Malarkey komentáře u knih
Mnoho zde již bylo řečeno. Nicméně přiznám se, že jsem čekal něco v duchu sarkastického Garfielda. To jsem ale netušil, že Pac a Pussy budou řešit odborné technické otázky života a smrti, stvoření vesmíru a lidského pokolení vůbec. Navíc s notnou dávkou nihilismu a kryptofašismu.
Tato kniha pro mě byla dosud nepoznaným, jedinečným zážitkem. Poprvé jsem se totiž setkal s knižním surrealismem v praxi. Dokonce i během čtení to na mě působilo stejně, jako když jsem tenkrát viděl geniální polské drama Poslední rodina. To pro změnu vyprávělo příběh Zdzislawa Beksinskiho, o kterém jsem toho moc nevěděl, ale po shlédnutí jsem se na jeho surrealistické obrazy nemohl vynadívat. Působí strašně, ale navíc tajuplně, zajímavě, jedinečně a donutí se zamyslet nad tím, co autor má v hlavě, když dokáže vytvořit podobné dílo. No a v podobném duchu je i pan VanderMeer. Ten si mě získal už samotným úvodem, kde coby Američan má docela dost znalostí o českých spisovatelích. To pokaždé oceňuji a dost si toho vážím. Samotná kniha je jak kdyby mi někdo popisoval peklo. Bylo mi u toho zvláštně (až odporně), ale zároveň mě zajímalo, s čím spisovatel přijde dál. No a povídky navíc jsou jedinečným rozšířením světa, kterého bych nikdy nechtěl být součástí. Navíc takhle pohromadě vydané poprvé a tak si myslím, že si tuto knihu v knihovně budu hlídat s úctou.
Nějak nechci být sexistický, ale u této dystopie to skoro ani jinak nejde. Je znát, že příběh psal spisovatel a ne spisovatelka. Námět na mě působí dost šovinisticky. Světem vládnou ženy, chlap je jako minorita, protože po něm jde nějaká pseudoencefalitida a ta způsobuje impotenci. Jsou tu momenty, kdy je kladen obrovský důraz na ženství a feminismus. Určitě se jedná o extrém ve všech ohledech a musím se přiznat, že ne se vším jsem se dokázal ztotožnit. Zajímavé to bezesporu je, ale nejsem schopný přijmout skutečnost, kde by žena dokázala vyvolat takové zlo. Historie za ní moc nemluví a celé to vypadá hrozně naroubovaně. Hlavní lékař, který se snaží přijít na lék, si ze všeho dělá srandu a nedokáže přijmout to, že se k němu ženy chovají tak, jak chovají. Jenže ono to opravdu chvílemi vypadá až hrozně nereálně a směšně. To zlo je ve výsledku jen takové na oko. Nápad to určitě má, čtivé to bezesporu je, jen je to na mě možná až moc umělé.
Druhý díl Čínských thrillerů je opět kvalitně provedenou detektivkou z pera Petera Maye. A jelikož se jedná o druhý díl, tak konečně můžu trošku i porovnávat. Čtivost je opět skvělá, námět veskrze zajímavý. Autor musel v Číně několik let žít, protože jinak si nedokážu představit, jak dopodrobna zná některé vlastnosti čínského občana, čínské reálie, Peking. A navíc musí mít dost velký přehled o kulturní revoluci v Číně, protože na té je celý námět založen a osobně musím říct, že je i dost zajímavý na čtení po obsahové stránce. Snad bych jen dodal, že o tom chválení Číňanů spisovatel občas už dost přehání. Asi aby kniha prošla čínskou cenzurou. Překvapilo mě totiž, když tam jedna z postav začala vyprávět o tom, že čínské děti se ve školách učí standardní čínštinu, navíc ovládají svůj dialekt a ještě k tomu se učí ve školách anglicky. Takže je předpoklad, že příští generace bude ovládat angličtinu na profesionální úrovni. Kniha je z roku 2000, já Peking navštívil v roce 2017 a nezažil jsem tam nikoho, kdo by anglicky mluvil. Naopak. Podle mě to nemají ani kdoví jak za potřebí. Ale tak Peter May to asi vidí jinak a já to s pokorou přijímám. Navíc oceňuji i to, že mezi Margaret a Lim to stále skvěle jiskří. A ač to říkám nerad a zde jsem od začátku tušil, odkud vítr vane, vůbec mi to nevadilo a celý ten příběh jsem si prostě a jednoduše užíval. Na třetí díl se tak vysloveně těším.
