová linka únosů dětí a náboženské sekty je propojena značně kostrbatě (a spíš to opět rozmělňuje napětí). Motivace postav je mnohdy těžko uvěřitelná - třeba u únosu miminka není nakonec moc jasné, proč to pachatel udělal, když rodičovské pudy z něj zrovna nevyzařují... Celkový dojem je, že se šikovný autor pustil do žánru, který mu moc nesedl...
Svatební cesta do Jiljí
Miroslav Skála
Na knihu jsem poprvé narazila na střední a tehdy v rámci normalizační nabídky patřila k zářným bodům humoristické literatury. Třeba poznámka o tom, že mužské lýtko se pánubohu moc nepovedlo, mi utkvěla dodnes... Proto jsem se k ní chtěla znovu vrátit a i když se mi celkem líbila, už takové nadšení nepřišlo. Některé části byly stále skvělé a i když je vlastně znám, tak mě pobavily, nicméně byly tu i hluché pasáže. Filmu určitě zkrácení na méně dnů prospělo. Ale stále to je celkem příjemné čtení, které pro mě má určitý punc nostalgie.
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins
V rámci žánru byla kniha poměrně povedená, minimálně co se stavby příběhu týče, i když mi rozuzlení nakonec přišlo jako trochu moc náhod najednou - hlavní hrdinka si vzpomene na podstatnou věc a zároveň jiná postava náhodou najde klíčový důkaz - ale budiž. Tyto knihy člověk obvykle nevyhledává kvůli intelektuální stimulaci a napětí a zlomy se konaly. Trochu slabší pro mě byly postavy - hlavní hrdinka se povedla a byla přiměřeně odporná i politováníhodná, ale u ostatních jsem vnímala určitou plochost a schematičnost. Megan jako oběť mi úplně smysl nedávala. Jednotlivé izolované komponenty v jejím životě fungovaly, ale dohromady mi to nefungovalo - jak se třeba z nedostudované dívky prchající z domova stala elegantní galeristka?
No a já
Delphine de Vigan
Hlavní postavy No a Lou toho mají společného víc, než se na první pohled zdá. Člověk by chtěl, aby se pro obě nakonec našlo šťastné řešení, ale na to je Delphine de Vigan příliš velká realistka. Její knihy jsou výborně napsané a zneklidňující. Otevírá silná témata, nemoralizuje a nechá čtenáře, aby se s nimi popasoval, i když to mnohdy není komfortní. Přesto po jejích knihách opakovaně sahám. Možná ne vše dopadne dobře, ale je v nich i naděje, že snaha může aspoň někdy něco změnit a má smysl. Postavy jsou uvěřitelné - tedy až na Lucase - on a jeho vztah s Lou mi v příběhu moc nesedli.
Anna Kareninová
Lev Nikolajevič Tolstoj
Skvěle vystavěný příběh s dodnes pochopitelnými a srozumitelnými postavami dělají s Anny Kareninové mimořádné dílo, i když zdaleka nejde jen o Annu, stejně strhující je i příběh Stivy Oblonského, jeho ženy Dolly, Annina syna nebo nemocného Nikolaje Levina... Snad jen Levin a Kitty někdy působí trochu papírově - Kitty je poněkud jednostranná a Levin zase příliš ilustruje autorovy názory, takže ztrácí životnost. Silnými momenty jsou také všechny vypjaté chvíle - zrození, úmrtí, konflikty - které působí nesmírně životně a plasticky, nejsou to ani ždímačky emocí, ani kýče. Možná bych některé úvahy o uspořádání společnosti nebo zemědělství zkrátila, ale i s nimi je Anna Kareninová jedním z nejsilnějších psychologických románů, které kdy byly napsány.
Moc a sláva
Graham Greene
Tohle je dlouhodobě jedna z mých nej... knih plná silných charakterů i motivů. Hrdinové narážejí na své četné slabosti a ušlechtilé ideje na své limity při praktickém uplatňování. Přes všechnu tu malost a slabost, o kterou se dobré záměry neustále tříští, knihou prochází přesvědčení, že jsou věci, za které má smysl žít a umírat, i když to obvykle nejsou ta líbivá a velkolepá gesta.
