meluzena komentáře u knih

Prvoplánový motivační příběh o hodných lidech, kteří se vždycky vzájemně podrží (a jestli neumřeli, všechno se jim daří dodnes :).
Děj je tak plochý a průhledný, že ho celý odhadnete už na začátku, všechny figurky jsou bělejší než sníh a podnikatel... (no co myslíte?); k tomu křečovitě způsobný sloh, podivné slovní obraty, upocený rádoby humor a 6 receptů. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že čtu slohovou práci snaživé holčičky s velkou mašlí.
Chápu, že autorka si asi prožila svoje a chce předat své těžce nabyté zkušenosti, ale to samo o sobě k napsání dobré knížky nestačí. Ne, tahle kniha není ani "oddechovka" na léto - je to fakt bída. Obsahem, jazykem, vzhledem; navíc název a anotace jako by patřily k jinému dílu příběhu.

Čtení jsem si užila asi jako kdybych se ocitla na koncertě někoho, kdo zrovna nemá hudební sluch, ale zpívá moc rád. Můžu ho pochválit za snahu, ale nebudu mu lhát, že to bylo dobré - protože pak by třeba chtěl pořádat další koncerty.

2 16.08.2019

Úvodní část knihy je výborná. Frank vyrůstal se svou velmi asociální matkou, která byla programově proti všemu mateřskému a rodinnému, zato gramofon a desky byly jejím životem. Střídala mužské jako ponožky, nevařila (jen otevírala konzervy), o syna se nezajímala (dokonce měl zakázáno říkat ji mami a musel ji oslovovat jménem, aby si byli rovnocenní), zato mu pouštěla hudbu a vyprávěla mu o ní. A tak není divu, že hudba pro Franka tolik znamenala a měl zvláštní dar slyšet ji v lidech; zato s komunikací byl na štíru.
Otevřel si obchod s hudbou a prodával desky. Lidé k němu chodili s různými problémy a on se vždycky zaposlouchal do hudby, kterou v nich slyšel - a doporučil jim přesně tu hudbu, kterou právě potřebovali. V okolí byli další živnostníci a bydlící, všichni drželi pohromadě jako velká rodina a Frankovi ani ostatním vlastně nic nechybělo. Jen kšefty poslední dobou dost vázly a na jejich domy si brousí zuby developerská firma...
Jednoho dne před Frankovým obchodem omdlí krásná a trochu záhadná Němka a svět se mu obrátí vzhůru nohama. Frank ale nechce prožít žádné zklamání, (navíc v komunikaci opravdu nevyniká), takže na nějaký hollywoodský románek to zrovna nevypadá (ač čtenář určitě drží palce :)
Slibná expozice je bohužel asi nejlepší částí knihy. Zápletka ještě vcelku drží krok, ale závěrečná část je jako pěst na oko.

Nicméně hudební stránka knihy má nespornou hodnotu. Představuje nám jednotlivé skladby a skladatele - nikoli jako suchou teorii, ale jako živé příběhy, které se nějak propojují s příběhy knižních hrdinů. Pokud ty skladby znáte, nebo si je dokonce budete během čtení pouštět, dostane se vám velkého bonusu a možná i širších souvislostí. (Mě osobně pobavilo doporučení „ukolébavky“ Wild Thing od The Troggs.)

PS. Frankův „dar“ je bohužel reálný - znám reálný příběh jedné paní, která vyrůstala na lesní samotě v podobně asociálním prostředí, bez lásky, odříznutá od světa, obklopená pouze zelení. Po letech se během náročné terapie vyrovnala s traumatickým dětstvím a stala se velmi úspěšnou zahradnicí, protože „slyšela“, co která rostlina potřebuje - jako to měl Frank s hudbou.
---
„Když se lidé budou držet jen toho, co znají, může jim utéct tolik nádherných věcí.“
---
„Cesta do nebe nevede skrz mraky, ale skrze radost, se kterou se díváš na svět, navzdory bolesti a zármutku.“ (o Pretoriově skladbě Beata viscera)
---
„Nemá cenu si nic nalhávat. Celá Unity Street je do hajzlu. Možná by měl prostě někdo spláchnout a hotovo.“

