milamarus komentáře u knih

Stromy, mraky, slunce, voda a rákosí. A mlha nebo červánky. A kopce, stromy, tráva, slunce, mraky. A slunečnice.... // Hodně barevné, hodně lákavé. Jen se rozběhnout... // Je dobře, že takové poetické knihy vznikají, a že je stále někdo, kdo tu neopakovatelnou krásu a tajemnost krajiny chce zprostředkovat druhým. Děkuji.

------------------------------------------------------
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.

(Jan Skácel - Chvíle)

13 11.01.2020

Nerozuměla jsem všemu. Nerozuměla jsem ani když jsem četla nahlas a opakovaně.... a ano, byla bych vážně překvapená, kdyby tomu bylo bývalo jinak. // Na druhou stranu ale myslím, že je pěkné stále ještě nečemu nerozumět, tápat a do čeho dorůstat... // Čtrnáctá příčka letošní ČV obsazena. Díky za doporučení martinaandulka, ZÓNA a Jana283. Vybírala jsem podle vás.

------------------------------------------------------------------
Guillaume de Machaut
TAK DOKONALE, PŘÍTELI

Tak dokonale, příteli,
jsem se vám vzdala,
že stačí, ať jste kdekoli,
jen chvíle malá,
abych vás vyhledala,
neb, kde jste vy, je srdce mé.
Kdyby se ta věc stala
a chtěl mě jiný, řeknu - ne.

Svou touhu, něhu, pocely
jen vám jsem dala
a v srdci vašem, přemilý,
je uschovala,
by láska neustálá
pojila pevně vás i mne.
Kdyby se ta věc stala
a chtěl mě jiný, řeknu - ne.

14 10.01.2020

Můžu takovou knihu nepochválit? Nemůžu. Je krásná! // Ze všech fotografií vypíchnu jen tu ze strany 139, na níž je rozesmátý Jaromír Hanzlík a záda Miroslava Horníčka. Stojí pod ní totiž zmínka o jejich společném projektu “Ještě zní“, který realizovali v pražské Viole. To mě velmi potěšilo. A dává mi to příležitost teď nenásilně upozornit na existenci zvukového záznamu, který pod hlavičkou Radioservisu vyšel v roce 2012 na CD. Nese název: "Ještě zní aneb nejen o poezii Fráni Šrámka." // Doporučuju oboje. // Dvacátá příčka letošní ČV obsazena.

14 10.01.2020

Škoda, že Městská knihovna disponuje jen několika díly této nenápadné edice. A škoda, že je před čtenáři pečlivě schovává ve skladu. Kdybych si do on-line katalogu včera nezadala jméno Jindřich Plachta, kdoví kdy bych se k ní proklikala, a jestli vůbec. // Dávám plný počet. Moc se mi líbí. Moc.

CITÁT:
To není možné. Nemám ještě všechno prostudováno!

14 08.01.2020

Prvotřídně sestavený výklad a fotografická prezentace v jednom, totiž v téhle krásné, bezchybně naservírované publikaci. Stačí se jen pohodlně usadit, otevřít... a hltat. // Děkuji za nepřímé doporučení a ze srdce doporučuji dál. // Pět hvězd! ♥

12 06.01.2020

Jsem překvapena, že tato kniha zde nebyla dosud hodnocena, ani komentována. Doufala jsem, že se budu mít o co opřít, s čím souhlasit, na co navázat. Takhle ale - s tou bílou plochou před sebou, s tím zmatkem v sobě - je to hledání prvních slov zatraceně těžké. Skoro nemožné. // Omezím se proto jen na jednoduché konstatování - stojí za přečtení! // Pátá příčka letošní ČV obsazena.

