Marbo komentáře u knih
Velice užitečná publikace,který výborným způsobem vyvažuje oficiální historiografii KSČ.
Bakelitová rodinná sága. Ruge umně vykreslil soužití lidí, přičemž šikovně využívá náhledu na jisté situace z vícero perspektiv - dík tomu kniha nepůsobí černobíle.
Což o to, námět je to hezký. Nejsilnější částí knihy jsou pasáže o reakci společnosti na přelomovou událost - až mrazivě přesné, až mrazivě nadčasové, celkem povedené je i ztvárnění tajných služeb.
Problém jsem měl s "milostnou" a vztahovou linkou, v dlouhých souvětích plných vaty jsem se ztrácel a musel jsem se nutit, abych nepřeskakoval.
Útlá knížečka, která toho v sobě příliš nemá. Čistě formálně - typický Kerouac, který jakoby si během cestování odskočil do Bretaně. Pár hezkých momentů, nic víc, nic míň.
Třídní boj je hovno proti soudružským vztahům.
Název opravdu trefný, informace zajímavé ( množství citací přímých účastníků ) - co více si přát ?
Pro zajímavost - srovnání osobních vztahů, atmosféry či řešení sporů za Lenina x Stalina jasně dokládá jedno. Byl to báťuška, kdo revoluci pohřbil ( a s ní de facto celou Bolševickou gardu ). Plejádu větších či menších gangsterů v čele SSSR na chvíli zastavil až Gorbačov.
Vyčerpávající pojednání o závěrečné fázi bojů druhé světové války.
Hezké a překvapivě výstižné, neboť Hornby opravdu dobře vystihl pocity dítěte, kterému chybí jeden z rodičů ( a nejen to ). K tomu si přičtěte opravdu povedený suchý britský humor a výsledkem je opravdu povedená oddychovka, která však místy donutí zastavit se a zamyšleně se dojmout.
Hornbyho prózy mám rád. Je to pravda poněkud nerudné a neurotické čtení, ale celkem výstižné a vtipné. Vztahy do jisté míry znamenají popření sebe sama, kus svého já je nutno obětovat, omezit své pohodlí. Všechny moje lásky je příběh člověka, pro kterého je to o krapet těžší než pro většinu z nás.
Kniha nabízí ty nejzákladnější informace o vybraných generálech společně s základním popisem bojových operací. Nic víc, nic míň.
Relativně velký počet tiskařských chyb zamrzí ( byť za 69 kč, co bych chtěl ).
Protože jsem zatím četl víceméně pouze paměti sovětských velitelů, rozhodl jsem se nakouknout pod pokličku i z druhé strany.
Velice rozporuplné dílo. Kesserling je produktem německého militarismu, jako nacistu bych jej neoznačil. Ale tyhle dvě věci kráčely když ne spolu, tak těsně vedle sebe. A z čtení memoárů polního maršála mi zůstala v ústech pachuť, tvrzení o nevědomosti armádních špiček o plánování války proti ČSR a Polsku, obviňování Beneše a ČSR z plánů o rozpoutání války, označování italských partyzánů jakožto banditů ( "opojených cizáckou komunistickou ideologií" ) a s tím spojené helo 10:1. S tím ze svých pozic souhlasit nemohu. A k tomu některé přinejmenším sporné údaje např. o ČS opevnění, které by dle Kesserlinga Luftwaffe rozmetala ( přičemž praxe byla úplně jiná, viz boje na Ostravsku v dubnu 1945 ). Kde se autor drží jen popisu válečných operací a perspektiv německého velení, tam mu není co vytknout.
Problém mám též s knihou jako takovou - těch šotků a překlepů bylo až moc.
Asi nebyl dobrý nápad číst to hned po Zlatém teleti. Ne že by Dvanáct Křesel byla špatná kniha, jen srovnání s "pokračováním" vyznívá bolestivě - méně uhlazené, víc společensky angažované. A násilný závěr mne také nenadchnul. Přesto však svou hlavní úlohu kniha plní skvěle - smíchu jsem se neubránil.
Po opětovném přečtením si dovolím přidat komentář a bohužel i upravit ( srazit ) hodnocení. Jedná se o klasické memoáry vojevůdce, přičemž největší pozornost je logicky věnována VVV. Co mi však vadí je - 1. ani zmínka o čistkách v armádě během druhé poloviny 30. let ( přitom některá jména zazní, namátkou Uborevič ). 2. s tím související zmínky o J.V. Stalinovi. Ani slůvku kritiky. Vyložené chvalozpěvy také ne, ale že byl Stalin vojenský diletant je fakt. 3. Nesedí mi čísla ( techniky, poměry sil...)