4 11.08.2019

Pro tuhle knížku je i 6 hvězdiček málo...
Rukama mi prošly všechny dosud vydané autorovy knížky, takže laťka byla vysoko. Ale tohle dílo se vydalo trochu jiným směrem a dalece předčilo veškerá očekávání. Je tak vynikající až se tají dech.
Neznám žádnou jinou knihu s tak silným apelem na ochranu životního prostředí a tak silnou obžalobou lidské nabubřelosti a nesmyslnosti našeho vědecko-technicko-rozumového způsobu života, která by zároveň byla tak poetická, jemná ve slovech, důvtipná v detailech a krásná svým výtvarným pojetím. Nekárá, neukazuje prstem, nehrne buldozerem pocity viny. A právě tahle poetika člověka hluboce zasáhne a ten pocit ve vás ještě dlouho zůstane. Jako když si SAMI uvědomíte nějaké svoje pochybení a něco se ve vás navždy změní (a jste vděční, že vás při tom nikdo nenačapal).
Vzhledem k tématu tu zcela chybí Tanovy roztomilé „příšerky“. Na obrazech jsou reálná zvířata, což vás možná zasáhne ještě hlouběji - jako by to říkalo, že hra skončila a je do tuhého.
Smekám a doporučuji.
---
„Medvědi podali na lidstvo žalobu. Hromadnou žalobu obrovských rozměrů: Ursidae vs. Homo sapiens.
A to nebylo to nejhorší. (...)
Ukázalo se totiž také, že lidské zákony nejsou jediným právním systémem na planetě. Existuje tolik systémů, kolik je živočišných druhů (...), v rámci vesmírné hierarchie jsou všechna zvířata bez rozdílu právními subjekty. V této hierarchii dokonce lidský právní systém ani nezaujímá příliš výškou příčku (zdá se, že jsme se zařadili někam těsně za mroží právo) (...)
Okamžitě jsme se začali bránit. My takzvané medvědí právo neuznáváme! Žádný takový nesmysl nikdy ani neexistoval! Nemáte nám co ukázat!
Jenže medvědi nám to ukázali.“
---
„Později zase odlétnou (...) Později se naše mysl zase přepne do továrního nastavení a znovu začne brebentit. Byla to předzvěst něčeho dobrého nebo špatného? Epidemie? Zhroucení systému? Zpráva z nebes? Lekce v chaosu? Co to mělo znamenat? CO TO MĚLO ZNAMENAT? (...) Později se budeme znepokojovat.
Ale tehdy, na onen kraťoučký okamžik, jsme se neptali proč. Nemysleli jsme na nic jiného než na motýly, na motýly, kteří usedali na hlavy nám i našim přátelům a příbuzným, na každého koho jsme znali i neznali, na celé město v jeden jediný okamžik.“

07.08.2019

Příběh je vlastně kratičkou anekdotou o tom, co se stane, když se člověku splní tři přání tak, jak je vyslovil. Oproti jiným knihám pana Pratchetta je to sice poněkud slabší kousek, ale stejně občas skvěle zaperlí. (Např. byrokratické peklo bylo tak trefné, že už to snad ani nebylo vtipné.)
---
"Ankh-Morpork nikdy nedobyl žádný nepřítel. Abychom si rozumněli, technicky ano, a to často, a město přivítalo barbary rozhazující plnými hrstmi, ale ta divoká cháska pravidelně po několika dnech s úžasem zjistila, že jejich koně už jim nepatří, a během několika měsíců se z nich stala jen další menšinová národnostní skupina s vlastními graffiti a obchůdky specializovaných potravin."

10 03.08.2019

"Zážitky nemusejí být pěkné, ale musejí být silné," v duchu této hlášky se asi neslo Upírovo dětství a mládí. Klobouk dolů, že to ustál. A možná pro něj nebylo jednoduché zveřejnit nepěkné věci na své příbuzné a známé (zvlášť na ty dosud žijící); a taky nabonzovat na sebe, že byl pěknej zmetek :) Ale...
Obávám se, že (nejen) v té době měl podobně hororové mladí každý druhý a jednotlivé rodiny se lišily jen "pár drobnostmi". Je pravda, že ne každý druhý se proslavil, ale na druhou stranu ne každý druhý se svůj příběh rozhodl vydat knižně. Naštěstí.
Co historka, to kapitola. Jenže co dobře funguje v ústním podání na různých sešlostech, to v psaném textu přestává fungovat - vyprávění najednou chybí živý Upír a na papíře působí jako literární nedodělek - jako skica, která není obrazem. Historky jsou psané spisovně, ale kvůli autenticitě tam musely zůstat různé nespisovné (či velmi nespisovné) výrazy a dohromady to působí divně a jaksi nepatřičně, bez úvodu či závěru. Jednotlivé epizodky jsou poskládány jakoby chronologicky, ale jen jakoby, protože někdy se skáče v čase vpřed či vzad a některé věci se opakují jako by se historky vyprávěly nezávisle na sobě a nechtěly tvořit celek. Takže to působí jako by někdo prostě jen zapsal historky, které Upír kdy vyprávěl, a pak je poskládal plus mínus chronologicky, bez nějakých literárních ambicí.
Nečekejte tedy žádný literární skvost, ani klasickou biografii.