CITÁT:
,,(...) Jsem asi opravdu taková sviňka, že se ozvu, jen když je mi úzko. Ale není to tak úplně, protože mně je úzko tak často, že bych Vám musel psát skoro pořád. (...) "

22 04.01.2020

Publikace shromažďující fotografie, publikace stojící na fotografiích víc než na textu, by mohla (měla) být dotaženější, propracovanější. Tím myslím, aby ony snímky, jejich pořadí mělo určitý řád. Nejlépe ten časový – pěkně od nejstaršího snímku k nemladšímu. Nikoli začít rokem 1940, pak 1932, 1938, a šup zpět do roku 1930, kdy vznikl film C. a K polní maršálek, atd.

Druhý nedostatek bych viděla ve snaze autora do souboru zařadit i větší fotografie a věnovat jim celé dvoustrany. Z kompozičního (a jistě i propagačního) hlediska se totiž Vlasta Burian jako strůjce a záchrance všeho děje nachází většinou přesně ve středu oněch snímků, a ten - ani při nejlepší vůli a maximálním otevření knihy (nechce-li ji čtenář roztrhnout na dvě poloviny) - není vidět…. Momentky jsou šitím zkrátka zdeformované, zkažené, znehodnocené, a dojem, který mají u prohlížecího vyvolat, snad ani nevyvolají. Příkladně snímek z filmu U pokladny stál (viz str. 64-65) aneb pusinkovací oživování omdlelé Adiny Mandlové. To jakoby nebylo. Na levé straně zůstane jen ze dveří prchající gremiální rada Pěna a na pravé straně bezhlavá slečna ve světlých šatech a k ní naklánějící se maminka. Dávám proto tedy jen tři hvězdičky.

Ovšem jako milovnice černobílých fotografií a filmů pro pamětníky musím autorovi za knihu poděkovat. Je to dobrá odpočívací/startovací plocha! Připomene člověku názvy několika skvělých filmů, jména jejich režisérů a jména Burianových kolegů, kteří jsou, stejně jako Vlasta Burian sám, na televizních obrazovkách vidět čím dál méně, prakticky jen během vánočního a silvestrovského televizního maratónu. A těm, kteří je ještě neznají a znát chtějí, dá vědět o jejich existenci. Z tohoto hlediska je kniha dostačující.

Desátá příčka letošní ČV obsazena.

13 03.01.2020

Parádní, pětihvězdičková a mému laickému, v obrazech se teprve rozkoukávajícímu oku (tedy očím) rozhodně přínosná kniha. // Chválím její veliký formát - to tu, jak koukám, v komentářích ještě nezaznělo, který dává všem těm křehkým bytostem vyniknout jaksi víc. A spolu s textem nutí právě prohlížejícího prohlížet déle a obezřetněji. Nutí ho vidět i tu odkvetlou květinu. // Čtvrtá příčka letošní ČV obsazena.

23 01.01.2020

Dojemné vyprávění, které mi před Vánocema v knihovně padlo do rukou docela náhodou. // Nebudu z něj citovat ani řádek, protože bych nevěděla, který honem vybrat, a pak si taky myslím, že by to tak odtrhnuté od ostatních vět nevyznělo. Jen v celku je síla. // Co si tu ale musím poznamenat, a všem budoucím čtenářům jako klad zdůraznit, že je to vzpomínková kniha psaná psace, nikoli tiskace. Za to dávám pomyslnou šestou hvězdičku. // Dvanáctá příčka letošní ČV obsazena.

14 01.01.2020

Po dlouhé době opět kniha, na které je vidět, že koluje od člověka k člověku, a že to, co se v ní píše, čtenáře oslovuje, jeho oči zastavuje. Třeba tahle pasáž: ,,Jsme hříšní nejen proto, že jsme jedli ze stromu poznání, ale i proto, že jsme dosud nejedli ze stromu života. Stav, v němž se nacházíme, je hříšný nezávisle na vině.“ – ta je zaškrtnuta hned několikrát.

…Jednou vzal někdo do ruky obyčejnou tužku a dal ty řádky do hranaté závorky. Druhému to ale nestačilo, a tak je označil ještě kolmou čarou po pravé straně (hned vedle té závorky). Po nějakém čase přišel k tomuto místu v knize třetí. Přečetl si ony věty, přečetl si je znovu, a ještě jednou, protože přece byly nad ostatní konstatování autora vypíchnuty dvěma značkami, a pak - pod tíhou těch slov, těch značek a sebe samotného - vzal růžovou pastelku a udělal stejnou kolmou čáru jako to udělal druhý. Jen zleva.