Komturova smrt je taková esence spisovatelství Haruki Murakamiho. Obsahuje to všechno, co od autora máte rádi i to, co ostatní čtenáře odrazuje. Nechci moc spoilerovat, ale v podstatě popis prostředí je po autorsku vznosný, květnatý, ale zároveň i stále se opakující. Opakování mi ale nevadí, protože čtivost má tato kniha obrovskou. Námět je také zajímavý a pořád jsem přemýšlel nad tím, co autor všemi těmi myšlenkami chce vlastně říct. Když už se ale začtete a zjistíte, že příběh má svůj řád a svoje neměnné prostředí, tak se stane něco nevídaně nadpozemského a celý ten svět se propadne do fantazie, která se těžce definuje a ještě hůř se nad ní přemýšlí. Závěr pak není kdoví jak epický, ale po přečtení a zamyšlení jsem si uvědomil, že jsem vlastně víceméně spokojen. Všichni totiž žijeme v takových bludných kruzích a jeden z dalších tu vzorově sepsal právě i sám pan autor. Pro mě osobně se jedná o jednu z nejčtivějších knih za posledních několika let. Těch 750 stránek utekla jak voda.
Už Běsnění kojota vnímám jako jeden z nejlepších překladových románů Golden Dogu. Na Crotu jsem se tak logicky velice těšil. Výsledek je pak k mé spokojenosti dobrý. V rámci filmové terminologie by Crota byl naprosto klasický vyvražďovací horor s klasickou zápletkou a neklasickou zrůdou, kterých je tu sto a jeden kus za rok. Jenže Crota je, jako když si poprvé pustíte Věc od Carpentera. Výborně napsaná a fantasticky využívající indiánskou mytologii, takže Vám do těch klasických hororových prvků přidá něco navíc a čtení tak díky tomu všemu baví od začátku do konce.
Výborný a ve skrze perfektně čtivý thriller z prostředí středozápadu USA. Počítat můžete s mrtvolami, ale trošku jinak, než byste byli třeba u detektivky standardně zvyklí. Zde postava detektiva je až na druhé koleji. Na té první je rodina, která se, a to především, snaží ve světě přežít, protože byla, aniž by to věděla, součástí manželových vraždících praktik. Chvílemi je to pěkně drsné, pak zase rodinně, až ledově, klidné. Jedno ale tyto odlišné pocity spojuje. Skvělý autorčin rukopis, který si s příběhem jednoznačně perfektně pohrál.
Třetí díl příběhů UTSS Salamis ve vzdáleném vesmíru proti nevyzpytatelným korzárům opět bylo skvělé. Byť opět trošku jiné od předchozích dílů.
Jiné hlavně v tom smyslu, že došlo k jedné velké epické bitvě. A to vlastně hned, co začali diplomatické tanečky s novou rasou. No a tady na můj vkus ta bitevní vřava byla až moc dlouhá. Vlastně bych řekl, že snad i 2/3 knihy?
Jinak ale opět super. Jednou to přijít muselo, pravda. Komornost se nedá držet do nekonečna. Kór, když námět je vlastně epického rozmachu. Samozřejmě mě to ale okamžitě nalákalo na další díl, takže jsem prakticky neváhal.
K této knize jsem se dostal na doporučení od kamaráda. Ví, že se zajímám nejen o pivovarnictví, ale i o všechny lokály pražského prostředí, které mají v rámci své historie co říct.
No a i proto je tahle kniha právě přesně pro mě. Krásně sesumírovala celou řadu příběhů hospod nejenom na Starém městě, ale i v bližším (popřípadě vzdálenějším) prostoru od centra. Prostě tam, kde se psaly hospodské dějiny…a že se jich v hospodách roztodivných typů psalo více než dost.
