Malarkey
komentáře u knih
Nikdy se nepřestala usmívat
Martin Štefko
Co si pomyslet o knize, která Vám již v prologu domněle ukončí příběh ženy, která se nikdy nepřestala usmívat? Snad jen to, že Martin Štefko to musí mít zatraceně promyšlené, aby mě na dalších dvou stech stránkách přesvědčil o tom, že jeho kniha bude pecka. A ano, promyšlené to opravdu měl. Na následujících stránkách se totiž vytváří psychologický rozbor Alexandry a i když jsem vlastně neměl důvod si na ní vytvářet názor, vše za mě totiž dělal psychiatr Robert Jenkins, tak nějak jsem se od knihy nedokázal odtrhnout. Úctyhodný kousek, jen co je pravda. Střídání kapitol, kde jedna je v rámci dialogu mezi Alexandrou a Robertem, a druhá se hrabe v její minulosti a nastiňuje životní útrapy Alexandry, mě doslova zajímaly. Pořád jsem si říkal, kam autor dokáže až zajít. Jednak mě ty dialogy s Robertem neskutečně bavily a druhak jsem byl zvědavý, kam to její počínání vlastně až dojde. Jaký, že má vlastně smysl? V jedné kapitole mě to až donutilo si ke čtení pustit hudební podkres složený z pecek, o kterých je v tu chvíli v knize řeč. Rozuzlení je pak hodně jiné, než zbytek knihy, ale řekl bych, že v kontextu příběhu veskrze zajímavé. Martin Štefko je nejenom šikovný nakladatel, ale knihu po knize zjišťuji, že i zatraceně talentovaný spisovatel. Těším se na jeho další knihy...
Strážci brány
Jan Urban
Z loňské akce Linka 451, pro podporu malých nakladatelů, jsem tu měl balíček z Fantom Printu, na který jsem tak dlouho koukal a rozmýšlel, čím začít, až jsem se odhodlal a otevřel první díl Pragocalypsy. A víte jak to dopadlo? Nemohl jsem od ní odtrhnout oči, jak byla dobrá! A ne jenom dobrá, ona je totiž zatraceně dobrá!
Honza Urban tady stylem sobě vlastním vypráví příběh českých X-Menů, kteří jsou mi po lidské stránce okamžitě blíž, než jakejkoliv X-Men, a to včetně Wolverina. Blíž mi jsou nejen obyčejnými lidskými vlastnostmi, dobře známým pražským (i mimopražským) prostředím, propíranou českou historií, ale především i popkulturními odkazy, kterých autor do svého příběhu přibral tolik, že jsem měl co dělat, abych to vůbec ustál. Ustál proto, že jsem jim všem rozuměl a chápal. Odkazy na filmy - bomba. Odkazy na muziku - boží. Při psaní tohoto komentáře mi hraje XIII. století, na který bych snad, nebýt této knihy, úplně zapomněl. Takže díky Honzo za připomenutí! :-)
Navíc je to celé v duchu zábavné a přímočaré akce jak od Kotlety. Jen s tím rozdílem, že toto není Kotleta, ale Honza Urban. Takže za mě super a já letím na druhý díl!
"Karneval karneval všude růže a šperky dam..."
Zaslíbená Země Nezemě 1
Kaiu Širai
Ze začátku to působilo hrozně dětsky, ale ihned po pár stránkách přišel takovej šok, že jsem se nedokázal odtrhnout a musel číst až do samotného konce. Takový ten kousek, o kterém chcete vědět víc a víc a čím víc ho čtete, tím větší máte očekávání. Tak snad to tvůrci dalšími díly nezazdí. Rád je někdy zkusím.
Juraj Jánošík® proti Dračímu řádu
Svetozár Olovrant
Svetozár Olovrant si touto knihou věru pohrál se slovenskými reáliemi a především s postavou Juraje Jánošíka. Udělal z něj geroje na svém místě. Navíc v alternativní dimenzi, kde vládnou všemožné fantaskní motivy včetně draků a čarodějnic, a Vy coby čtenář se kocháte zajímavými náměty, zábavnou, tak trošku, archaickou mluvou a především nekonečnými narážkami na Habsburky, Čechy, Slováky, Maďary a když se to vezme kolem a kolem, tak i na zbytek Evropanů 17. století. Bavilo mě to. Bylo to dlouhé tak akorát a čachtická paní byla tou správnou volbou pro uvedení diváka do společnosti největšího slovenského barda, jakého tato země měla čest potkat.