Možná vám ale nic z výše uvedeného nepřekáží a tenhle autentický neučesaný styl vám naopak vyhovuje.

1 23.07.2019

Ve sbírce jsou dva druhy povídek. Jedny jsou tím klišé, které nám vybaví, když se řekne "arabský svět" - svět mužů nelítostný vůči ženám, pročež ženy jsou buď bezbranné trpitelky nebo vůči mužům na oplátku kruté a mazané jen se jim naskytne příležitost. Emoce a činy se tu jen tak "nešolíchají", ale vždycky jsou vyhnané až do krajnosti. V tomhle černobílém světě není místo pro dohodu a smír - tady se rovnou trpí, mstí nebo (sebe)vraždí. Zde má kniha má nespornou výpovědní hodnotu o uvažování a stereotypech arabského světa, který je tolik vzdálený tomu našemu.
Naopak ve výrazné menšině jsou tu příběhy, které jsou nadčasové a mohou se odehrávat v podstatě kdekoli; některé jsou dosti zdařilé.

20.07.2019

Zatímco jako děti si v 1. díle mohli svoji budoucnost malovat na růžovo a plánovat, jak se zbaví násilí a bídy čtvrti, tady ve 2. díle už došlo na lámání chleba a každý si teď jede víceméně sám za sebe, každý si tvoří (nebo ničí) svůj život sám (v rámci možností, samozřejmě). Už v tom není tolik naděje, co BUDE nebo by MOHLO BÝT jako v 1. díle - je to víc o tom, co JE a jak se k tomu postavit.
Kniha je opět výborně napsaná a výborně přeložená. Pohnutky některých postav nám můžou být vzdálené a možná si i řekneme, že to, čemu my říkáme "italské manželství", je vlastně jen takový čajíček.

Silná kniha o všech těch specificky italských věcech, ale i o věcech obecně platných. Třeba o tom, že každý je svého štěstí strůjcem a že náš život formují naše činy a naše rozhodnutí - ty ukvapené stejně jako ty odkládané.

3 19.07.2019

Shaun Tan prostě umí. Co stránka, to umělecké dílo (pokud jste někdy vzali do ruky štětec, jistě oceníte poctivé řemeslo bez berliček počítačové grafiky).
A ten příběh na pár řádcích? Jednoduchý, geniální. Jednoduše geniální. Pohladí.

3 18.07.2019

Hned na začátku knihy nám vypravěčka sdělí, že dělá opatrovnici dárcům. Řekne to jako by každý věděl, o co jde, a pokračuje ve vyprávění, aniž by to dál nějak rozváděla. Čtenář (správně) tuší něco nedobrého a čeká, co se bude dít. Jenže ono se celou knihu nezačne dít nic, jen se tu a tam objeví podobné náznaky a teprve až skoro na konci do sebe všechno zapadne.
A možná, že je to právě ona rozvláčnost vyprávění „milých pokusných králíků“, která čtenáře tak irituje (jak je vidět z komentářů) - jejich odevzdanost svému osudu v nás vzbuzuje etické otázky (a vykřičníky), které se nás ještě dlouho nechtějí pustit.
V doslovu se dozvíme, že téma knihy je zároveň metaforou na aktuální britská témata, která hýbou veřejným míněním. Nechci prozradit víc, než je v anotaci, tak si zbytek musíte přečíst sami.
---
„Když jsem tě ten den pozorovala, viděla jsem, jak rychle přichází nový svět. Mnohem vědečtější, výkonnější a tak. Víc nových metod k léčbě starých nemocí. To bylo dobré. Ale byl to drsnější, krutější svět. A já viděla holčičku s pevně zavřenýma očima, jak si tiskne na prsa ten starý svět, o kterém v duchu ví, že už nemůže dlouho existovat, drží ho a prosí, aby ji neopouštěl. Nešlo ani tak o tebe a o to, co jsi dělala. Ale já viděla tohle a nikdy jsem na to nezapomněla.“

