Matematicka komentáře u knih

Bylo už tady řečeno dost, tak přidám jen citát z knihy - jeden z těch, co se mi líbily nejvíce:

"Vnitřek dlaně si přiblížila k ústům. Vteřinu hledala špičku jazyka. Jed? Podávala Vili Feldovi diamant, který pronesla ze střižny pod jazykem.
Díval se na démant, který světélkoval.
„Proč?“
„Nechci, aby sis myslel, že nic nemám.“
„Zbytečně riskuješ.“
„Ne tolik, abych sem už nemohla.“
„Nepotřebuji démanty.“
„Škoda, že si to nemyslí Němci.“
„Nejsem Němec.“
„Každý je potřebuje.“
„Dostávám od tebe něco jiného.“
Byla ráda, že to řekl. Nepochybovala, že si démant vezme.
„Mám pod jazykem ještě jeden pro sebe.“
Usmál se. „Jak je to – podle Madame Weber – s poděkováním?“
„Dívka musí poděkovat písemně. Ne později než za den. Jinak ti už nikdo nic nedá ani tě nepozve.“
Prsty se dotkl jejích víček. Na oplátku se dotkla jeho."

Už jen pro tento úryvek by mi stálo za to knihu číst. Ano, kniha je náročnější (literárně kvalitní), ale stojí za to si dát tu námahu a přečíst si ji. Bohatě se vám odmění (ale něčím jiným než démanty...)!

Pohádky jsou variacemi na známé motivy, s důrazem na poučení. Absence vánočních motivů mi nevadila. Spíš mi mírně vadil styl - pohádky jsou vyprávěny velice stručně a myslím, že děti zbytečně podceňují. Určitě se dá najít dost zajímavějších pohádkových knížek. Tahle ale neurazí a pohádky jsou příjemně krátké.

6 29.11.2022

Na mě to působilo takovým značně "patchworkovým dojmem". Aneb "co mě napadá k tématu žen v církvi" shnrnuto na jednu neorganizovanou hromadu. I tak jsem Zdeňkovi Jančaříkovi vděčná, že k tomuto tématu něco napsal. Co se mu myslím povedlo dobře vybalancovat, je to, že upozornil na problémy, aniž by příliš "naštval" lidi tradičního smýšlení. O to cennější možná kniha je... Navíc se v ní objeví pár zajímavých postřehů a myšlenek. Pro mě pěkně strávený čas, ale nic, co bych musela číst podruhé.

6 22.11.2022

Uživatel "Litocha" už napsal téměř vše za mě.
Dodám jen osobní postřeh: Tahle kniha ve mně posílila hrdost na to, že jsem skautka. A citace z rozhovoru s Helenou Illnerovou:
"Tento cyklus se jmenuje Skautská vize a my našim hostům na závěr pokládáme otázku, jaký by podle vás měl být skauting za 10 let a co byste skautingu do příštího desetiletí popřála?
Skauting by měl dávat základy, ne návod, ale základy pro to, aby si člověk vybudoval přátelství na celý život, naučil se být zodpovědný i za tu malou skupinu, kterou vede nebo ve které vyrůstal, nesl svůj díl odpovědnosti a nebál se nést tuto zodpovědnost i dál do života. Spíš než skautingu bych popřála rodičům, kteří mají děti ve vhodném věku, aby pochopili, že dítě nezíská víc, když bude umět dva jazyky navíc nebo když bude umět jezdit na koni a hrát golf. Dítě nejvíc získá, když kromě vědomostí bude mít hlavně i sociální dovednosti. A ty nejlépe získá v dobře vedeném skautském oddílu. Umět se dohodnout, poslechnout druhého, vydržet často i těžší podmínky, být tolerantní a přátelský. Ve skautu člověk se skupinou vyrůstá od dětství a postupně přebírá odpovědné role. Nikdy to nemůže nahradit, když dítě pojede jednou na tábor nějaké organizace, kde se bude učit třeba anglicky, a příští rok pojede s jinou organizací, kde se bude učit třeba jezdit na koni."

