milamarus komentáře u knih
Šrámek - student, Šrámek - voják, Šrámek - anarchista, Šrámek - básník a spisovatel.... rovněž taky Šrámek - milující syn, Šrámek - vášnivý čtenář a chodec... a Šrámek - vnímavý, kolem sebe pozorně se dívající muž. Muž s dobrým srdcem a mnoha vzpomínkami. Ach ano, vzpomínky! Ty jsou základním stavebním materiálem téhle studie. Právě v nich ho potkáváte, z nich ho poznáváte, sbližujete se s ním, a můžu-li to tak vyjádřit, zamilováváte se do něho. Já tedy určitě.
-----------------------------------------------------
,,(...) Mohl byste se již porozhlédnouti, pronajme-li mi tam někdo skromný pokojík? (něco zcela obyčejného, postel, stolek, židle; aby to bylo čisté, tiché a aby to okýnko koukalo do krásné přírodičky, byl bych rád, kdyby to bylo u nějakých milých, nebubáckých lidí...). A máte tam u vás veselé děti, které je přece trochu slyšet? To mám hrozně rád! Člověk to po ránu potká, řehtá se to náhle, a rázem nakousneš den z toho veselejšího konce. (...)
Jeden čtenářský dluh splacen. Místy velmi silné, procítěné,... souzním.
CITÁT:
,,Děti a básníci, i kdyby na sůl nebylo, budou přestavovat věci z místa na místo, budou rušit navyklé souvislosti pro neskonalou rozkoš nových sousedství, pro štěstí nepomíjivé hry, která snad je nejvážnější prací na zemi. Každé dítě i každá báseň je výzvou k oné činnosti obnovující svět, a na ostatních je, když už nechtějí být při tom, aby hru aspoň nekazili."
Zhltla jsem oba díly naráz, takže na nějaké vzájemné porovnávání nebyl čas. A ani teď nad ním nechci přemýšlet. Musím jen pochválit srozumitelnost textu a výběr osobností, protože jak pozoruju to nebezpečně narůstající množství lístků na svém stole, v batohu a v pouzdru na brejle, je toho mnoho, co nevím, a po čem můžu pátrat.
Úkol č. 1: vyhledat a přečíst knihu Čerwuiš aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu od Alberto Vojtěcha Friče (1882-1944).
Pustit se do Šrámkovy korespondence bez znalosti jeho života a tvorby bylo jistě poněkud opovážlivé. Dost možná ale tato neznalost po celou dobu, stránku po stránce, znásobovala mou radost z právě čteného.
…protože způsob, jak Šrámek laskavě hubuje manželku, že mu nepíše (dopis VIII – str. 27); jak ji neúnavně chválí, radí nebo přiznává, že na ni myslí, a myslet bude (dopis XX – str. 49); jak roztomile popisuje své prázdninové zahálení (dopis XXIII – str. 57) nebo jakým stylem ji navrhne, aby za ním do Sobotky přijela a odvezla si ho (dopis XXXI – str. 78), je vskutku umělecký, a jeho čeština je krásná a bohatá.
A ten odstavec o proměnlivém červnovém počasí :-) Cha! Skvělé! Píše:
,,(…) Počasí od pátku co nejpestřejší. Na nebi mají štaubky, vyklepávají koberce a vylévají putýnky zrovna nám na hlavu; kromě toho se tam pořád někdo fackuje, bramarbasí a sakruje, jako by tam ani nebyla křesťanská elita; a tak jemnocitný člověk nemůže se ani odvážit na výlet bez nebezpečí, že si ho některá nebeská ,,Dienstmädel“ nesplete s klosetem a nezničí mu obsahem putýnky osmizlatové žluté botky. To jest, co nutno říci o počasí. (…)“
Doporučuji! A létu zdar!
Pro pravidelné diváky a obdivovatele televizního cyklu Hledání ztraceného času bude tato kniha krásnou statickou připomínkou oněch již viděných záběrů. Pro ty ostatní, ty, kteří se dostanou nejdřív k této knize a až pak k dílům jako “Tváře před kamerou pana B.V.“, “Lovec tváří“, “Česká paleta“, “Naši sochaři“ či “U českých osobností“, bude spolehlivým zdrojem informací, jakýmsi katalogem, a věřím, že i důvodem k vlastnímu samostatnému bádání.
Jsou tam tváře veselé, tváře vážné, tváře známé i neznámé, tváře, které kamera milovala a které by milovat mohla. Tváře spisovatelů, malířů, sochařů, vědců, sportovců či herců. A je tam také ten, kdo mnohé z nich nafilmoval - onen pan B.V. - pan Bohumil Veselý (1903-1971). Právě o něm jsou a jemu patří následující řádky ze strany 111. Nedá mi to, abych je neocitovala. Nejdřív však panu Čáslavskému píšu veliké děkuji za tohle báječné, protože podnětné a mnohovrstevnaté, putování do minulosti.
Děkuji a doporučuji!
