markulina711 komentáře u knih
Krásný a bohatý je ten jazyk český. A pohádky jsou i v dnešní době prudce čtivé, aktuální a skvělé. Děti se dobře bavili a dospělé nadchlo prolínání moderního s tradičním.
Lidská důstojnost, svoboda pohybu i rozhodování o sobě samém je pro nás jaksi samozřejmá věc, které si mnohdy málo vážíme a stačí opravdu málo, aby jsme těchto práv pozbyli. Úchvatný souboj Macka s Velkou sestrou má logické vyústění. O to silnější je velké Náčelníkovo finále, které sestře Ratchedové sebere uspokojující pocit převahy.
Leoušek Popper ve své nejlepší formě co by reprezentant firmy Elektrolux, prodejce mucholapek, majitel rybníku, krmič vepřů,chovatel králíků. Při čtení mi naskakoval skvělý Karel Heřmánek.Chuděra Herma musela mít svatou trpělivost.
Tak o tomhle opravdu nevím co napsat. Jestli je to pravda a do jaké
míry nebo fikce nebudu koumat. Zaměřím se jen na způsob podání. A ten mě tedy neupoutal. Pomalý rozvláčný začátek , horko těžko jsem pokračovala ve čtení v naději ,že se to zlomí. To už jsem skákala v textu. Spousta vaty, dlouho nic , nic a pak totální čudo. Nebudu patřit k nadšeným čtenářům, ani zpochybňovat vysoké hodnocení knihy zde na databázi. Já si o tom myslím svoje a byl to zjevně můj poslední Karika.
Kalli minn,Jsi můj hrdina! Bavil jsi mne od začátku do konce. Tvoje velké finále mě zcela uchvátilo. Jsi ten nejlepší lovec žraloků, výrobce hákarlu a samozvaný šerif na celém Islandu. Osvěžil jsi mi tyhle horké dny, jak ráda bych s tebou vyrazila na Petře na moře.
Byla to moje práce..... Čeho všeho jsou lidé schopní vůči sobě? Tu knihu by měli povinně číst všichni ti, co tvrdí, že za komunistů bylo líp. Ač mám gymnaziální vzdělání, o padesátých letech a politických procesech jsem se ve škole dozvěděla zoufale málo, o ďáblickém hřbitově jsem se dozvěděla cca před 25 lety náhodou. Až při čtení této knihy jsem s hrůzou a husí kůží procházela neskutečným utrpením politických vězeňkyň. Jako matka to budu vstřebávat ještě dlouho. V jednom má autorka pravdu, odpouští jenom Bůh a tragédie celé té hrůzy je v tom,že pachatelé těch zvěrstev dožili v klidu, v zasloužené státní penzi. Vždyť to byla jejich práce a dělali ji dobře.
Ke knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě a nelituji. Nedalo se od ní odtrhnout. Nadchla mě atmosféra první republiky, vilu Tugendhat považuji za klenot architektury. Jen mi vadila ta série šťastných náhodných shledání na konci. Ale to je úhel pohledu. Já jsem nešla po příběhu postav a nečekala rozuzlení,na knize jsem obdivovala pasáže popisující vilu, její vznik, devastaci, snahu o záchranu. Udivilo mne jak autor, ač brit, věrně zachytil podstatnou část minulého století v naší zemi. Při čtení mi naskakovaly vzpomínky na drobnosti, vůně každodenního života až mně kolikrát zamrazilo.
Čte se dobře a rychle. Životní příběh repatriované Anny se odehrává v poválečných Sudetech. Obzvláště 50.léta jsou otřesná. Bohužel autorka nezabíhá do historických podrobností. Je to spíš lehčí čtení i když na těžké téma. Postava Anny nemá žádný vývoj, jen trpí, dře do úmoru a rodí jedno děcko za druhým. Škoda, potenciál velký ale nevyužitý.
(SPOILER) Dva lidé, dva příběhy každodenního pracovního kolotoče. Mathilda je vdova, Thibault je čerstvě po rozchodu,jsou přibližně stejného věku, pohybují se ve stejné čtvrti, vše nás vede k závěru, že ty dva příběhy marnosti, únavy, drobných proher a nenaplněných cílů se propojí. Ale nakonec se v té dlouho očekávané situaci jen mihnou kolem sebe v metru. A v tom je právě to kouzlo celé novely, že to, co je celou dobu téměř jisté, se prostě nestane. Zkraje jsem měla pokušení jim dvěma nadržovat, aby se konečně potkali, čím dál jsem šla v jejich osamocených příbězích, tím míň jsem o to stála,tušila jsem,že by to nedopadlo. A bylo by mně líto kdyby autorka celé dílo zabila sladkobolným happyendem. Mathildin příběh mě zaujal víc. Ta cílená buzerace a degradace v práci, která ze sebevědomé , výkonné, emancipované, asertivní ženy udělala trosku,mě nadchla. Výborně popsáno. Jen mi chyběl Jacquesův motiv. Jako vážně jen jeden vyslovený jiný názor na poradě? Ubožák!
Sérii z ostrova Lewis nedosahuje, ale rozhodně se mi líbí víc než čínská série nebo akta Enzo. Má dvě docela nevyrovnané linie, ta slabší sleduje vyšetřování vraždy na ostrově Entry v současnosti. Druhá je mnohem zajímavější a zavede nás na Hebridy 19.století, postižené hladomorem a vlnami násilných vystěhování gaelského obyvatelstva.
