mahdal
komentáře u knih
Jedna želva za druhou
John Green
2,5 hvězdy. Četl jsem na doporučení od čtenářky, které byl román určen. Nedivím se, že se jí zalíbil; čtenář staršího školního věku se dokáže v románu ztotožnit s hlavní postavou a s jejími trápeními.
Já už (bohužel, nebo bohudík?) přistupoval ke knize kritičtěji (respektive k překladu).
Při četbě mi celou dobu běželo hlavu, že netuším, zda mi vypravěčka vypráví detektivní příběh, nebo osobní zpověď. Pokud autor zamýšlel, že by tyto dvě linky spojil, tak se mu to (z mého pohledu) nepovedlo.
Myslím, že se měl více zaměřit na jednu linku, tj. detektivku, nebo zobrazovat problémy spojené s OCD. Dohromady tyto dvě entity ve výsledku spolu nesouzněly a vyústění románu nebylo tak originální a překvapivé, jak by si čtenář přál.
Pro čtenáře dospělého věku byly starosti, které řeší hlavní postava, dívka-puberťačka, malicherné a pomíjivé. Přesto však musím mít na mysli, že se jedná o román určený právě jim.
Kniha měla však i svá pozitiva - bylo velmi zajímavé sledovat postavu s obsedantně-kompulzivní poruchou (především zobrazované projevy této nemoci).
Nikam
Ivan Wernisch
Už na první pohled je velmi komplikované tuto knihu zařadit, nejen tematicky, ale také z hlediska literárního druhu. Čtenář v knihovna knihu najde mezi poezií, veršů se však nedočká. Mohou ho překvapit krátké 'poetické' příběhy plné wernischovksé imaginace.
Poetika narativního komentáře
Jiří Koten
Velmi erudovaná kniha, doporučuji všem, kteří se touto problematikou (či problematikou teorie literatury) zabývají.
Boje a proměny jedné ženy
Édouard Louis (p)
V pořadí má druhá kniha od tohoto autora, hodnotím stejně. Jsem velmi rád za objevení (a skvělý překlad Sáry Vybíralové) tohoto autora. Styl této novely je velmi čtivý, psaný současným jazykem, který se nebojí prvků hovorové češtiny.
Louis čtenářům znovu předkládá sociálně-psychologickou sondu do života a prožívání mladého muže utlačovaného maloměšťáckým smýšlením. Tentokrát si "vzal na paškál" svou matku; na rozdíl od otce se dokázala z tohoto života po strastiplné cestě vymanit a nalézt klid na jiném (paradoxně mnohem rušnějším) místě.
V novele je kladen větší důraz na psychologickou sondu do postavy matky, čímž současně navazuje na knihu Kdo zabil mého otce.
Doporučuji.
Umění básně
Zdeněk Kožmín
Skvělá interpretační práce erudovaného autora. Kožmín zde nabízí nevšední pohledy na dílo velkých českých básníků. Pro milovníky poezie povinná literatura.
Hledání Viléma Závady
Iva Málková
O V. Závadovi jsem poprvé slyšel až při vysokoškolských studiích; myslím si, že tento slezský básník je mnoha lidem neznámý. Proto jsem se i já rozhodl podniknout cestu poznání. Netušil jsem, co mě čeká, musím však konstatovat, že mám rozporuplné pocity.
Monografie I. Málkové je velmi erudovaná publikace, která se snaží o celkový pohled na tvorbu V. Závady. V obecném měřítku je velmi povedená - autorka, literární vědkyně, postupuje velmi metodicky a systematicky. Nejprve je čtenářům představena osobnost Závadova, poté se snaží o důkladnou analýzu a intepretaci jednotlivých Závadových děl.
Proto je kniha určena spíše erudovaným čtenářům.
Jsem rád, že jsem si knihu přečetl, objevil jsem si pro sebe "nové" básníka.
Jeden život
Vilém Závada
Chtěl jsem pro sebe objevit nového básníka, ponořit se do jeho textů a melodií. Vybral jsem si Závadu. Jeho lyrické verše mě oslovily jen z části, na pomoc jsem si vzal i publikaci Hledání Viléma Závady od Ivy Málkové, která zevrubně interpretuje Závadovo dílo a kterou všem doporučuji.
Amáliina nehybnost
Kateřina Rudčenková
Rudčenkovou znám především jak (náročnou) básnířku, k její próze jsem se dostal poprvé. Měl jsem menší čtenářské předsudky, ale ty si nenaplnily a Rudčenková mě velmi překvapila - ať už stylem vyprávění, nebo samotným příběhem. Vypravěč mě do příběhu dokázal vtáhnout a nepustit. Mohlo by se zdát, že téma, které se v knize nachází, by mohlo býti spíše určeno pro osobu podobně starou jako hlavní protagonistka, musím ale říci, že i já jsem si našel pasáže, které ve mně rezonovaly.
