Mášenka31 komentáře u knih

Vždycky budu tvrdit, že Stephen King umí něco, co málokterý autor. Vždyť se jen podívejte na to, o čem příběh je - malá holčička se ztratí v lese a hledá cestu domů. Námět, který by dle zdravého rozumu jen těžko mohl vystačit na více než 250 stran. A helemese: ono to tak přesně je.

Popisy, které King dokáže vytvořit, mi vždy připomenou, jak velké nedostatky mám v téhle oblasti sama. Navíc dokáže King vytvořit atmosféru, která pohltí a tep se vám zvýší, ač si nechcete přiznat, že trochu toho strachu se ve vás nastřádalo. Vyprávěcí schopnosti budu asi obdivovat v každé jeho knize. Hlavní postava tohohle příběhu - Trisha - je překvapivě sympatická, na devítiletou městskou holčičku, a její odhodlání je neuvěřitelné.

Co se mi na Kingovi vždycky líbilo je, jak dokáže zdánlivě obyčejnému příběhu přidat trochu toho mystična. Jakási forma démona vystupuje v několika jeho knihách a jen právě tahle dějová odbočka mě udrží v přesvědčení, že to, o čem píše, se ve skutečnosti nemůže stát. Ačkoli právě rozplynutí hranice mezi realitou a fikcí je Kingovou specialitou.

Určitě ne nejlepší kniha, ale ani nejhorší. Hodnocení těsně pod čtyři hvězdy, ale že je to King, já mu ty čtyři dám. A těším se na další knihu od něj.

14 29.07.2020

Dnešní doba je zvláštní, a platí to obzvlášť v souvislosti s queer lidmi u nás v Česku. Na jedné straně se tváříme jako tolerantní země, na straně druhé tu sílí hlasy, které nám, queer lidem, neustále připomínají, že jsme jiní a že nemáme tak docela patřit do "normální" společnosti. Velice si vážím Filipa a jeho práce a tato kniha není výjimkou. Otevírá témata širokého spektra a naprosto nejlepší na ní je, že si ji může přečíst každý a každý v ní nejspíš najde něco nového. Její jediný nedostatek je, že rozhovorů není ještě víc, nejradši bych četla dál.

Hlavní myšlenka je skrytá mezi řádky: buďme k sobě empatičtí, naslouchejme, učme se.

Trochu osobního pohledu... Žiju v bublině, která mě bez problémů přijímá a nepozastavuje se nad tím, že mám přítelkyni. Zároveň si ale lidé uvnitř té bubliny neuvědomují, že ze strany jiných, často úplně cizích lidí, se můžu setkat s nepochopením nebo dokonce nenávistí a odporem. Že se mi dělá špatně při čtení komentářů pod určitými příspěvky na sociálních sítích nebo v diskuzích pod články v médiích. Že jsou chvíle, kdy mám strach vzít svoji přítelkyni za ruku. Je třeba si uvědomit, že jako společnost před sebou máme stále dlouhou cestu a já doufám, že co nejdříve dosáhneme aspoň jednoho - přijetí manželství pro všechny.

11 28.02.2022

Pamatuji si, když jsme se na střední učili o ztracené generaci, ale žádnou knihu z doby první světové války jsem nečetla.

Na západní frontě klid je velmi drsným pohledem do zákopů a marnotratnosti války. Člověk si ani nechce představovat, co museli lidé na frontě cítit, čeho všeho byli svědky, jak se psychicky vyrovnávali s hrůzami tehdejší doby. Kniha se nám snaží něco z toho ukázat, samozřejmě omezeným pohledem jednoho (pár) vojáků, a i když na nízkém počtu stran, zanechává silný dojem.

Ačkoli styl občas kolísá a šel by trochu vyšpěrkovat, knize možná právě to přidává na jisté autentičnosti. Chvílemi je až děsivě flegmatická k hrůzám, které se dějí, jindy se snaží evokovat silné emoce. Cením si vyvážení hrůz a obyčejných klidnějších dní, které vojáci na frontě zažívají.

