meluzena komentáře u knih

Upřímná
Proč mám plakat nad svojí mrtvou ženou?
Proč ronit slzy ač kanálky do očí je ženou?
Já nemohu za to, že spadl na ni trám...
Ale přiznám se a řeknu vám,
že pomoh jsem mu trochu sám...
---
IQ
Každý tomu dneska věří,
že se IQ lehce změří...
Ale měřit MOUDRO? Mysl svěží?
To se vážně měří stěží...!!

3 29.05.2019

Vyprávění, které si poklidně plyne, nic zásadního se v něm neřeší, ale rozhodně není nudné. Jen je takové trochu zvláštní (kdyby to byl film, asi by se promítal ve filmovém klubu).
Tahle „klubové“ jsou ostatně všechny tři knihy autorky - hlavní hrdina se z konkrétního důvodu vydává na cestu, aby si utřídil myšlenky. Během tohoto „rozjímání“ se s ničím nepere, věci přijímá tak jak přicházejí a pak najednou je z něj jiný člověk.

Pokud v knize potřebujete hodně děje, velké zvraty, silné emoce a podobné propriety, asi raději sáhněte po jiné knížce, protože nic takového tady nenajdete.

2 26.05.2019

Němci byli vyhnáni a jejich kořeny zpřetrhány, jejich domy zbořeny nebo přiděleny přesídleným Čechům, a tak tu teď žijí celé generace lidí bez kořenů v depresivním koktejlu komunistických ideálů, zklamaných nadějí, zbořených kostelů, paneláků a abstraktní nenávisti vůči Němcům (pro které je snad lepší nechtít po letech navštívit svoje rodiště). Silné a stále bolavé téma.
Oba smyšlené příběhy v sobě mají tolik pravdy... A taky citlivých postřehů a hezkých slovních obratů.
Syrová poetika je bohužel často na úkor přehlednosti, takže leckdy člověk neví, o kom je zrovna řeč. Začátky příběhů jsou spíše útržkovité a jakoby snové, pak se ale děj zaměří jedním konkrétním směrem, najednou je nohama na zemi a nabere až nečekaný spád - což dohromady působí poněkud nesourodě.
---
"- Teď jsem šťastná, že vás vidím. Jsem přece zase doma.
- Doma?
- Tady jsem se přece narodila.
- Člověk se musí někde narodit. To místo si nevybírá, ale doma je tam, kde žije, kde má rodiče, děti, práci...
- To by bylo příliš snadné."
---
"V mé náruči najdeš vytoužený klid. Cesta ke mně vede pozpátku, v mém náručí splývá konec s počátkem, to je mé jediné tajemství a ty je znáš. Kde není návratu, není smrti!"

1 20.05.2019

Pro dnešního roztěkaného a věčně uspěchaného člověka je to možná rozvláčné čtení, plné starosvětského klidu, míru a dobroty (které o to ostřeji kontrastují s materiální i mravní bídou Ostravska, která přišla po průmyslové konjunktuře).
Na tuhle knihu si prostě musíte udělat čas... Ona totiž vyjadřuje hlubokou lásku k obyčejnému jednotvárnému životu - tomu, co bychom dnes nazvali nudným stereotypem. A pokud se do téhle hluboké stojaté vody ponoříte v tom správném rozpoložení, můžete postupně odhalovat štěstí z takové obyčejné každodennosti pramenící.
(...aneb proč hledat Zen na Východě, když ho máme přímo pod nosem :)
---
"Zagraj sedí na špičkách mých nohou, hlavu v mém klíně, a naléhavě prosí o pohlazení. Špičatý čenich rozevře moji ruku a hlava se vtulí pod dlaň."

