Malarkey komentáře u knih
Nijak zvlášť mě to nenadchlo. Marně jsem tu hledal nějaké napětí a nějakou alespoň základní příběhovou kostru. Hlavní postava se vymaže ze svého světa a začíná na novo v Austrálii. I přesto je ale nemastná, neslaná, šíleně nezajímavá. Jediné, co na knížce stojí za zmínku, je prostředí, ve kterém se odehrává.
Taková nenucená západoevropská kriminálka z Vídně plná drog, chlastu a nesnězenejch klobás. Při čtení jsem měl skoro až pocit, jak kdybych koukal na nezfilmovanou epizodu Schimanskiho příhod.
Příjemné překvapení v podobě dvou novel, které oboje mají základ v prostředí pěkně popsané Bretaně a obě jsou silným psychologickým rozborem tamních lidí žijící standardní životy každého z nás. Nečte se to úplně jednoduše, ale první novela s názvem Slečny z Concarneau je přeci jen čtivější než druhá novela Malempin.
Na svojí dobu čtivé, historicky atraktivní a kupodivu i dost neutrální. Co také jiného si myslet o příběhu vyzvědače, který domněle nestojí na žádné straně barikády a žije tu bok po boku s jak dobrými indiány, tak se špatnými indiány, i když teda o těch v případě této knihy zase taková řeč není na rozdíl od jiných autorových knih. Pořád se ale jedná o vzorový historický romantismus se vší parádou.
Tehdejší doba a tehdejší překlady. Nejdřív si nakladatelství Omnia dovolí překlad, který je z části ve francouzštině, abych se jako asi naučil francouzsky a pak se tu chlubí spisovatelem, kterej se asi vzhlíží v Hemingwayovi a snad v každé kapitole o něm mluví. Není se čemu divit, hlavní postava mu je hodně podobná. Smutně zraněný, pochlastává v hotelu (potažmo kasínu), užívá si darů Země...no a náhle zápletka. Škoda, že se to nedalo moc číst. Za prvé to nudilo, za druhé francouzské věty nepřidaly na zábavě a za třetí jsem měl co dělat, abych našel zápletku.
Taková zvláštní příběhem předválečná literatura, která má výhodu v tom, že docela obstojně popisuje onu předválečnou dobu a částečně se odehrává i v Československu. Zároveň je ale strašně nezábavná a dělá ze špionáže jednu velkou nudu. Měl jsem co dělat, abych ji vůbec dočetl.
Vypadá to, že se u nás rodí nová, poměrně zajímavá, sci-fi série, kterou spojuje Škoda Auto - místo, kde sám pracuji. 100 miliard neuronů má velice zajímavý námět. Spíš, než příběh, se snaží představit svět v roce 2056 a nutno dodat, že spisovatel Petr Stančík si s oním světem opravdu hodně pohrál. Řadu nových termínů nemá problém podrobně vysvětlit, čímž si přidává na originalitě. Škoda ale, že Škodovku do příběhu tak násilně narouboval. Řada kapitol probíhá popisným a sem tam příběhovým dojmem, aby v posledních několika větách dal najevo, že toto je vlastně reklama na Škodovku a na její IT oddělení. Některé informace nebyly špatné, ale čím dál jsem se do knihy dostával, tím víc mě připomínání Škodovky vadilo, protože v samotném příběhu nemělo žádnou logiku. Jinak ale technicky hodně zmáknuté a nápadité dílo s jednoduchým příběhem, ale podrobně rozebraným světem roku 2056.
Solidní dystopická jednohubka, která svět zmaru a la 1984 spíše načíná, než ho opravdu otevírá. Myšlenka je ale zřejmá. Autorka v ní jasně ukazuje, z čeho se během druhé světové války bála nejvíce. Akorát to vše, jakožto vzorový spisovatel, obalila do světa, který se ji hodil. A který po válce klidně mohl nastat...
Středověká fantasy mám rád. O to více mě lákala tato knížka, která mi mohla otevřít cestu do světa DragonLance, který už je za posledních několik let po světě poměrně profláklý. Možná jsem to ale chytil za špatný konec, protože Tygrovy čepele jsou prostě nuda. Jediná zajímavá postava je, jak říká Terva ve svém komentáři, elfí zlodějka Shedara. Zbytek byl dost zoufalý.
Ke knize jsem se dostal vysloveně náhodou. V knižní budce mě zaujal fantaskní obal, který působil neotřelým a nápaditým dojmem. Podobné jsem tedy očekával i od knihy a doufal, že se dočkám zábavných, krátkých historek z města, které na mapě Ukrajiny opravdu nenaleznete. Autor začal nicméně relativně dobře cirkusovým příběhem. Dalo se to číst, ale postupem času jsem se ztrácel v tom, jak roztodivně spisovatel větvil text. Četl jsem větu a po chvíli jsem vlastně vůbec nevěděl, co vlastně čtu. Bylo to hrozně nepřehledné a s dalšími kapitolami se stupňovala otrávenost, která se prostě nezměnila.