Snad nejhorší je ten pocit, že se tolik lidí opravdu hlásilo dobrovolně. Že věřili, že umírají za vlast, za dobrou věc, za své rodiny. Mladí chlapci byli nucení dospět, aniž by kdy okusili opravdový život. Umírali dřív, než poznali, co dokáže život dát. Dostávali rozkazy od lidí na vysokých místech, kteří v bezpečí svých přepychových pokojů posílali tisíce lidí denně na smrt. Naučili se žít se smrtí na očích, stali se něčím jiným, než člověkem.

Konec mě dostal, slzy tekly. Protože ač se může zdát přehnaný, někdo takový opravdu byl. Bylo jich spoustu. Zemřeli pro nic. Hlavně neopakujme stejné chyby znovu.

11 21.07.2021

Hřeje mě u srdce, že vidím českou autorku, která přichází s originálním sci-fi/fantasy nápadem, který dokáže uchvátit tolik lidí.

Naslouchač je kniha, která za sebou táhne kouli na noze v podobě vysvětlování. Ono je krásné vidět, že se autorka snažila vytvořit kompletní historii i kulturu nového světa, že příběh zasadila do postapokalyptické Evropy, že se snaží dotýkat sociálních témat nerovnosti. Svět vypadá na první pohled promyšleně (a jen další díly ukážou, jestli tomu tak doopravdy je). Jenže co autorka tolik nezvládla, je schopnost skrýt svět, jeho historii a pravidla do příběhu. Prvních sto nebo kolik stran je v podstatě toulka historií a systémem nového světa z úst mistra, učitele. Ilan je zvědavá, ptá se s kadencí stovek otázek za den a vždycky dostane detailní odpověď. Jako by člověk četl učebnici nebo encyklopedii pro mladistvé.

Jazyk knihy je jednoduchý a přitom barvitý. Kniha přímo plyne před očima, čte se s lehkostí a otáčíte jednu stránku za druhou. Popisy akce i prostředí dávají dobrou vizuální představu.

Nevím, jestli odpustit hlavní postavu v podobě Ilan a její "vyvolenost", která nemá daleko k archetypu Mary Sue. V první půlce se zdá dokonalá, aby později nedělala v podstatě vůbec nic a jen sledovala, co se děje kolem ní. Ostatní postavy jsou charakterově nedovyvinuté, ať už jde o členy pětadvacítky nebo třeba jejich brusiče Evalda.

Přes to všechno ani jeden z těchto nedostatků není tak markantní, aby mi zkazil celkový dojem z knihy. Čte se jedním dechem, zvlášť pak druhá polovina, zavádí zajímavou příběhovou linku a dává do pohybu originální svět. Doporučuji k přečtení, myslím, že většina fantasy nadšenců zklamaná nebude. Jestli však bude oslněná, to už je jiná otázka.

10 29.07.2020

Zlodějka knih ve mně zanechala spoustu emocí.

Nedokážu přesně rozluštit, čím to bylo - jestli vypravěčkou, postavami, prostředím nebo vším dohromady - ale kniha na mě působila úplně jinak než kterákoli jiná. Povětšinou jsem se na další čtení ne tak úplně těšila, necítila jsem v sobě nutnost knihu otevřít a začíst se. Je totiž emočně na čtení náročná. Častokrát stačila jedna věta, jedna poznámka a srdce se mi propadlo až do kalhot.

Knihy z prostředí světových válek mi nedělají dobře, druhá světová obzvlášť, pokud se dotýká témat holocaustu. A přesně proto musíme podobné knihy číst. Zlodějka knih je politická jemným způsobem, protože nám ukazuje možný tehdejší život očima těch, kteří nesouhlasí, občas se vzepřou, ale nemají sílu na nic víc. Kreativně pracuje s prvky náhody, ale říká pravdu. Neromantizuje.

Na konci jsem se neubránila slzám. Když si člověk uvědomí, kolik lidí ve válkách zemřelo, je mu z toho fyzicky i psychicky špatně. A já jen doufám, že ve svém životě nic podobného nezažiju.

9 06.10.2021

Četla jsem si některé recenze na tuto knihu, které například mluvily o tom, že spousta témat je jen tak lehce zmíněna, přitom jsou důležitá a neměla by se jen takhle hladit po povrchu. S tím nesouhlasím.

