Margherita_N komentáře u knih
(SPOILER) Moc hezky napsané. Ač jsem v Karviné, a dokonce ani v Ostravě nikdy nebyla, dokázala jsem se vcítit do prostého myšlení a životních podmínek Barbory a jejích souputnic v drsném životě, protože z podobně prostého prostředí pochází moji rodiče a sama jsem vyrostla na vesnici, z níž jako by vypadly promluvy hlavních postav, ač zeměpisně jde o opačný konec země. Země… To je velké téma poslední části knihy, kde jsou vlastně její hranice, když nikdy neexistovaly a teď někde být musí. Hlavně aby si každý zabral co největší území s doly a železnicí. Příběh Barbory a jejích tří dcer, s nimiž zůstala po tragédii v dole sama, mě chytl a těším se na další díl, ačkoli už bez Barbory, nerudné, ale přirozeně autoritativní hlavy rodiny. Její místo teď patrně převezme Barka.
Tahle kniha ve vás zanechá zneklidňující pocit - jak jsem si mohla doteď myslet, že lidé jsou se svou rozumovou a technickou vyspělostí předurčeni vládnout zemi napořád? Trifidi jsou velmi působivý postapokalyptický příběh, nemůžu nic vytknout. Kam se hrabou všechny chodící mrtvoly a natahované zfilmované služebnice. Jakmile rostlinky zachrastí listy a vyzývavě se postaví před váš plot, jde z toho pořádná hrůza.
Pýchu a předsudek jsem doteď nečetla, protože jsem měla předsudek :) Myslela jsem, že to bude samé och, ách a nešťastná láska. A ono to bylo svižné, vtipné, a dokonce ironicky psané! Elizabeth byla na svoji dobu velmi moderně smýšlející děvče a leccos bych si z její povahy přála sama mít, takový přístup se hodí v každé době. A pan Darcy a jeho předsudky o tom, koho by si měl a neměl vzít... No, tak to byla momentálně taky rána do živého, není to pouze dobová záležitost. Vůbec je tenhle román velmi nadčasový, ač je přirozeně ukotven v jiné době. -SPOILER- Proč ale na konci autorka tak odbyla svatbu? Celou dobu se na ni těším, a pak se dozvím "jo a vzali se a měli se fajn".
Je za tím vidět tolik práce, rešerší, tak upřímný vztah ke Karvinsku. A při tom jde o přirozeně napsaný příběh, kdy i já, které jsou ta místa velmi vzdálená, prožívám životy postav měnící se na pozadí velkých událostí dvacátých, třicátých a čtyřicátých let. Všichni si jen chtějí žít své obyčejné životy, jenže je žijí v národnostně smíšeném prostředí, na křehkých hranicích, o kterých pořád někdo svrchu rozhoduje, a v době, která jim bere příbytky i rodiny. Už tu není žádná Barbora, která se na počátku prvního dílu vydala na solnou pouť a následně kvůli tomu přišla o muže i jediného syna.
Teď příběh táhnou její dcery, vnučky a vnukové. Dcerami jsou zpupná Fanka, která od sotva přežívající rodiny utekla a těsně před matčinou smrtí se zase objevila na prahu, nová matka rodu Barka a kamsi s manželem odstěhovaná Žofka, o které nevíme téměř nic. Fanka se ze strastiplného pobytu ve Lvově vrátila s nevlastní dcerou, Barka má pět dětí, z nich nejnadanější, ale životem zklamaná Ženka dostává v románu nejvíc prostoru. Román celkově táhnou hlavně ženské hrdinky a jejich obětavost - vychovávají vlastní i nevlastní děti, pomáhají druhým, i když při tom riskují vlastní životy.
Je to moc dobré počtení, těším se, jak autorka zpracuje poválečnou dobu, padesátá a šedesátá léta.