8 08.05.2019

V 15 kraťoučkých kapitolách autor stručně představuje zajímavosti ze světa hmyzu a malých živočichů, odkazuje na zdroje a provedené výzkumy, a uvádí možnosti aplikace do života člověka.
Jsou to vskutku fascinující věci, i když se člověk dozví opravdu jen základní informace. Ale čtenář může tuto drobnou publikaci vzít jako pobídku k tomu, aby si zjistil víc dle svého gusta.
Text by si byl zasloužil lepší překlad, který byl zněl méně strojeně.

04.05.2019

Všechny pohádky jsou zajímavé jazykem, kterým jsou napsány, některé zaujmou i svým obsahem (ovšem nikoli jako klasické pohádky) - jsou to takové úsměvné blbůstky. A k tomu roztomilé ilustrace.
"'Takové písmeno, které samo sebe přeškrtává, nemůže přece existovat!' rozčílilo se jednou X, narovnalo se a odešlo jako římská dvojka do lesa."

2 21.04.2019

Výborně napsaná kniha o vztazích nejen rodinných. Těžko lze přehlédnout naléhavost, s jakou nás autorka mezi řádky upozorňuje na důležitost komunikace (ač ještě ne tak drásavé jako v její následující knize Zmizet).
Text oživují občasné vsuvky - jakoby to komentoval někoho zvenku; někdy vtipné, někdy z nich až zamrazí. (např.: "Bára má na hlavě sombrero, protože jí připadá, že jí sluší, což se ale plete." nebo: "Ještě je čas, ale jednou se ukáže, že v Johance všechna krása zůstala venku. Ale pomalu k tomu míří.")

3 21.04.2019

Osvěžující čtení, příjemně načichlé "Murakáčem".
Autorka mistrně proplétá několik dějových linek, svěží je zápletka i (ne)očekávaný konec; vše napsáno s jakousi samozřejmou lehkostí, takže možná ani nepostřehnete, kolik zásadních (a těžkých) témat je v knize obsaženo. Kombinace hovorového a spisovného jazyka sice občas praští do očí, nicméně hovorová čeština dodává textu zvláštní šmrnc.
Možná úplně nevím proč, ale čtení téhle knížky bych přirovnala k tomu, jako když po dlouhé době vyjdete na čerstvý vzduch a zhluboka se nadechnete.

4 19.04.2019

Mladý muž popisuje svou cestu formou jakýchsi krátkých poznámek - holé či jednočlenné věty jsou podstatně častější, než rozvité věty či souvětí. Z textu tak čiší hrdinova roztěkanost, nuda a zklamání z cesty, což byly bohužel i moje převažující pocity z čtení knihy.
Poslední dvě kapitoly jako by napsal někdo jiný, zmoudřelý, a člověku dojde, proč celá kniha byla tak divná (leč celkový nepříjemný pocit z četby zůstal).
Nicméně kniha jistou zajímavost určitě má: subjektivní pohled mladého muže na jednotlivá místa 10 let po první světové válce.

2 12.04.2019

Autorce nelze upřít vypravěčský talent. Kniha sice balancuje na samé hraně červené knihovny, ale vhodně načasované cynické poznámky umně shazují patos potenciálně přítomný v blízkosti velkých emocí, lásky, cti a pravdy (ač ta poslední zápletka a její rozuzlení už opravdu byly přitažené za vlasy).
Fajn čtení jako oddech od naší překombinované a přetechnizované doby; v rámci žánru klidně 5 hvězdiček.
---
„Byl jistě naštvaný, protože jsem mu řekl, že pivo je slabé. Řekl jsem mu, že pravé skotské pivo vyžaduje, aby se do sudu přidala stará bota, a cedí se přes řádně obnošené spodní prádlo.“
---
„Stoupala jsem po úzkých točitých schodech, které byly nestejnoměrně vysoké. Někdy jsem si musela zvednou sukni, abych nezakopla. Usoudila jsem, že tesaři v osmnáctém století měli buď špatné měřicí metody, nebo velký smysl pro humor.“
---
„Vzpomněla jsem si na strýcovu neukojitelnou touhu po vědění a jeho cynismus, s nímž pohlížel na všechna náboženství. Podle něj byla pouhými doklady o lidské kultuře, které mohly být přehledně katalogizovány.“