Knížka je napsaná z pohledu Charlieho a celou dobu si drží přesně tento pohled, všechno vidíme jeho očima, musíme umět číst mezi řádky. Tohle není studie problémů jako je znásilnění, homofobie nebo rasismus. Je to příběh o jednom klukovi, který se vymyká normálu a snaží se přežít jeden školní rok. A proto je tak úžasná.

Troufám si říct, že ji nepochopí každý, protože ne každý se do Charlieho dokáže vžít. Pokud jste ale někdy zažívali podobné problémy, pokud jste sami někdy byli outsidery s limitovaným počtem kamarádů, pak dokáže kniha zahrát na velmi citlivé struny. Právě to, jak se mě kniha osobně dotýká, je jeden z důvodů, proč jsem si ji zamilovala.

Hlavní postavy nejsou žádné ploché charaktery, žijí si svým vlastním životem a řeší problémy svým vlastním způsobem. Možná je tu příliš mnoho cigaret, alkoholu a drog, ale řekněme si upřímně - tohle spoustě lidí pomáhá hrát roli, na chvíli být člověkem, kterým bychom chtěli být, ale jako střízliví to prostě nedokážeme. Nakonec je takhle kniha ukázkou lidskosti a nese s sebou mnoho poučení a mnoho hlubších myšlenek, na které si však už názor musí udělat vždycky sám čtenář.

Tahle kniha je pro všechny, kteří někdy chtěli zapadnout, ale nepodařilo se jim to.
Pro všechny, kteří někdy chodili s někým jen proto, aby nebyli sami.
Pro všechny, co neřekli nebo neudělali to, co chtěli, protože nechtěli přijít o kamaráda.
Pro všechny, kteří stojí v koutě a čekají na svůj hvězdný moment, který nikdy nepřijde.

9 20.04.2021

Moje první seznámení s Herculem Poirotem a hned napoprvé musím říct, že opravdu skvělá četba.

Ze začátku jsem měla trošku problém. Dlouho jsem nečetla, a když už, tak spíše knihy napsané v posledním desetiletí. Bylo tedy trochu obtížnější zvyknout si na jazyk a styl knížky. Názvy kapitol začínající ve velké míře "Výpověď..." mému nadšení mnoho nepřidaly. Ale jak šel čas a jak šly kapitoly, všechno se změnilo. Zatímco ze začátku byla moje pozornost menší (a ještě jsem tuto knihu poslouchala jako audiobook), postupně rostla a rostla.

Takhle nějak by měl vypadat detektivní román. Jasné stopy, jasné výpovědi a přehledné myšlenky detektiva. Čtenář může krásně sledovat, jak se před ním rozplétá klubko tohoto zločinu a jen žasne, když různá fakta vyplouvají na povrch. Nakonec všechno zapadne do sebe jako precizně vyříznutá skládačka. Každá postava má v příběhu své místo, je lehce zapamatovatelná a čtenář se tak neztratí v příběhu. Díky stylu vyprávění si i o pár dní později vybavuji spoustu detailů, a to je velký úspěch.

S Poirotem rozhodně nekončím a uvidíme, kam mě zavede. Mnohonásobně lepší než první díl detektivek od Jo Nesba.

9 29.07.2020

(SPOILER) Co jsem byla ochotná v Naslouchači odpustit, ve Fajovi pokračuje, tentokrát proto o hvězdičku méně, ale pojďme se na to podívat podrobněji.

Nepamatovala jsem si mnoho detailů z prvního dílu, takže chvílemi jsem musela z paměti lovit události, které byly předzvěstí děje druhého dílu. Nejdřív bych zmínila prolog, jehož naprostou nadbytečnost nedokážu pochopit ani teď. Představte si, že chcete čtenáře zaháknout už od začátku. Sice s nadšením přečetli první díl a nemohou se dočkat druhého, ale to je vedlejší. Přidáte prolog, který se zdánlivě snaží nastínit hlavní otázky celé knihy. A pak skočíte pár týdnů (či jak dlouhou dobu) zpátky dozadu, abyste pak naprosto stejnou část příběhu zopakovali o chvíli později. A přitom by pomalejší rozjezd nikomu nevadil. Ale dobrá, popojedem.