Pro ten geniální nápad ale pořád nemůžu dát plný počet. Kniha je to sice krásná, ale mnoho hospod stále chybí. Klidně by si to tedy zasloužilo i Prahu ožralou s řadovým číslem dva. Nicméně také jsem měl problém s tím, že se v knize nenachází u každé hospody mapka, abych věděl, o čem se zrovna bavíme. Popřípadě mi u mnoha hospod chybělo porovnání dobové fotografie, popř. nákresu a současného zjevu. O kvalitou některých příspěvků ani nemluvě. Některé jsou super, některé jsou nudnější. Někde se odkazují na různé postavy, které mic neříkají, a které někdy kniha nemá vůbec důvod popisovat. Takže jsem se v tom čtivu o dané hospodě mnohdy sem tam i ztrácel.
Celkově ale úctyhodná záležitost. Dát toto dohromady muselo dát dost práce. Nicméně myslím si, že v Praze těch zašlých, funkčních nebo již nefunkčních podniků je stále celá řada a zasloužilo by si to pokračování. Každopádně i na tuto knihu mám v plánu někdy do Prahy vyrazit a jít po stopách Švejka, Hrabala a dalších…
„Tak to ti pak půjčím ještě jednu věc, Planetu nachových mračen. Napsal to Boris Strugackij.“
„Ten Boris Strugackij? Ředitel palby suborbitálního dělostřelectva?“
Na Hvězdolet Vltava jsem se hodně těšil, ale zároveň i dost odvažoval. Přeci jen 750 stran značí, že tato kniha není žádný drobek. Mimochodem kniha naprosto krásně ztvárněná a další z řady ze Strak, které v knihovně prostě musíte mít. Jednou jsem se tedy odhodlal a do knihy se začetl. Musím říct, že to bylo jedno z nejhezčích českých sci-fi, ke kterým jsem se doposavaď dostal.
Na debut fantastická záležitost. Autor tu odkazuje na éru komunismu a dělá to vědomě socialisticky, aby do příběhu vnesl kus doby minulé. Zároveň ale Hvězdolet spolu s posádkou vkládá do nezávidění hodné situace a, nechci tu mluvit úplně o ději, byla by prostě hrozná škoda vědět, do čeho tu jdete.
K tomu přidává pár mimozemských ras, kde pokaždé to není jenom mlácení slámy, ale opravdu fungující člen příběhu, ke kterému si vytvoříte emoce jak pozitivní, tak ale i negativní. No a aby toho nebylo málo, budete se tu mnohdy setkávat s opravdu vtipnými a zábavnými hláškami, které mi mnohdy v podobných dílech dost chybí.
V celkovém kontextu tak jednoznačně komplexní záležitost, která od začátku do konce nevytvoří místo, kde by nudila. České sci-fi v tom nejlepším možném duchu. A to jak obsahem, tak i zevnějškem.
Žánr vesmírná detektivka jsem za ta léta již párkrát potkal a musím říct, že vyšetřovat ve vesmírném prostředí nebo na jiné planetě otevírá hodně skrytých možností a když se to dobře napíše, nemůže to čtenáře zklamat.
A ano, je dost reálné tuto knihu vnímat jako další z epizody vesmírné variace na JAG. Jenže je to epizoda zábavná, vtipná, napínavá a akční. A ve všech ohledech z pozice knihy napsaná čtivě. Takže za mě spokojenost a když budu moct, do druhého dílu se s chutí pustím.
Od Pavla Fritze jsem z Letky 307 přeskočil rovnou na Přístav u řeky Styx. Byl jsem tak nadšen, že jsem chtěl další dávku hard sci-fi a zde se mi jí dostalo měrou jednoznačně vrchovatou.
Tento příběh už je na rozdíl od deníkové Letky klasickým románem. Příběhem, který využívá znalosti autora, který je povoláním biolog. Občas se tedy stává, že tu je řada odborností, přes které je třeba se kousnout.
Nicméně když to ale zaobalím, jedná se o super sci-fi příběh, který mi v mnohých ohledech, a vlastně ani nevím proč, připomínal Kouly od Michaela Crichtona.
