milamarus komentáře u knih

Nepatrný, avšak cenný příspěvek k jiným, obsáhlejším titulům zabývajících se událostmi ze srpna 1968. Příspěvek, který připomíná konkrétní lidi, konkrétní činy, konkrétní zločiny.

Doporučuji.

---------------------------------------------------------------------
CITÁT:
,,Označit smrt jako nešťastnou náhodu není složité. Bylo však těchto náhod třeba…?“

18 14.10.2019

Poslední předvíkendový úlovek z knihovny na Opatově. Předem na papírku nenapsaný, nehledaný, docela těžký, a jak vidím, zde zatím nedoceněný, a to je veliká škoda. // Sluší se připsat pár vět:
- jedná se o velkoformátovou publikaci obsahující přesně 398 snímků;
- snímky jsou to řádně očíslované, popsané a seřazené dle data vzniku;
- první byly pořízeny v roce 1938, poslední v květnu 1945;
- uvést všechna místa a lokality není teď v mých silách;
- nutno však přiznat jedno, jména autorů jednotlivých snímků kniha tají.

I přesto má však ode mě maximální počet. Zřetelně totiž ukazuje, že přes všechny symboly, uniformy, zbraně, letadla a tanky, je válka především bojem člověka proti člověku. To je třeba mít na zřeteli vždy ze všeho nejvíc. // Mírumilovných pět!

15 13.10.2019

Větší a obsáhlejší než pomyslný první díl věnující se hořkému období 1939-1947. Stejně silný. Celkem 93 černobílých snímků, každý samostatně na jedné straně, a pod ním jen prostě napsané místo a doba pořízení, např.: Terezín, červenec 1945. Dalšími lokalitami jsou: Drážďany, Berlín, Budapešť či Bělehrad.
Zvlášť bych však upozornila na úvodní slovo, jež je částečně tvořeno vzpomínkami samotmého Jindřicha Marca, částečně odvyprávěno třetí osobou, tj. panem doc. PhDr. Vladimírem Birgusem (*1954), a to proto, že přináší vysvětlení, že ukazuje to za fotografiemi skryté.

Stojí za přečtení!

13 13.10.2019

Pětařicet černobílých snímků pořízených na ulicích Prahy, Vratislavy, Berlína či Varšavy. Některé z nich jsem již viděla v jiných publikacích. To však hodnocení neovlivní. Je to působivá prezentace. // Děkuji za připojené životopisné medailony. Budu s nimi pracovat dál. // Čest autorům!

Karel Hájek (1900-1978)
Tibor Honty (1907-1968)
Václav Chochola (1923-2005)
Karel Ludwig (1919-1977)
Jindřich Marco (1921-2000)
Vilém Reichmann (1908-1991)
Ladislav Sitenský (1919-2009)
Svatopluk Sova (1913-1984)
Zdeněk Tmej (1920-2004)

12 13.10.2019

,,(...) Snad proto, že podařený snímek vzniká nějakou milostí nebo čím nadpřirozeným, může se jím jeho autor docela neostyšně chlubit. Já například nikdy neběhám po lidech a neukazuji jim, jakou báječnou knížku jsem napsal nebo jak se mi povedl tenhleten článek; ale bez nejmenších rozpaků vytáhnu z kapsy fotočku, kterou jsem udělal, a hlasitě vymáhám, aby každý potvrdil, že se náramně povedla a že takový obrázek jakživi neviděli.
Tady přestává každá skromnost a ušlechtilé sebepodceňování: tady hleď, člověče, abys pochválil mé dílo a podivoval se mému úspěchu. (...)"

Inu, pane Čapku, dívám se a chválím. Chválím!

23 12.10.2019

Ráda bych teď uměla zachytit vlastní myšlenky, ten pocit z knihy, který po dočtení mám, ale nedovedu to. Napadá mě jen, že tu pro ní není dost hvězdiček. // Cenné svědectví! Vskutku bohaté a pestré.

Doporučuji dál!

------------------------------------------------------------
CITÁT:
,,A pamatujte, Vy drazí, kteří život můj pokračovati budete: není světla, aby stínu nebylo a není noci tak tmavé, aby nepřišly po ní červánky ranní a nový den.
Budete trpěti a radovati se. Z bolu a radosti sestává život náš vezdejší. Ale prosím Vás: zachovejte rovnováhu a veselou mysl!
A žijte rádi!“

14 03.10.2019

Stojí za přečtení!