Dostáváme se k první důležité události, která by měla mít šokující přesah do otázek lidskosti, nicméně působí natolik nepatřičně, že jsem ani sama nechápala, proč se děje co se děje. Zajímavé, že nejvyšší zástupci se nikdy dříve nesešli, ale sotva přijede do města podřadný druh, který je vlastně vůbec nezajímá, všichni jsou na nohou. Podivné nicneříkající proslovy mi připomněly moji snahu napsat něco podobného - a vyznělo to stejně špatně, protože když nemáte atmosféru, sebelepší volba slov bude k ničemu.

Ale dál. Ilan je stále stejně otravný spratek, který se po vzoru těch nejrozlítanějších teenagerů nedokáže rozhodnout, jestli kapitána a pětadvacítku milovat nebo nenávidět. Stále jí všichni všechno polopaticky vysvětlují a chodídích encyklopedií oproti minulému dílu snad přibylo. Její vyvolenost se stupňuje a je jasné, že Ilan je jediná, kdo dokáže tohle a tamto, ale žádnou chybu nikdy neudělá - a když náhodou ano, všechno zase dobře dopadne. Nějak se nemůžu přenést přes to, že nám tu zatím nikdo důležitý neumřel. Možná jsme jen ve druhém díle série, ale nezvedlo by to přece jen očekávání a strach o jednotlivé postavy, kdyby se ukázalo, že pětadvacítka není nepřemožitelná? Kdyby se alespoň někomu z nich zlomil meč, nebo přišli o končetinu (která jim očividně může v Olymposu vlastně zpátky dorůst, takže no biggie). Kdyby se Ilan něco stalo, kdyby ji něco donutilo víc vážit svoje rozhodnutí, protože mohou mít důsledky... Ne, takhle kniha bohužel na důsledky nehraje ani v nejmenším.

Štve mě číst takovou knihu, kde vidíte nekonečný potenciál, příběhový i worldbuildingový, který je neustále pošlapáván téměř začátečnickými chybami. Zmiňme snad i plynoucí jednoduchou práci s jazykem (který je nejspíše i důvodem, proč je série zatím tak oblíbená). Potenciál obrovský, ale nese s sebou také celkem monstrózní strach z mé strany - že budou pokračovat momenty deus ex machina, že postavy budou stále jen karikaturami, že činy nebudou mít svoje následky, že Ilan i pětadvacítka jsou nepřemožitelní...

Ono se to četlo skvěle, to ne že ne. Ale jakmile nad tím začnete přemýšlet, na povrch vyplývají detaily, které mohly (a měly) být vyřešeny jinak. Možná by to chtělo víc betačtenářů a jiného editora.

Poslední nedostatek knihy, který bych zmínila, je špatná práce se zvraty a odhalováním. Nemyslím si, že bych měla problém chápat souvislosti a přijde mi, že často v knihách narazím na detaily, které odhaduji, nebo mě alespoň překvapí. Tady všechna odhalení byla jaksi mdlá. Buď zcela nepřekvapující (ačkoli autorka se nám snaží vnutit, že jsou šokující) nebo nepochopitelná. Celá ta situace s "Jeho jméno vládne" mi nedává smysl doteď. Možná ani neměla, jenže já to nepoznám - a subjektivně si myslím, že to není chyba moje, ale autorky.

Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál. Jestli si to "sedne" a zapadne dohromady, nebo to skončí jako vteřinovým lepidlem poslepovaný paskvil. Doufám, že výsledek bude blíže tomu prvnímu.

8 22.04.2021

To bylo... nějak obyčejné.

Nebyla jsem si jistá, co od knihy očekávat. Mohu říct, že její vyznění i příběh mě svým způsobem překvapily, nicméně žádný ze zvratů v knize ve mně nevyvoval silnější emoce.