Vesmír je tu popsán hodně detailně, mnohdy i technicky. Mimozemská civilizace tu je tak zajímavá, že je hodná i zamyšlení. Celkově bych byl rád, kdybych se okamžitě mohl pustit do autorovy další knihy, protože takto komplexní sci-fi jsem tu od našich autorů zatím četl akorát tak od Roberta Fabiána. Výborný kousek!
Sborník povídek Jiný kraj je tak trošku jiná povídková sbírka. Přináší neobvyklá témata, neobvyklé světy, různé pohledy na věc. A možná i proto je tak zajímavá.
Během čtení jsem se popravdě nemohl zbavit dojmu, že sbírka je i povídkami cílená spíše na ženskou čtenářskou populaci. Převládají hlavní hrdinky nad hrdiny, témata jsou mnohdy sociálního rázu. Nicméně bylo hodně zajímavé sledovat povídkové náměty spisovatelů a spisovatelek, ke kterým jsem si za ta léta vytvořil vztah prostředím jejich románů.
Mezi nejlepší tři povídky z této sbírky bych určitě zařadil Křídla od Veroniky Saláškové. V partnerském vztahu početí dítěte je mnohdy velkým tématem, mnohdy i na dlouhé lokte. Autorka to zde pojala trošku jinak, originálně a závěrem mě dost překvapila. Druhá, která mě hodně zaujala, je povídka Trable s kuřaty od Lukáše Vavrečky. Ten do této sbírky přidal regulérní horor o mladém zamilovaném páru, do kterého se nám vkradla nechuť ke zpracování masa. A jako třetí mě nejvíce zaujala Sen o poupatech a trní od Terezy Matouškové, která připravila skvělý fantasy svět, super postavy a po skončení mi tak nějak bylo líto, že už to skončilo. Klidně bych si z tohoto světa přečetl vícero.
Velice výrazná psychologická jednohubka, která v 90 stranách rozjíždí hodně originální příběh. Na začátku ho otevře, okamžitě zaujme. V prostředku decentně přidává na atmosféře a notně podporuje psyché jednotlivých postav, čímž si říká o poctivou Lovecraftovskou atmosféru. No a závěrem to docela exkluzivně utne. Tak moc, že Vám v mozku zůstane díra jak po výstřelu z kulovnice. Dobrý, chytlavý kousek, jehož velkou devízou je realistično prostředí.
Moje první setkání se Šumavským děsem dopadlo poměrně v poklidu. Slupnul jsem jeho vyprávění jako malinu a docela bych byl rád i za přídavek.
Šumavský děs se totiž uvolil a prostřednictvím Václava Votruby odvyprávěl pár duchařských příběhů z prostředí Šumavy.
Osobně se mi moc líbilo, jak autor pracuje s nápadem Šumavského děsu, ale i prostředí Šumavy jako takové. Mám rád, když jsou v příbězích známá místa a je ještě lepší, když ta místa osobně znám. Kniha pak vypravuje šest rozličných příběhů, jejichž niterné detaily se sem tam prolínají odvislé dobou, kdy se odehrávají. Tedy nejčastěji asi v první polovině 20. století.
Příběhy jsou super. Některé samozřejmě mírně zajímavější než ty ostatní, ale obecně kvalitou hodně podobné. Zaujalo mě, že autor tu pokaždé buduje atmosféru a pak v posledních stránkách to celé docela kulantně ukončí. Tak to má být.
U této knihy jsem se po dlouhé době dostal do fáze, že když jsem o ní četl, okamžitě jsem jí chtěl číst. Míra Pech je jeden z důvodů a námět je druhý z důvodů. Pak už jsem čekal na to, až mě Zásilkovna upozorní, že v boxu mám balíček a ráno jsem málem nedospal. O víkendu jsem se v šest vzbudil, sedl na pergolu a četl a četl…až knihu dopoledne dočetl.
Takovou moc na mě knihy Míry Pecha mají. A Rytíř nebyl výjimkou. Skvělý příběh, fantastická ryzí hororová atmosféra a průběh, který je poměrně jednoznačný, ale do přečtení se modlíte k tomu, aby to tak nějak dopadlo a Vám nemuselo být vysloveně smutno.