Ďábel v Bílém městě
Erik Larson
Kdyby mi někdo řekl, že mě bude bavit kniha o Světové kolumbovské výstavě, sporech architektů a byrokratických jednáních, považovala bych to za vtip. Ale ono mě to vážně bavilo, za což má autor můj obdiv, stejně jako za množství informací, které dokázal shromáždit - člověk častěji narazí na autory, kteří si přečtou tři, čtyři dokumenty a zbytek vyplní svou fantazií. Někdy je možná těch detailů až moc, ale pozitiva přístupu převažují. Příběh vraha Holmese vytváří zajímavý protipól velkoleposti výstavy. Pro mě na něm nejzajímavější bylo, jak snadno mohl v té době někdo zmizet beze stopy. Když jsem knihu brala do ruky, měla jsem trochu pochybnosti, jestli je to pro mě to pravé, ale překvapivě bylo.
Nemajetní
Szilárd Borbély
Je to dobrá kniha, ale myslím, že se k ní nikdo vracet nebude, protože tahle výpověď o dětství má do idylky daleko. Některé děti se prostě nešťastně narodí a místo lásky a něhy je jejich dětství plné syrovosti a surovosti. Některé životní situace jsou natolik bezvýchodné, že optimistické motivační příručky neobstojí. Není špatné si čas od času tuto realitu připomenout, ale jsem ráda, že se mohu zase vrátit do svého mnohem laskavějšího světa.
A hory odpověděly
Khaled Hosseini
Mám ráda mozaiky prolínajících se životů a Hosseini je navíc velmi zručný vypravěč, takže tohle dohromady pro mě funguje skvěle. Líbí se mi, že postavy a příběhy nejsou černobílé, že vše nekončí třeskutým happy endem. Autor se drží prostředí, která opravdu zná, a je to z vyprávění cítit. Nabízený obraz je velmi plastický a pro mě je to letos jedna z nejlepších knih.
Elsyino tajemství
Camilla Läckberg
V tomto díle oceňuji dobře vystavěnou a vygradovanou zápletku a jako již tradičně skutečnost, že se vyšetřovací tým obejde bez autistických géniů nebo alkoholiků a narkomanů. Na druhou stranu mi přijde uvolněná pracovní morálka na policejní stanici už trochu přehnaná (práci vlastně nikdo neorganizuje a nekoordinuje, šéf venčí psíka a ostatní dělají, co je momentálně napadne, nechat originály vyšetřovacích materiálů v soukromém obýváku není problém) a ta osobní rovina vyšetřovatelů je plná obecných klišé. Opět v podstatě jedinou zajímavou postavou mezi vyšetřovateli je Gösta. Jsou to takové příběhy z Chvilky pro tebe spojené s kvalitní detektivní zápletkou, která to naštěstí vyvažuje.
Pískový vrch
Joanna Bator
Kniha je psaná poměrně originálním stylem s mnoha neotřelými obraty a obrazy, které celkem silně působily na smysly - opravdu se mi živě vracely vzpomínky na ta období, která jsem sama zažila. Oceňuji, že reálný socialismus u autorky není ani barvotiskově idealizovaný ani démonizovaný - popisuje ho jako dobu, v níž zkrátka lidé žili, jak uměli - stejně jako v dobách jiných. Silnou stránkou jsou také postavy, které vycházejí nesmírně plasticky a lidsky. Líbil se mi i autorčin humor, který se textem proplétá, i když je místy dost hořký. Člověk sleduje jednotlivé postavy, jak se pokoušejí přežít a realizovat své sny, aby často skončily s prázdnýma rukama. Někdy má tendenci se nad jejich pinožením pousmát, než mu dojde, že je na tom často možná podobně... Moc povedená kniha.
Geraldova hra
Stephen King
Námět je vynikající, v zásadě velmi realistický, a přesto čistě hororový - jenže to není ten typ hororu, u kterého člověk vlastně ví, že se mu nikdy nestane - o to víc mě pak atmosféra dokáže zasáhnout... Jen tempo knihy bylo někdy nevyvážené. Některé části by si asi zasloužily trochu seškrtat. U takového tématu není nuda to, co by měl čtenář cítit... A bez Jouberta bych se rovněž obešla, v tomhle ohledu mohlo v příběhu zůstat trochu nejasnosti. Připočtu-li psa a Jessiinu minulost, už těch dalších rekvizit bylo trochu moc.
Byli jsme tu vždycky
Filip Titlbach
Velmi knihu oceňuji za její civilní a nebulvární přístup k tématům, která jsou u mnoha lidí spojena s předsudky a stereotypy. Jen někdy možná bylo to pojetí takové až moc leskle časopisecké, což samozřejmě souvisí s délkou rozhovorů. I tak nemuselo být snadné pro jejich aktéry jít s kůží na trh. Na druhou stranu asi nemusíme o všem vědět všechno a to, že je někdo queer, neznamená, že by se měl vnitřně odhalovat do nejniternějších vrstev. Možná to jen tu a tam chtělo nějakou neočekávanější otázku...
