Matty komentáře u knih

Monografie o nejméně vyzpytatelném z amerických režisérů, kteří jsou známí širšímu publiku, nabízí obstojný úvod do Lynche. Pro ty, kdo Lynchovo univerzum znají lépe než babiččinu zahrádku, nepůjde o moc obohacující čtení. Pro nás, kdo se z oním sympatickým bělovlasým psychopatem zatím z různých důvodů moc nekamarádíme, je kniha vstupenkou do pozoruhodného světa. Zatoužíte-li sestoupit do nižších pater, budou vám více než hlavní Fischerův text nápomocny nově napsané kapitoly Kamila Fily, jehož interpretace jsou ucelenější a který zbytečně neplýtvá písmenky na popis děje. Také Filovy příspěvky se bohužel (avšak vcelku pochopitelně) drží konceptu předchozích stránek, tzn. jeden film za druhým. Autorská osobnost Lynchova typu přitom vybízí ke komplexnějšímu pohledu na jeho dílo jako celek. K analýze opakujících se motivů a postupně rozvíjených témat, spíše než k chronologicko-biografickému přístupu. Je škoda, že Fila nenapsal celou knihu, jejíž dvě třetiny ve stávající podobě v zásadě jenom shrnují informace, které byste po pár desítkách minut googlení našli na internetu.

1 11.10.2016

"V konečném účtování jsou slzy symbolem egoismu."

Zapečetěný čas probudil můj zájem o názory Andreje Tarkovského. Sborník Krása je symbolem pravdy uvedenou knihu doplňuje a zároveň na režisérovu životní filozofii nabízí mírně odlišný pohled, k němuž Tarkovského v otištěných rozhovorech jemně popostrkávají tazatelé (z jejich převážně nekonfliktního přístupu vnímáte úctu ke zpovídanému).

Také díky opakování určitých myšlenek budete mít pod dočtení přepečlivě připravené publikace (jde o její druhé, doplněné české vydání) více než jen tušení, jak Tarkovský chápal (svou) roli umělce, v čem podle něj tkvěla podstata filmu (rytmus) i smysl existence (zvítězit nad sebou).

Inspirativní osobnost. Moudrý člověk. Geniální režisér.

1 03.10.2016

Muži, který je nám představen jenom výsměšnou přezdívkou Vrabčák (protože tak vypadá), se narodí postižené dítě. Několik dní řeší dilema, jestli bojovat o novorozencův život, nebo ho nechat zemřít. Jestli přijmout zodpovědnost a zůstat s manželkou, nebo ji opustit a odjet na vytouženou výpravu do Afriky.

Osud dítěte a detaily jeho nemoci nejsou podstatné – zosobňuje protagonistův strach z rodinného života. Nerad by zšedivěl jako znuděný tatík, plnící od rána do večera, od porodu do smrti manželské povinnosti. Čelí podobným otázkám jako rozhněvaní mladí muži v Anglii nebo hrdinové některých filmů z bezstarostných 60. let (kdy kniha vznikla).

Japonský pohled na rozhodující životní období (zůstat, nebo jít) charakterizuje větší nihilismus, projevující se přehnanými, s radikalitou doby korespondujícími větami typu „Topil se v plodové vodě paniky“. Dnes by byl člověk užívající podobné výrazivo zřejmě klasifikován jako pozér, což nic nemění na výstižnosti, s jakou Óe popisuje jisté psychické stavy.

Větu „Kdyby si mohl vybrat, volil by možnost se do záchoda vrhnout, zatáhnout za splachovadlo a nechat se za dunivého hukotu vody odplavit do septiku“ bych si v nejeden den roku s chutí nechal vytetovat na záda.

V druhém plánu se autor nezabývá jenom problémy své generace (jak si můžete přečíst v doslovu, román je odvážně autobiografický), ale celé tehdejší japonské společnosti, přičemž poukazuje také na v knize přímo nepojmenovaný symptom doby. Ženy jsou pro něj výhradně sexuální objekty, které hrdinovi pomáhají jen do té míry, že může myšlenky na chvíli odvést k tělesné potěše. Například matčino hledisko není vůbec zohledňováno, jako kdyby zplozením dítěte její úloha skončila (a zároveň započalo hrdinovo trápení).

