Metcheque komentáře u knih
Jako kriticky uvažující člověk a protivládní aktivista si samozřejmě cením publikací, které odhrnují oponu globální politiky a ukazují, že neexistuje nic jako "dobro" (Západ) a "zlo" (Čína, Rusko, KLDR). Zcela bez cenzury tak Chomsky odkrývá děsivá fakta o diktátorských praktikách, které uplatňovaly a uplatňují "demokratické" země nejen během zahraničních intervencí, ale i proti vlastním občanům.
Autor žel hodně tlačí na pilu a když se už po stopadesáté dozvíte, že Amerika je odporný satánek, neustále vraždí, saje ropu z iráckých kojenců a rozsévá smrt plnými hrstmi, trochu vám tam chybí i kritika dalších velmocí (ruské a čínské imperiální ambice spojené s porušováním lidských práv jsou v tomto ohledu samozřejmě srovnatelné). Takže čtyři hvězdičky, na pět to není...
Zatím nejslabší Hájíčkův kousek. Trochu mi to připomnělo bezcílné vesnické chlastání v Krobotově Díře u Hanušovic. Hájíček prostě nastavil laťku dost vysoko a jakmile přijde po brilantních propracovaných románech typu Rybí krev či Zloději zelených koní podobná povídková oddechovka, čtenář se oprávněně vzteká.
O to víc se tak těším na další dílo, které skóre bezesporu srovná.
Skvělá publikace pojednávající o novodobých protivládních protestech, jak z teoretického, tak i praktického úhlu pohledu.
Sociologické studie věnující se mobilizaci občanů jsou často nezáživné traktáty, plné odborných pojmů. Filip Pospíšil však společně s Rubatem dokázal vytvořit takovou kompilaci textů, která zaujme i laickou veřejnost. Nechybí tak teoretický úvod, shrnutí protestních aktivit v ČR do roku 2013, rozhovory s aktivisty i určitá "kuchařka", která velice zajímavě radí, jak podrývat stát, balamutit policii a obcházet zákony.
Že byla publikace podpořena Státním fondem ČR, je už jen nepodstatná připomínka faktu, že kapitalismus dokáže do svých struktur kooptovat už úplně všechno.
„Věnováno všem punkerům, kteří pogují v klubu Věčnost.“
Autor své dílo vlastně věnuje mnohým (ex)přátelům, na něž v „předrevoluční“ i současné příběhové linii vzpomíná. Punkový prapor 2: Restart doporučuji všem, kteří kdy měli s punkem co do činění. Je to dílo čtivé, vtipné a než se dostanete ke konci, okoušete si všechny nehty na rukou!
Více v mé recenzi.
Zajímavé rozhovory s dělníky i intelektuály, kteří prožili značnou část svého života v předlistopadovém režimu. Dějiny každodennosti tak bortí nejrůznější interpretace reálného socialismu - ať už antikomunistický koncept kruté čtyřicetileté diktatury, či marx-leninistické juchání nad bezchybnou vládou lidu. Publikace však bourá mýtus nejrozšířenější - totiž, že za minulého režimu stačila protirežimní anekdota a její protagonista šel do basy. Ve skutečnosti fungovala moc tak, jak funguje ve všech režimech - kdo systém neohrožoval, toho nechali žít.
Nevýhodou je, že kniha je dlouhá (přiznám se, že některé rozhovory jsem nedočetl do konce) a dialogy často zabředávají do nezajímavých a pro výzkum irelevantních informací. Cením si snahy autorů nepřerušovat tok myšlenek dotazovaného a vytvořit autentické dílo, pro knižní vydání bych však doporučoval určité redakční krácení.
Ačkoli je knížka pojata jako legrace, nastávající rodič se z ní dozví hromadu poměrně důležitých faktů. Doporučuji!
Jak by řekl klasik existenciálních nechutností Ladislav Klíma - (nyní parafrázuji) "při čtení této knihy jste jakoby v polosnu a neustále na vás prší drobný deštík šílenství."
Dlouho už ve mne nevyvolal žádný titul tolik fyzické i duševní nevolnosti. Jak toho autor docílil? Kombinací bezvýchodného života hlavního hrdiny a naturalistického vyobrazení násilí. Hlavní hrdina s příznačným názvem Svoboda přijde o práci a je unesen jakýmsi magorem. Unesenému je vyčítáno, že svým myšlením podrývá globální kapitalismus a nastává trnitá cesta převýchovy. Některé dialogy mezi vězněným a mučitelem jakoby vypadly z reálného života.