Knížka se věnuje srdečním záležitostem - jak objektu péče kardiologů, tak duchovnímu sídlu soucitu a lásky. Hlavními hrdiny jsou špičkový kardiochirurg, který utíká sám před sebou (a zběhl i ze své profese), dobrosrdečná a všemi zbožňovaná holčička, která osiřela když její rodiče-misionáři byli při misii zabiti, nutně potřebuje transplantaci srdce, ale nemá na ni peníze, a její teta, která se o ni stará, má tři zaměstnání, aby to všechno utáhla, a už mele z posledního. Není tu žádná záporná postava a všichni jsou moudří a empatičtí.
Ano, je to poněkud klišovité a občas to zavání křesťanskou literaturou :) Ale jestli se někdy rádi kouknete na nějaký "vánoční hollywoodský slaďák", nalaďte se na tuhle strunu a knížku si užijte. Protože i v těch "vánočních filmech" lze najít ty nejzákladnější pravdy (které je asi třeba omílat pořád dokola, aby neupadly v zapomnění). Tady najdeme mj. jakýsi jemný apel na změnu přístupu klasické medicíny k léčbě nemocí. A hlavně je to příběh o naději a tu občas potřebujeme všichni, nebo ne?
---
„Pro vědu bylo srdce něčím, co je třeba rozpitvat, popsat a uložit na polici naložené v konzervačním roztoku, aby nějaký student s brýlemi a zubními rovnátky mohl říct ,Ahaʻ a ,Ajoʻ. Vědecký přístup byl chladný, bez citu, a dokonce i způsob vyjadřování vědců byl sterilní. Jako by srdce nebylo nic víc než buňky držené pohromadě dalšími buňkami.“
---
„Zázraky se dějí. Navzdory tomu, že si to někteří lidé nemyslí, se zázraky opravdu dějí.“

6 15.07.2019

Anotace nelhala - text je opravdu zhuštěný, velmi smyslový a nabitý emocemi. A takový asi byl (je) i autorčin život: „Patřivši k plemeni bleskem ťatých, (...) měla jsem dar čirého bláznovství, které sousedí s moudrostí, jak to vyjadřuje tarotová karta potuného blázna.“ Učaroval jí svět negramotných cikánských cirkusáků, protože všechno „normální“ pro ni byla jen šeď.
Knížka působí jako by vám v kinematografu promítali jednotlivé výjevy z jejího života, které vidíte vždy jen kratičký okamžik. A než si stihnete prohlédnout jeden, už se na vás valí další, takže si při čtení připadáte jako kdyby se přes vás na horské sráze přehnal tajfun a parní válec dohromady. Navíc text je spíše básní v próze a košaté věty jsou nadupané metaforami a odkazy, takže se občas doplazíte na konec věty úplně vyčerpaní :) - např.: „Třpytkami zdobené studně jejích očí odrážely hvězdnou palčivost vesmíru. Tajuplnější nežli cizinka zpytovala slézově zbarvenou noc, zatímco sníh prodělával nekonečné záchvaty čistoty.“ nebo: „Hysterická kráska zvolna nadzvedla zčernalý vějíř řas nad sovím vytím pustých očí a nám se srdce znovu rozbušila strachy.“

Pokud nejste též bleskem ťatí, abyste jeli na stejné vlně, těžko říct, jak se s tím poperete. Snad aspoň zachytíte potenciál, který tato útlá knížečka má, a možná si řeknete, že by bylo skvělé zpracovat autorčin život beletristicky nebo filmově (třeba Emirem Kusturicou).
---
„Naše manželství se zvrhlo v hotové peklo. Žitán k nám zval démony a já roztodivnou verbež. Nedalo se říct, kdo z nás dvou byl krutější. Spanilý princ, který rozdával jeden úsměv za druhým, se nyní stal mým predátorem a já jeho kořistí. Po nocích jsem se pářila s vlkem, jehož hřbet se ježil železnými štětinami a jehož čelist jsem musela oběma rukama držet, aby mě nesežral.“

12.07.2019

Báječné, vědeckými důkazy podložené pozvání do peřin.