Tohle je tak dokonalý béčko! A ze začátku klidně i áčko! Je to ale pěkně zákeřný, rozehrát prostředí a společnost, který musíte milovat, a pak to poslat tak brzo a takovým způsobem do háje, kam se hrabe Hra o trůny s "nečekanou" zradou ke konci prvního dílu. Tobiáš je brutálně vtipnej (ano, tady slovo brutálně opravdu sedí), přiznám se, že ta gangsterková série v poslední třetině (Tobiáš na útěku) mě bavila už míň, tam už to fakt trochu balancovalo na hraně. Ale jsem samozřejmě strašně zvědavá, jak se mu povede dát znovu dohromady společenství, ke kterýmu nikdy nepřestal patřit, a jak zakroutí krkem těm dvěma pitomcům (teda to asi ne, těm by mohl kroutit krkem celej den a nic by se jim nestalo - ale víte, jak to myslím, prostě jak je zmasakruje).
(SPOILER) Jé, tohle bylo hezký. Po strašně moc letech jsem četla knížku pro holky a bylo to tak oddechový! Anna je sirotek se zrzavými vlasy, velkou fantazií a rychlou pusou a omylem si ji adoptují sourozenci ze statku, kteří nikdy nezaložili vlastní rodiny. Ze začátku, jako jedenáctiletá, byla teda Anna s těma svýma moudrýma řečma neskutečně teatrální až protivná, ale vyrostla z toho. Líbí se mi, že je to vlastně mravokárný, ale tak přirozeně, neměla jsem pocit, že mě spisovatelka vychovává, jen postrkuje k zamyšlení díky úplně obyčejným příhodám. Anna je samozřejmě přes nějaký srandovní průšvihy vzor ctižádosti, pořád čte a hodně se učí, ale přitom miluje běhání venku, vůni květin a zurčení potoka. Prostě kdo by ji neměl rád, že jo :)
Takovej ten styl, kterej má z novějších autorů pan Boček - co věta, to perla. Nejvtipnější z celé party, která se sejde na hausbótu a následně u dědečka na venkově, je právě tenhle senior a jeho džiu-džitsu a následné předstírání šílenství před otravnou tetou Kateřinou, aby ji dostal ze své blízkosti, což mu poradil Saturnin. Super čtení, když si chcete zvednout náladu.
(SPOILER) Na mě jsou knížky paní Mornštajnové moc emočně vyhrocený. Hana a její rodina byly stíhané příšernými ranami osudu, stejně tak tady Bohdana, respektive její rodiče a sestra, o které neměla ponětí. Je to dobře napsané, vzbuzuje to soucit a nepříjemně se to dotýká lidské duše, ale je to hodně na sílu. Nestačí, že se stane vražda, že jedna z tet je postižená, druhá se zabije jídlem, strýc se opakovaně pokouší o sebevraždu a otec se svou neschopností vyrovnat se se životem je samostatná kapitola... Bohdana musí být ještě němá. To je snad na jednoho až moc depky. A ten useknutej konec mě pěkně štve.
Betty, úžasná sebeironická Betty. Zakřiknutá holka z velký městský rodiny, která v osmnácti potká chlapce a ten si ji hned odvede do hor na slepičí farmu. Mnohé jejich příhody mi připomínaly to, co mi vyprávěla moje maminka o svých začátcích s tátovou rodinou, ač teda jejich hospodářství bylo velkofarmě vzdálené. Betty v odříznutých končinách nad valchou s prádlem a petrolejkou trochu prošustrovala mládí, ale jak vím z knihy Co život dal a vzal, ona si to pak vynahradí, až ji vejce definitivně dožerou. Paní Kettlová, to byl typ, který z venkova, odkud sama pocházím, znám. Dnešního čtenáře ale zaskočí, jak nekorektně o Kettlovic rodině Betty psala:
"Pak tam měli Elwina Kettla, což byl technický génius s dlouhými mastnými vlasy, který očividně nikdy nechodil do školy, ačkoliv mu bylo už patnáct, a veškerý čas trávil rozebíráním a sestavováním ohavných starých aut, a ,taťku Kettla’, kterého Bob velice vhodně vystihl jako ,lenocha a šišlavého zkurvysyna’. Zbytek Kettlů byl nedůvtipný, nevzdělaný, nepokrokový a nedůležitý."
Myslím, že si k nim nicméně později našla trochu lepší vztah. Přiznání paní Kettlové o tom, jak byla sama před svatbou upravená a čistotná, ale pak se rozhodla zachovat manželství, když zjistila, že s taťkovými návyky nehne, mě skoro dojalo.