4 11.04.2019

Kratičké čtivé příběhy s ponaučením.
Na můj vkus možná až příliš krátké a příliš čermobílé, což je trochu škoda - všichni zlí/sobečtí/arogantní/atd. lidé dojdou buď zaslouženého trestu nebo prozřou a změní se k lepšímu, přičemž moudrý, prozíravý a skromný lékař jedná vždy správně (až na dvě výjimky, kdy tím hlupcem je on sám). Od začátku víte, kdo je černý a kdo bílý, moralizující vztyčený ukazováček je stále přítomen - skoro jako v bajkách. Mno.. A přitom možná stačilo jen netlačit tolik na pilu.

1 11.04.2019

Ano, kniha to není dokonalá - biologie a fyzika tu pokulhává, věci ohledně náboženství (poplatné francouzskému venkovu v době vydání) můžou leckoho iritovat a opravdu to není klasická postkatastrofická knížka.
Ale rozhodně není špatná. Má své nesporné kvality, a navíc přidanou hodnotu, kterou autor ve své (ještě ne tak konzumní) době ani nemohl plně dohlédnout: kniha v podstatě rozvíjí úvahu na téma „Jak bychom žili, kdybychom najednou přišli o VŠECHNY technologie a jejich produkty?“ a na rozdíl od všech klasických postkatastrofických knih přidává vlastně velice příznivou podmínku: „...pokud bychom nemuseli řešit kontaminaci, bezprostřední smrt hladem, rabování, epidemie atd.“ To vytváří zajímavý prostor k zamyšlení. K věcem, které běžně člověka napadnou, že by je postrádal (telefon, internet, auta, světlo, domácí spotřebiče a vůbec všechno co je na elektriku či baterky vč. vodovodu a kanalizace..) tady přibydou „nenápadné drobnosti“ jako oblečení, boty, opasek, svíčka, tužka, papír, mýdlo, kombinačky, kladivo, hřebíky, drát, provázek, nůž, nůžky, léky a všechno, co spotřební společnost s klidem spotřebuje nebo vyhodí a koupí si nové. A taky vztahy. Běžné mezilidské, ale i z pohledu plození a hrozící degenerace při plození v malé uzavřené skupině... A samozřejmě všechny dosud nashromážděné znalosti - jak co pěstovat a uchovávat, jaké byliny jsou na co, jak si co vyrobit... Napadlo vás někdy, kde potom tyhle „obyčejnosti“ vzít?
Téma natolik nosné, že z mého pohledu vyváží všechny nedostatky.

22 08.04.2019

Milý příběh o tom, jak se ošklivé káčátko stalo bílou labutí.
Anna je sirotek, kterého nikdo nechce - je zrzavá a příšerně užvaněná, ale má ohromnou fantazii a silně nakažlivý optimismus. Navíc je snaživá a dobrosrdečná, a tak není divu, že vyroste v sympatickou mladou dámu (která neztratila svůj optimismus a fantazii, ale už tolik neplýtvá slovy).

Knížka pro všechny, kteří potřebují koňskou dávku optimismu.

7 08.04.2019

Z doslovu překladatelky se dozvídáme, že rok 1755 je jediné bílé místo v životopise islandského národního hrdiny Jóna Steingrimssonona, což inspirovalo autora k napsání této fikce.
Autor zvolil formu Jónových dopisů ženě, ve kterých se mísí celkem čtivé „civilní“ popisy Jónových příhod s křesťansky orientovanými pasážemi a jakýmsi básnicky/snově útržkovitým popisem reality a snů, kde máte najednou pocit, že sledujete nesouvislou řeč zasněného básníka. (Ale možná, že Jón takový byl a autor přesně vystihl tyhle tři složky jeho osobnosti. Kdoví...)

3 01.04.2019

Zvláštní kniha. Taková hrabalovská, přímo ze života.