Jediný bod, který bych možná vypíchnul je to, že děj tu plyne možná až moc pohodově. Hlavní postava, ve které je skrytý mozek dítěte, má kolem sebe řadu lidí, kteří se chovají hodně nelogicky a jednoduše, ale pro logiku příběhu, pravda, nezbytně.
Celkově vzato je ale tato kniha s nápadem, bravurním náhledem dítěte na dospělé záležitosti a s akcí a napětím, které Vás nenechají vydechnout do poslední věty.
Za mě tedy jednoznačně spokojenost. Nic složitého, ale naopak tak chytlavého, že s každou další stránkou máte doslova radost z dobře stráveného času během pošmourného víkendu.
Nejspíš nemohlo být lepší první Zrnko temnoty než Oko čarodějnice. Úderné, razantní, tajuplné...
Nakladatelství Golden Dog touto knihou rozjelo sérii kratších příběhů, u kterých se domnívají, že stojí za pozornost a opravdu nemohli začít lepší knihou. Oko čarodějnice je na těch 110 stránkách tak úderné, jako když byste si pustili nějaký hollywoodský horor a nedokázali byste z něj po hodinu a půl spustit oči.
Autorka se s ničím nemaže a rovnou čtenáře vyprávěcí ich-formou dovolí vstoupit do života mladé holky, která má řešit svoje teen problémy a ne nějakou čarodějnickou čubku, co seje po okolí Opavy smrt.
Líbila se mi razantnost děje, české prostředí, ale i momenty, které ve mně vyvolávaly pocity, že takový příběh by se na velkém plátně krásně vyjímal. Jednohubka jak vyšitá a já doufám, že si od autorky brzo zase něco přečtu.
Zrovna nedávno jsme s kamarádem vedli odbornou diskuzi na téma – echt rytířská fantasy se středověkou atmosférou. A po přečtení Písně oceli mám další námět, jak tuto diskuzi rozšířit. Krásná kniha. Čtivá. S úžasnými hlavními hrdiny, u kterých není nic jednoduchého a jejich vzájemný vztah se neustále vyvíjí. Zajímavé na knize je, že ač je poměrně velká, nenabízí nosnou příběhovou kostru z ranku epických. A ani ji, podle mě, nenačíná. Spíše každá z těch šesti kapitol nabízí samostatný příběh, který se ale v rámci časové osy postupně odvíjí a občas i proplétá. Takže jako když byste se dostali do prostředí barda a šermíře a procházeli jejich šlamastykami. Což pro mě vlastně během čtení byla docela čest, protože kde jinde dnes narazíte v šenku na barda a bojovníka, aby Vám pověděli pár svých neotřelých příběhů. Pravda, že hned z počátku na Vás kniha vychrlí docela dost postav, ale postupem času se to vyčistí, určí a naspecifikuje tak, že do toho středověkého světa tak spadnete, že se nebudete chtít zvednout. Opravdu skvělý kousek a těším se na pokračování.
To, co ze začátku vypadá jako bezdomovcova epopej současnou Prahou se nakonec promění na hodně slušnou variaci na Příběh služebnice s hodně zajímavým a neotřelým průběhem a především závěrem. Ludmila Svozilová mě hodně překvapila. Především podrobným popisem myšlenek, který je hodně důkladný. Také vyprávěním, které je v ich-formě, ale svévolně se promítne i do dialogové mluvy. Zajímavě na mě působil i příběh, který se postupem času proměňoval, houstnul, těžknul a ke konci se mi četl o dost náročněji.
Zatraceně dobrej brak. Komiksový borec Dan Černý, kterého znám hlavně coby stripového mága v časopise Pevnost, se rozhodl pro ucelenou knihu, pojmenovanou jednoznačně – Kejda. A hned z kraje Vás vhazuje do děje dvou lepých děv, kde jedna si uvaří nějakou kejdu a bude vědět všechno. Jednoduchý, přímočarý, občas si autor utahuje ze sebe, z děje, ze čtenáře, když na něj promlouvá v textu. Text navíc nespisovnej, poplatnej době, aktuální a zábavnej. Postup příběhu je pak tak surrealistický, jako kdyby byl z autorova snu. Nekonečný úlet, ale po vzoru brakového sci-fi kvalitní čtivo. Na pomezí Kotlety a Kulhánka a přesto svoje.