---------------------------------------------------------------------------
UKÁZKA:
,,(...) Víš, těším se, až přijedu, nedříve se ostříhám, oholím, vykoupám ve vaně důkladně a pak teprve budu Váš. Pak se najím, těším se např. na placky rejtěnky (jak se pěkně rozlupují), na mléko ze sklepa apod. Pak proběhnout po známých místech, obědvat u Tebe (Máňa by udělala sekanou na dřívkách), k mamče zajdu na svačinu, na kafíčko. K tetě na večeři. Tebe a děti budu pořád držet v náručí. Mezitím si budu hrát s dětmi tety a pro nikoho nebudu doma, jo.
Tak si to člověk maluje v tom večerním západu. Otevřenými okny doléhá hluk hrajících si dětí, štěkání psů, kejhání hus, no jako na venkově. Copak asi naši doma na vsi dělají. Teď v zimě si snad trochu odpočinou.
Ale to vše je jenom snění. Ve skutečnosti nevíme, co se může stát dne příštího. Zde je klid, lepší strava, čtení atd. Celkem jsem se zotavil natolik, že jsem připraven strádat třeba 3 další roky, zvlášť na tomto komandě jsem se měl proti dřívějšku jako v pohádce. Jen když zůstanu na živu.
Bůh dopustí, ale neopustí, a i kdyby bylo nutno položit život, buď klidná. Jako v bitvě jsou živí i mrtví. Ne položit čest za život, ale život za čest a vlast. Jen ušlechtilé bude žít věčně. Ať (to) děti mají na paměti. Zachovej vždy duševní rovnováhu, uč se děti nebát. Vím, věřím s Komenským, že náš národ nezahyne.
Líbám Tebe i děti."

11 30.09.2019

Původně jsem chtěla napsat něco jako „v jednoduchosti je krása“, a dát knize pět hvězd, jenže je v ní znát kus pořádné práce a srdce autora, takže to trochu rozvedu.

Ano, kniha se mi zdála na první pohled jednoduchou a nenáročnou. Těch několik fotek a krátkých popisků jsem prošla za necelých patnáct minut. Ale! Bylo to těch důležitých, rozhodujících patnáct minut, před kterými vás dopředu nikdo nevaruje, ony jen prostě proběhnou a přinesou vám touhu poznávat a objevovat na vlastní pěst (ehm, “objevovat“, to není ten správný termín, měla bych napsat spíš “doučovat se“)…. a v případě osobnosti Antonína Dvořáka taky na vlastní uši.

A za to děkuji, pane Procházko! Jdete na to jinak, nespisovatelsky, ovšem výsledek na mě působí stejně silným dojmem jako v případě jiných, na slova bohatých, knih. Možná ještě silnějším. To Vás musím napsat.

A tobě, milá kniho, tobě přeji více pozornosti. Zasloužíš si jí.

21 27.09.2019

,,(…) Kdo o mně chce něco vědět – jako umělci, jenž jest sám o sobě hoden povšimnutí -, ten nechť si pozorně prohlédne mé obrazy a pokusí se poznat z nich, co jsem zač a co chci. (…)“, praví Klimt hned na začátku knihy. A že je to kniha, ve které je skutečně co prohlížet, dodávám já. Skvost!

Doporučuji.

17 25.09.2019

Osobité, nezanedbatelné a inspirativní čtení.

-----------------------------------------------------------------------
ÚRYVEK:
(…) Měl jsem to štěstí, že mi Jizerské hory hleděly přímo do oken. Vídal jsem je v oranžovém světle vycházejícího slunce i v dohasínajícím přísvitu večerních červánků, hleděly na mne zpod mraků i z průzračného nebe. A měl jsem na vybranou: zvyknout si na ně jako na okoukaný obraz, který přestaneme vnímat, anebo v tom zdánlivě neměnném panoramatu nacházet pokaždé něco nového, brát je jako malý výsek živé skutečnosti, která slibuje a přitahuje, která vybízí a vábí k objevování.
Ano, už ten pouhý pohled z oken byl neustálou výzvou. A mě nebylo třeba zvlášť naléhavě vyzývat.(…)

12 20.09.2019

Příběh překypující radostí, obětavostí a oboustrannou láskou, která chce překonat všechny překážky. Příběh, který ukazuje, že když se rozhodnete něco udělat, uděláte to. Pět!