Knížku hodně doporučuju, když se potřebujete tak nějak zlehka a z výšky podívat na vlastní problémy. Tu navazující, Co život dal a vzal, mám ale radši. Asi proto, že je tam méně slepic.
(SPOILER) Všechno a všichni patří všem, emoce jsou nežádoucí, lidé se stali jednou velkou masou, jejíž vývoj a množení řídí vědci v laboratoři - na pásu, po celých řadách a v přesně stanovených kategoriích. Je potřeba být produktivní. Svět je pro všechny tyhle civilizované lidi krásný, protože musí být, vlastní uvažování si zachovávají pouze nikým neovlivnění a přirozeně se rozmnožující divoši v rezervacích, kam civilizace nedošla. Jednou se tyto dva světy setkají a pak to křísne. Je docela neuvěřitelné, že knížka už je skoro sto let stará, působí jako současná vize nedaleké budoucnosti a zároveň reflexe nedávné socialistické minulosti. Doporučuju.
Zase jedna propracovaná zápletka, kdy se do případu nakonec namočí více pasažérů výletní lodi, než by jeden čekal. Pokud v poirotovkách skupina lidí cestuje, nebývají to zkrátka běžní pasažéři, kteří by se viděli poprvé. I tentokrát jsou ve hře peníze, láska, manželství - a i tentokrát musí vrah dodatečně domýšlet už trochu překombinovaný plán, protože by ho někdo mohl nečekaně usvědčit. Takže když loď dopluje do přístavu, vynášení mrtvol zabere dost času...
Při čtení tohohle románu jsem zažila hodně pocitů. Ale okamžiky souznění s autorem a vděčnosti za tak dobře napsanej text vždycky přehlušil pronikavý pocit, že není normální, aby někdo zneužíval svého dobrého spisovatelského postavení a talentu a ventiloval intimní záležitosti někoho, kdo s ním dávno nechce mít nic společného. Chodili spolu, ona byla moc mladá, ještě nevěděla, co chce, jestli vůbec něco chce, a pokud jo, že je třeba na tom pracovat; jemu bylo třicet až pětatřicet a žil trochu jako student, kterej je na ní citově závislej, čímž jí to neusnadňoval.
Ona se na konci vyjádřila podobně, jak jsem to cítila já - být spisovatel je pro holku nejdřív sexy, obdivujete ho, jakej má rozhled, do jak vybrané společnosti patří. Ale pak nastanou všední dny, kdy - a tady se dostávám do roviny dohadů, toho, co ho hlavně shazovalo v mých očích - on je schopnej s ní na půl roku jet na Erasmus, aby jí tam dýchal na záda. A pak odjet do Bratislavy a tam žít na sídlištní ubytovně, přičemž účelem je psaní v rámci literárního stipendia, které se od začátku nedaří. To prostě už sexy není, navíc pro takovou mladou kočku, jak Ninu od začátku prezentuje. Nemluvě o bydlení v průchozí kuchyni ve sdíleném bytě, ale to už do toho moc projektuju to, co by vadilo mně.
Stačí si přečíst scénu, ve které Jan leží na zemi a hystericky brečí - tohle by mělo stát v anotaci, protože to je přesně celá tahle kniha. Chodil jsem s krásnou holkou, protože chytrej jsem sám dost, tak nic jinýho nepotřebuju - a ona se se mnou rozešla. A protože jsem talentovanej spisovatel a pracuju v dobrém nakladatelství, tak jí to vrátím tím, že o ní napíšu čtyři sta stran, kde vylíčím intimní detaily našeho vztahu včetně sexu. Bude z toho literární událost, všichni si to přečtou a budou aspoň vědět, že jsme spolu chodili, když už spolu nemůžeme chodit dál. Pardon, ale to je jen intelektuálnější forma toho, jak se pomstít bývalce zveřejněním její korespondence a soukromých fotek na internetu.
Ano, je to skvěle napsané, tolik odkazů na jiné texty, tolik zajímavých myšlenek, četla jsem to s připravenými lepicími papírky a dělala si záložky. Ale jakmile se znovu vynořila osobní rovina, bylo mi trochu blivno. Vrcholem egoismu tu není kapitola s rozhovorem autora se sebou samým, ale ta, která je psaná jakoby Nininou rukou - jenže ji napsal sám autor.