--------------------------------------------------------
,,Podivuhodný a poněkud podivínský filmový nadšenec BOHUMIL VESELÝ (1903-1971), který sbíral (kromě jiného) staré filmy všeho druhu, zvláště záběry slavných osobností. Ty slavné tváře mu asi nepřibývaly tak rychle, jak by si přál – a tak se někdy na sklonku války (té druhé) rozhodl, že si je bude natáčet sám. (…) Pan Veselý měl nedokonalou kameru, materiál sháněl většinou pokoutně a světelné podmínky na té pavlači byly prabídné (a výsledky někdy podle toho), ale před jeho nadšením a tvrdošíjným směřováním k cíli je třeba smeknout. Jeho zásluhou byli, mnohdy za pět minut dvanáct zaznamenáni lidé, na které profesionální filmaři zapomněli. Mnohé z nich jste ostatně objevili i v této knížce.“
,,Kdykoliv se mluví o naší překrásné zemi při Enži a velebí se nádhera, do níž je vsazena tak jako nějaký klenot, mají se obvykle před očima horské krajiny, ve kterých se v modrém povětří tyčí do výše skála, šumí zelené vody a hoví si temný pohled jezer - kdo ji jednou poznal a zamiloval si ji, ten na ně vzpomíná s radostí, a její jarý obraz s vonícím šerem a jiskřivým blykotáním tkví mu v radostné duši - ale jsou i jiné, nevýznamnější, téměř trudomyslně sličné končiny, kouty odlehlé, které pocestného nevolají, zahlédají ho zřídkakdy, a pokud přijde, rády mu ukážou, co všechno mají ve svém hájemství; kdo je jednou poznal a zamiloval si je, ten na ně vzpomíná se slastným smutkem jako na skromnou milou ženu, která mu zemřela, která nikdy nic nepožadovala, po ničem neprahla a všechno mu dala. (...)"
… aneb až jednou bude v čtenářské výzvě kniha, u níž se délka první věty pohybuje řekněme nad třicet slov, s chutí se do tohoto příběhu – vskutku romantického - začtu znovu.
Doporučuji!
Děkuji za všechna doporučení a chválu na tuto knihu. Měli jste pravdu.
-----------------------------
CITÁT:
,,Jednou budeme spolu fajčit na zápraží jako starý dědci. Budeme protivný a nadávat na to, jak je ta mládež nevychovaná, a když nás budou hodně štvát, vzpomeneme si na tu dobu v kostele. Jak nám zocelila charakter," řekne tiše Jožka.
,,A Anička si Mařence postěžuje, že si tenkrát měla v té tramvaji radši odsednout," rýpne si Jenda. Jožka se na něj po očku podívá. A pak se tiše a od srdce rozesmějí.
Jednoznačně nejkomplikovanější rozkládačka. Těch jmen, vztahů a příhod! Bylo pro mě těžké se v nich orientovat a pochopit, což je ale moje chyba a na hodnocení se to neodrazí.// Vypichuji druhou kapitolu popisující strastiplnou Odysseovu cestu domů - může být velmi nápomocná při tvorbě čtenářského deníku. Stejně tak ta nesoucí název: "12 úkolů Héraklových". // Díky za skvělou sérii.
Nevěřila bych, kolik se toho dá o vlajkách napsat. A marně přemýšlím, proč jsem se tomuto tématu výhabala. // QR kódy tentokrát nahradil krátký kvíz, puzzle a dvě spojovací hry. // Rada na závěr: k postupnému rozbalování stran potřebujete obě ruce, metr místa a bezvětří, takže lépe číst doma, ne při čekání na zastávce či v MHD samotné. Vyzkoušeno. :-)
První rozkládačka, kterou jsem v knihovně popadla. Nemám, co bych jí vytkla. Jí ne! Vytýkat můžu jen sobě. Zvlášť když přijde řeč na cukry, tuky, sůl a vodu (viz kapitola: zažívání). Ta je strhující i po grafické stránce. // Kdybych měla klobouk, smeknu. A jdu se na další díly.
Mám prostě Muchu ráda, a tím bych to uzavřela.
Výborný počin, který může směle konkurovat zdejším místopisům o Praze, a dost možná i suplovat učebnice. Jen vědět o jeho existenci. Přidávám proto několik štítků a pět hvězd.
Doporučuji!
Pětiminutová záležitost, která prověří vaše mozkové závity. Díky za takové biografie! Zdá se mi ale trochu nešťastné učinit vypravěčem děje samotného Einsteina. V některých momentech pak působí jako veliký náfuka. Proto čtyři hvězdy.
CITÁT:
,,Buďte odhodlaní a nikdy se nepřestávejte ptát – a nacházet odpovědi!“
Čtete, prohlížíte a ani nevíte, kolik informací vám v hlavě zůstává. Jsem nadšená! A jdu pátrat po dalších dílech.
Paní Novotná se v této knize snažila pokrýt dlouhou časovou osu a neváhala přiblížit autory, kteří tvořili na sever, jih, západ i východ od nás. Obojí je chvályhodné, ovšem trochu zapomněla na české zástupce, a to mě mrzí. Zvlášť když se jedná o knihu vydanou pod záštitou Národního divadla. Ubrat dvě ze tří Shakespearových her, bylo by místo ještě pro bratry Mrštíky či Gabrielu Preissovou.