A to je myslím nad všechna hvězdičková hodnocení.

Zvědavost, kdože se to na mě z obálky dívá, byla hodně silná, a tak jsem si knihu prostě přinesla z knihovny domů a přečetla. // Čistě matematicky je to 1:9. Muži jsou ve značné přesile, ale to je celkem nepodstatný detail. Důležitější je ta chytře proměnlivá forma, se kterou jsou informace o jejich životech autorkou předkládány. Ani chvilku jsem se nenudila a do čtení nenutila.// Skvělý, nový, vzdělávací kousek. Pět hvězd!

-------------------------------
CITÁT:
Nikdy se v životě nevzdávejte. Vše je ztraceno teprve tehdy, když se necháte osudem zlomit. Budete-li se jeho nepřízni bránit zuby nehty, určitě se Vám podaří dosáhnout svého cíle.

18 02.12.2019

,,Není třeba, abyste mi děkoval, vždyť jsem pro Vás vlastně nic neudělal. Chtěl jsem Vás povzbudit a napřímit, abyste neklesal na mysli, v tom těžkém stavu jsem Vás nechtěl nechat samotného. Ale to je přece samozřejmé a za to se neděkuje."

-----------------------------------------------------------------
Třiatřicet dopisů napsaných poděbradským proboštěm Františkem Lukešem, jež adresoval opernímu pěvci Vilému Přibylovi, kterého dne 18. března 1984 postihla mozková příhoda. Povzbudily i mě. A myslím, že to dokáží i s vámi. Proto maximální počet hvězd.
Jsou to prosté věty - vlastně často opakující to, co pravděpodobně psal Vilém Přibyl Františku Lukešovi - je k nim však něco přidáno, totiž nespočet přání a rozkazů; nespočet rad a konstatování, v nichž je ukryta pevná víra a naděje ve zlepšení; a především jsou to věty se slovíčky "chtěl bych", "přeji Vám", "vím, že", "jsem rád"....
Nemám pro ně teď vhodné přídavné jméno, snad ho ani není nutné hledat, ale utvrzují mě v účasti pisatele, v jeho zájmu o druhého, v jeho snaze pomoci druhému, v uvědomění si, že to tak samozřejmé pro každého nebylo a není. Už proto vyslovuji svůj dík za tuto knihu.

Jsou to krásné dopisy!

17 28.11.2019

Komorní záležitost pevně zasazená do konkrétních dnů. Datum, čas, zápis. Datum, čas, zápis,..... // City se dostavily. City se musely dostavit. Dokonce bych napsala, že silnější knihu letos už asi sotva potkám. // Respekt autorovi a jeho schopnosti popsat souběžně probíhající vnitřní i vnější dění. Respekt za chtění a ochotu skládat.

18 21.11.2019

Nadšení a předpona nej- jsou namístě. Kniha je opravdu krásná. Zhltla jsem jí kus včera, kus dnes cestou do práce, a snad právě, že obklopena rozespalou civilizací a jejími příznačnými všude přítomnými čtyřkolovými vymoženostmi, jsem k ní v duchu utíkala, vítala a nechala se okouzlit. Co na tom, že nevím, jak melancholicky trylkuje brávník či jak hovorné je suché listí, když na něj padá sníh. Z těch stránek sálá klid, radost a spolu s nimi i veliká moudrost. To není málo.