Pan Boček je zase v nejlepší formě. Jako vždycky. Nechápu, kam na ty hlášky chodí, zase je to strašně vtipný od začátku do konce, a ač se pořád strefuje do stejných povahových rysů asi pěti postav, dokáže si z nich dělat srandu tak, že to nenudí. Aristokratka Marie je teda strašně drsná vůči svojí matce, pokud je někdy vysmívání se malinko za hranou, tak je to právě vůči Vivien, které nebylo shůry dáno. Ženicha si nicméně Marie vybrala velmi uvážlivě (to je taky tak úžasně lidský, jak se nemohla rozhodnout a čekala, až to vyhnije...). Mrzí mě, že by tohle měl být poslední díl, já bych to četla pořád dál.
(SPOILER) Přečteno po letech znovu v rámci zevrubného seznamování se se Sherlockem Holmesem. Pes baskervillský je moc hezká detektivka, která začíná tím, že za slavným detektivem Holmesem a dr. Watsonem přijde jiný doktor, jménem Mortimer. Svěří se jim se záhadnou smrtí svého pacienta, sira Charlese Baskervilla. Doktor žije stejně jako Baskervillové na blatech a ta jsou určující pro atmosféru celé knihy, právě kolem ponurých vřesovišť se všechno odehrává. Sir Charles se smrti obával, strašila ho rodinná kletba, která prý po desetiletí pronásleduje Baskervilly, protože jeden z nich Hugo v osmnáctém století unesl místní dívku a uvěznil ji ve svém sídle. Té se povedlo utéct, ale pronásledovaná opilým Hugem únavou na útěku zemřela. Hugo Baskerville, který podle svého prohlášení zaprodal svou duši temným silám, aby ji našel, ležel vedle ní, když ho našli, trhán velkým černým psem. Když Mortimerův pacient Charles skutečně podivně zemře a dědicem panství je prohlášen příbuzný z Kanady, vypraví se Holmes s Watsonem do vřesovišť a přichází na kloub zamotanému příběhu. Odkrývají tajemství služebné a jejího bratra a mazaně narafičí past na podezřelého, aby zjistili, jak to s tím psem je. Málem při tom obětují dalšího Baskervilla.
(SPOILER) Pan Boček a jeho ostrovtip jsou zpátky. Z předchozího dílu jsem až tak nadšená nebyla, ale tohle mě zase rozsekalo. Marie je neposkvrněná jakoukoli světskou radostí (v devatenácti letech se bojí make-upu a nikdy ji nenapadlo nic takového vyzkoušet), ale přesto bez mrknutí oka lže nizozemské královně a krade velké peníze vlastnímu otci. Protože k nizozemské královně na audienci přece nepůjde v obnošených šatech, takže je potřeba nakoupit něco málo pro celou delegaci v Pařížské. Paní Tichá, pozvaná do královského paláce v Haagu jako kurátorka Rembrandtova obrazu, to zase zabila.
Dalšího směřování příběhu se ale upřímně trochu obávám, Mariin neuvěřitelný úspěch nesoucí okamžitě velké peníze spolu s tím, že je z ní teď i mezinárodní hvězda, mi spolu se stylem humoru začíná malinko připomínat sérii Mládí v hajzlu - a takhle fakt nechceš, aby tahle série dopadla. Na konci jsem se ale fakt pousmála - Marie neví co dřív, protože se o ni uchází krásnej a pohádkově bohatej holandskej synek místní honorace, ale taky jeden českej šlechtic, kterej ale momentálně vypadá trochu zchudle. Jo, Marie, to jsou příběhy, který píše sám život. Jsem zvědavá na Mariinu volbu, na Aristokratku pod palbou lásky, a upřímně nepreferuju ani jednoho, jen mě zajímá, jak to pak Boček rozsekne.