Třetí, a závěrečný díl, možná není nejnapínavější, ale rozhodně je nejakčnější. Sice se v něm dějí místy až zbytečné zvraty, které příběh notně zjednodušují, ale posledních padesát stránek mě dokázalo poměrně šokovalo, čímž mě utvrdilo v tom, že číst tuto trilogii rozhodně nebyla ztráta času. Nechci nutně spoilerovat, ale musím se přiznat, že mě hodně mrzelo, že spisovatel neuzavřel například příběhovou linku s Genovým tátou. Zasloužilo by si to za to čekání. Celkově ale uznávám, byl jsem spokojený. Není nad to udělat z vlkodlaků a lidí něco víc, než je obyčejně v jiných příbězích přijímáno.
Dvě povídky, které jsou si svým způsobem, ač se odehrávají na uplně jiných místech, krapet podobné. První příběh odehrávající se v době Křižáckých výprav se čte velice zajímavě, i přes dnešní konkurenci typu Šifry mistra Leonarda a jiných neztrácí svůj nádech a fantazii. Druhý příběh je sice trochu jednodušší, ale ucelenější o pasáčkovi, který spustí kolovrátek událostí a ten se poté těžko zastavuje.
Zajímavá změna odvyprávět příběh mimo Bezdězské panství. A kupodivu to i tak funguje. Pan Vondruška umí sérii Hříšných lidí Království českého dobře ozvláštnět a tak tu rozjíždí neméně zajímavý příběh, kterému pomáhá s vyšetřováním písař Wolfgang. Ten v předešlých knihách příliš prostoru nemá a tak je zajímavé číst chování v podstatě nové postavy, která se dostane více do popředí. Za mě tedy určitě spokojenost. Olomoucký bestiář je kvalitně v sérii na stejné rovinně s ostatními díly.
Hra o trůny už je dnes tak prokouklý téma, že se k němu těžko bude říkat něco víc. Upřímně ale musím říct, že po přečtení této knihy jsem pochopil, že seriál mi je milejší. Není to tím, že by ta celá knižní série byla špatná. Spíš mi vadilo, jak si z nás autor dělá legraci. Ví, že u plno postav jsme neskutečně zvědaví, jak se jejich životy budou odvíjet dál a on se rozhodne v této knize o nich vůbec nevyprávět a záměrně je vynechat. Někde jsem tenkrát četl, že to dokonce udělal schválně. Že prý napsal tak velký díl, až ho musel rozdělit na dvě části a záměrně vynechal některé postavy, jejichž příběhy pak odvyprávěl v další knize. Knihy jsem četl především proto, že jsem nevydržel čekat na další sérii seriálu, ale teď už si spíš říkám, že si radši počkám. Ono přes tisíc stránek je přes tisíc stránek a když je to ještě rozepsáno Martinovou metodou, která popisuje úplně všechno a děj je tak šíleně rozvláčnej, nestojí to za ty nervy a ani za ty šprťouchlata, co si z nás autor občas dělá.
Knihu jsem vyhrál v soutěži a po přečtení obsahu jsem byl zvědavý, jak se nápad vyvrbí. Je vidět, že autorovi šlo především o samotnou myšlenku, než o nějaký ucelenější příběh. Ten je totiž naprosto klasický a ještě je rozvržen na vcelku málo stránek. Každopádně mu nemůžu upřít informovanost a fakt, že jsem nad otázkou globálního oteplování začal po přečtení víc přemýšlet.
Jako že mám počítačovou techniku rád, tak tady jsem byl docela ztracenej. Na tehdejší dobu určitě hodně nápaditá kniha, ale rok 1980 je přeci jen už holt někde jinde.
Moje první setkání s Ondřejem Neffem přišlo rovnou v rámci Arkádie. Po přečtení si ale nejsem tak jistý, jako zdejší průměrné hodnocení. Pan Neff je sice hodně silný ve vyprávění, což mě u knihy udrželo až do samotného konce. S postavou Kuby Nedomýho není úplně těžký se ztotožnit. Je to chudák kluk, trošku lempl, trošku kverulant, ale když je potřeba pořádně zatáhnout, tak na něj se můžete spolehnout. Vhozený je ale do světa, na který jsem se docela těžce zvykal. Nevím proč, ale kapitoly, kde Kuba chodí po měsíci sám se mi četli snadněji, než když měl kolem sebe Dědka Čuchána a Su.
Neskutečně nezáživné a opravdu hodně těžce čtivé sci-fi, které nezaujme ani postavami, ani prostředím. Celé je to spíš dost zmatečné a měl jsem co dělat, abych knížku dočetl do konce.
Na svojí délku se kniha velice svižně četla. Líbil se mi nápad, který jsem četl již několikrát. Líbila se mi ale hlavně různorodost vesmírných světů, do kterých autor Marvina Flynna pouštěl. Někde v půlce knihy jsem byl nadšený z absurdního humoru, který si spisovatel vysloveně užíval. Působilo to jako u Stopařova průvodce po galaxii. Od druhé poloviny jsem v tom měl ale strašněj zmatek. Byly kapitoly, které postrádaly smysl. A možná, že ten absurdní humor zacházel až za hranici. Těžko říct. Celkově ale musím říct, že jsem byl spokojený. Skvělá jednohubka na dva podvečery.