Ukázku textu máte nahoře, já vím, přesto bych si sem z knihy zvlášť opsala ještě tohle:
,,Lesní architektura svislých, rovných a lomených čar je přece tak dokonalá, že musí navozovat harmonii těla i duše. (…) Každý má jiný čas svého probuzení, jen zákonitost je pro všechny stejná. Něco z toho, co sám prožíváš, procítí občas i ten druhý či třetí, možná, že se to v nich jen vteřinu zachvěje a už nikdy nevrátí. Lidé se bojí být svými…“ – str. 23

23 13.11.2019

„(…) Pochop, že škola, kde bude muset vycházet s různými povahami, s cizími, třeba i nepřátelskými lidmi, jí dodá duševní rovnováhu,“ uslyšela říkat dědečka, když se odpoledne vrátila z procházky (…).“

Neveselý, ale jistě pravdivý návrat do historie, do dětství mé oblíbené spisovatelky. Prostoru pro Petra Mužáka, na kterého láká anotace shora, tam mnoho není. Zaujala mě spíš postava komisaře Kreuzmanna a jeho slova. To byl správný chlap – řádně nazlobený a nefalešný. Ráda bych věděla, jak vypadal… // Až zítra půjdu skrz Bartolomějskou a kolem domu U Tří králů (U bílého preclíku) knihu vracet, vzpomenu si na ně oba. // Dávám plný počet. Líbilo.

17 12.11.2019

Jsem z knihy trochu zklamaná, a proto čtyři hvězdičky. Postrádám v ní totiž pohled třetí osoby - někoho, kdo by mě průběžně vysvětlil, poučil, odkryl a nezúčastněně zhodnotil v dopisech zmíněná i nezmíněná fakta, a prostě alespoň na chvíli přerušil ten příval ranních, poledních, odpoledních a večerních zamilovaných slov. Snad jen věcná předmluva a doslov by pro mě byly bývaly dostačující... a pak by i ono kouzlo, které kniha bezpochyby má, prostě bylo a trvalo, po celou dobu.
Je to však první komentář, jak vidím - tu výsadu napsat ho, mám nějak často, se mi zdá - takže skončím kladně, totiž krátkou ukázkou, abyste mohli sami lépe posoudit, jak krásné ty dopisy jsou, a maličko jsem vás ke knize přilákala.

Vybírám kus z večerního dopisu napsaného dne 5. května 1901. František Bílek píše:

,,Bertičko moje, celé odpoledne jsem byl v Táboře. Různé návštěvy a záležitosti vyjednával. (Myslím, že jsem potkal i Tvou sestřenici, ale neznám ji dobře, nejsem si jist.) To se ví, že všude všechno o mně věděli. Nebyl jsem však spokojen, protože musel jsem se mnoho obírati lidmi a jen málo Tebou. Když na Tebe nemohu myslet, tu zdá se mi, že nejsem při sobě, že snad ani nežiji.
(...) Je mi nyní v nitru klidno a v posvátnosti klidu toho spokojen na Tebe vzpomínám. To, že v náručí tě k sobě vinu, to, že líbám Tě jak holubičku svou, to, že zrak Tvůj drahý, co ve studánku se dívám, to vše mi tane na mysli a to vše cítím jako v živém snu. Bojím se, abych jednou z toho snu neprocitl a neměl Tě jen snoubenou jako ve snu.
Pokojný, klidný, smířený s čekáním na Tebe bez konce, tiše kráčím v budoucí můj týden. Co přinese mi ten nový týden můj? A co přinese nám ten nový týden náš?! Kéž jen vůli Boží! Ach, minulý týden těžký a trpký byl."

18 11.11.2019

Vlastně nevím, čím si mě k sobě kniha přivolala bezmála po dvou letech zpátky, ale jsem ráda, že to udělala. Vnímám z ní stále něco, co je mi blízké a potřebné. Dávám plný počet hvězd.