Sál smrti
Peter May
Přítelkyně mi odjela na několikaměsíční stáž do Číny, navíc v této době. Čím jiným tedy rozjet čtecí epopej, než právě třetím dílem Čínských thrillerů od Petera Maye, která ve dvou předchozích dílech byla skvělá, ale pokaždé jsem měl problém s tou neskutečně hysterickou Margaret, které bych v některých momentech nejraději dal pětník a poslal jí někam do Zimbabwe. V Sálu smrti to ostatně není jiné, leč toto je první díl, kterému jsem ve výsledku dal plných pět hvězd. Zaslouží si to. Margaret je Američanka na svém místě, Li s ní má svatou trpělivost. Na druhou stranu se perfektně doplňují a při každém vyšetřování jejich pracovní spojení dává absolutní smysl. Peter May tady nicméně nelenil a představil další globální téma. Veskrze velice zajímavé téma. Proto vlastně útočím s pětihvězdou. Myslel jsem si, že se o Číně něco dozvím a tak mi tu nastínil jeden oduševnělý názor na politiku jednoho dítěte, také jsem si užil epizodu z malé čínské restaurace u večeře, kterou by nechtěl zažít nikdo z nás a svojí přítelkyni v duchu politoval. Nakonec se ale námět přesunul z Pekingu do Šanghaje, u které postupem času zjistíte, že není úplně tak tradiční, jak by se mohla zdát. Celkově ale super, jen na ten Peking si holt budu muset počkat do dalšího dílu. Už teď se ale nemohu dočkat...
Stín Černého hvozdu
Míla Linc (p)
Mám tyhle středověká fantasy s lehkou, ale podstatnou, příměsí fantasy, hrozně rád. Míla Linc tu vytváří na první pohled nenápadný, ale průběhem času, pekelný epický námět, který nabízí všechno, co takové fantasy má mít. Dobré postavy (i když v případě této knihy je těch postav docela požehnaně na relativně malém prostoru), hutnou, místy i krutou, středověkou atmosféru a námět, který se ze začátku nezdá, ale v průběhu čtení se proměňuje, aby v závěru způsobil, že jsem měl problém nezapomenout se nadechnout a následně vydechnout. Jen škoda, že k závěru to vlivem postav bylo poněkud nepřehledné. Musel jsem knihu číst velice pomalu a důsledně, abych se v celém tom koloběhu dějin vyznal. Nakonec to ale jednoznačně stálo za to a já se nemohu dočkat dalších dílů.
Pelyněk. Díl 3
Daniel Tučka
Třetí díl s porovnáním s předchozími díly má asi nejlepší momenty z celkového příběhu. Navíc obsahuje i jeden poměrně výrazný posun v příběhu, který samotný svět dost vysvětluje a musím říct, že i tím autor u mě doslova zabodoval. Kde ale opět vnímám trošku problém, tak mnohdy v archaické mluvě psaného textu, který mi často nešel doslova přes pusu. Tím je ale celá série specifická a je třeba to přijmout, abyste si ji dokázali náležitě užít. Nicméně uznávám, jsem rád, že mám celou sérii za sebou. Není to výtka, jako spíš fakt, že ač je svět a děj nápaditý a originální, tak mnohdy se tato steampunk fantasy četla dost těžce a těžkopádně. I tak se jedná o neotřelý zážitek a čtyři hvězdy si rozhodně zaslouží.