--------------------------------------------------------
ÚRYVEK:
,,(...) S přísností k medvíděti, z kázeňského hlediska jistě nezbytnou, to však byla prapodivná záležitost, neboť v zásadě bylo třeba se do ní nutit. Starosti i práce s medvídětem i citelných škod bylo nemálo. Udržování čistoty v celém bytě samo o sobě a stálý úklid po medvíděti zaměstnávaly plně jednu pracovní sílu od rána do večera a nějakého skutečného klidu nebo odpočinku nebylo v domě po několik měsíců ani v noci možné se dočkat. Přesto však jsme se nemohli na malého trapiče a ničemu doopravdy hněvat, neboť při veškeré své nezkrotné nespoutanosti to byl tvor tak přirozeně a samozřejmě roztomilý, že nakonec mu vše prošlo a vše bylo vždy odpuštěno.(...)"

14 12.09.2019

Vždycky jsem obdivovala ty, kteří dovedou zachytit okamžik na papíře, ty, kteří si ho všimnou, zachytí a rozpitvají na docela prosté věty, krásné a pokorné věty, jež pak vyvolávají úsměv a slzy zároveň. Je to dar. A když takové dárce slov hledám ve spojitosti se jménem Jaroslava Seiferta, hledám najisto. Pět hvězd!

Vřele doporučuji. ♥

-----------------------------------------
,,(…) V útulném pokoji plném zajímavých věcí sedával většinou na dřevěné židli opřen o kulaté opěradlo. Jen občas přešel namáhavě místností opíraje se o francouzské hole. Velké rohové okno u psacího stolu vedlo do zahrady a skýtalo místnosti hodně světla. Stěny byly zaplněny krásnými obrazy. Na skříni vedle dveří stála busta našeho prvního prezidenta a na knihovně ležela hlava Madony. Knihovna byla plná básnických sbírek. Nestačil jsem nikdy přečíst všechna jména autorů, ale jméno Jaroslava Vrchlického jsem viděl nejčastěji. Vlevo vedle stolu visel obrázek básníkova tatínka a posmrtná maska F. X. Šaldy. V rohu za knihovou tikaly hlasitě staré kuchyňské hodiny. Když vzpomínám na Jaroslava Seiferta, vloudí se mi do vzpomínky tento pokoj jako rám, který patří ke svému obrazu. Když jsem vkročil do dveří, čekala mě vždy básníkova usměvavá tvář, židle blízko stolu a hlavně plno různých otázek, kterými mě zasypal dříve, než jsem stačil dosednout. Zajímalo ho všechno. Musil jsem vyprávět o škole a o učitelích, co je nového v Klatovech a co doma. Nejvíc mě překvapilo, že ho zajímalo i mé vyprávění o fyzice a matematice, protože jsem věděl, že právě tyto vědy ho kdysi před maturitou vyhnaly z gymnázia. O sobě však mluvil velmi málo. Rád se smál, přestože trpěl stálými bolestmi. Jen vzácně si trochu postěžoval, to když se omlouval, že mě nevyprovodí ke dveřím. Sbíral jsem pro něj různé dětské anekdoty, vtipy a humorná vyprávění a těšil se již, až uvidím jeho rozesmátou tvář. Měl husté bílé vlasy, které mu neposlušně padaly na spánky, vysoké čelo a temně modré oči. Nikdy nezapomenu na teplo, které jsem cítil z jeho tváře.(…)“
- str. 48-49

18 10.09.2019

Třicet obrazů, to není moc, řekl by někdo. A možná by se i zlobil a přel o tom, proč byl dětem vybrán zrovna tenhle a né jiný. Pro mě jsou však důležitá jména autorů. Právě ta potřebuji připomínat, neboť z nich si vybírám, s nimi pracuji a díky nim samostatně vyhledávám a nacházím další a další konkrétní díla, která mě pro něco uchvacují....
Výstup z knihy je tedy tento:
- Sandro Botticelli (1445-1510)
- Caspar David Friedrich (1774-1840)
- John Everett Millais (1829-1896)
- Claude Monet (1840-1926)
- Gustav Klimt (1862-1918)
- Edward Hopper (1882-1967) - toho zadat přednostně!
- Jackson Pollock (1912-1956)
- René Magritte (1898-1967)

9 08.09.2019

Souhlas s předchozím komentářem - je nádherná! Oslovil mne především úhel, ze kterého jsou jednotlivé budovy zachyceny. A nemyslím teď jen to zachycení z výšky, díky kterému jsem vnímala nejprve věžičky, střechu, a až pak barvu omítky, okna a příznačné nicnedění na chodníku. Jde o směr pohledu, o místo, odkud se na budovy pan Jiránek díval a snad i maloval. Třeba Loreta (str. 33), Kostel Panny Marie Vítězné (str. 45), Kostel sv. Mikuláše (str. 63) či Kostel sv. Ignáce (str. 107) - to jsou přesně ty originální, jinde neviděné, kousky.

