Metcheque komentáře u knih
Daniel Prokop se pustil do v dnešní době odvážného kroku. V době, kdy veřejnému diskurzu vládne Václav Klaus mladší, Tomio Okamura a Andrej Babiš je kniha o populismu a demokratických deficitech jako píchnutí do vosího hnízda. Prokop však v publikaci Slepé skvrny úspěšně proplouvá mezi Skyllou podpásového zesměšňování a Charybdou neškodného klouzání po povrchu a předkládá text, který může být čtivý i pro skupiny s opačnými politickými názory.
Šenkyplova sbírka je souhrnem autorovy zhruba desetileté básnické tvorby. Je to znát. Kvalita básní osciluje mezi tematicky sevřenými trojveršími či zdařilými epickými torzy a básnicky nevyzrálými rozmachy a črty.
Skvělá švejkovsko-groteskní panoptikárna.
Postavy svou motivací balancují na hraně parodie a není charakteru, který by nebyl stereotypizován. Ředitel masokombinátu je tak vykreslen jako dobrotivý strejda, který omezuje možnosti dialogu na pravicové fráze, kontroverzní podnikatel Patka je zase dravá ryba, ale neumí si nastavit na mobilním telefonu češtinu – to musí synovec jeho kolegy, který tím zároveň získá kompromitující informace. Matka hlavního hrdiny metaforicky zosobňuje naivní občanku důvěřivě vkládající svůj majetek do rukou darebáků s vidinou desetinásobku. Zdání vzdělanosti je rámováno opakujícími se reprízami vědomostního pořadu Riskuj!. Právník Motouz je karikaturou kapitalisty, který rozumí jen řeči peněz, chybí už jen doutník a cylindr. Tak by bylo možné ve výčtu postav pokračovat dál a dál.
Lze jen doporučit!
Knihu jsem použil již před dvěma lety v hodině dějepisu, abych dětem ukázal, jak v dobách nacistického Německa vypadala školní výuka (ke stažení v materiálech Moderních dějin). O to překvapující byl ten šrumec ohledně vydavatelství Guidemedia. Takže i když by byla kniha v budoucnu zakázána, potenciální čtenář si ji může kdykoli stáhnout z internetu, a to v českém překladu.
Slabší Hrubínova sbírka. Většina básní není úplně kvalitních, válečné či protiválečné motivy jsou zde obsaženy spíše okrajově. Je to spíše taková civilistní oslava všedního dne.
Marek Herman je takový Václav Klaus mladší současné psychologie. Rádoby provokativní bojovník za "zdravý selský rozum". Při bližším zkoumání ale zjistíme, že autor si ve svých myšlenkách dost zásadně protiřečí.
Kniha začíná příběhy o traumatech, která si s sebou nesou lidé z dětství až do dospělosti a zdůrazňuje u toho devastující vliv nerespektující a násilné výchovy.
Jenomže o pár kapitol dál rozvíjí Herman teze o tom, že dítě musí vědět, kde je v rodině jeho místo, sourozence máme nechat mlátit se až do první krve a vůbec - ta příšerná politická korektnost vede k tomu, že se s dětmi pořád jen diskutuje (to za bolševika nebylo, slušelo by se dodat). Táta je král a vlídný despota. Maminka pečuje o rodinný krb. Stereotyp vršící se nad stereotyp.
Kniha prostě působí tak, jako by autor nejdříve kritizoval sexuální násilí na ženách, aby poté vše pohřbil tvrzením, že "ty ženský si za to ale často mohou samy".
Když socialistický realismus, tak totální realismus! A stejně se na tom těm bolševikům stále něco nezdálo. V té době neuvěřitelný trolling a nastavené zrcadlo papalášské nadutosti a pokrytectví.
Fakticky velmi cenná a čtivá publikace, která ukazuje úpadek environmentálního hnutí poté, co se začalo transformovat v ekologické strany a požadavky na systémové změny začaly čím dál víc podléhat kompromisům, pohodlnosti, ztrátě vizí a prospěchářství. Otázka, zda bychom nyní čelili zásadní klimatické změně, pokud by hnutí zůstalo v ulicích, zůstává tímto nezodpovězena.