(SPOILER) Tohle byla pro moji roztěkanou mysl výzva. Šest příběhů, každý psaný jiným stylem, dokonce v jiném žánru, navíc rozdělené na části rozházené v knize na různá místa. A spousta informací a apelů, které jsou příběhům společné, ač se každý odehrává jindy, jinde, jinak. Všechny jsou o moci, o slabších a silnějších. Ale o tom je každý život a vůbec všechno, že. Nikdy jsem nic podobnýho nečetla a je to skvěle napsaný. Těším se, až se kouknu na film, přestože si nedovedu představit, že tohle někdo vtěsnal do dvou hodin.
U tichomořského deníku Adama Ewinga jsem trochu trpěla, přestože ostrovy v jižním Pacifiku dávno toužím navštívit. První část o kolonizaci, zavádění křesťanství a Maorech mě prostě moc nebrala, možná to bylo tou dobou a celkovou archaičností vyprávění. Nicméně když se druhou polovinou uzavírala celá kniha, užila jsem si to podstatně víc - tu napínavou akci, kdy Adam prozřel, že doktor, který ho měl zachraňovat před smrtí způsobenou cizím parazitem, to asi nemá v hlavě v pořádku.
Dopisy ze Zedelghemu, tedy druhý příběh - Vyprávění bohémského hudebníka Roberta Frobishera jsem hltala a myslela na to, že bych chtěla umět taky takhle psát, lehce, ironicky, bezstarostně. Hodit na papír něco tak upřímného, bez servítek. Jestli něco povzbudilo můj zadupanej dětskej sen napsat knihu, byl to Robert a jeho sebevědomá nadřazenost nad svým chlebodárcem, jeho manželkou, kterou svede, a dcerou, kterou by svést chtěl. Je to takovej ten hrdina mojí puberty typu Ryana Philippa ve Velmi nebezpečných známostech, a taky podobně dopadne.
První záhada Luisy Reyové, to je thriller ze 70. let. Americká novinářka Luisa se setkává s britským fyzikem Rufusem Sixsmithem, kterej jí věnuje dopisy, co mu ve 30. letech psal Robert Frobisher. Luisa se rozhodne vytvořit reportáž o energetické společnosti a jejím reaktoru, kterej fyzik kritizuje. Pustila se tím ale na tenkej led, hodně lidí ze společnosti umřelo a ona měla na kahánku. Je to thrillerová akce od začátku do konce, až Luisa získá Sixsmithovu zprávu s pomocí zabijáka napojeného na tu energetickou společnost, no a víc psát nebudu.
Hrůzostrašná muka Timothyho Cavendishe - měla jsem fakt svíravej pocit z toho, co ho k absurditě bytí v domově důchodců dohnalo. Bankrot, věřitelé, dluhy... Hrozný. Nicméně když ho brácha šoupne do důchoďáku s ošetřovatelkami připomínajícími totalitní diktátorky, je to vlastně sranda. I když nebohého Timothyho celou dobu mele institucionální soukolí, kterému se bez svého vědomí upsal navěky. A ten akční "prison break" stojí za to.
Orison Sonmi~451 - Sci-fi je pro moji, jak už jsem zmiňovala roztěkanou, mysl většinou příliš. Jde o dystopickou budoucnost a dívku Sonmi~451, která má jediný úkol - sloužit jako "servant" v rychlém občerstvení. Je něco jako robot, ale je to holka, jen to v ní potlačili. Odehrává se to kdesi v dnešní Koreji a Japonsku, Sonmi se jako ostatní servanti živí Mýdlem a maká 19 hodin denně. Jenže se jí v hlavince něco probudí a začíná se chovat normálně lidsky. A tak zdrhá na univerzitu, snaží se tam vzdělávat a přichází na to, kdo tenhle svět vlastně řídí, vyrábí servanty a tak. A hlavně jak se vyrábí to jejich Mýdlo, který servanti musí jíst. To je pěkně nechutný. Vysloužilcům milá Korporatokracie naslibuje Ráj na Havaji, a přitom... Přáním Sonmi~451 je dokoukat autobiografický film Timothyho Cavendishe, to je ten, co utekl z domova důchodců.
Slooshův brod, to je apokalyptická budoucnost a Zachry je jeden z mála přeživších lidí po Pádu. Žije primitivně a vypráví, jak se v mládí osudově setkal s Meronym, dívkou, kterou jednoho dne u něj v Údolí vysadila loď Jasnozřivých, kteří patřili ke zbytkům civilizovaných lidí. Líbil se mi jejich společný výstup na Mauna Kea, méně už to, jak ho při tom naváděl ďábel. Do příběhu zasahuje i Sonmi - na jakémsi přístroji tu přehrávají její výslech.