Samotný název nás nutí k zamyšlení nad interpretací, jestli ta nehybnost byla dána povahou, vrozenými, nebo získanými vlastnostmi. Asi od každého něco. Takto rozpitvat jednu osobnost muselo dát velmi psychické námahy (ale také zkušeností). Ale a priori bych tuto nehybnost neinterpretoval jako negativní vlastnost. Přece jen je v příběhu pohybu dost. Bohužel vždy ten pohyb není v životě to, co bychom si přáli neb představovali.
Doporčuji!
Kdo zabil mého otce
Édouard Louis (p)
O knize jsem se dozvěděl z recenze v časopise Host a ihned jsem věděl, že ji musím přečíst. Nelituju ani stránky. Bohužel (nebo i bohudík) těch stránek nebylo mnoho, zato byly svým obsahem šokující.
Příběh psaných v -ich formě evokuje čtenáři určitou naléhavost tématu, která se v průběhu příběhu stupňuje až do vyvrcholení zápletky. Celá tahle skutečnost nutí čtenáře knihu neodkládat a přečíst ji tzv. "na jeden zátah".
Až s naturalistickým nádechem hlavní postava líčí komplikovaný vztah s ( později nemocným) otcem, který je umocněn tím, že protagonista zjistí, že je homosexuál. Příběh je obohacován retrospektivními pasážemi, které zkoumají ?příčiny narušených rodinných podmínek. Vše je zasazeno do menšího města, které vládne svou vlastní maloměšťáckou mentalitou.
Kritika společnosti a politiky mi v závěru přišla nadbytečná, nebo nevhodným způsobem zakomponovaná do příběhu. Čtenář asi tuší, proč do příběhu autor tyto pasáže včlenil, ale připadají mi zde nevhodně "zakotvené".
Určitě tuto útlou knihu doporučuji! Věřím, že nejednoho zvedne ze židle!
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Když měla vyjí nová kniha Karin Lednické, moc jsem se těšil na zajímavý a propracovaný příběh. Ten Lednická čtenářům nabízí, ale ne v takovém stylu, na který jsme zvyklí.
Zmiňovaný styl, tj. střídán příběhu s faktografickými dokumenty se v dnešní literatuře objevuje čím dál častěji, bohužel si nejsem jistý, zda mi to jako čtenáři vyhovuje.
Časté odbočky od příběhu, retardace děje vedly k tomu, že jsem se občas v postavách ztrácel a že jsem neudržel tu "napínavou nit" příběhu.
Autorka dokázala s citem podat naturalistické scény nacistických zvěrstev a obdivuhodně se snažila nahlížet do nitra svých postav.
Čtenář si musel pokládat otázku, jak to že tohle svět dopustil.
Přesto si myslím, že Lednická odvedla zajímavý kus práce.
Snad brzy dopíše třetí díl Šikmého kostela!
Dávné proso
Jan Skácel
Skácelovi nemůžu jinak než za 5! Jeho poezie je vždy balzámem po duši, i když je občas smutná, vždy mi zvedne náladu.
Oceňuji jeho práci s jazykem, neologismy jsou neotřelé a vždy překvapí.
Skácela doporučuji vždy.
Dvojité dno
J. H. Krchovský (p)
Krchovský je vždy za pět! Když sahám po knihách tohoto autora, vždy vím, že to bude stát za to! Nejinak to bylo i v tomto případě. Krátké básně plné životních paradoxů s lehce sexuálním či morbidním nádechem jsou přesně to, co člověk občas potřebuje. Musí však hledat vyjádření taková, která mají úroveň. A tu Krchovský má!
Doporučuji.
Jaroslav Hašek
Radko Pytlík
Švejk rozpitván na elementární částice! Velmi dobrá kniha nedávno zesnulého literárního vědce, který se věnoval především bohémsky zaměřeným autorům na české literární scéně.
Myslím, že se v knize podařilo vystihnout všechny důležité body Haškovy poetiky. Geneze Švejka je velmi zajímavá, také pohled na komiku (komičnost) tohoto protagonisty je neotřelá.
Dnešního čtenáře bude trochy brzdit styl, kterým je publikace napsaná. To však nemění nic na tom, že je tato kniha velmi přínosná především v ujasnění pohledu na Švejka.
Čas, bratr mého srdce
Josef Hora
S Horovu poezií jsem se seznámil již za studií, přesto tento básník tehdy moc nezapůsobil. Pokusil jsem se ho "objevit" ještě jednou. Musím říci, že to bylo o něco úspěšnější shledání. K některým textům prostě člověk musí dospět. Přesto všechno věřím, že když někdy příště otevřu jeho texty, promluví na mě jiným (doufám, že hlubším) jazykem.