Velmi svěží a inspirativní čtení, které mohu doporučit všem, kteří si myslí, že "bez vlády by to nešlo" a "vždycky musí být někdo, kdo ostatním řekne, co mají dělat". Autor není jen sociolog-teoretik, mnohá místa navštívil a sám participoval na anarchistické praxi. Svou knihou ukazuje, že anarchistická společnost není jen doménou bouřlivého Španělska 30. let či vzbouřené Paříže za časů komuny, ale samosprávné komunity fungují tady a teď. Jen o nich nevíme.
Šlapat na paty Haně se zdálo po raketovém vzestupu autorky doslova nemožné. Ale vězte, že to jde, Tiché roky jsou toho důkazem. Konvergentně se sbíhající dějové linie, to už snad není ani žádná z forem spisovatelského řemesla - to je experimentální literární symfonie. Co do formy nesrovnatelné s čímkoli jiným, co kdy vyšlo.
Dvě hvězdy za odvahu přiznat hlavní slabinu knihy hned v úvodu - je vůbec extremismus vědeckým pojmem, nebo jen novinářskou zkratkou? Co do extremismu zařadit? Komunismus, anarchismus, fašismus? Punk a emo? Participaci v hnutí za klimatickou spravedlnost?
Hlavní část knihy je věnována klasifikaci extremismu, akcent je ovšem kladen výhradně na ten pravicový, což vede k výrazné nevyváženosti a kniha navzdory názvu připomíná spíše případovou studii.
Na konci publikace se čtenář dozví pár tipů, jak s extremismem pracovat ve výuce. Na to, jak je kniha tenká (a téma obsáhlé) je to nicméně zoufale nedostatečné plácnutí do vody. Je zjevné, že kdyby se tématu chytl Slačálek, Charvát či Mareš, vyřádili by se alespoň na pěti stovkách stran.
Člověk by nevěřil, kolik toho dokáže papír unést. O to smutnější je, že jde o reálné příběhy naprosto neuvěřitelných traumat, kterými si prošly reálné děti. Víc takových Bruce Perryů! Kniha je opravdu poutavá, ale v zájmu zachování duševního zdraví doporučuji jen jeden příběh denně. Občas není jasné, zda je horší brutalita pachatelů nebo nekompetentnost těch, kteří mají děti chránit.
Vysvětlovat dětem politiku pomocí obrázkové knihy je obvykle hodně složité. Autoři často sklouznou k ideologickému mentorování a i přes snahu být objektivní se jednotlivé politické proudy a společenská uspořádání zjednodušují a zkreslují.
Tato kniha se však výše popsaným nešvarům vyhýbá a o politice umí hovořit srozumitelně, a zároveň věcně. Nevnucuje například myšlenku, že zastupitelská demokracie je nejlepší možný systém, ale popisuje jiné systémy a bez emocí zmiňuje jejich nevýhody.
Cestovatel Ladislav Zibura ve své nové knížce Prázdniny v Evropě opět dokázal svůj reportážní um. V několika chronologicky řazených kapitolách popsal své putování přes Polsko a Pobaltí do Skandinávie, kdy se poté letecky přesunul do Atén a vzal to přes Balkán zpátky do Česka. Opět se setkal s řadou bizarních situací; v Polsku tradičně s katolicismem, Pobaltí zase odhalilo běžným turistou netušené přírodní a architektonické krásy. Skandinávie překvapila svým pořádkem, Řecko zase svou pohodovostí. Během cestování Balkánem nabídnul autor hned několik turistických tipů.
Proč lidé Ziburu milují? Za jeho švejkovství. Mladý cestovatel s každým vyjde po dobrém, při jízdě s nacionalistou či recidivistou se souhlasně usmívá a pohodu s pivkem na čerpací stanici si nenechá vzít počasím, časovým presem ani blbci. Jazyková bariéra mezi stopařem a řidičem pak v knížce ještě znásobuje určitou nejednoznačnost, kdy vlastně nevíme, zda si Zibura dělá legraci, anebo vše myslí smrtelně vážně.