Jak to uchopit? Exploatační horor? Homo-sadistický thriller? Politická fraška? Možná od každého kousek. Ať tak či tak, tento romám se vám zažere pod nehty a zůstane tam pěkně dlouho.
Úžasná kniha! Od pěti hvězdiček ji však dělí určitá schematičnost (jasně, je to přizpůsobeno mladému čtenáři, ale...).
Nepřijde mi pravděpodobné, že třída prolezlá sociálně patologickými jevy se změní s příchodem nového učitele v horizontu několika týdnů a z původně úhlavních nepřátel se stanou věrní kamarádi.
Dlouho jsem nečetl klasickou tradiční duchařinu, takže jsem jen uvítal, když se Dům na kopci Shirley Jacksonové objevil na pultech knihkupectví. Prvních 75% knihy je poměrně poklidných. Čtenář je sunut pomalým tempem kupředu bez jakýchkoli zvratů. Parta amatérských záhadologů se sejde v odlehlém opuštěném domě a v doprovodu mechanicky floskulující a věčně nevrlé paní Dudleyové tráví svůj čas hraním šachů, procházkami po lese a pitím brandy.
Určitým zlomem je příjezd paní Montagueové, manželky doktora-organizátora. Její arogance poněkud zamíchá vztahy mezi postavami a nervozita by se dala krájet. Zde bych konečně očekával nějakou akci, vyvrcholení se však žel zaměřilo výhradně na efektnost. Zatímco první polovina knihy je víceméně racionální, její konec se utápí v polosnech, absurdních dialozích a afektivních explozích. Kniha ve svém závěru nakonec sebepotvrdila svou béčkovost, byť v rámci žánru dělá svému jménu čest.
Super četba, po Polských duších už jsem věděl, do čeho jdu... viz recenze
Precizní sonda do německé historie z pera zkušeného britského badatele. Vhodné jak pro historiky, tak pro politology.
Kniha je literárně kvalitním počinem autorsky vyspělého spisovatele, potud bez debat... ale pro člověka, který věří, že punk ještě nezemřel (jakkoli mohou některé objektivní skutečnosti napovídat o opaku), tato kniha není. Zvláště, je-li vám přes třicet a v pogu vám vykají...
Konec punku v Helsinkách je zkrátka ztělesněná depka současné subkultury a i když obsahuje určité poselství, naději, symbolizované navrácené mládí... nebyl jsem schopen se k němu skrze počáteční kapitoly prokousat.
Jednohubka na deštivé podzimní (dnes už zimní) odpoledne. Více v mé recenzi Fialová saka a vientamské šusťákovky.
Knížka je super, pokud nemáte v oblasti "paranormální" literatury příliš vysoké nároky. Já se třeba poměrně podrobně zabývám fenoménem tzv. Branišovského lesa u Českých Budějovic, proto mě potěšilo, že autor o tomto místě píše i v jedné ze svých kapitol.
Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem zjistil, že uvedené informace vlastně neobsahují žádnou přidanou hodnotu, rozhovor s očitým svědkem či vlastní hypotézu autora. Vše, co zmiňuje Dvořák, lze do puntíku vyčíst z několika záhadologických blogísků adminovaných vystrašenými teenagery.
Korunu pochybností tomu nasazuje obrázek v jedné z kapitol. K černobílé fotce zválené trávy je popisek "zde usnul pan Josef, omámený tancem víl". Když z příběhu vydedukujeme, že pan Josef šel pravděpodobně nalitý z hospody, začínáme pochybovat o relevanci uvedených historek.
Kniha tematicky navazuje na Globalizaci a krizi a de facto rozvíjí její ústřední myšlenky. Žel pro neekonoma je publikace hodně těžkopádná a zhruba v polovině jsem už nadobro zabředl do pohyblivých písků ekonomické terminologie.
Nicméně - pokud budeme věřit autorčině teorii o tom, že žijeme v období zásadního přelomu, po němž následuje buď svobodná a udržitelná společnost, nebo chmurná diktatura, dosti se obávám té druhé varianty.
Palec nahoru také za to, že i když kniha v ČR nemohla kvůli své kontroverzi vyjít, autorka to nevzdala a svěřila ji do rukou našich slovenských bratří.
O vlastních - mnohdy neuvěřitelných - pracovních podmínkách 21. století jsem napsal povídku Svobodná volba. Při finišování jsem si koupil Utrpení za pokladnou s tím, že to bude jistě skvělá inspirace.
Jaké však bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že knize zcela chybí sociální rozměr i určitá elementární strukturální kritika. Kniha vykresluje situaci tak, že neplnohodnotná práce v potravinářském průmyslu je vlastně neuvěřitelná sranda. Nic se neděje, člověk je jednou nahoře, jednou dole, že?