„To je všechno tym, že mladí chcou žít po městsku. Kolikrát si řikám, že se mají do toho města rači teda vodstěhovat, dyž jim dědina není dobrá.“

„Tady na dědině člověk musí umět vodpoustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život. To musite každej den znova, jinak byste tady nemohli žit.”
To platí na dědině stejně jako v zahrádkářské kolonii, chatové osadě, ale i v činžáku či satelitu. Tím víc, čím víc si vzájemně vidí do talíře.

3 24.03.2019

Kratičký, mýticky symbolický příběh.
Doporučuji.

22.03.2019

To, že je New York plný exotů, ví každý, kdo tam byl (nebo je viděl v televizi / na internetu). Petr Nikl si je fotil a fotky pak převedl do kreseb a veršů.
Kresby jsou řemeslně zdařilým přepisem fotky asi jako to vídáme u pouličních umělců. Pokud je vrcholem vašeho výtvarného umění domeček jedním tahem, asi budete nadšeni. Pokud aspoň trochu umíte vzít tužku do ruky, budete nejspíš čekat od kreseb v knize něco víc než jen kresebnou „kopii“ fotek - budete čekat nějaký „osobní otisk“ kreslíře. (Marně).
Veršovánky jsou na tom podobně - občas trochu zakopávají, jindy potěší zajímavým detailem.

„Bělostná
Bílá dáma s bílým psem / splývá v jednu bytost / omotanou poklusem: / Filoména & Horst. // Tlapy nosí návleky, / ona mokasíny, / bílý kožich pravěký / pln Horstovy psiny. // Oba spolu tancují / na pupeční šňůře, / ona má jej a on ji / jako vejce kuře.“

Ať už vás kresby a verše nadchnou či nikoli, jedno „Divňákům z Ňjújorku“ nelze upřít: jemně nás upozorňují, že i to, co se nám nelíbí, nás svým způsobem fascinuje a přitahuje naši pozornost.

1 21.03.2019

„Znáte to. Usednete nad psaním, opřete se omylem o klávesnici, nebo vám po ní přejde kočka, a ejhle! Písmena se osvobodí a rázem vypráví jinak.“

Hravé a roztomilé.
Kniha pro všechny, kdo se umí usmívat.

1 20.03.2019

Celý svět se díval na Němce jako na nepřátele. Jenže takových jako Liesel, Hans, Rosa a Rudy bylo víc (osobně by mě zajímalo jaké procento) a Führera a jeho propagandu nenáviděli úplně stejně jako zbytek světa. Hajlovali, vyvěšovali vkajky, vstoupili do strany a narukovali do armády "aby bránili svou vlast" nikoli z přesvědčení, ale protože chtěli přežít. Jim pak Spojenci vybombardovali domovy a zabili jejich nejbližší. Ti, co přežili, to měli věru těžké, protože museli žít s tím, co viděli a čím si prošli. (Nepřipomíná vám to něco z naší ne tak dávné minulosti? Kolikrát už se v historii tohle schéma v různých obměnách opakuje?)
Výborná knížka o nesmyslnosti války. Občasná klišé celkový dojem nenaruší.

24 03.03.2019

Tři různé příběhy o tom, jak se jednotlivé malé křivdy nabalují jako sněhová koule, která jednoho dne jako lavina nenávisti smete vzájemné vztahy. Nevratně, protože to nikdo nechce řešit.

Mistrovsky úsporné vyprávění. Syrové a bez servítků. Až na dřeň. Ale třeba může čtenáře vyburcovat k tomu, že si své malé křivdy nebude pěstovat a hromadit - protože většina z nich vznikla z nepochopení či nedorozumění (a sobectví, samozřejmě), která se dají vysvětlit.
Pozitivní na tom je, že ať se člověk dostane do jakékoli mizérie, vždycky se může zvednout a jít dál.
Doporučuji.

12 03.03.2019