I když je kniha špatná, obvykle hodnotím zdrženlivě a šoupnu tam alespoň hvězdičku za snahu. Ovšem toto je opravdu úlet. Nic tak strašného jsem už dlouho nečetl. Autorka zveřejní rádoby autentický deník ženy, které zbývá posledních pár měsíců života a píše blog. To by samo o sobě nebylo tak příšerné, ale kniha zřejmě byla příliš tenká, tak se řídká kaše nastavila ještě řidší kašičkou v podobě mailové korespondence pro čtenáře zcela nedůležitých postav, do knihy byly přidány hlášky z internetových diskusních fór, spamy, recepty či obrázky.
Výsledkem je totálně nudná splácanina vzájemně nesouvisejících textů, které totálně pohřbívají jinak docela zajímavé téma.
Akademická práce Jana Grabowského je tnutím do živého a v Polsku po více než sedmdesáti letech vzbudila živou debatu o tom, do jaké míry byli Poláci spolupachateli holocaustu a do jaké míry oběťmi nacisticko – stalinistické okupace. Kdo chce znát odpověď na tuto otázku, Lov na Židy je kniha pro něj. Více v mé recenzi.
Záměr byl bezesporu ušlechtilý. Vidět průřez myčkou či visacím zámkem, to v žádné jiné knize neuvidíte. Nicméně snaha zachytit všechno opisnou formou a vyhnout se odborné terminologii trochu končí v chaosu opisných frází... škoda.
Přestože kniha je zjevně určena pro mládež, ani ta by už pravděpodobně na laciná schémata načrtnuta v knize neskočila. Hlavní hrdina Ahmed a jeho západní protějšek Max jsou možná jediné dvě postavy, které jsou
v románu vykresleny plasticky (byť Ahmedovy vnitřní monology typu „strašně bych se chtěl integrovat, a oni mi to neumožní“ by mohly být učesány do méně agitační podoby). Zbytek působí jako fuksovské panoptikální figury ze Spalovače mrtvol, které pouze zosobňují nějakou stereotypizovanou vlastnost a jejich motivace a chování bývají spíše komické.
A tak tady máme natvrdlého xenofobního policistu Fontaina, který je sice zodpovědný za ochranu Bruselu před islámskými teroristy, nedokáže si však poradit se dvěma čtrnáctiletými kluky, kteří si s ním hrají jako kočka s myší. Ženskými protějšky Fontaina jsou pudově uvažující maloměšťácké učitelky, které v dialozích jen srší předsudky, aby je mohl Max fakticky podloženými argumenty smečovat. Oproti tomu kontrastuje integrovaná muslimka Farah, která sice nosí nikáb, ale přesto – světe, div se – nenajíždí kamionem do turistů! Němci jsou v románu líčeni jako milovníci uprchlíků, kteří vlaky plné běženců masově vítají oslavnými transparenty, z Maďarů naopak autorka udělala zpátečnické neofašisty.
Tak nerealisticky, jak jsou vykreslovány postavy, jsou bohužel zpracovány i klíčové zvraty příběhu. K získání falešných dokladů stačí v zemi, kde platí výjimečný stav, prostě jen nepozorovaně použít právě nepoužívaný počítač na místním městském úřadě.
Krásný příklad pseudovědeckého neumětelství. Kdyby toto předložil Klaus k obhajobě jako bakalářku, neuznali by mu to ani v Plzni. Je to argumentačně nepodložené, plytký cynismus člověka, který zcela postrádá zodpovědnost za životní prostředí, ve kterém žije. Dal bych dvě hvězdy, ale musím jen jednu, protože se tomu nedá ani smát.
Jako názorná ukázka je to perfektní, včelař nicméně potřebuje spousty informací, tipů a rad, protože včelaření je celoživotní učení. To se však do knihy kvůli velkého množství obrázků žel nevlezlo. Doporučuji zejména začátečníkům, kteří chtějí mít alespoň rámcovou představu.