6 29.09.2022

Příběhy jsou to kratičké, ale často zachycují nejdůležitější životní okamžiky těch, kdo je vyprávějí. Vyprávěné jsou s americkou otevřeností a upřímností. Nejsem si jistá, jestli by u nás taková sbírka mohla vzniknout, ale o to ani tak nejde. Každý většinou máme nějaký ten svůj příběh „opravdové lásky“. Tato kniha nám dává příležitost naslouchat – podle doporučení autora raději po malých dávkách –, promýšlet jednotlivé příběhy a v jejich světle se zamyslet i nad svými zážitky nebo zážitky našich blízkých. A k tomu si myslím, že nás Robert Fulghum vyzývá celou svou tvorbou – abychom si uvědomovali, jaké sny v životě máme a dělali pro jejich splnění to, co je v našich silách.

6 11.07.2022

V Respektu mám stripy ráda, ale ani si je nestihnu vždy přečíst. Tady jsem jich měla víc najednou a vysloveně jsem si je "užívala" po malých dávkách - nejlépe když je člověk po prožitém dni už dost vyčerpaný. Zjistíte, že to vlastně ještě není tak špatné...

6 24.04.2022

V tomto krátkém výboru představuje Mojmír Trávníček spisovatele Jana Čepa jako poutníka a cituje jeho vlastní slova: „O každém velikonočním pondělí putuji – v duchu a v srdci – do Emauz s Kleofášem a tím druhým učedníkem, což byl – jsem o tom přesvědčen – sám svatý Lukáš.“ (Před koncilní liturgickou reformou se četl úryvek z Lukášova evangelia o cesta do Emauz při mši svaté velikonočního pondělí.)
Mojmír Trávníček vybral krátké úryvky z textů Jana Čepa, které se přímo vztahují k Velikonocům, a tím i k příběhu o cestě s Ježíšem do Emauz.
Myslím, že stojí za to vydat se s texty Jana Čepa „proti proudu času“ – nejlépe o Velikonocích. Umí totiž vyprávět vskutku mistrně a pod povrchem běžných životních událostí a vjemů objevovat to skryté, zahalené – to, co emauzští učedníci uviděli, když Ježíše poznali při lámání chleba.

6 15.04.2022

Stručné, ale krásné. Autorce se podařilo říci hodně nejen o tajemství Vánoc, ale i o tajemství konverze - tedy o vstoupení do vztahu s Bohem, které sama prožila:

"Člověk musí od jedné takové hodiny žít k druhé tak, aby byl schopen ji druhý den opět prožít. Už není možné „jen tak si žít“, byť i dočasně. Člověk nemůže pominout mínění toho, s kým se denně stýká. Dokonce – i když není proneseno jediné slovo – cítíme, jak se k nám druzí stavějí. Člověk se snaží přizpůsobit okolí, a když to není možné, stává se společný život utrpením. Tak je tomu také při každodenním styku se Spasitelem. Člověk je stále citlivější na to, co se mu líbí a co ne. Pokud byl člověk před tím se sebou vcelku spokojený, bude tomu nyní jinak. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a bude je měnit, jak jen to bude možné. A objeví také mnohé, co nemůže považovat za krásné a dobré, a co je přesto těžké změnit. A tu se stane postupně velmi malým a pokorným, trpělivým a shovívavým k třískám v cizích očích, neboť se sám musí zabývat trámem ve vlastním oku; a učí se nakonec také snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se Božímu milosrdenství, které si umí poradit se vším, co se vzpíná našim silám. Je to dlouhá cesta od spokojenosti se sebou samým, kterou pociťuje „dobrý katolík“, jenž „plní své povinnosti“, čte „dobré noviny“, „správně volí“ atd., jinak však dělá to, co se mu zachce, až k životu v Boží ruce a z Boží ruky, v prostotě dítěte a v pokoře celníka. Kdo však na ni jednou vykročí, už se nevrátí zpátky."