Pelyněk. Díl 2
Daniel Tučka
Docela jsem se na druhý díl Pelyňku těšil. První díl totiž nastínil zajímavý svět vycházející z našeho, sem tam odkazující na nějaké historické reálie a s poměrně nápaditým nádechem páry 19. století. U postav to bylo složitější, ale alespoň se jim nedalo upřít, že jsou to regulérní lidí z masa a kostí a se svými klady i zápory. Navíc se příběh rozděluje na dvě části. První vypráví příběh Adelaide, druhá pak příběh Nicolase. Pěkně si po mapě tamního světa pocestují, ale je pravda, že jsou kapitoly, které jsou zbytečně natahované. Místy až neúnosně. Pak se ale dostanete do kapitoly, kde si přesně řeknete, že právě proto stojí tuto trilogii za to číst. Navíc bych řekl, že ve druhém díle je i o trochu více politiky, než by muselo být nezbytně nutné. Nakonec jsem ale musel uznat, že i když jsou delší (časově i pocitově) pasáže, pořád to svůj smysl, v celém kontextu pochopení onoho světa, má. Navíc akce je tu místy opravdu dost, takže co Vám budu povídat…moc jsem zvědavej, jak to s Nicolasem a Adelaide nakonec dopadne. Jen si říkám, vzhledem k jejich vlastnostem, že to klasický happyend nejspíš nebude. Ale třeba se pletu…
Jack, Pán stínů
Roger Zelazny
Musím se opakovat, ale znovu se jedná o nesmírně zajímavé fantasy, pod které se může hrdě hlásit Roger Zelazny. Opět je v tom námětu cítit obrovská epičnost, a to i přesto, že kniha má něco málo přes dvě stě stran. Na tak malém množství stran pro epické fantasy se ale rodí velice zajímavý námět, který je vlastně o pomstě stejně, jako například u Prokletého Dilvishe. Jen ale s tím rozdílem, že svět je daleko ponuřejší, tajuplnější, místy i dost surrealistický. Je hodně znát, že autor knihu napsal až po Tvorech světla a temnoty, kde se s představivostí sakra vyřádil. Dokonce i čtivost byla skvělá. jediné mínus knihy je snad jen její krátkost, protože mnoho setkání Jacka s kýmkoliv je takové hodně epizodické a čtenář má až pocit, že by se z těch setkání dalo vykřesat daleko víc. Takže za mě opět solidní, byť ne úplně pozitivně laděný, kousek od pana Zelaznyho.
Krev Donouhů
Meriwether Buchanan (p)
Pevná vazba knihy, která ve Strakách není úplně standardem, ale i úvodník v podobě vyprávění pana Pobudy, ve mně vyvolalo pocit, že Krev Donouhů je splněným snem mnohých, kteří v devadesátých letech (a mnohdy i dříve) pročítali sešity, ale i knihy starých dobrých westernovek, které se tu v časopisovém formátu vydávaly a vytvářely tak pro některé období radosti plné dobrodružných příběhů, ale i chlapské férovosti. Dokonce i samotný spisovatel z této doby vychází a musím říct, že jeho pseudonym je dobrý jazykový oříšek. A pravda, že to nekončí jen jeho pseudonymem, ale kolikrát i samotnými jmény postav, které se v příběhu objeví. V kostce se tak jedná o opravdu to, co si dovedete pod popiskem knížky představit. Western s fantasy nádechem, ve kterém ale jednoznačně převládá ten western a o fantasy, jako kdyby se to místy spíše otíralo. A to jak zbraněmi, akcí, ale občas i popisem okolí, ve kterém se příběh odehrává. Chvíli jsem přemýšlel, kam příběh situovat, přičemž Amerika je jasná volba. Pak ale autor přišel s něčím, co totálně rozstřelilo mojí představu o klasickém Divokém západu. Příběh čtivý rozhodně byl, ale měl jsem často problém s přílišným popisem prostředí. Stejně tak jsem se ztrácel i v samotných postavách a především jejich jménech, které jsem kolikrát měl problém byť jen vyslovit. Příběh je to ale jednoznačně zajímavý a i když jde o klasický western z nejklasičtějších, je ozvláštněn právě těmi fantasy prvky. Po přečtení jsem pak přemýšlel, jak výslednou knihu hodnotit a rozhodoval jsem se mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Jelikož ale k podobným příběhům nemám úplně vztah a tento kousek byl pro mě prvním westernovým zážitkem, plus podrobný popis a zmatenost v postavách, mě nakonec přesvědčilo jít právě ke třem hvězdám. Druhá podobná kniha ale zřejmě neexistuje.