Přitom téma má daleko vážnější odstíny: neplacené přesčasy, šikana, vydírání, zákaz odborových organizací, přepracování, kamerový dohled a další. Rozumím tomu, že autorka se rozhodla pro odlehčený styl a nemá ambice s nelidskými podmínkami na mnohých pracovištích bojovat. Takto parodicky podané svědectví je však - obávám se - plivnutím do tváře všem, kteří po dvanáctce u pokladny stěží uživí rodinu.
Pokud by knihu nepsala Anife, samozřejmě by zapadla mezi tucty dalších bezejmenných kuchařek, kterých se (hlavně před Vánoci) válí po regálech obchodů mraky.
Kuchařka má však dvě přidané hodnoty, za něž je třeba udělit po hvězdičce. První z nich je cestopisný rozměr knihy. Anife své recepty prokládá zážitky ze Severní Afriky i Západního Balkánu, nechybí ani bohatá fotodokumentace. Druhým plusem je zdánlivé negativum, a to absence jazykové korektury. Za běžných okolností by čtenář knihu odložil, ale - jak mi bylo autorkou osobně vysvětleno - tento krok byl po domluvě s vydavatelem záměrný. Kdo zná autorčino mnohdy komické vyjadřování, chápe. Při četbě receptů tak máte pocit, jako byste Anife slyšeli mluvit naživo.
Velice vtipné, nápadité, originální a graficky vymakané. Velkým mínusem je žel autorův dnes již překonaný ekonomický přístup bezhlavých škrtů. Z tohoto důvodu kniha nemůže posloužit jako učebnice, protože některá čísla jsou poněkud vytržená z kontextu.
Představa, že ze své vlastní disertačky (Politicky motivovaná volební neúčast) udělám beletristický kus, mě vždycky lákala. Nikdy jsem se ale k takovému kočkopsu neodhodlal, protože jsem předpokládal, že z toho vyjde slátanina, kterou mi nikdo nevydá, natož aby ji někdo četl.
Avšak Michalu Horáčkovi se to podařilo, ba co víc, skvěle to funguje! Čtenář se pobaví, poučí a navíc získá základní informace o hazardní subkultuře, jejíž literární zpracování v současné české literatuře nemá obdoby. Horáček tedy opět potvrdil, že originalita je jeho esenciální vlastností.
Jak pozná muž, že stárne?
???
Když se mu oblíbená pornoherečka přesune z kategorie teens do kategorie MILF.
Ale ne, nyní vážně. Literární pokus Martiny Mrakviů alias Bílé Tarry byl bezesporu marketingově správným tahem. Každý, kdo měl kdy tu čest hodnotit Tařiny doslova oscarové filmové role, musel při pohledu na obálku knihy pocítit osten zvědavosti a nahlédnout do hereččina soukromí. Připomeňme třeba psychologický kus Lesbian Prison popisující spletité vztahy v ženském vězení či exotickou letní komedii Ibiza Fucking Island. Stejně jako Zázvorková, Šafránková či Geislerová, i Mrakviová popisuje zajímavé dětství a dospívání. Ostatně vzpomeňme si na prodejnost životopisných knih Dany Čermákové, takový typ literatury zkrátka letí.
Avšak již při prvních stránkách přichází poněkud studená sprcha. I literárního laika zarazí poněkud pubescentní styl, jakým je příběh popisován. Smajlíky, plevelná slova, chyby. Zpověď je však syrová a upřímná a Tarra své životní eskapády chrlí samospádem. V této situaci samozřejmě čtenář oceňuje autenticitu a literárně poněkud pokleslejší vyjadřování autorce odpouští.
Ale chyba mostku, vážení. Určitě nebude velkým spoilerem, když prozradím, že Tarra v poslední kapitole přizná, že knihu vlastně psal její literárně zběhlejší kamarád a ona to spíše tak nějak dala obsahově do kupy (přitom přemnožené smajly zůstaly). A toto považuju za neomluvitelný cheat na čtenáře(ku), jelikož Tarra je na obálce uvedena coby autorka! Čtenář-zákazník tak vlastně zaplatí za autentickou zpověď a doma zjistí, že koupil králíka v igelitce.
Je velká škoda, že Tarra nereagovala na pozvánku k literární besedě, která se měla konat v její rodné Ostravě. Třeba by některé skutečnosti okolo knihy vysvětlila osobně. Takto jsem nucen dát jednu plesnivou hvězdičku.