S tebou mě baví svět
Marie Poledňáková
Nejsem si jistá, jestli by mě kniha vůbec nějak zaujala, kdyby nebylo výborného filmu, který je v knize vlastně převyprávěn. Dovysvětlování motivace postav mi přijde až příliš detailní a ne vždy funguje - Albert a Kateřina možná působí plastičtěji než ve filmu, ale Michal a Dáša a Pepa a Gábina jsou o to schématičtější. Navíc mi trochu vadí opakovaná slovní spojení (baculka Dášenka). Paní Poledňáková byla nepochybně silná v dialogu a ve vyprávění obrazem, ale její vyprávění příběhu v knižní podobě pro mne zas taková hitparáda není. Na film se určitě zase ráda podívám, knihu pošlu s lehkým srdcem do oběhu.
Izraelské osudy
Břetislav Olšer
Celkem zajímavý pohled na izraelskou realitu, který nehledí na tuto zemi jen jako na oběť arabské agrese nebo idylickou zem z dob Ježíše. Autor je lehce proizrealský, ale ne moc, už jsem četla mnohem nevyváženější popisy situace. Pro mě asi nejzajímavější bylo vyprávění o kibucech a lidech v nich, zvlášť mě pobavily "neukázněné jihoamerické matky," které jím de facto zrušily kolektivní výchovu dětí, ale právě i pohled na izraelsko-palestinský konflikt byl velmi zajímavý. Některé vyprávěné osudy by si zasloužily větší zmínku, naopak bych asi oželela zabíhání do podrobností o vojenské technice, ale celkově to je dobrá kniha - hlavně pro ty, kteří o Izraeli dohromady nic nevědí, ale i větší znalci se pravděpodobně něco nového dovědí.
To je on!: O té, co si říkala Toyen
Milena Štráfeldová
Ne vždy jsem se dokázala srovnat s autorčiným stylem, občas to bylo trochu příliš vyumělkované (třeba "příspěvky" Zděňky), ale na druhou stranu jsem ocenila autorčin záběr a začlenění Toyen do historického kontextu i vztahů. Poválečné období by si možná zasloužilo víc pozornosti, tam už to celé šlo nějak moc hopem - chápu, že důležitější události se odehrály během mládí Toyen, ale přecen jen těm 35 letům je věnováno hodně málo stránek a fakticky je to jen od úmrtí k úmrtí - noví přátelé jsou zmíněni velmi letem světem...
Hlavně ale opravdu postrádám obrazovou přílohu, i když mnohé obrazy znám, do detailů si je během četby nedokážu vybavit. Bylo by fajn paměť si osvěžit, případně se seznámit s těmi, které neznám. Styl je otázka vkusu, ale tohle by u životopisu malířky chybět nemělo.
Mráz pod kůží
Allie Reynolds
Thriller vnímám jako odpočinkovou záležitost, kdy chci vypnout mozek a nechat se od autorky trochu vodit za nos. Nečekám hluboký psychologický vhled do postav ani velký filozofický přesah. Tady je jednoznačně velkým plusem prostředí snowboardových závodů, které autorka očividně důvěrně zná, a z knihy je to cítit. Je pravda, že těch vztahových propletenců je tam možná trochu moc, ale ještě to pro mě zůstalo na snesitelné úrovni. Trochu slabší bylo tempo příběhu. Úvod mě bavil, je pozvolný a atmosféra v něm pomalu houstne. Závěr zase dobře gradoval. Ovšem střední část byla o poznání slabší - zvláště ve chvíli, kdy postavy usoudí, že by se měly držet pokud možno pohromadě, a následně se pořád někdo ztrácí a ostatní ho hledají...
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Příběh člověka, který postupně znovuobjevuje důvod žít. Mnohem více se mi líbily retrospektivní kapitoly, které udělaly z Oveho životnou postavu. Ty z "přítomnosti" byly trochu moc happyendové a také tlačené na city, až mi to nebylo vždy příjemné. Myslím, že při snížení počtu šťastných konců by to byla báječná kniha, takhle se mi ke konci čím dál víc měnila v barvotiskový příběh z reklamních letáků na spokojený život v malé komunitě. Nebylo to špatné, kniha se mi četla dobře, ale asi by mě více potěšil trochu méně pozitivní konec - stačilo by jen, aby některé příběhy zůstaly otevřené...