Díky za tyhle detektivky, který vám proženou šedé buňky, jak říká Poirot! Má to švih a spád a můžete si být jistí, že dokud vás Agatha pár knížkami nevycvičí, nikdy vraha dopředu neodhalíte. Natož abyste zrekonstruovali situaci tak jako monsieur Poirot. Spíš si budete připadat jako natvrdlý Hastings a detektivovy dobrácké rady si budete brát zahanbeně k srdci. Někdy se malinko ztrácím ve jménech a vztazích, tím spíš, jak se blíží závěr, kde se všechno desetkrát převrací - kdo kde byl nebo nebyl, kdo je s kým spřízněn, kdo s kým peče, kdo má jaký původ. To se odhaluje postupně a je to dobré vodítko k pachateli. Záhada na zámku Styles je dobrá detektivka na víkendové odpoledne, s těmi mám spojenou i seriálovou podobu. Musím ale říct, že knižního Poirota mám ještě raději.
Je to skvěle bláznivý. Šokující humor, kterýmu se musíte smát, absurdní situace, nad kterýma budete sice kroutit hlavou, ale všechny účastníky si zamilujete. Stařík Alan prožil neobyčejnej život, přimotal se ke všemu, ovlivnil dějiny po celém světě. A ani ve sto letech si nedá pokoj. :)
(SPOILER) Mrzí mě, že jsem ve věku kolem dvaceti let četla jen doporučené knihy nebo český mainstream. Kéž bych tenkrát objevila Murakamiho, kéž bych tenkrát četla Norské dřevo. Byla by to TA kniha, kniha mýho života, tím jsem si jistá. I ve třiceti s ní ale hodně souzním a chci si z ní vzít to dobré. Myslím, že mám v sobě něco z melancholické a velmi smutné Naoko, která se odevzdala pokoji venkovské léčebny, kde se mohla soustředit na starost o domácí zvířata a pokoušet se zvládnout občasný kontakt s nejbližším člověkem prostřednictvím dopisů. Někdy je komunikace a sebevyjádření na životě to nejtěžší. Vlastně vždycky... Taky mám v sobě energickou Midori, která se svou nejistotu snaží zamaskovat téměř siláckými otevřenými řečmi o intimnostech a sexu. Nejvíc si ale myslím, že mojí postavou je Watanabe. Kluk, kterej se snaží si svůj mikrosvět uspořádat, a ač je z něj trochu zmatenej, sám je jeho nejstabilnějším prvkem. Snaží se být oporou jemné Naoko, ujišťovat ji, že je tu pořád pro ni a věří v její uzdravení. Tohle musím dělat víc, prostě musím, protože takových Naoko, které mě osobně potřebují, mám kolem sebe několik. A já na ně ostudně zapomínám a často myslím víc na sebe a svá malicherná trápení. Je snad Watanabeho slabostí, že si ho nakonec přitáhla energie Midori, že našel vlastní odraz v téhle krásné holce, která se v životě neztratí, a že jí pomohl odbourat tu nepatrnou křeč, kdy si potřebovala dodávat jistotu trochu pitomými řečmi? Myslím, že ne. Cítil, že Naoko patří do jiného světa, který je jen její a ve kterém ona potřebuje být víc než s ním. Ona nebyla stvořena pro partnerství, i když se moc snažila, bylo to pro ni příliš vyčerpávající.
(SPOILER) Dojemný a skvěle napsaný. Oblouk od zaostalého vyjadřování plného chyb, které bylo místy až nesrozumitelné, přes vysoce inteligentní zprávy člověka, který nechápe, jak se sebou všichni ti profesoři mohou tolik nadělat, když jsou vlastně hloupí, až zase zpátky... Mně tahle kniha docela otevřela oči, uvědomila jsem si, že často přikládám přílišnou váhu sbírání vědomostí, aniž by to v mém životě bylo nějak uplatnitelné nebo snad důležité. Upřímnej úsměv je zkrátka víc než povýšenost plynoucí z učenosti...