Metcheque komentáře u knih

Tuto útlou knížečku jsem prvně objevil během deštivého podvečera uprostřed lesa na chatě mého strýce. Atmosféra ideální, tudíž jsem se ihned pustil do čtení a výsledek byl dokonalý (ne, hnědé spodky to nebyly!)

Sbírka povídek, které se staly předlohou mnoha béčkových hororů. Zatímco představa filmu o zabijáckém žehlícím prkně ve vás vyvolá asociaci tureckých C-filmů Çetina Inançe, knižní zpracování dokáže vyvolat konstantní vlnu děsu.

10 23.02.2016

Na knize jsou zřejmě nejhodnotnější minipovídky, jimiž jsou protkané jednotlivé slovníkové oddíly. Jinak je docela sporné, z čeho autorka při výkladu snů čerpá. Pokud bychom vycházeli z určitých archetypů, které ve snech mohou předpovídat realitu, neměla by si Kludská protiřečit.

Ovšem ze snáře se např. dozvíme, že vidíme-li paži, měli bychom se připravit na namáhavou práci. Vidíme-li ale levou ruku, přítel nás oklame. Takže jak? Oklame nás přítel a zároveň si máknem? Nebo jiný příklad: Rozkvetlé třešně věští lásku, zatímco ovocný strom přírůstek do rodiny. A kdybychom nalistovali "kůru", "květ" či "větev", význam bude zase o něco jiný.

Sporná je také aktuálnost jednotlivých pojmů. Je sice hezké, že autorka analyzuje čtverylku, otruby, pelerínu či kdouli - ale ruku na srdce, komu z nás se něco takového v posledních pár měsících objevilo ve snu?

2 23.02.2016

Zcela univerzální příručka pro každého, kdo vezme karabinu, trekingové boty a odfrčí k našim jižním sousedům na hory. Vzhledem k docela podrobným popiskům všech lezeckých úseků (nástupní bod, obtížnost terénu, převýšení apod) bych Zahelovi docela i veřil, že vše, co popisuje, sám absolvoval.

Kniha mě nejednou spolehlivě odradila před feratou, která byla vzhledem k lezeckému stupni neslučitelná s mou závratí a pokus o její zdolání by skončil v lepším případě trapným blokováním vodícího lana a následným ústupem zpět.

1 23.02.2016

V nějakých šestnácti, kdy jsem knihu četl, bych pochopitelně - stejně jako většina kolegů zde - hodnotil nulovým počtem hvězdiček. Kniha je prvoplánově vulgární, snaží se lacině šokovat a je z ní patrné, že autorka chce mermomocí nálepku kontroverzní autorky.

Nyní, po více než desetiletém odstupu, bych nebyl tak příkrý. Text můžeme vnímat jako autentické post-pubertální vyblití směřující k metafoře moderní společnosti. Možná tehdy udělala Kocábová chybu, že text nerozsekala do menších částí, ty pak do veršů a nevydala to jako dekadentní básnickou sbírku. Takhle by to kritika mohla spolknout i s navijákem.

1 23.02.2016

Kniha je obsahově snůškou zcela protiřečících si tezí. Možná bude zajímavější vypíchnout pár myšlenek, které zazněly přímo při dialogu s autorem:

P: Můj ideál mladého muže? Individualista. Nesmí se nechat ovlivnit nadnárodními korporacemi, mediální propagandou, ani reklamou. Musí žít co nejvíc bez využívání socialistického státu. Jít se svým názorem proti většině. Být pevný v hodnotách.
F: To já takového kamaráda mám!
P: No vidíte!
F: Ovšem hlásí se k anarchokomunismu.
P: Tak to je špatně. Úplně špatně. To je znak nevyzrálosti.
F: Proč?
P: Nejsou individualisti, sdružují se v kolektivu. Prostě kdo má tendenci sdružovat se s ostatními lidmi do komunit, není vyzrálý. Neumí být sám sebou.
F: Aha. Tak to já zase takový individualista nejsem, ale určitě vám udělá radost, že nechodím k volbám.
P: Ale to musíte!!!
F: Proč? Existuju přece individuálně bez nutnosti vnímat chiméru společnosti.
P: Jinak by to mohli vyhrát komunisti!

(...)

F: Státy jsou v současnosti převodovou pákou nadnárodního kapitálu. Co je tedy větší problém? Stát nebo nadnárodní kapitál?
P: To se násobí! Socialistické vlády vždycky podporují nadnárodní kapitál!
F: Řekl bych, že socialistické vlády latinské Ameriky jsou hlavními bojovníky proti nadnárodním korporacím, ne?
P: Ale vy pořád škatulkujete. Levice, pravice, socialisti, to už je překonané.
F: Aha.
P: Největší socialismus je uvnitř nadnárodních korporací. Zaměstnanci tam nic nedělají, válejí se, nemají za nic odpovědnost a berou obrovské platy. Ne jak drobní poctiví podnikatelé.

(...)