Zahrada sirén
Vladimír Šlechta
Od mého prvního setkání s autorem (Šílený les) uběhla již nějaká doba. Nadšení se ve mně ale udrželo a já si tak pamatoval, že nesmím zapomenout zkusit i další autorovy knihy ze světa Krvavého pohraničí. No a jelikož jich celou řadu vydal ve Strakách, volba byla jasná. Proč nepokračovat trilogií Gordonova země...a výsledek? Spokojenost, absolutní. Pan Šlechta má dar popisovat příběh (hlavně popis akce je excelentní) a vyprávět ho v širším spektru. V podstatě vypráví příběh nehrdinů v hrdinném světě a během hrdinné, navíc i kronikářsky zapamatování hodné, době v rámci tamního fantasy světa. Navíc celý svět pojímá tak, že mnohdy zahrnuje i informace extra a přidává tak na epičnosti celému konceptu. Osobně bych možná uvítal víc ucelenější příběh, než sem tam povídkovou kapitolu ze světa Gordonovy země, ale v celkovém kontextu, když se nadchnete pro onen svět, to smysl vlastně má. Po přečtení jsem totiž okamžitě hrábnul po druhém díle. Jediné, co mě překvapuje je, že ač se v této knize odehrávají v podstatě dvě dějové linky a oblíbených postav je tu pomálu, tak zakončená dějová linka byla jenom jedna. Nedá se to tedy číst jako samostatná kniha, ale spíše jako celek trilogie.
Přiznání iluminátů
Jan Pohunek
Druhý díl s Ilumináty mě dost překvapil. Nejedná se totiž o samotný román, jako spíš o komplexní kombinaci opravdových přiznání iluminátů (což mě dle názvu mohlo trknout, že? :-)) a vyprávění, jak ilumináti pátrají po tom, kdo ty přiznání píše. Rozhodně hodně originální knížka, ale s humorem, u kterého ale podle mě má i Skynet co dělat, aby ten vtip pochopil. Je to takový high-tech humoristický kousek, u kterého musíte mít jak historický, tak kulturní přehled. A to minimálně na úrovni pana Pohunka, který je asi top ve svém oboru. Takže pro obyčejného čtenáře prakticky nereálné. Nicméně i tak uznávám, byl jsem fascinován nápadem a některé přiznání mě opravdu odrovnala. Užíval jsem si tak knihu jako takovou těžší formu relaxu. A berte to prosím v tomto případě jako pochvalu.
Epos o panáčkovi
Jaroslav Beznoska
Na brakový žánr docela těžce čitelné. Přišlo mi, jak kdyby se autor chtěl stylizovat v Kotletově stylu, ale zároveň být trochu osobitý. Jak jinak. Nicméně mi v knize chyběla patřičná drsnost, zábavnost a hlavně přehlednost. Přiznám se, že až po několika kapitolách mi došlo, že spisovatel píše příběh z pohledu dvou osob. Nedokázal jsem to ze začátku rozlišit a všiml jsem si ve zdejších komentářích, že jsem nebyl jediný. Jinak by ten námět špatný nebyl. Stačilo by ale, aby o sobě postavy více mluvily a hlavně, aby od sebe byly výrazněji odlišné. Takhle jsem měl co dělat, abych se v tom vyznal a právě ta nepřehlednost následně vyvolala určitý nechutenství, během kterého jsem se do knihy musel přemáhat. Škoda, myslím si, že Jaroslav Beznoska má na to psát čtivé romány. Tak snad příště...:-)
Předehra k Nadaci
Isaac Asimov
Isaac Asimov sérii o Nadaci měl absolutně promakanou. Sic zakončil bádání za bludnou Zemí v předchozí knize, jal se pokročit sérií tam, kde to vlastně všechno začalo. V době Hariho Seldona, který s celou tou psychohistorií přišel. Fascinující na této knize nicméně nebyl tolik její průběh, jako spíš to, jak ji měl propojenou se všemi knihami předešlými. V tu ránu se veškeré ty momenty knih předešlých začaly propojovat a dokázaly dovysvětlit něco, o čem se v předchozích dílech jen mluvilo. A i když je tento díl hodně filozoficky stavěný, stále se udržuje obrovský důraz na dobrodružství, které mě místy bavilo hodně a místy už ho možná trošku i hodně bylo. Na symbolický závěr kariéry legendárního spisovatele se nicméně hodně těším.