Doporučuji. :-)

14 08.09.2019

Kouzelné vyprávění složené z více jak dvaceti příběhů, kterým nechybí napětí, ani vtip. Navíc ty ilustrace - kromě Houbového mužíčka, Šišáka, Pařezníka nebo Jahodové panenky, jak uvádí anotace shora, se můžete těšit na Bylinkovou vílu, skřítka Nabílo, Mecháče a jiné,….protože, jak to vypadá, celý les je ve dne v noci jedno živé společenství. Společenství, které přes všechny rozpory drží při sobě.

Doporučuji!

----------------------------------------------------------
UKÁZKA:
(…) Jak přemýšlel o tom, že nedostal pusu, dostal něco jiného. Totiž nápad. Opatrně vyhrabal několik jahodových sazeniček, uložil je do batůžku a uháněl domů. Nezastavily ho ani padající šišky. Pozdě odpoledne byly všechny sazeničky na záhonku v mužíčkově zahrádce.
,,Teď bude panenka muset přijít ke mně!“ radoval se mužíček.
Večer však nepřišla panenka, ale Šišák. Prohlížel si zasazené a zalité jahody a divil se: ,,Co je to za nápad, vy, Houbový mužíček, a pěstujete jahody?“
Houbový mužíček se usmál: ,,Ále, najednou jsem vám nějak dostal chuť na ovoce.“

11 05.09.2019

Malá, tenká knížka, kterou buď můžete mezi ostatními snadno přehlédnout, nebo, budete-li vědět o její existenci, stejně snadno najít. Ano, je totiž jednou z těch čekajících ve skladu. Tou vlídnou, úsměvnou a pro čtenáře objevnou.
Ovšem, jak praví sám autor: ,,(...) Nečekejte nějaké významné literárněvědné objevy, těmto ambicím jsem vzdálen. Šlo mi jen a jen o to, abych potěšil sebe i čtenáře vzpomínkami na milé lidi. (...)"

A to se určitě podařilo.

13 01.09.2019

Proč já vlastně nečtu komiksy častěji?! Tento byl výborný!

13 30.08.2019

Doposud jsem se Prahou toulala za pomoci fotografií nebo dobových pohlednic, a pokaždé byla nadšená z toho, co jsem objevila. Ovšem tohle je trochu jiná kategorie – osobitější a namáhavější,... už proto nechci šetřit hvězdičkami. Skvělá práce, pane Jiránku!

…Praha je ve Vašich očích tichá, klidná, ponořená do podzimních barev či měsíčního svitu, a (co možná někoho nemile zaskočí) jiná, protože jste ji dokázal vymanit ze sevření všech aut, tramvajových kolejí, dopravních značek a lidí. Byl jste v ní jen Vy sám, a ona, osvobozená, čekala až ji tak namalujete….

Doporučuji. ♥

14 30.08.2019

Dokonalé!

9 28.08.2019

Je toho mnoho, co bych mohla o této knize napsat, a za co její autory pochválit. Věřím však, že to udělají během pár týdnů další, tj. ti, kteří si jí vyberou pro 7., 9., 14. nebo 20. příčku letošní čtenářské výzvy, a tak budu stručná.

Napíšu jen: tahle kniha mě táhla ven. A já šla.

-----------------------------------
CITÁT:
,,(...) Vůbec nejpůvabnější procházky jsou v takových místech, když se den začne nenápadně přes rameno ohlížet k soumraku, ale ještě se nestmívá. Jen vůně květů a travin ztěžkne a táhne kolemjdoucího k zemi - aby se neztratil s hlavou v oblacích, kde se tak náramně rozmlouvá s Baudelairem o jednotě barev, vůní a tónů, šepotu větru v listí, o chvění okamžiku balancujícího na stéble trávy, a vůbec o tom všem tak nesmírně tajemném (neboť velmi prostém), co ani nejde pojmenovat, ale říká se tomu jednoduše život. (...)"

22 02.08.2019