Nelítostnost zpracování citlivého tématu je výrazně otupena poslední, dodatkovou kapitolou, v něčem asociující epilog Burgesova Mechanického pomeranče (který Kubrick do filmu moudře nepoužil). Ale po pravdě jsem čekal, že autor s podobným závěrem, coby určitou formou omluvy za Vrabčákovu bezohlednost zachycenou na předchozích stranách, přijde.

1 22.09.2016

Debutová kniha amerického spisovatele Michaela Thomase je časově ohraničena čtyřmi dny, během kterých by bezejmenný (nebo se snad skutečně jmenuje Izmael?) hlavní hrdina měl sehnat peníze na školné dvou synů a uhájit tím svou zpochybňovanou pozici zodpovědné hlavy rodiny. Ve svých vzpomínkách podniká rozsáhlé cesty do daleké i bližší minulosti, kdy nad ním osud projevoval ještě méně slitování než v současnosti.

Rozsáhlý, ambiciózní a částečně autobiografický román není jen o životě míšence v dnešních USA, ale jednoduše o životě v USA, potažmo o životě jako takovém. Hořkost vypravěčova tónu je pochopitelná, zároveň však vede k otázce, jestli si svým neprůchodným skepticismem dopředu nezavírá dveře. Má určitou představu o společnosti a své úloze v ní a odmítá připustit, že by vše mohlo/mělo být jinak.

Komplexnost rozporuplné postavy, která své činy neustále podrobuje (sebe)reflexi a zároveň ve svém životě nedokáže provést radikální změnu, je jistě dána skutečností, že se Thomas „vypisuje“ z vlastních zkušeností. A vypisuje se neobyčejně čtivě. Někdy se autor nechá příliš unést a hromadí „básnické“ obraty, za něž lze skrýt všechno a za nimiž se přitom nemusí skrývat nic. Po většinu stránek ale kultivovaně, s lehkou nadsázkou a neuvěřitelným smyslem pro detail píše o trablech, které by mohl řešit kdokoli z nás.

1 22.09.2016

Švéd - navenek muž, kterému nic nechybí. Postupně však ztrácí většinu životních jistot. Podobně jako Jób se přitom neprovinil ničím jiným než oddaností, s jakou žil svůj vzorný život. Život, jaký by jako správný Američan žít měl.

Roth svého hrdinu nešetří, jeho pád z vrcholu zkoumá pěkně do hloubky. V dlouhých sebezpytných monolozích i nepravděpodobně hlubokomyslných dialozích. Originálně vystavěný román, jež přiznává svou fikčnost, je v podstatě cestou do Švédova nitra za postupného odkrývání jednotlivých vrstev jeho osobnosti.

Od vnějšího pozorovatele nenápadně až k ich-formě, nerušivě implementované do dominujícího vyprávění ve třetí osobě. Stejně nenásilně Roth (narozený mimochodem stejně jako Švéd v Newarku) odbočuje od osobního dramatu k psychologickému rozboru duše amerického národa a dění následující po jisté zlomové události tak můžeme vnímat třeba jako alegorii vzpamatovávání se z vietnamského traumatu.

Americká idyla má mnoho vrstev, dobře se čte (i když některé myšlenky zbytečně opakuje), dokáže dojmout i pobavit, nechávaje na nás, nakolik budeme hlavního hrdinu litovat, nebo zda se mu naopak vysmějeme. Škoda, že filmové zpracování románu podle prvních ohlasů dopadlo žalostně.

Vzpomínkám na Truffauta krátce po jeho brzkém skonu předchází poučený úvod Evy Zaoralové, která dokázala na malém prostoru přesně vystihnout, v čem spočívala výjimečnost tohoto francouzského cinefila i jeho tvorby. Vzpomínání přitom nesestává výhradně z poplácávání po zádech. Díky různorodosti zastoupených názorů před námi naopak vyvstává komplexní portrét auteura sice plachého, ale rozhodného, do kinematografie neskutečně zažraného (či lépe „začteného“). Cinefilní hodnota v tomto případě možná převyšuje hodnotu informační, ale že by mi to zrovna v případě Truffauta vadilo? Ani trochu.