Nadace a Země
Isaac Asimov
Nadace a Země na mě dlouho po přečtení předchozího dílu nečekala. Jelikož s ní Isaac Asimov přímo navazuje na předchozí díl, tak jsem neměl důvod váhat. Jo, žít v roce 1984, tak si asi dva roky popláču, ale takhle to mám krásně po sobě v koronavirové době a nemůžu si to vynachválit. V úvodu autor uvedl, že předchozí díl měl takový úspěch, že si u něj nakladatel rovnou objednal další knihu. Musel to tedy mít dobře promyšlené. A to se také stalo. Touto knihou totiž pokračuje ryzí dobrodružství party kolem Trevíze a v tomto případě cestují z planety na planetu, aby našli bájnou Zemi. Ten námět mě vysloveně uchvátil stejně tak, jako když mě tenkrát uchvátil seriál Hvězdná brána, jehož myšlenka cestování na jiné světy byla obdobná. Autor si s cestou vysloveně vyhrál a každá z planet měla nějaké to specifikum, kvůli kterému jsem se nemohl odtrhnout od čtení. Nadšení se mě drželo až do závěrečných stránek, které Isaac zakončil tak, jak se sluší a patří. S filozofickým nadhledem, ale realisticky tak, aby čtenáře nezklamal.
Taromancie
Charles Dobzynski
Vypadá to jako sebemrskačství, jít si číst knihu, která je tady v černých číslech, ale pořád mě lákal žánr sci-fi, utopie a také fakt, že se jedná o knihu z edice Omnia, na které v knihobudce rád narážím, a která mě již nejednoukrát překvapila kvalitní knihou. Výsledek je ale dle očekávání. Přitom námět není vůbec špatný. Autor je ale zjevně blázen (nemá problém z knihy udělat v jedné kapitole uživatelskou příručku) a především je znát i to, že se jedná spíše o básníka. Jeho náhled na utopii má plno zajímavých myšlenek, ale čte se neuvěřitelně těžce. Autor, dle svého básnického střeva, zbytečně moc rozepisuje něco, co rozepisovat není potřeba a románově to podle mě ani nejde. V podstatě se hrozně těžko dostává k příběhu, který je popisován tak, že je obrazně popsáno všechno kolem, ale prakticky jste jako čtenář úplně jaloví, protože nevíte, kde a čí jste. Tak těžce čitelnou knihu jsem nezažil a mám pocit, že jediný, kdo ji opravdu přečetl, tak je autor závěrečného slova v knize, který nad románem bádal a podle mě vybádal velkou černou díru.
Pán ohně
Peter May
Mám za sebou trilogii z ostrova Lewis, příběh z ostrova Entry a nyní už i první díl Čínských thrillerů a musím říct, že ačkoliv jsem se prvního dílu bál, tak jsem vlastně byl absolutně spokojený. Příjemné překvapení totiž přišlo se samotným příběhem, který se ze začátku tváří jako detektivka, ale postupem času se z něj stane hodně slušnej eko-thriller, který obzvlášť v závěru krásně burcuje. Je teda pravda, že těmi detaily milostné linky mezi americkou lékařkou a čínským lékařem jsme mohli být ušetřeni, ale zase to má patrně dost zásadní vliv na další díly, takže i když autorovy kvůli tomu jednu hvězdičku odpustím, pořád si u mě udrží hodně slušnou čtyřhvězdičkovou nálož. Když už jsme ale u těch dalších dílů, tak by mě zajímalo, zdali autor tuto knihu původně zamýšlel jako první díl z nyní šesti vydaných. Nedokážu si totiž vůbec představit, jak na ten námět druhým dílem naváže...ale nemůžu se dočkat, až se do něj pustím. Ty čínské reálie mě totiž hodně baví a to i díky tomu, že jsem Peking naštívil a tak si každý park googlím a zkoumám, co v Pekingu ještě stojí za navštívení.