Na 416 stránkách se dozvíme, proč je lepší dát si šlofíka než dělat spoustu jiných věcí, proč nechat své náctileté dítě v klidu vyspávat, proč senioři nutně potřebují stejné množství spánku jako zamlada a ne méně, proč nečučet před spaním do mobilu či notebooku, jak spánek činí lidi moudrými a laskavými, že nevyspalý člověk je na tom s (ne)pozorností zhruba stejně jako lehce podnapilý člověk, atd. atd. Kniha je psaná i pro laického čtenáře - všechny odborné záležitosti jsou srozumitelně vysvětleny a z knihy přímo čiší, jak je tento „spánkový vědec“ do tématu zapálený. Ke cti mu slouží, že je sice fanda, ale není fanatik uctívající spánek a nic než spánek, pečlivě odděluje svoje názory od závěrů vědeckých studií a studie zas podrobuje kritickému zkoumání.
Vřele doporučuji pro zajímavost i poučení.
(Pokud jste svůj spánek dosud zanedbávali a ani po přečtení téhle knihy jste to nezměnili, pak vám už asi není pomoci :)

7 11.07.2019

Starý člověk odhaluje tajemství, které se právě dozvěděl, a které mu na leccos v jeho životě mění úhel pohledu; ale čtenář nejdřív musí vyslechnout celý příběh začínající už ve škole, "protože tam to všechno vlastně začalo".

Rozhodně to není knížka pro každého. Vyprávění není zrovna bohaté na události ani tempo - asi jako kdybyste tohohle seniora navštívili v domově důchodců a on vám to celé svým velmi pozvolným tempem vyprávěl a zároveň u toho mudroval o všem možném, ale hlavně o tom, jestli se vlastně člověk může na svou paměť natolik spolehnout, aby věřil svým vzpomínkám (přičemž už samozřejmě ví, že nemůže ani trochu).
Pokud nejste tento filosofický typ (nebo nemáte věk dostatečně vysoký na to, abyste už sami zpomalili a dospěli k tomuto typu životní moudrosti nebo prostě zrovna nemáte na tuhle rozvláčnost kapacitu), možná vás to natolik uondá, že závěrečné TAJEMSTVÍ přivítáte hlavně s úlevou, že kniha konečně končí.
Pokud naopak vaše myšlenky rádi meandrují, asi budete při čtení vrnět blahem.

Za mě by knize slušel letní sestřih, protože příběh to není špatný (včetně onoho tajemství). Jenže to by z toho byla jiná kniha....

23.06.2019

Život v Itálii té doby a městské čtvrti měl svá přesně daná (syrová a surová) pravidla a mantinely, z kterých rozum pobírající dívky chtěly vystoupit, ale čím víc toho rozumu pobíraly, tím jim bylo jasnější, že je to téměř nemožné.
Výborně napsaná knížka. Tak výborně, až si říkáte, že to snad ani nemůže být beletrie, ale že to musí být skutečný příběh. Příběh, který vám mezi řádky řekne hodně o tehdejším životě italské městské chudé vrstvy, která neměla moc na výběr.
---
"Po našem dětství se mi nestýská, je plné násilí. Dělo se nám kdeco, doma i mimo domov, den co den, ale nepamatuju si, že bych si někdy pomyslela, že život, který nám připadl, je nějak zvlášť ošklivý. Život už byl zkrátka takový. Vyrůstaly jsme s povinností ztěžovat ho druhým dřív, než ho ti druzí ztíží nám. Mně by se samozřejmě líbily zdvořilé způsoby, které kázala paní učitelka a pan farář, ale cítila jsem, že tyhle způsoby se do naší čtvrti nehodí, i když je člověk holka."
---
" 'Víš, co je to plebs?' - 'Ano, paní učitelko.' Co je to plebs, jsem zjistila v téhle chvíli a bylo mi to mnohem jasnější, než když se mě na to před lety zeptala. Plebs jsme byli my. Plebs byly ty tahanice o chleba a o víno, ty hádky, koho obsloužili dřív a líp, ta špinavá podlaha, po které číšníci chodili sem a tam, ty stále vulgárnější přípitky."

9 23.06.2019

Martin má už od svých sedmi let schopnost vidět Smrt a také to, jak kdo zemře - což o něm sice nikdo neví, ale stejně je pro své okolí divně zvláštní. A tak není divu, že kromě Smrťáka nemá žádné kamarády a moc radosti si neužije (navíc jeho velká tajná láska je i po letech stále jen platonická).
Ačkoli má Smrt v názvu, že všeho nejvíc je to příběh o přátelství a lásce. Skvěle napsaný, s lehkým humorem; při čtení jsem si nevím proč vzpomněla na Terryho Pratchetta a jeho báječně ulítlé knížky. Doporučuji.