1 20.09.2016

Ta kniha není špatná, série osobně laděných reportáží o moderních formách sexuality, v originále jsou docela čtivé. Tragický je český překlad. Neohrabaným stylem i naprostým nepochopením původního významu použitých slov. Facebook post neznamená poštu z Facebooku, TV show ve spojitosti s Twin Peaks není televizní show, ale seriál, cum fakticky není zkratka pro kameru :) Takhle by se dalo postupovat řádek po řádku, ale to by měla být práce překladatelky, redaktorky a korektora, ne čtenářů. Jako kdyby to překládala umělá inteligence neschopná myslet v souvislostech a vnímat kontext (ze kterého je např. jasné, že space nemá být vesmír, ale prostor). Gratuluji nakladatelství Omega k tomu, že svým notorickým diletantismem popravilo další text. Tohle je výsměch autorce originálu i všem čtenářům, kteří za tu knihu zaplatili.

29.04.2023

Přišlo mi, že cca za polovinou tlusté knihy došlo k vyčerpání Lynche i zvoleného konceptu. Zatímco prvních sedm kapitol, pokrývajících období do natočení Modrého sametu, je velmi vtahujících, a také Lynch zpočátku přínosně doplňuje biografické pasáže, postupně dochází k mechanickému variování téhož schématu (shánění peněz, casting, hledání lokací...) a Lynchovo psaní čím dál víc připomíná sebestředný monolog starého nespokojeného muže, který jen vzpomíná na slavné lidi, které potkal, a láteří, jak bylo dřív všechno lepší. Autorka proud jeho myšlenek bohužel příliš neusměrňuje a nechává jej opakovat stejné informace a zas a znovu pět superlativy na jeho kamarády (kteří na oplátku nekriticky chválí Lynche). Zprvu obohacující a poutavé čtení se mění v únavný katalog jmen, banálních příhod z Lynchova života a fádních historek z natáčení. Nakonec bohužel hlavně kniha, která se bude pěkně vyjímat na poličce, ne hloubkový ponor do mysli originálního tvůrce.

07.01.2021

Publikaci s pevnou vazbou, lesklým papírem a bohatým fotografickým doprovodem (převážně z osobního archivu Jaromíra Šofra) uvozuje vzpomínkový text samotného Šofra. To, co Šofr pouze stručně shrnuje, Jan Lukeš na následujících zhruba sto stranách zevrubněji rozvádí.

Vzhledem k populárně naučnému pojetí knihy autor nepoužívá poznámkový aparát, v němž by uváděl zdroje, ze kterých vychází. Nedlouhý seznam použité literatury se nachází v závěru biografické části. Mezi knihami najdeme i tak kuriózní a faktograficky nespolehlivé tituly jako vzpomínání Josefa Škvoreckého na československou novou vlnu Všichni ti bystří mladí muži a ženy nebo paměti Otakara Vávry. Autor čerpal primárně ze vzpomínek samotného Šofra, které cituje bez dalšího ověřování.

Naznačené okolnosti by měly vést k obezřetnosti ze strany čtenáře. Ke kritičtějšímu čtení nabádá také chybějící odstup Lukeše od osobnosti Jaromíra Šofra. Z vlídného tónu jeho textu a opakované potřeby obhajovat Šofrovy filmy i životní rozhodnutí (a ze zlehčování nebo opomíjení opozičních názorů) je zřejmé, že píše o příteli, k němuž chová velký obdiv. Ani styl Lukešova psaní ostatně není striktně věcný, ale plný knižních obratů, ornamentů a přechodníků.

Nesporným přínosem knihy jsou nicméně zmíněné Šofrovy citace, kterými je Lukešův text štědře prostoupen. Pozornost si zaslouží zejména ty z nich, které se vztahují k technické stránce natáčení, nikoliv k politice, morálním ústupkům nebo osobním sporům, kde znatelně chybí hlas, který by Šofrovi oponoval.