Bylo pro mě složité vcítit se do hlavní postavy. Coriolanus je poněkud schizofrenní a jeho rozpolcenost (možná dokonce ročtvrcenost) mi kazila dojem z celé knihy. Korja se v průběhu knihy chová zároveň jako dospělý i teenager. Jeho myšlenky umí být sofistikované i úplně hloupé. Jeho emoce se střídají a mění podle toho, jak to zrovna příběh potřebuje. Nechová se zrovna logicky. Je těžké s ním sympatizovat, těžké ho nenávidět. A dojem z hlavní postavy mi tak zkazil dojem z celého příběhu.

Zatímco příběh samotný by mohl být zajímavý, dostatečně propracovaný a určitě se v něm objevují silné nosné myšlenky, všechno selhává právě na postavách. Kromě Sejana chování postav moc nekoresponduje s jejich motivací (pokud je jejich motivace vůbec známa nebo dává smysl).

První část je ještě stabilní. Seznamujeme se s postavami, tehdejším světem, následky války a podobně. Pak už to začíná pokulhávat. Zatímco Hunger Games může (dle mého názoru) číst i dospělý divák, Balada je mnohem více protkaná young adult romancí. Zatímco některé pasáže působí zbytečně dlouze, jiné, důležitější, se odbydou několika větami. Chápu, že většina těchto částí byla takto napsána čistě pro "shock value", ale pro mě to nefungovalo.

Pak se dostaneme k závěru, který působí, jako by byl napsán za pochodu a rychle se vymýšlelo, jak to celé zakončit. Během pár stránek přijde několik zvratů, odhalení, která vlastně nejsou vůbec šokující a... Konec. Epilog taktéž působí odbytě. Jako by kniha byla moc dlouhá, tak jsme to přeskočili a napsali jen epilog, protože přece vše už bylo vysvětleno.

Z celé knihy je pro mě důležité možná tak to, jak jsme se dostali k 74. Hunger Games. Jak žalostně to vypadalo na začátku a jaká paráda se z nich stala na konci. Za to všechno alespoň ty dvě hvězdičky.

8 18.01.2021

Říkat, že se jedná o poezii, je velmi zavádějící. Tomuhle se přezdívá "Tumblr poetry", což v podstatě znamená, že vezmete myšlenku, zabalíte ji do věty a tu rozdělíte odřádkováním, aby to nevypadalo jako věta.

Nicméně některé myšlenky mají sílu a nesou s sebou spoustu silných emocí.

8 26.11.2020

Přesně takovou knihu jsem si potřebovala přečíst přesně v tuto chvíli.

Děj ubíhá rychle, nic se moc nezasekává, máme tu úplně všechno - počítačové hry, virtuální realitu, spoustu a spoustu odkazů na všechno možné, boj malých proti velkým a spoustu zábavy ukryté uvnitř.

Ready Player One není kniha, která by mě naprosto uchvátila příběhem. Příběh je zajímavý, s pár dobře míněnými klišé, se sympatickým hlavním hrdinou a vlastně všemi prvky, které by příběh měl obsahovat. Samozřejmě, je tu obrovský potenciál, který zůstal nevyužitý, což zamrzí. Tohle by totiž mohl být román o 1000 stranách a já bych ho hltala stejně.

Věřím, že kniha je ideálně napsaná pro svou cílovou skupinu - nikde se moc dloho nezdržuje, využívá živých a nenudících popisů a je napsaná z první osoby, což zaručuje lepší autentičnost a jednodušší přenesené do atmosféry osmnáctiletého kluka, co hraje videohry.

Dokážu si představit, že knihu přečtu znovu. Je to oddechovka na pár hodin, která baví.

8 29.07.2020

Brandon Sanderson je pán příběhu. Už dlouho jsem se necítila tak, jako po dočtení závěru této úžasné trilogie. Chtělo se mi plakat a chtělo se mi smát. Takhle se chci cítit, když dočtu knihu.

Nevím, čím to je, ale tohle je první série, kde to opravdu působí, že naprosto všechno do sebe zapadá. A vůbec mi nevadí přenést se přes pár náhod, které přivedly příběh k tomu správnému zakončení. Mistborn ukazuje úžasný svět, který má fungující pravidla, zajímavou mytologii a rozličné postavy, z nichž každá je dobrá v něčem.