Těžko hodnotit. Rozhodně krásná literatura, krásný košatý jazyk. Asi nejhodnotnější dílo, které jsem poslední roky četla. Navíc Michelangela a jeho práci bezmezně obdivuju, ale chce to odpočatého čerstvého čtenáře a číst v zátahu. Já to četla po pár stranách jedním okem po nocích a nebylo to ono.. ztrácela jsem se v nekonečných odbočkách, květnatých metaforách i v množství postav. Holt středověká Itálie plná mocných rodin, městských států, vzájemných půtek o moc a papežství. Bohužel Buonarroti je jen jedna z postav, vrcholné jsou pasáže opisující jeho uměleckou vášeň, cit pro kámen, ale je zde i spousta hluchých míst, která děj neposouvají. Poslední dobu čtu jednohubky, tak mi tohle plnohodnotné menu dělalo problém. Chce to trénink.
Dlouho očekávaná novinka mě celkem zklamala. Myslím, že honila příliš mnoho zajíců. Nadchla mne v částech,kde pojednává o internaci řeholnic a o podzemní církvi. Už méně mě interesovala linka Leny. Vileminitská hereze a snaha o emancipaci žen v církvi mne vyloženě nudila. K dobru můžu dodat, že kapitoly nejsou dlouhé,jsou dobře členěné, člověk se neztratí ani v čase ani v úhlu pohledu. Navíc mne kniha motivovala hledat historické pozadí, možné inspirační zdroje, v této rovině je kniha obohacením.
Tak tohle mě bavilo asi nejvíc. Opravdu zajímavé prostředí a postavy a na rozdíl od většiny Klevisové knih jsem v průběhu neodhalila vraha ani motiv. Ani mě nečekalo odhalení jaksi z nutnosti na poslední půlstraně. Ubírám hvězdu jen za krkolomné holandské místopisné názvy. Ty mě fakt iritovaly.
"Jojoj! Sale,musíme pořád jet a nikdy se nezastavit,dokud tam nebudem.
A kam chceš dojet, člověče?
Nevím,ale jet se musí."
Po letech znovu...kdysi to byla moje bible, doslova. Jistota budoucnosti nahrazená intenzitou Teď.
Dean Moriarty, velký Prorok cesty od nikud nikam byl největší hrdina mého náctiletého věku.
Ale stejně jako Sal Paradise jsem vystřízlivěla i já. Myslím,že to jde s věkem, že se člověk, byť revoltuje sebevíc, nakonec stejně zapojí do procesu, najede do role, která se od něj očekává. Začne plánovat, začne domýšlet důsledky, začne mu záležet na tom,co si o něm myslí okolí. Dean Moriarty je přelud, role, kterou si každý chce jednou zkusit, aby poznal,že ho tahle filozofie buď stráví nebo přenese dál.
Tohle je kniha, která potřebuje být čtena v určitém věku a stavu mysli, jinak prostě nechytne. Proto se nedivím komentařům čtenářů, které nezaujala.
Já jsem provedla ,, průzkum" po 25letech. Už to není takové kopnutí mezi oči, ale pořád to doléhá na část zasutou hodně v pozadí mého vědomí. Cesta sem tam ještě vábí.
Téma mě nezaujalo, prostředí už vůbec, ale nemůžu napsat,že to stojí za bačkoru, protože to není vůbec pravda. Ano, má to pomalé tempo, ano je tam málo akce, téměř žádné násilí. Dokola se to motá a z různých úhlů popisuje v podstatě pořád to samé. To zjevně odradí od tak obsáhlé detektivky. Ale napodruhé jsem se nenechala a dočetla. Takže teď k tomu, proč. Galbraith/Rowling si dala hodně práce se zápletkou, s jednotlivými protagonisty, jejich vzájemnou interakcí. A přivedla do literatury nesourodou dvojku Robin a Cormorana. Ti mě přitáhli ke čtení a chci rozhodně zkusit i pokračovaní. Snad bude z jiného ranku. Svět modelek a pseudocelebrit je mi cizí.
Reportáže jsou tak živé, že se čtenář ocitá přímo uprostřed sportovního zápolení.Hravě si představí, co se odehrává vně i uvnitř sportovce. Jsem celkem vytrvalý sportovní fanoušek, po četbě této nádhery lituji toho, že dnešní sportovní komentátoři mnohdy mlátí prázdnou slámu, jen aby nebylo ticho. Některým se nedostává ani slov. Přitom čeština je tak bohatá, jak mistrně dokazuje Ota Pavel.
První kniha,kterou mi nahlas celou přečetla moje dcera. Dobře jsme se u toho obě bavily. A výbuch smíchu nastal,když otočila stránku a vykoukl na nás Žbluňk ve svých apartnich plavečkách.
907 stran viktoriánské Anglie, obrovských rozdílů mezi jednotlivými vrstvami společnosti, barvité podání života aristokratů i chudé spodiny, skvěle vylíčené povahy hlavních postav,ale to je všechno... Je to fragment, vstupujeme do děje, účastníme se jeho části a pak jsme násilně vyhnáni. U knihy polovičních rozměrů je to přijatelné, po tomto hutném , těžkém fasciklu se cítím okradena o fůru času pro prchavý pocit.
Těžké začátky, lehké konce. Začíst mi teda dalo hodně práce. Spletité rodinné vztahy Mertů málem vyžádaly graf, ale pak to odsýpalo slušným tempem. Navíc se Klevisová vyhnula svému nešvaru, kdy jen tak mimoděk a nelogicky odhalí vraha, protože nějak ukončit to musí, a dopřála mi požitek předem dobře promyšleného závěru. Pro mne to byl asi nejpovedenější Bergman(když pominu jeho holandské dobrodružství).
Neotřelý nápad, dobrý začátek, hluboké filozofické myšlenky a.... Pořád dokola to samé. V půlce jsem měla sto chutí to zavřít. Nora je snad nejvíc nesympatická postava za poslední rok, co jsem potkala. Ani taková ani maková, prostě mochla ve vleku svého života, jakéhokoliv ze svých životů...