maris123 komentáře u knih
Tento díl se v rámci série trochu vymyká jednak důrazem na Rosinu minulost a pak též určitou nepravděpodobností kriminální zápletky. Takové zřetězení náhod je opravdu přitažené za vlasy, ale mě ta místy až absurdita tentokrát docela bavila.
Úžasný vhled do Leonardovy doby, života a díla založený na jeho denících. Audiokniha nebyla tou nejvhodnější formou, když došlo na popisy obrazů a kreseb, musela jsem si všechno vygooglit. Leonardo nám zůstává vzdálený přes pět století, ale jeho zvídavost, zaujetí pro detail, láska k lidem i zvířatům, fascinace přírodními zákony je inspirující dodnes. Mnozí se tedy poznají spíš v jeho schopnosti prokrastinace...
Průměrná detektivka, ve srovnání s jinými autorovými knihami je ke konci zápletka místy přitažená za vlasy. Nebýt aktuálního lockdownu, zůstala by buď v zapomnění nebo by ji autor doladil na svou obvyklou úroveň
Babička, dcera a vnuk a střet jejich světů, představ o životě a přání. Skvěle vystihnuté charaktery, výborně napsané.
Každý se tu může najít, každý byl přinejmenším dítětem a měl rodiče. Obecně vzato, dospívání dětí se věnuje tolik pozornosti, ale velmi málo tomu období, kdy rodiče zestárnou (a nemusí ani začít dětinštět) a musí se naučit přijmout pomoc, přijmout fakt, že dospělé děti už nelze vychovávat, smířit se s tím, že lepší už to nebude, zatímco dospělé děti se musí naučit, jak se postarat o své rodiče a nezbavit je přitom důstojnosti.
A neřešit, zda " věci mají sloužit nám, ne my jim" nebo " člověk se o věci musí starat, protože jenom když má člověk v pořádku maličkosti, může mít v pořádku celý život". Protože pravda je krásná věc, ale v mezilidských vztazích velmi subjektivní.
V první třetině jsem měla pocit, že už znám vraha a že mě už nemá co překvapit. Naštěstí jsem se spletla. Po pomalém rozjezdu jsem ji nakonec dočítala do půl druhé v noci.
Na více než tisíci stránkách King vystavěl hororový román o zlu a strachu v nás a kolem nás. A také o našem obranném mechanismu, který si ani neuvědomujeme - o zapomínání. A o síle přátelství, o lásce i o lidských slabostech.
To mě donutilo přemýšlet tak nějak jinak o dětství a o dospělosti. Prostě úplně špičkový román, u kterého se můžete krásně bát.
Je listopad a já jsem se odstěhovala na Korfu. Aspoň v duchu... Škoda, že je knížka tak krátká.
Případ probíhá v několika časových rovinách a z pohledu čtenáře to Carlovi a jeho týmu trvá docela dlouho, než pochopí, o co celou dobu běží. Marco mě bavil a fandila jsem mu. Děj byl občas až moc akční a to mu ubíralo na věrohodnosti. Hvězda navíc za úplně poslední kapitolu.
Dva krátké lehce absurdní povídky. Taková oddechovka pro milovníky černého humoru. Pokud máte tenhle styl rádi, doporučuji cokoliv od Arto Paasilinna.
Konec dobrý, všechno dobré. Závěrečný díl série odhaluje kriminalistická i rodinná tajemství naznačená v předchozích dílech překvapivým způsobem. Některá rozuzlení jsem odhadla, některá ne, ale rozhodně jsme se nenudila.
Pokud čtete Akta Enzo napřeskáčku, nechte si tento díl opravdu až na konec :-)
Nedovedu si představit číst tuto knihu na jeden zátah. Ale jako poslech v autě během krátkých cest jsem si její vtipné postřehy a osobitý přednes vyloženě užívala.
Čteno kvůli čtenářské výzvě s dojmy rozpornými. Patetickým jazykem poplatným své době jsme vtahováni do dob národního obrození. My, s naším cynismem, pohodlím, klídkem a teplíčkem...
A pak najednou verše dokonale vystihující náš národní charakter, ten pohyb "od pangejtu k pangejtu": A jaké děje, taký ten náš lid! / zlo —dobro, démon —bůh jej žilobně probíhá, / dnes jak by zářné z úběle byl slit / a zítra tělo ssedlou krví plíhá...
Různorodá směs povídek, spíš bych řekla anekdot. Opravdu se mi líbila jen Vdáváme matku, vyprávění o jeho ztřeštěné rodině a pobytu na Korfu jdou Durrelovi nejlépe.
Spíš bych to označila za převyprávěné řecké báje se jmény římských bohů. Alespoň že chronicky známý příběh Romula a Rema je zde rozvinut více do minulosti.
Jiné postavy, jiná místa, ale v podstatě stále stejný příběh. A naštěstí stále stejný hlavní hrdina - bohužel tentokrát vice v roli akčního hrdiny než odborníka na symboly.
Bod za moje milované Španělsko, Barcelonu, Gaudího - jako cestopis to je dobré. A za Winstona.
S Marcelem Pagnolem jsem se vracela do svého dětství, ke svým zážitkům, kamarádům, objevným výpravám a dětským dobrodružstvím. Zejména první dvě části jsou jako balzám na duši.
Komedie se skvělel vygradovanou dramatickou zápletkou vede k přemýšlení o tom, kdo je opravdu kladný hrdina a koho budeme litovat, kdy je namístě porušit slib, jak snadno se láska mění v nenávist. Geniální Shakespeare.
Obyčejné životy obyčejných lidiček v Dublinu vylíčené s náklonností a pochopením pro ně. Absence děje, která je tak často vytýkána, jen zdůrazní atmosféru tehdejší (z dnešního pohledu) neuspěchané doby. Zkuste se podívat na toto dílo jako na impresionistický obraz...
Toto není detektivka. To je krásná ukázka anglického humoru na způsob P. G. Wodehouse. Bohužel kniha zůstala nedokončená a závěr dopsal a knihu k vydání připravil někdo jiný. Na dějové lince je to poznat, na břitkém vtipu naštěstí nikoliv.