Ano, co se spisovatelského umu týče, Sanderson nevyniká jazykově nebo dialogově, vnitřní pohnutky postav jsou občas přehnané, skoro až na obtíž. Ale to všechno mu odpustíte díky dokonalému příběhu a skvělým postavám. Navíc třeba popisy bojů a používání alomancie jsou promyšlené a srozumitelně podané.

Sečteno a podtrženo, Mistborn je fantasy série, kterou by správný fanda neměl vynechat. Jen málokteré sérii se podaří takový konec - konec se nepovedl třeba v Eragonovi nebo Zaklínači (můj názor). Ale Mistborn vás nezklame.

8 29.07.2020

Děti ze stanice ZOO se mi vryly do paměti a jen tak z ní nezmizí. První půlku mi bylo psychicky i fyzicky špatně při čtení. Z knihy na mě dýchala odevzdanost, nevyhnutelnost špatného konce. Člověk jen sleduje, jak se někdo může propadat hlouběji a hlouběji, dokud z něj není úplná herácká nicka.

Kniha je brutálním svědectvím nejen o drogách, ale i o zcela nefunkčním systému. Katalyzátorem jsou vybetonovaná sídliště s milionem zákazů, špatné školy, špatná situace v rodině a nuda. Boj Christiny je boj s mdlým životem, ve kterém nevidí smysl. A když smysl člověk neviděl dřív, sám ho prostě nenajde.

Myslím, že knihu by si měl přečíst každý, čistě z toho důvodu, aby byl konfrontován s tím, co se může stát, když nějaký systém selže - rodinný, školní, městský, státní, kterýkoli. Určitě může být zajímavé konfrontovat tehdejší dobu s dnešní, vybetonované sídliště vyměnit za svět sociálních sítí a položit si otázku: Jaký je smysl života?

7 01.09.2021

Nebojím se těch pěti hvězdiček, protože Sanderson si je (i přes pár drobností) zaslouží. Četla jsem několik recenzí a překvapilo mě, že si spousta lidí stěžuje na pomalý děj. Já to naopak oceňuji. Dle mého názoru by správná fantasy měla gradovat, seznámit člověka se světem, ve kterém se ocitl, vykreslit postavy a jejich motivace, splétat několik dějových linek dohromady - a pak vyvrcholit závěrečnou bitvou. Tohle všechno jsem dostala.

Knížka má své mouchy - třeba zvolení hlavní postavy, která má sklony chovat se trochu hloupě a moc dětsky. Prvky YA se sem spíše nehodí. Alomancie a feruchemie jsou skvělé prvky magie a nebýt sem tam zmatečných popisů, člověk by si je užil do poslední kapky.

Bráno celkem, kniha mě mile překvapila a chystám se pokračovat v dalších dílech (přestože první je vcelku uzavřený a tedy by to ani nebylo nutné, když by člověk nebyl příliš zvědavý). Ale loučit se s tímhle propracovaným světem se mi ještě nechce, takže jedeme dál.

7 29.07.2020

Reálně by si kniha asi zasloužila spíše 4*, ale četla se mi tak příjemně a skoro až pohádkově, že ji ohodnotím lépe.

Zdá se mi, že na cirkusové umění se kouká často skrze prsty, kniha nám však ukazuje, jak dedikovaní mohou být lidé, kteří cirkusu obětují klidně celý život. Kniha v sobě nese spoustu závažných témat, když sleduje celé čtyři generace. Místo cirkusu si dosaďte v podstatě jakoukoli jinou "rodinnou" firmu a hlavní myšlenky budou fungovat podobně.

Líbilo se mi, jak kniha pracuje s postavami, které mají vždy vlastní charakter, i kdyby měl snad někdy sklouzávat k pouze jediné definující vlastnosti, danou postavu čtenář vždycky bezpečně pozná, když se objeví. Nechybí zde vývoj postav, konflikty a jejich logické řešení. I Cirkus Humberto prochází přirozeným vývojem, aby se nakonec přetransformoval tak či onak. Jazyk je už jen takovou třešinkou na dortu, ať už se jedná o cirkusáckou hantýrku složenou ze všech světových jazyků nebo barvitý popis cirkusového prostředí.