6 16.01.2022

Kniha je k dnešnímu dni už dvacet let stará, ale rozhovor s jezuitským knězem Petrem Kolářem zůstává podle mého názoru stále aktuální.
Kromě pestrých životních zážitků z různých koutů světa se tu Petr Kolář vyjadřuje i k obecnějším tématům: k četbě Bible, k evangelizaci, ke stavu české církve a k jejímu vztahu se společností. Tyto jeho - často kritické, ale nepostrádající lásku - postřehy jsou bohužel stále aktuální i po dvaceti letech.
Petra Koláře osobně neznám, ale z médií ho považuji za inspirativní osobnost. Ráda jsem ho skrze knižní rozhovor lépe poznala. Kéž bychom takových lidí v české katolické církvi měli více, nebo jim aspoň popřáli více sluchu...

6 04.10.2021

Podobně jako ostatní komentující mě překvapilo, jak málo tam bylo toho "laskavého povídání o životě" a "fotek z rodinného alba". Ale poté, co jsem se do knihy začetla, musela jsem uznat, že je to taky zajímavý styl rozhovoru, který se prostě soustředí na něco jiného - na životní zkušenosti a názory tázaného, které jsou možná ještě zajímavější a vedou víc k zamyšlení a "na hlubinu". Myslím, že mohou oslovit jak přemýšlivé katolíky, tak všechny přemýšlivé lidi, které nějak zajímají otázky víry, případně dějin, na které se taky kniha hodně zaměřuje.
Tomáše Petráčka sleduji dlouhodobě a fadím mu, a tak jsem uvítala možnost setkat se s ním v jedné knize a proniknout do jeho pohledu na život komplexněji. Takhle třeba popisuje svoje osobní zkušenosti s katolickou církví:

"Ale zase na jednu stranu, když má člověk intenzivní vztah s Bohem a ještě má určité poučení z historie, tak ani to, že je třeba terčem nějaké vnitrocírkevní šikany nebo že mu jeho představení místo toho, aby mu nějak pomáhali, spíše škodí, pro něj není nic nového. To je přece nedílná součást křesťanské existence. Trpět církví patří ke komplexitě křesťanské zkušenosti."

Díky Tomášovi Petráčkovi za tu naději navzdory všemu.

6 03.05.2021

Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano.
V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika.
Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká:

"Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou.
Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí.
Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali."

Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku:

"Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit.
Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry.
To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali."

Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.

6 01.07.2020

Příběh určitě zajímavý a chytře napsaný, ale mě kupodivu nějak zvlášť nezaujal. Nedokážu ani přesně říct proč. Možná je to vysokou ambicí knihy, která slibuje, že "po jejím přečtení uvěříte v Boha". To se v mém případě nestalo. Možná je to taky má chyba, četla jsem ji v nesprávnou dobu apod. Tím nechci nijak snižovat její inspirativnost pro jiné čtenáře, ale u mě to nějak nezafungovalo.

6 13.10.2019

Krásná kniha. Poetika parních mašinek a lidí, kteří s nimi pracují... A k tomu mnoho podobností se světem lidí. Mašinky i lidé, kteří všichni chtěli "něco ohromného a bláznivého a nemožného a dělali věci proti rozumu a proti Pánu Bohu. A každý na to nějak doplatil."
V dětství jsem tuto knihu nějak minula (a příliš mi neutkvěl ani večerníček), ale se svými dětmi jsem ji velice ráda vzala a četla.

6 30.01.2016

"Pohádky ovčí babičky" jsem si zamilovala jako televizní seriál pro děti až jako dospělá :-) Seriál mě i mé dcery přivedl ke knihám. Tohle je zpracování jedné z příhod beránka, ovečky a vlků pro nejmenší děti formou leporela. Všichni hrdinové tu slaví Vánoce a jejich pověstná nevraživost jde nakonec na chvíli stranou - tak, jak to má o Vánocích být.