Venku jsou zrovna vedra, co může být lepšího než zapadnout někam do stínu u vodní plochy a číst si o zemi, kde panuje klima obdobného rázu.
Kuba a Castro, pro mně velice silná slova, lákavá a přes všechnu snahu stále spíš neznámá. Po této knize jsem tedy šáhl s radostí. Kniha je psána začátkem šedesátých let, kdy Castro byl v podstatě na začátku a myslím, že se autorovi podařilo dobře zachytit nadšení a elán revolučních Kubánců. Bohužel však kniha nic jiného nenabízí, je to dítě své doby.
Poslední díl trilogie zdolán. Co napsat - třetí díl je skvěle napsán a děj hezky graduje, A.N.T. z postav ždímá tolik, že se nejde ubránit srovnání s naprostou špičkou klasického ruského realismu ( Vojna a Mír/Karamazovi ) a dokonce toto srovnání není pro Křížovou cestu bolestné. K tomu přispívá též autorova osobnost - zástupce inteligence, prošel první světovou válkou, emigrací i sovětským ruskem - tyto všechny podněty a znalost reálií (lidí ), přispívají k tomu, že je román uvěřitelný.
Přesto mám i k třetímu dílu výtku, tentokráte se jedná o mírnou politickou prostituci autorovu. Já sice chápu, že jinak to tehdy napsat nešlo, přesto unylé chvalozpěvy na Stalina kalí jinak velice příznivý dojem.
Druhý díl je za mnou a musím být zlý, ač nerad. Během čtení se mi zdálo, že se snad Alexej Tolstoj snaží o jakousi rudou verzi Vojny a Míru. Uvedu příklad - kniha místy připomínala zvláštní panoptikum, kde se jeden za druhým co chvíli objevují známé historické postavy, které v tradičně hojných ruských počtech proletí dějem. Pocit uvěřitelnosti je pryč, což je škoda, protože stále je zde plno pasáží, které by byla škoda nečíst.
První díl trilogie je za mnou a jsem opravdu zvědavý, jak to bude dál. Kolega pode mnou ( zipporah ) učinil srovnání s Jak se kalila ocel, což je sice tématicky správně, jinak si ovšem myslím, že toto srovnání pokulhává - hrdinové a hrdinky KC jsou totiž součástí inteligence a nikoli dělnictva. K tomu patří obavy, kolísání a jistá zahleděnost. Spíš mi to zatím lehce připomíná Živaga.
Soubor statí a článků jednoho z legendárních velitelů Rudé armády je ideální studijní materiál ku studiu občanské války. Klíčové však jsou pasáže o poválečné výstavbě RA, přičemž nemohu nezmínit perličku v podobě úvahy o roli jezdectva v budoucí válce, Buďonnyj by měl radost.
Jinak se jedná o klasickou marxleninskou publikaci.
Klub sebevrahů by se dal shrnout takto - tolik skvělých námětů a tolik zmařených šancí. Stevenson měl talent vytvořit zajímavou zápletku, o tom žádná, jen to provedení pokulhává - pointu povídek mnohdy člověk tuší od počátku.
Ukázková propaganda. Snad jediné, co může zaujmout je relativní bezprostřednost - kniha vyšla v únoru 1949, což obnáší například nezamlčování role R. Slanského.
Těžko hodnotit, byl jsem v pokušení se obejít bez hvězdiček, nakonec však volím střední cestu. Proč ? Tento soubor nejrůznějších Palackého projevů, statí, článků je totiž stejně rozporuplný, jako jeho tvůrce, navíc někde zapracoval i zub času, některé témata již jen těžko někoho osloví - ranné fáze národního obrození, pravopisné třenice a podobná témata jsou již spíš historickou kuriozitou. Mne na knize nejvíce zaujaly pasáže věnující se politice - Idea státu Rakouského, popis politických tahanic mezi staro a mladočechy a pozdní Palackého práce. Část knihy věnované Palackému - historikovi, jsem s klidným srdcem přeskočil, neb stati v ní uvedené jsou součástí Palackého Dějin a ty pročítám poměrně často.
Závěrem - toho pána z tisíci koruny je nutno číst, zaslouží si to.