Přes občasné neshody mezi Šofrem a lidmi, s nimiž (nebo pro něž) pracoval, vzdor podmínkám omezujícím uměleckou svobodu za komunismu a negativnímu hodnocení Menzelových filmů v kapitalismu, se celá kniha nese v duchu milého vzpomínání na staré časy. Jde tak o nenáročný text, který se lehko čte, stejně jako se na Postřižiny a jiné normalizační filmy Menzela a Šofra pro jejich líbivost dobře dívá.

12.08.2020

„Ačkoli slušný člověk to zamítne jako vulgárnost, třeba konstatovat, že nikoliv každé hovno z hlediska srací vědy je pěkné. A přesto sereme dál doufajíce, že se nám podaří zlepšit svou srací formu. Stejně tak je tomu při psaní. Kdo by se bál posměchu ze slovního průjmu nebo zácpy, nesměl by vzít pero do ruky.“

Povídky, básně i zápisky deníkového charakteru. Vždy myšlenky zachycené v syrovém stavu. Bez velkých ohledů k sobě i druhým. Autentická svědectví o Češích a české literární scéně z časů, kdy bylo snazší a bezpečnější své skutečné názory neprojevovat, z kolektivu nevyčnívat. Vedle textů Pavla Juráčka, Jana Zábrany nebo Vratislava Effenbergera další brutálně obnažující pohled na pokřivenou dobu a pokřivené charaktery. Fragmenty Hančových úvah se mi však četly s většími obtížemi, neboť z nich dost zřetelně vysvítá, že autor byl homofob, misogyn a hebefil, opovrhující homosexuály a v zásadě všemi ženami (dvojnásob pak těmi, které neshledával dostatečně pohlednými, inteligentními a štíhlými). O hrdosti, s jakou se přiznává k tomu, že v tramvaji ochmatával neznámou dívku, ani nemluvě. Jsem přesvědčen, že dobou ani ničím jiným podobně ostentativní sexismus omlouvat nelze, navíc je vzhledem k intimní povaze většiny textů obtížné oddělit autora od díla. Některé Hančovy postřehy jsou nicméně natolik výstižné (a editorská práce Michaela Špirita natolik příkladná), že musím s lehkým sebezapřením hodnotit nadprůměrně.

24.03.2019

Oceňuji snahu napsat namísto klasické biografie knihu, která navodí atmosféru Vláčilových filmů, ale autorčino ledabylé nakládání s citacemi, vrcholící opsáním kapitoly o dobové cenzuře bez uvedení zdroje (autorem je Milan Bárta a studie vyšla pod názvem Cenzura československého filmu a televize v letech 1953-1968 v časopise Securitas Imperii), je zarážející, publikaci bere veškerou důvěryhodnost a zároveň vede k vážným pochybnostem o kredibilitě autorky.

26.02.2019

Jsme takovým člověkem, jaký příběh si o sobě neseme v hlavě. Celá Reputace je vyprávěna z perspektivy protagonisty. Jde výlučně o jeho verzi událostí, o jeho vlastní obraz sebe sama. V jeho vyprávění se ovšem od začátku objevují trhliny, zvětšující se poté, co do karikaturistova života vstoupí dívka z jeho minulosti a s ní pochyby. Jeho o sobě samém i naše o něm. Zvykl si, že spoluurčuje, jak budou druzí posuzováni, založil na tom svou reputaci. Byl přesvědčen, že o vlastní důležitost nemůže přijít. Ve skutečnosti za ni vděčí druhým. Ti jeho interpretaci skutečnosti věří víc ne pro to, že by měl blíž pravdě, ale kvůli mužově věhlasu.

Vásquez ve svém stylisticky brilantním románu nastoluje nadčasové otázky týkající se paměti, schopnosti nejen hodnotit minulost, ale také předvídat budoucnost (což je možná to hlavní, co se Mallarino naučí), individuální zodpovědnosti nebo mediálního zkreslování reality. Nemoralizuje a nedoříkává, zajímá ho víc nálada a atmosféra než děj, ale díky fascinující proměně hlavního hrdiny, který se před námi (mimoděk) pomalu obnažuje, jde o nesmírně vtahující čtenářský zážitek.