6 03.07.2013

Krásná "oddechová" kniha, nebo chcete-li kniha popularizačně historická (v tom nejlepším slova smyslu). Pavel Kosatík shromáždil informace o manželkách všech československých a českých prezidentů a vytvořil tak mozaiku, která má i určité styčné body. Nejvíc mě oslovily osobnosti Charolotty Masarykové a Hany Benešové - ty jsou mi i osobním vzorem. Zajímavá pro mě byla i Viera Husáková, která mě zaujala v televizním dokumentu o Husákovi. Zde jsem se tedy o ní dozvěděla i jinak. A manželky "budovatelky"? Jistě je také zajímavé zkusit se podívat na život jejich očima. Při čtení knihy mě napadala otázka: "Jaká by vlastně měla být manželka prezidenta?" a s ní související: "Jaká by vlastně měla být manželka?". Tato otázka pro mě je a už zůstane aktuální, takže má pro mě smysl nad touto knihou se zamýšlet. Je to moje první kniha, kterou jsem přečetla od Pavla Kosatíka a už se těším na další... Začnu samozřejmě u rozšíření této knihy na Manželky prezidentů. Deset žen z Hradu.

6 24.05.2013

Zcela autentické a otevřené vyprávění o strastech i radostech života s "cizími" dětmi. Díky za ně! O pěstounské péči do budoucna uvažuji a tato kniha mi poskytla reálný vhled do toho, co mohou zažívat ti, kdo do ní šli - a to na obou stranách - jak maminka, tak její holky. Díky za tuto otevřenou výpověď, která neskrývá ani radosti, ani problémy, s kterými se setkala autorka i její dcery ve společném životě. Je to odvaha přijmout nějaký dar se vším všudy a přijmout člověka, který už má svůj osobní příběh, je (jak jsem se dozvěděla z knihy) velké dobrodružství. Do dalšího života jim přeji vše dobré! Já mám své vlastní dvě holky, takže prožíváme trochu jiné strasti a radosti, ale problémy jsou v lecčems podobné...

6 26.10.2012

Čtení knihy nebylo radostné. Je v ní popisováno příliš mnoho utrpení a zla. Přesto je kniha důležitá a cenná. Právě proto, aby se tohle už nedělo. Abychom o těchto případech nemlčeli. Abychom nepodporovali žádným způsobem tuto „mašinerii zla“, která tolika lidem uškodila. Katolické církvi pak zvlášť prospěje, pokud najde odvahu těmto svým proviněním se postavit čelem. Uznat chyby, i institucionální, omluvit se za ně a snažit se o nápravu. Bude to běh na dlouhou trať, ale jsem ráda, že papež František v něm udělal aspoň první krok. Tato kniha mi dostatečně objasnila, proč musel přijet do Kanady a omluvit se na místě.

"Když Toby vzpomíná na školu, vypráví pomocí velice detailních obrazů, přestože se to všechno stalo před více než čtyřiceti lety. Vypráví o jednotlivých dnech, konkrétních nocích, ale také o tom, co si ze školy Yale odnesl do dospělosti.
„Pořád jsem se bál, co mi zase udělají. Celý život jsme pak čekali, odkud padne rána. Celý život na kolenou, schoulení do klubíčka.“
Škola skončila, schoulení ne.
Dodnes se Toby sám sebe ptá, jestli si trest náhodou nezasloužil. Pochopil, co se po něm chce? Dělal, co mu říkali? Odpověděl správně, odešel ve správný čas? Nebo zase něco pokazil?
Co mi teď udělají? Co se mi stane? Těch otázek se Toby děsil už tehdy, ve škole, když mu byly čtyři, ale i v bíle povlečené posteli, když mu sestřička sdělila, že mu něco amputovali.
To, co se odehrávalo mezi dřevěnými stěnami Grenfellu, bylo strašné, ale časem se stalo normou. Nešlo si nicméně zvyknout na to, že kolem není nikdo, s kým by se o tom dalo promluvit. A koho by bylo možné poprosit ani ne o záchranu, o to, aby zasáhl, protože s tím už děti nepočítaly, ale aspoň o povzbuzení."