V knize a jejích postavách se může najít každý. Najdeme zde zklamání i radost, ale hlavně sebeobětování věci, které člověk bezmezně věří.

Pro mě zatím asi největší překvapení za ty poslední roky, kdy jsem hledala knihy ke čtenářské výzvě a jsem ráda, že jsem se k Cirkusu Humberto dostala.

6 19.08.2021

Prvně bych asi řekla, že je až s podivem, jak se můj názor na knihu měnil s počtem přečtených stran. Nebudu lhát, první polovina byla chvílemi skoro utrpením. Dalo mi spoustu práce zvyknout si na bohatý jazyk, který nešetří metaforami a barvitými popisy s použitím takových přídavných jmen, která občas evokovala pouze zmatení, ale žádné reálné přiblížení atmosféře nebo popisu.

Knihu jsem začala číst bez jakékoli znalosti o jejím příběhu, kromě samotné volby, kterou jsem si pamatovala z hodin literatury. Překvapil mě styl vyprávění, kdy se se Sophií setkáme dosti pozdě. Místo toho se dostáváme do světa poválečného Brooklynu, do hlavy jednoho sexuálně frustrovaného Jižánka. Kniha se okrajově dotýká mnoha témat, některá jen polechtá, jiná se snaží přenést do popředí více.

Samotná brilantnost celé knihy vyzní až s jejím samotným koncem. Postupné odhalování trochu připomíná kriminálku s výslechy jednotlivých podezřelých. Oceňuji, že tohle není kniha o holocaustu, o koncentračních táborech nebo obecné nenávisti k Židům. Je o lidech (možná chvílemi neuvěřitelných postavách) a o tom, jak prožívají utrpení, co cítí, jak volí - a jak se s tím vším vyrovnávají.

Kniha by mohla být o pár desítek stran kratší, aniž by ztratila na své výmluvnosti. Ale možná jsou to právě výplňkové scény, které z ní dělají řeku - nejdříve pomalý a úzký potúček, rostoucí na síle, až dosáhne takového proudu, že z něj není úniku.

Aneb co jsme dělali, když jinde se děly hrůzy, o kterých se nám ani nezdálo? A je špatné trápit se vlastními malichernými problémy, když jiní trpí nad všechny snesitelné meze?

6 23.02.2021

Mám potíže formulovat na knihu jednoznačný názor. I ohodnotit ji je velmi náročné. Ale zkusím alespoň vyzvihnout přednosti a zmínit nedostatky.

V první řadě je velmi náročné brát knihu 100% vážně. Ačkoli je neustále doplňována o odkazy na reálné výzkumné práce, myslím, že nejsem sama, když řeknu, že měl autor problém udržet si moji důvěru.

Pokud kniha na něco klade důraz, tak její prostá myšlenka je: Musíte spát. V průběhu několika kapitol se dozvíte o všech možných nemocech, které bez dostatku spánku vznikají, hrozí větší pravděpodobnost, že se nás chytí nebo se jednoduše na nedostatku spánku přiživují.

Kniha je ve své podstatě jednou opravdu dlouhou esejí. Vysvětlí, co spánek je a proč ho potřebujeme. Ukáže všechny problémy, které mohou nastat, když si spánku nedopřáváme dostatek. Všechno pak nakonec spojí do jednoho velkého problému celé společnosti. Nechybí hodnota peněz a hodnota kvalitního života.

Po přečtení knihy musím souhlasit s jednou myšlenkou - aktuální nastavení, kdy ti, kteří spí méně, jsou více ocenováni jako "dobří pracanti", je určitě sociologickým experimentem, který nikdo neplánoval. Je otázka, jestli společně s novými technologiemi a nedostatkem spánku budou lidé hloupnout a hloupnout.

Autor se nesnaží nijak zmírňovat své argumenty ani důsledky. V průběhu čtení jsem cítila úzkost i strach, ptala jsem se sama sebe, jestli je to možné. Snažila jsem se vyznat v tom, co čtu a jaký je opravdový přínos spánku.