03.12.2018

Lacrimae Rerum není zdaleka první česky vydanou knihou Slavoje Žižeka. Je ale první, která se točí výhradně okolo filmů. Přestože jde o soubor textů napsaných Žižekem již poměrně dávno (v letech 1997 až 2004), zabývají se především obecnými psychoanalytickými tématy, nikoli aktuální sociopolitickou situací. Žižek provádí zdánlivě totéž co Martin Škabraha ve Vyhnání do ráje o tvorbě Terrence Malicka – filmů od slavných tvůrců (v jeho případě Kieślowského, Tarkovského, Triera nebo Hitchcocka) využívá pouze jako podkladu k přemítání nad Bohem, exkrementy, perverzí, subverzí a nevědomými silami, které nás ovládají. Jeho popkulturní záběr je ale mnohem širší (takže k tomu, co chce říct nezneužívá pouze jednoho filmu, ale širokého spektra mediálních sdělení). Vůči svébytnosti filmového jazyka je mnohem vnímavější (ačkoli se od konkrétních záběrů a scén svými úvahami vydává daleko za meze interpretace) a hlavně je ve svých interpretacích nehorázně drzý, originální a vtipný (těžko říct, kdy záměrně). Přiznávám, že jsem se v jeho myšlenkových vývodech nejednou ztratil a ve výsledku mi tak uniklo, co chtěl říct, ale téměř vždy mě bavil způsob, jakým se té které myšlenky snaží dobral. Také v textech, které mi svými závěry, majícími jen naprosto minimální oporu v tom, co film skutečně sděluje, přišly přes čáru (tj. většina), jsem si vždy našel alespoň jeden dva podněty k zamyšlení (nejednou v poznámkách pod čarou, které se v tomto případě rozhodně vyplatí číst). Společně s Perverzním průvodcem filmem a Perverzním průvodcem ideologií (a krátkou, ale hutnou předmluvou Petry Hanákové) jde o vhodný úvod do Žižeka, kterému by však prospělo více editorské práce - minimálně rejstřík obrovského množství jmen a názvů.

14.02.2018

Když věci vyprávějí příběh.

Geniálně prostý koncept (vlastně jde spíš o konceptuální umění než o novelu). Rekapitulace jednoho vztahu prostřednictvím fotografií více či méně významných předmětů - protože ty jsou nakonec, když vzpomínky vyblednou, tím jediným, co zůstane a současně tím jediným, co společně strávené roky nějakým viditelným a hmatatelným způsobem zachycuje a vyjadřuje.

Přestože se skoro obejde beze slov, jde o knihu srovnatelně výstižnou jako leckterý mnohasetstránkový román (poměrně blízko k němu má Pamukovo Muzeum nevinnosti). Zážitek ze čtení, či spíše prohlížení, je ještě silnější napodruhé, kdy vám jednotlivé artefakty budou asociovat určitá období a určitou kondici vztahu. Vztahu dvou cizích, zřejmě vymyšlených lidí, který je nám přiblížen pouze ve fragmentech, ale přesto máte na konci pocit, jako kdybyste jej sami prožili.

Vedle skutečnosti, že neznáme tolik podrobností, a je pro nás tudíž snazší projektovat se do jednoho z partnerů, tomu napomáhá i nutnost výrazněji se podílet na vyplňování prázdných míst, vytváření a vyprávění příběhu. Ke knize tak lze přistupovat také jako k reflexi lidské potřeby "narativizovat" okolní realitu, proměňovat sérii nahodilých segmentů (protože čím jiným je život) v koherentní a srozumitelný útvar.

01.01.2018

Sborník s velmi širokým časoprostorovým rozptylem pokrývá cenzuru ve vztahu k americkým filmům Huga Haase, Zkrocené hoře nebo televiznímu Spartakovi; nejpozoruhodnější vhled do dobových cenzurních praktik ovšem přinášejí vzpomínky Vladimíra Suchánka, který se s ideologickými mantinely a lidskou tupostí potýkal jak v Sovětském svazu, tak v normalizačním Československu.