Lehké fantastično
Terry Pratchett
Říkal jsem si, že první díl ze Zeměplochy bude takový úvodník, a že se třeba opravdový příběh Mrakoplaše se Sedmikvítkem rozjede až v nadcházejících knihách. Po prvním díle, který mě neoslnil, jsem se tak nevzdával a říkal si, že v tom zkusím pokračovat dál a uvidím, čím mě autor překvapí tentokrát. Nakonec musím říct, že Terry má neuvěřitelnou představivost. Dokáže psát o naprostých nesmyslech a dávat tomu absolutní váhu. Chvíli jsem měl opravdu co dělat, abych se v příběhu vůbec vyznal. Spisovatel se totiž dokáže poměrně snadno zahloubat do, za jiných okolností, bezvýznamných situací a svým osobitým sarkasmem tomu přidávat osobitý humor. I po druhé knize ale u mě stále bez výraznějšího zájmu.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Není magický realismus jako magický realismus. Můžete být nadšení u Murakamiho abstraktních příběhů, ale může Vás děsně nebavit například tato kniha, která je zároveň stěžejním dílem samotného autora a údajně jeden z nejzásadnějších představitelů onoho magického realismu vůbec. Pokud bych začal pozitivem, tak musím říct, že psaná forma jistou formu rozhodně má. Autor ale v tomto případě čtenářovi neusnadnil vůbec nic. První stránkou rozjede nekonečná série vět, která nebere konce a neusnadní to ani absence kapitol. Autor se ujme vyprávění příběhu jednoho snad z tisíce postav, které se v knize objeví a jakmile rozjede vyprávění, tak ho různými vedlejšími linkami rozvětví na nekonečný příběh. Přirovnal bych to asi k situaci, jako když mi máma jednou vyprávěla pád skleničky ze skříně, která se dá popsat jednou větou, ale máma popisovala pád skleničky asi dvacet minut a k tomu zahrnula vše v okolí skleničky, co se dělo, včetně pohybu vzduchu, který zapříčinil ten pád takový, jaký vlastně byl. Autor se v tomhle příběhovém větvení vysloveně vyžívá a psaní rodokmenu tu v tomto případě není doporučení, ale nutností, jinak se v tom ztratíte hned po několika stránkách. Určité kouzlo ale kniha ve své těžkosti má. Vypráví o tehdejším vnímaní světa, o lidských vlastnostech, o Kolumbii, o válce, o smutku a samotě…vlastně je to hodně depresivní vyprávění, ale je to to všechno, co je v nás a málokdo tomu dokáže otevřít dveře tak, jako autor. Škoda ale, že jsem měl co dělat, abych při čtení této knihy neupadl do kómatu z toho množství…všeho...co tato kniha nabízí.
Ostrov
Sigríður Hagalín Björnsdóttir
Knihu jsem si zvolil už jen z lásky k Islandu, když jsem na obalu zahlédl islandskou autorku. Ani z obsahu jsem ale pořádně nedokázal vyčíst, oč se bude jednat. Mile mě ale překvapilo, že se vlastně jedná o dystopii na téma, co se stane, když na celém světě vypadne elektřina plus si k tomu připočtete, že se kniha odehrává na Islandu, kde izolace od okolního světa je první bod, který Vám vytane na mysl. Škoda ale, že kniha neklade vůbec žádný důraz na příběh a spíše útržkovitě vypráví situace z ostrova, co se kde děje. A to jak z pohledu politického, novinářského, tak osobního spektra v rámci několika konkrétních osob. Chvílemi na mě kniha psanou formou působila až strojeně. Ke konci jsem si ale začal uvědomovat, že po psychologické stránce se jedná o brilantní výpověď lidského pokolení. Zvláštní, ale důmyslná jednohubka, která si určitě zaslouží pozornost.