Knihu bych doporučila každému, kdo ji dokáže přečíst s otevřenou myslí. Není jednoduché ji ustát a opravdu si z ní něco odnést, protože asi 3/4 času budete mít pocit, že přehání (a přehání až za hranou toho, co bereme jako "normální" přehánění). Zkuste se tomu pocitu nepoddat.

Doufám, že když už si ji někdo přečte, více se bude zamýšlet nad tím, že by mu více spánku opravdu mohlo změnit život. V dnešní době není jednoduché pořádně spát, a pokud potřebujeme tak důraznou knihu, jakou je tato, budiž.

6 18.01.2021

Vzhledem k tomu, že vychází nový díl, rozhodla jsem se znovu ponořit do jedné z prvních mainstreamových yound adult podruhé a musím přiznat, že mě Hunger Games nezklamaly.

Dalo by se debatovat o problémech, které Hunger Games jistě mají. Nicméně při čtení jsem si mnohem více než dříve uvědomovala, jak jsme jako lidé příšerná společnost, která by klidně dokázala vymyslet podobnou zábavu. A tak nakonec Hunger Games dávají skvělý čtenářský zážitek okořeněný přítomným časem a nehrdinskou hrdinkou, která má sice z pekla štěstí, ale taky nám ukazuje, co všechno občas člověk musí udělat, aby něco získal nebo si zachránil alespoň vlastní život.

Myšlenka je nakonec silnější než snaha popsat, jestli se jedná spisovatelsky o kvalitní počin.

6 08.12.2020

Těžko říct, jestli bych měla zmiňovat, jak neoriginální je Brown co se příběhu i jeho formy týče.

Když jsem začala číst Inferno, musela jsem se na chvíli zastavit a přemýšlet - jak už je to dlouho, co jsem četla Šifru mistra Leonarda a Andělé a Démoni? Tehdy jsem si myslela, že je Brown docela génius a umí psát. Možná jsem vyrostla, zmoudřela, ale o spisovatelském umění se u Brownova Inferna mluví těžko. Jazyk je bohatý a nápaditý maximálně tak u popisů děl. Postavy jsou všechny do jednoho ploché. Strana dobra a zla se mění jako v loterii.

Ale pojďme říct i něco pozitivního. Rozuzlení konečně rozbíjí formuli pro romány s Langdonem. Na druhou stranu, kde je řešení toho problému, který Brown na konci uvedl? Bude v další knize? Nejsem si totiž jistá, jestli mám dostatek trpělivosti, abych přečetla další bichli o tom, jak Langdon s pomocí mladé, chytré a nadané mladé ženy vždy na poslední chvíli unikne před nebezpečím a honí se po stopách, které jsou sice promyšlené, ale po chvíli nezajímavé. O nějaké logice už se vůbec nedá mluvit.

Tahle kniha mě přesvědčila o tom, že Brown je autor pro masy těch, kterým se nechce číst kvalitní literatura, protože by příliš zatížila jejich mozkové buňky. A přiznám se, že ani Pavučina lží nebyla dostatečně dobrá, abych ještě někdy vzala Browna do ruky.

6 29.07.2020

Tohle je ten typický King, přesně ten, kterého jsem si potřebovala přečíst ve své čtecí krizi.

Kinga beru jako člověka, který umí skvěle pracovat s příběhem, u kterého nevadí, když vám stránku předem řekne, co se stane, protože on umí budovat napětí a očekávání. Tahle knížka je typicky Kingovská, nechybí troška nadpřirozena, morální otázky, možnost vcítit se do hrdiny, reálné činy. O stylu psaní netřeba vypisovat, ten se nemění a je stále stejně strhující s detaily přesně na těch pravých místech.

Malinko mi u téhle knížky vadilo, že by návaznost jednotlivých "etap" příběhu mohla být vyšší, mohlo by to být víc propletené, to King umí a tady to tolik nepředvedl. Nicméně rozuzlení proběhlo tak, aby nebylo moc klišé, ale zároveň trochu pozměnilo zažitý kolotoč, jak by to mohlo dopadnout.

Obecně mám hrozně ráda staré kingovky, které vás přenesou do Maine před skoro padesáti lety, má to skvělou atmosféru.