Rozmluvy s Václavem Černým
Václav Černý
Velmi zajímavá kniha; musím souhlasit s komentářem uživatele Dutch, ve kterém píše, že je v knize příliš mnoho Bělohoubka a málo Černého. To mě při čtení těchto rozhovorů velmi mrzlo, ale také i zaskočilo. Přesto si myslím, že některé slova by byla zbytečná.
Trošku nudné byly i pasáže, kdy si oba aktéři vyměňovali doporučení na četbu, možná bych radši uvítal nějaké komentáře k těm knihám.
I z toho mála, co jsme mohli o Černém vyčíst, bylo patrné, že byl velmi přísným člověkem. Nejen k okolí, ale také k sobě. Myslím, že to mu také umožňovalo mít neskutečný všeobecný přehled.
Kdo se zajímá o historii a o literaturu, tomu knihu doporučuji.
Karolína Světlá
Ota Dub
Útlá knížečka, u které jsem musel přemýšlet nad jejím posláním? Měla mapovat život Světlé? Nebo se měla zaměřit na dílo? Pokud by spadala do první kategorie, tak je to v podstatě pro dnešní literární vědu nepodstatné a bezpředmětné; pokud se měla zaměřit na dílo, tak je velmi nedostačující.
Vzhledem k roku vydání však musí čtenář "odfiltrovat" ideologistické poznámky.
Člověk Kainar
Milan Blahynka
Nejprve vyjádření k formální stránce: kniha má neobvyklý rozměr a tato nezvyklost mi zpočátku bránila v komfortu čtení. Bohužel to byla jediná překážka - také velikost písma byla pro typ dané publikace netypická, což působilo dojmem, že kniha je velmi rozsáhlá.
Co se týká obsahu - kniha je chronologicky uspořádána, čtenář se dočte o autorově životě, který byl spjat nejen s poezií, ale také s hudbou. Přitom toto hledisko by mělo být v kontextu Kainarovy poezie stěžejní. Přesto se mi zdálo, že v kontextu knihy byla tato skutečnost malinko upozaďována.
Jelikož publikace vyšla až po Kainarově smrti, dalo by se říci, že je úplná a zdařilá.
Černé jazyky
Dita Táborská
Má druhá kniha od této autorky; musím znovu zopakovat, že to nebylo to, co od české literatury vyhledávám. Přesto jsem rád, že se mi tato kniha dostala do rukou, neboť jsem si mohl rozšířit své obzory.
Kniha může být pro českého čtenáře zajímavá i odpudivá zároveň; koho přitahuje exotika a (pro nás) nevšední myšlení, knihu rozhodně doporučuji. Přesto čtenáře musím připravit na to, že to nebude jednoduché čtení - ani z hlediska obsahu, ani z hlediska jazyku.
Narážím na to, že bylo (alespoň z mého čtenářského zážitku) znát, že to psala česky mluvící autorka. Nijak se jí tím nesnažím sebrat vědomosti o dané kultuře a zemi, ale nějak jsem jí to nemohl uvěřit. Stále mi příběh evokoval spíše evropské prostředí než pro nás vzdálenou Asii. I když byly v knize hojně popisovány tamní reálie, stále byl cítit "duch" evropanství.
Literární vědci by mě teď pranýřovali, neboť jsem striktně nerozdělil vypravěče od autora, přesto si však myslím, že v tomto případě je to legitimní námitka.
Co se příběhu týče....byl místy zbytečně překombinovaný (možná tento chaos způsobila cizí jména? Cizí jazyky?). Možná (z mého hlediska) chyběl nějaký "středobod", k čemu se vracet.
Závěr si autorka "vychutnala"; myslím, že byl promyšlený a celkem i podařený.
Želva, o které se nikdo nezmiňuje
Jiří Voskovec (p)
Tato sbírka byla pro mě zklamáním; nejprve se tváří jako hravá poetistická sbírka, poté jakoby na ni dýchl duch experimentální poezie (předčasné?). No alespoň jsem si rozšířil obzory k Voskovcově díle.
Don Čičo má v klopě orchidej
Ivan Wernisch
Původně jsem si chtěl tuhle sbírku zakoupit, i přesto že Wernisch nepatří mezi mé oblíbené autory. Četl jsem různé anotace a články k této knize (zajímavá byla především recenze v Hostu), a tak jsem toužil si tuto novinku přečíst, dát Wernischovi "další šanci".
Bohužel mě ani tentokrát jeho poetika neoslovila; častokrát jsem četl rozhovory a příspěvky Petra Hrušky, který o Wernischovi napsal rozsáhlou monografii, to jeho vyprávění mě navedlo na tuto cestu. Bohužel stále nic. Třeba po přečtení zmiňované monografie.