F: Jaké jsou největší nedostatky vedoucích pracovníků ve vztahu ke svým podřízeným?
P: Generální ředitelové jsou ve většině případů úplní šašci... Totálně neschopné nuly, z kterých má každý srandu. Ve firmě zbyteční.
F: Skutečně?
P: Podřízení se bojí kritizovat, protože si myslí, že budou vyhozeni. Ale není to pravda. Za kritiku vedení vás prostě nikdo nevyhodí. Využijte toho, že na pracovištích máme demokracii!

(...)

F: Ta knížka je zajímavá, ale člověk prostě nemůže říkat svůj názor, jinak ho vyhodí z práce.
P: No tak v tom případě je špatný šéf, je možnost jít svobodně do jiné firmy.
F: Obávám se, že se bude opakovat stejný scénář
P: No, tak si člověk musí založit vlastní firmu, no.
F: Kde sežene počáteční kapitál? Ano, může si půjčit, ale když jsem nemajetný, banka mi půjčku neposkytne.
P: To je o tom, hledat cestičky. Snažit se.

Publikace je možná prvním uceleným pokusem pomoct ženám v tíživé životní situaci - ať již matkám samoživitelkám, nešťastnicím, které pykají za dluhy ex-manžela či těm, jež měly neblahou zkušenost s psychickým či fyzickým domácím násilím.

Co považuji za konceptuálně optimální, je propojení teorie a praxe. Příběhy z reálného života jsou tak doplněny odborným komentářem a praktickými radami. Vzhledem k modelovosti jednotlivých příběhů si v nich většina obětí tíživých životních situací může najít nejednu praktickou radu.

23.02.2016

Pokud sebeironie překročí únosnou mez a stane se sebelítostí, zmizí humor. A ten samozřejmě čtenář od Viewegha očekává. Pokud si koupí Biomanžela a najde tam jen snůšku litanií nad tím, jak se ty ženský proti autorovi spikly, zůstane jen občasné uchechtnutí nad více či méně podařenou hláškou - a to je na nejčtenějšího spisovatele v ČR málo.

Tak jako tak nicméně trvám na tom, že Biomanželka, z níž Biomanžel vychází, patří ke klenotům autorovy tvorby a peskování ze strany kritiků za plytkost není úplně oprávněné.

Více má recenze v záložkách.

6 23.02.2016

Oddechové a vtipné čtení, v němž Martin Komárek tepe do těch, co "nám to zvorali", aniž by si sám uvědomoval, že i on je další z "vorajících".

Více v mé recenzi v záložkách.

1 23.02.2016

Čteno sice z vytištěného pdfka (holt sehnat něco exilového od Kundery je i dnes problém), nicméně dílo mi i tak poskytlo hluboký čtenářský zážitek.

Společně s Žertem a Nesmrtelností vrchol autorovy tvorby! Současné esejistické výplody už jsou jen intelektuální masturbací.

2 21.02.2016

Jazykově velmi originální sociální drama, občas lízlé absurdně-groteskními průniky. Hlavního hrdinu začnete nesnášet už po prvních pěti stranách - aneb má recenze Havířovská degradace zde v záložkách.

1 21.02.2016

Vydat knihu vlastních rozhovorů je vždy věc ošemetná. Často z toho vznikne nekoncepční guláš složený z článků vyzobaných kdoví odkud. Čtenář si pak přečte několik interview a zjistí, že jsou o tomtéž. Neříkám, že takový pokus vždy končí blamáží; úspěšným příkladem může být třeba Kellerův výcuc novinových komentářů Jsme tady doma. Kopat do žuly motykou je však žel příklad, jak se to dělat nemá.

Kniha sestává z osmi rozhovorů, v nichž je zpovídán populární český filosof Michael Hauser. Přestože editor čerpal z dlouhého období sedmi let, chybí zde nějaké jednotící téma. Dva rozhovory jsou převzaty (zřejmě proto, aby kniha nebyla tak tenká) ze slovenských časopisů a obsahově jsou dialogy rozplizlé od budoucnosti kapitalismu přes postmoderní filosofii, až k úvahám o smyslu umění.

Ještě mlhavější se mi však jeví cílová skupina čtenářů. Laik si knihu nekoupí, pro širokou čtenářskou obec je publikace příliš abstraktní. Fanoušek současné filosofie se z ní naopak nedozví nic nového. Letmému čtenáři Solidarity či Advojky netřeba podesáte připomínat, že před rokem 1989 nebyl komunismus, že Charta vlastně nutila bolševiky dodržovat alespoň své vlastní zákony či že Titova Jugoslávie se blížila marxistickému ideálu víc, než normalizační Československo. Rozhovory působí tak, že autor chce osvětlit základní postoje současné kritické filosofie, která se opírá o Adorna či Marcuseho. Čtenář, který si koupí Hausera, už je ale zná.

Co nesmí chybět, je adorování současné filosofické superstar Slavoje ŽIžeka. "Žižekovy myšlenky vypadají na první pohled chaoticky, ale při podrobnějším zkoumání zjistíme, že se v nich skrývá, jako v dětském kindervajíčku, komplexní projekt," vysvětluje nám s neskrývaným entuziasmem Hauser. Ach tak, takový je to lišák, ten Žižek. On by samozřejmě mohl napsat třeba Nepolapitelný subjekt tak, abychom ho pochopili. Ale to on ne, on nás, debílky, trošku potrápí. Mno, možná je to jen můj dojem, ale Žižekův význam se možná trochu přeceňuje.