2 11.06.2019

Příběh jako vystřižený z červené knihovny, který v podání mistra není červenou knihovnou – sám se totiž nebere vážně a v tom je jeho krása.
Hlavní hrdinka (prachatá nóbl slečinka) ten příběh vypráví smrtelně vážně asi jako když Oldřich Kaiser kdysi předváděl pubertální „Kaiserovku“. Autor červenou knihovnu vlídně paroduje a bere si na mušku tzv. lepší lidi (přičemž využívá svůj skvělý pozorovací talent a vypravěčský um). Činí tak jemně, laskavě a s lehkým humorem. Možná až tak jemně, že méně vnímavý čtenář si toho ani nevšimne a vidí v tom plitké čtivo. Občasné lehce shazující vtipné vsuvky text příjemně osvěžují.
Suma sumárum: Příjemné pozitivní čtení, které vřele doporučuji.
---
„Na to být umělcem mi chybí nadání, dělat něco praktického, to věru nemusím – ostatně, řekněte mi, ale poctivě, znáte nějakého člověka, který by dělal něco praktického, něco, co by ho uživilo, když nemusí?“
---
„Otec je v podstatě plachý, nepraktický člověk. Pokud vím, rodiče ho přinutili studovat práva, což muselo být pro otce utrpení. A pak musel otec zachránit finanční situaci rodu sňatkem. Oženil se tedy, obrazně řečeno, s pekárnou otce mé matky a udělal z matky dámu.“

2 09.06.2019

Čtyři krátké příběhy, každý o trochu lepší než ten předcházející. Neotřelé zápletky mile překvapí, děj pěkně graduje a svěží jsou i momenty, kdy jedna postava mění úhel pohledu na jinou na základě jediné (ale zásadní) informace.
Skvělý dojem trochu kazí škobrtání vypravěčského umění - dnešní cool výrazy jsou vkládány do úst lidem z jiné doby, kteří jimi těžko mluvili, někdy je to příliš upovídané, jindy se tlačilo na pilu rádoby vtipnosti. Kdyby se odstranila tahle pozlátka, zůstal by čistý šperk. Kéž do něj autor „doroste“ :)

PS. Kočkomilové, nedejte se zmýlit názvem: „Kočičák se říká žaludskýmu esu, protože vypadá jako když starej Ivanov zkřížil čerta s kocourem.“

03.06.2019

Velmi silná a zároveň velmi jemná kniha občas balancující na hraně patosu/klišé (kdyby to byl film, asi by se promítal ve filmovém klubu).
Skoro padesátník náhle ztratil chuť do života, tak se vydává do válkou zmítané země, aby tam svůj život ukončil. Jenže když vidí silnou vůli (pře)žít tam, kde se tolik a nedobrovolně umírá, změní ho to.
---
„Nemůžu téhle mladé ženě, která se tolik natrápila, aby se svým synkem a mladším bratrem přežila v dešti bomb – v zemi, kde koryty řek proudí krev a kterou před pouhými týdny prošly popravčí čety a zbarvily vodu doruda –, nemůžu jí říct, že jsem celou tuhle výpravu podnikl proto, abych se zabil; nedokážu těmhle lidem vysvětlit, že jsem si brašnu s nářadím přivezl proto, abych zatloukl skobu, že sbalit si s sebou vrtačku je pro mě jako pro jiné sbalit si s sebou kartářek na zuby, nemůžu jí říct – po tom všem, čím si prošla –, že se ji a jejího bratra chystám vystavit tomu, že mě z té skoby budou muset sundat. Moje neštěstí je při pohledu na ruiny a prach za oknem v nejlepším případě směšné.“

4 03.06.2019

Velmi hutné (až depresivní, protože je to příliš reálné a v podstatě bezvýchodné). Naštěstí pan Backman umí psát, takže knížku můžete rychle shltnout a mít to rychle za sebou :) Nicméně ta deka ze všech těch těžkých témat na vás může ležet ještě dlouho poté.

7 03.06.2019

9 stránek bylo fakt parádních - u sedmi z nich jsem smekla, jak jsou trefné, a u dvou se řehtala jako kobyla. Zbytek tam pro mne být nemusel. Je mi líto, ale v tomto případě nadšení ostatních čtenářů nesdílím.

1 02.06.2019