5 16.10.2024

Když člověk čte většinu knih Marka Orko Váchy (všechny mám doma, ale některé zatím nepřečtené), některá témata, úvahy a názory se už trochu opakují. Na druhou stranu je znát, že s přibývajícím věkem dochází i k určitému posunu a autor dozrává i lidsky i jako kněz. Ano, není to asi vzorně katolicky ortodoxní, ale je to lidské a schopné oslovit mnohé - a tak už ho roky známe, takže by nás to už nemuselo překvapovat...
Nečekala jsem v podstatě nic víc než další knihu Marka Orko Váchy. A byla jsem překvapena spíš příjemně.

"A pak se stane něco, co není z tohoto světa. Co by nevymyslela ani Marie, ani já. Šest set litrů vody se promění ve víno. To není lidské. Já bych poradil tu večerku, nebo ať si půjčí. Toto řešení není z tohoto světa a výsledkem je, že proti modlitbě milujícího člověka je všemohoucí Bůh bezmocný. Bůh přichází na tuto zemi a jeho první zázrak je, že promění šest set litrů vody ve víno."

5 22.09.2024

Velice příjemná a stručná výprava do židovské kultury a historie. Při sledování peripetií mladého Mordechaje se nenásilně dozvíte, co je micva, talmud, lichva, golem aj. a jaké radosti a problémy řešili židé na českém území v různých obdobích. Seznámíte se tu také s největšími osobnostmi české židovské historie. To vše stručně a poutavě. Byť už jsem 10 let měla dávno a ke 120 se blížím jen velmi pomalu (kniha je určena čtenářům od 10 do 120 let), kniha mě dost bavila. Byla to příjemná oddechovka.

„Když mají hoky na čtení čas, ležely by v knihách od rána do večera,“ vykládal s důležitostí staršího bratra. „Osobně si myslím, že nebude dlouho trvat a ve studiu dívky chlapce doženou. Možná i předčí. Když se budou moci věnovat četbě, nic není nemožné.“

5 08.09.2024

Lev Golinkin vzpomíná na emigraci své rodiny ze SSSR do USA na přelomu let 1989/1990. Jemu tehdy bylo deset let. Jedna z mnoha vzpomínkových knih. Mě v ní zaujalo několik věcí:
- Lev Golinkin krásně vypravuje. Nejen chronologicky, ale umí vždy vybrat a "nasvítit" něco zajímavého,
- velice zajímavě taky uvažuje o tom, co se dělo jemu, jeho rodině i lidem kolem,
- jeho vděčnost všem, kdo jim na jejich dobrodružné cestě pomohli.

"Štěstí mi přálo natolik, že ve mně nový kus oblečení už nevyvolává tak prudkou odezvu, ale kdykoli pomyslím na bundu od Evy, vzedme se ve mně odlišný druh radosti. Ohlédnu se a vidím své dětství, které neutvářely pouze charkovské uličky, ale také společné úsilí tisíců protestujících, tuctů pracovníků organizací pro lidská práva, politiků, dobrodinců, aktivistů a běžných lidí. Jsem rád, že jsem se s částí z nich setkal; většinu nikdy nepoznám. Někteří zápasu věnovali své životy; jiní třeba jen podepsali petici, zaslali šek, ověřili dokumenty či odevzdali bundu. Drobné počiny si prorazily cestu světem, staly se mou součástí a ovlivnily mě neočekávanými a neznámými způsoby. A když teď stojím na druhé straně, ohlížím se a jásá nad příležitostí proměnit plechovku polévky ve večeři nebo desetidolarovou bankovku v naději. Vnímám, že kolem mě šustí neviditelná vlákna, která mě spojují s lidmi, které vůbec nepotkám, a vím, že mohu pomoct jiné lidské bytosti, aby se cítila cenně, důležitě, hodnotně. Přestože sám pořád představuji neukončené dílo, nezpochybňuji moc zrn, jež mohu zasadit.
Modlím se, ať svou práci zastanu dobře."

5 26.05.2024