26.10.2017

Volání rodu má vtipný název (vysvětlený v úvodu) i vtipnou obálku, ale jinak jde o vcelku vážný soubor textů z oblasti gender studies (ač nepochybuji, že nejednoho šovinistu rozesmějí už jen názvy jednotlivých studií). Ne všechny texty se vztahují k filmu a ne všechny jsou natolik objevné nebo nadčasové, aby si zasloužily být otištěny podruhé (jestli se nepletu, každý z příspěvků již někde vyšel dříve). K problematizaci neproblematického vnímání žen v české (vizuální) kultuře jde však o přínosnou knihu, třebaže si k ní zřejmě najdou cestu výhradně čtenáři již poučení, kteří ženy za pouhé krásné objekty (které by měly sedět doma a nemluvit mužům do práce) nepovažují.

05.08.2017

Sborník trpí nedůsledným překladem a odbytou redakční prací, ale obsažené příspěvky o textu (s jedním typem jazykových prostředků) v textu (s jiným typem jazykových prostředků) jsou dnes, v době stále intertextovějších filmů, velmi užitečné. Ortodoxní vyznavači sémiotiky si pak jistě vychutnají také třeba Analýzu hlubinných struktur sémiotických systémů umění. Každý student filmovědy by si měl povinně přečíst minimálně doslov Tomáše Glance o přínosu Tartuské školy.

05.08.2017

Přečteno kdysi v rámci přípravy na Clooneyho Památkáře.

S ohledem na lehce kuriózní obsah je kniha psána s méně heroickým nádechem než Ambrosovo přiblížení akcí Bratrstva neohrožených. Díky stavění kapitol okolo menších příhod jednotlivých „památkářů", díky snaze autorů o profilaci jednotlivých aktérů a díky prokládání knihy osobními dopisy nejde o suché vršení faktů, ale o celkem čtivý způsob, jak se dozvědět o jedné z méně akčních, ale neméně významných epizod druhé světové války.

24.07.2017

Z několika důvodů velmi hodnotná kniha rozhovorů, kterou bych filmovým teoretikům i praktikům doporučil spíše než obsáhlejší, ale mechanicky pojaté Lekce filmu:

1) Ciment je na respondenty výborně připraven (Formana například překvapí dotazem na jeden jeho studentský scénář) a neklade jim banální otázky (naopak se nebojí jít hloub, aniž by se ovšem pouštěl do pseudofilozofických úvah, jak mají jiní francouzští kritici ve zvyku).
2) Většina režisérů jsou rození vypravěči (zejména Billy Wilder se každou odpověď snaží proměnit ve vtipnou příhodu).
3) O Mankiewiczovi, jehož povídání pro mne díky podrobnému popisu procesů s domnělými komunisty v Hollywoodu bylo z celé knihy nejpřínosnější, dosud mnoho textů nevyšlo (natož v češtině).
4) Úroveň českého překladu je na občasný překlep velice slušná, zvlášť ve srovnání s knihami o filmu, které v poslední době vydává Omega.
5) Výběr zpovídaných nepůsobí nahodile, všichni z nich byli/jsou v Hollywoodu víceméně outsidery, nikdy nepatřili ke konformním studiovým filmařům.

Výtku bych měl k nepoměru v rozsahu jednotlivých kapitol (Forman vzhledem k uzpůsobení vydání českému čtenáři poněkud "překypuje", závěrečný Wenders je naopak tak trochu do počtu), s čímž souvisí také lítost nad tím, že blíže k současnosti nebyly kromě rozhovorů s Formanem dotaženy také ty zbývající dva, u nichž to bylo možné (Polanski, Wenders).

18.07.2017

Rozhovory s Ermannem Olmim jsou podobně zpověď Krzysztofa Kieślowského (viz Kieślowski o Kieślowském) nejpodnětnější tehdy, odvrátí-li se o filmu k obecnějším otázkám lidské existence. Olmi tak jako člověk nábožensky založený a kromobyčejně hloubavý činí neustále. Některé jeho postoje byly na můj vkus příliš konzervativní, jeho pevnou morálku a jasnou filozofickou zacílenost zároveň obdivuji, neboť se mi zdá, že podobně duchaplných osobností v poslední době už jenom ubývá.

05.07.2017