Kniha mě nakonec příjemně překvapila až druhou částí, kde se autor pustil do zajímavých polemik o vztahu umění a postmoderní společnosti, respektive subverzivnímu potenciálu umělecké tvorby v rámci kapitalistických struktur.

Závěrem chci tedy předeslat, že kniha se v žádném případě nečetla špatně, ale chyběla jí poněkud autentičtější filosofická reflexe současného světa. To, co Hauser řekl, bylo již řečeno mnohými před ním...

1 21.02.2016

Ačkoli Retro je docela bichle, velkou část zabírají celostránkové fotografické koláže, čemuž příliš neodpovídá doprovodný text. Jde spíše o takové nostalgické fotoalbum, které přelítnete za pár desítek minut....

4 17.02.2016

Přestože to bylo místy kostrbaté a v reálu si podobný příběh moc nedokážu představit, šoupnu Vopěnkovi bez pocitu zabředávání do braku čtyři hvězdičky, protože kniha byla parádní.

Dobrá, začátek trošku klišovitý. Holčina si splete číslo a napíše sms cizímu klukovi. Čirou náhodou jsou oba nezadaní a ještě k tomu (no ne!) mají čerstě po rozchodu a jejich krvácející srdce touží po útěše. Tuto obezličku bych však autorovi nezazlíval, protože u takového tématu prakticky nemáte možnost, jak jinak příběh navléct. Anebo můžete ve snaze o autenticitu fabulovat složitěji a výsledkem bude, že čtenář knihu odloží po pěti stranách, protože příběh bude ještě méně pravděpodobnější.

Co však stojí za ocenění, je originalita formy. Vopěnka je dle dostupných informací prvním (a zřejmě prozatím posledním) autorem, který napsal celý román ve formě smsek a osobně mohu potvrdit, že jako čtivo je to setsakramentsky chytlavé.

3 15.02.2016

Přestože kniha je vzhledem k tématu extrémně stručná, povazuji tuto publikaci za ideální základ pro ty, kteří o anarchismu nevi naprosto nic. Vyvrací řadu mýtů, polopravd a předsudků.

1 14.02.2016

Lyrická poezie, jak ji podává Lydie Romanská, je dnes samozřejmě totálně out. Básně se poněkud vymykají současným trendům a jednotlivé motivy se až povážlivě často opakují.

Přesto mě sbírka Svlékání z růže pohladila po duši. Osobně dám přednost této tradičnější poezii, než si číst různé Adamy Borziče či Ondřeje Buddeuse s jejich rádoby angažovanou kavárenskou epikou, která se mnohdy podobá spíše esejistické próze ve verších.

11.02.2016

Ačkoli nejde o klasický horor, přesto považuju Rose Madder za nejzdařilejší Kingův kousek. Román obsahuje vše, co čtenář ocení - psychologický vývoj postav, nepřetržité napětí, kontrasty mezi jednotlivými charaktery i nečekané zvraty.

Musím žel souhlasit s některými kolegy, že magickorealistická vsuvka na konci příběhu je spíše ke škodě, než k užitku. Od začátku to byla realistická próza bez průniků fantastiky a v toto duchu měl autor pokračovat až do konce. Vstupování do magických zrcadel je prostě rušivý prvek.

6 11.02.2016

Velmi ojedinělé dílo českého symbolismu. Pardon, tedy proletářské literatury. Anebo ne? Nebyl Bezruč vlastně anarchistický buřič? Nebo šlo o sbírku lidové slovesnosti?

Právě tato ideová i žánrová nejednoznačnost je tím, co dělá Slezské písně Slezskými písněmi. Pomineme-li formální stránku díla (tedy brilantní využití básnických prostředků), Bezruč nám zanechává jedinečné dobové svědectví o životě severomoravské chudiny počátku 20. století.

Tedy... pokud verše neobšlehl od Járy Cimrmana, že.

14 11.02.2016

Dle mého názoru nejlepší knížka Josefa Škvoreckého. Ač o prvenství oprávněně bojuje se Zbabělci, Prima sezóna je ještě o kapku jazzovější, humornější a autorsky autentičtější. Opět se ukazuje, že český čtenář miluje zejména švejkovsky laděné antihrdiny, kteří bourají svět autorit prostřednictvím doslovného plnění povinností - což mnohdy narušuje panující řád mnohem více, než neohrožený odbojář se samopalem v ruce.

4 11.02.2016

Krátká oddechovka (přesto má přes 300 stran), která pobaví i poučí. Doporučuji celé rodině.

1 11.02.2016

Vzhledem k tomu, že jsem besedu autora této podivuhodné kuchařky moderoval, vyzkoušel jsem něco z jeho receptů. Dlouho jsem zvažoval, co by mi nejméně zničilo zdraví a nakonec volba padla na banánové palačinky. I tak jsem se ale trápil s dvoudenním průjmem.

Podrobnější úvahu nad touto knihou jsem publikoval v únorovém čísle časopisu Regenerace.

19 11.02.2016