-------------------------------------------------------
75 / dopis, 20.1.1906
,,Něco jako jarního oválo mne z vašeho listu: také já v posledním čase jsem se zharmonizoval tak jak dosud nikdy. Citím zase chuť života a zájem o lidské duše. Cítím chuť k práci. Všechny naše deprese jsou, myslím, jen žalostné nedorozumění. Nechceme nazývati životem i ony chvíle, kdy všecko v nás klesá: ale i to je život, poněvadž je nutno klesati, aby se mohlo zase stoupati. Bude u vás v úterý volno od jiných návštěv? Rád bych se k vám zase podíval. Pošlete mi, prosím, lístek. Dnes v sobotu přednáším o 8. hod. večer v Spolku českých akademiků - židů o mladé poesii německé (v Celetné ulici, u Koláře).
Nepřišla byste? Těšilo by mne, nemáte-li jiných dispozicí.
Srdečné pozdravy slečně Zdeně.
Jiří Karásek ze Lvovic

10 09.11.2019

Dva muži v jednom městě a mezi nimi několik desítek let. Znám to město, znám ta místa, znám ten pocit zamilovanosti k nim. // Impozantní dílo!

------------------------------------
,,Neboť nic z toho, co si nás osobuje zaujati měrou, jejíž velikost nebo malost potvrzuje velikost nebo malost našeho štěstí, by nežilo, by nežilo oním jedinečným životem, kdyby to nebylo postaveno do jistých a nejiných souvstažností, do podmínek tak či onak odlišných. Trvám na tom, že kouzlo jistých bezděčných vzrušujících situací pramení pro mne právě z toho, že jsem se s nimi shledal v Praze." - str. 84

12 09.11.2019

Po obsahové a jazykové stránce ať knihu posoudí jiní. Já vyzdvihnu její zpracování – to množství kreseb a fotografií. Právě ony dodávají z mého pohledu deníkovým záznamům Josefa Charváta ty správné cestopisné grády. Výjimečný kousek!

------------------------------------------
,,(…) Konečně se tedy splňuje stará má tužba a nacházím se u moře. K tomu ještě u Velikého okeánu. Kdož by byl kdy si pomyslel, kam nás až osud zanese. Kdož by byl jen v šílené fantazii mohl si představit, že armáda znovu zrozené Čechie dospěje až ku břehům tohoto okeánu. Sedím na sopce zde na kraji Asie a v myšlénkách vracím se v nedávné prošlé. Co nás stálo úsilí, co klamů, co bouře přehnalo se přes naše hlavy, nežli jsme se dostali až sem. Nyní konečně, jsouce zde opět, opět a opět nové překážky se vyskytují nám vstříc. Jest to skutečně obdivuhodné, jakým způsobem my se dostáváme domů, dostaneme-li se tam vůbec. Jsme skutečně jak v nějaké říši legend a bájí, v říši jakéhos mocného Belzebuba. Nyní jsme konečně u břehů, čekajíce přívozníka, který nás vysvobodí ze zakletí a doveze do země zaslíbené.(…)“ – str. 44

16 17.10.2019

Úryvky z dopisů napsaných v rozmezí let 1920-1930, několik fotografií a především prvotřídní poznámkový aparát Bohumila Plevky. // Předchozích znalostí netřeba. Stačí zájem o osobu Emy Destinnové. // Dávám pět hvězd.

---------------------------------------------------
UKÁZKA:
,,(...) Často se v duchu zatoulám do Chicaga a hledám Vás tam, zde je vše při starém, stálé oslavy, já oslavila s sebou v Londýně koncertem ve prospěch British Legion naše 10letí a obdržela výbornou kritiku. Tak se tam tedy v květnu poštrachám zase zpívat vlastní recital. Takto ovšem zpívám dost málo a už mne to ani nebaví, moderní názory na kumšt vůbec všechno umění jaksi zahořklo, vše se pokazilo. Je to jako se vším na světě: víru ve staré nám vzali a nové nedali - není už plné důvěry a plného uspokojení.
Kdybych byla nyní u Vás v Chicagu, pracovali bychom každý den na mých memoirech, obdivovala jsem Vaši ohromnou paměť ve všech mne se týkajících článcích, které jste mi zaslal a děkuji Vám ze srdce za každé dobré a hřejivé slovo. Víte, že cos podobného člověk u nás odvyká? Zde, když už někdy a skoro ,,z přinucení" o vás napíší něco hezkého, už už hledají honem, čím by vás v zápětí mohli bodnout nebo zlehčit. (...)"

18 14.10.2019