Navíc, bavit se pro mě jako diváka znamená mít úsměv na tváři, smát se, řehtat se, nadšeně tleskat, a pak o tom ještě po představení doma mluvit, a za měsíc, za dva na to zajít znovu. Rozumíte?! Ale tady nad humorem převažuje krutost, chamtivost, intriky a trápení, a to všechno takto koncentrované působí přesně naopak. Moje tvář byla vážná, bez radosti. Mrtvé jsem nestihla počítat. Proto bych dětem tuto knihu jako první čtení o divadle snad ani nedoporučovala.
A kdybyste jí však přesto, milé děti, otevřely, přečetly, a byly jako jsem teď já zklamány, nenechte se tím pocitem odradit. Je toho mnoho, co nejde sdělit slovy. A na prknech, co znamenají svět, vypadá hra jinak než ve Vaší fantazii. Tvoří ji herci, jejich hlas, gesta a nápady. Právě ty zůstávají v paměti diváka ještě dlouho po derniéře. Abych byla úplně konkrétní, nikdy nezapomenu na nenapodobitelnou kreaci Vladislava Beneše v roli plukovníka Pickeringa, jak zápasí s kabátem, aniž by pustil z ruky vycházkovou hůl. Smála jsem se jako blázen. Pokaždé.
Nevím, zda za to může ono pro mě neznámé prostředí sněhu a ledu či R.M. sám, ale několikrát jsem se při obracení stránek přistihla, jak ztrácím jistotu, že přežije. // Je to vyprávění, které sází na lidskou touhu poznávat, překonávat se a získat. Vyprávění, v němž se snoubí křehkost s houževnatostí, pokora s vychloubačností a zbrklost s prozíravostí. Vyprávění, které Vám postupným vyjmenováním všeho špatného, co Vás může tam nahoře potkat, připomene to dobré. Výjimečně obyčejné. // Pět.
-------------------------------------
CITÁTY:
,,Zlézt osmitisícovku alpským stylem vlastně není žádná věda, pokud berete v úvahu všechny eventuality. A když už se něco jednou povede, vypadá to potom docela jednoduše. Tenhle horolezecký styl je beze sporu to nejjednodušší, co si lze představit. Jenom musíte se vším počítat. S tím, co se předvídat dá, i s tím, co se předvídat nedá. Jinak se nedožijete vysokého věku.“ – str. 59
,,Zastávám názor, že mrtví k těmto horám patří stejně jako živí. Budeme-li stále jen hovořit o svých úspěších a mrtvé zamlčíme, nebudou mladí a nezkušení horolezci věřit, jak nebezpečná ta hra na nejvyšších horách světa ve skutečnosti je. A možná i my sami tam nahoře ztratíme smysl pro realitu. (…) Není šílencem ten, kdo stoupá na nejvyšší vrcholy, ačkoliv ví, že tam může najít smrt, ale ten, který tak činí a nebere v úvahu, že může zahynout.“ – str. 138
,,Nemám teď v úmyslu konstatovat, že hory někoho chtějí a někoho ne. Hory nejsou ani dobré ani zlé. Jsou živoucí masou, která je pro nás lidi nevypočitatelná a pro vědce sotva pochopitelná. Nemají žádnou vůli, žádné nápady. Nevábí nás, ale také nás neodpuzují. Jsou pro nás lidi úžasnou výzvou, prostorem, kde můžeme sbírat zkušenosti. A protože jsou nekonečně větší než my sami, zůstanou navěky nebezpečné.“ – str. 205
,,Na vrcholu jsi tehdy, když už to nejde dál vzhůru. Ne když jsi unavený, máš strach nebo se ti už nechce dál." – str. 237
Celoročně využitelná a po užití volající kniha. Rozkaz v názvu mi nevadí. Výběr míst mi sedl. A zdá se mi skvělé, znát odpověď na všechny otázky shora.
Doporučuji!
Nejsem dítě, ale moje znalosti o malířství na dětské úrovni bezpochyby jsou. Hledala jsem proto něco, čím bych postoupila o level výš. A volba padla na tuto velkoformátovou, barevnou a - jak snad také jednou doceníte - hravou knihu. (...) Nadšení z ní je ovšem stále příliš silné, takže dál raději stručně: tato úchvatná kniha nejenže čtenáře informuje o obrazech a těch, kteří je stvořili, ona ho učí se na obrazy dívat a prohlížet je, nutí vnímat barvy, vidět detaily, zastavit se. Pět!
Až je mi líto, že jsem velká a mám za sebou všechno to trápení, zmatek a nepochopení, když jsem se musela učit něco o gotice, renesanci nebo baroku, a pak si při testu hrát na odbornici…., protože mít tuhle barevnou knihu po ruce, dost možná by zmatek vystřídal zájem a nepochopení opravdová znalost.
Jsem okouzlená.
Jedna ze čtrnácti knih, které jsou k dnešnímu dni vedeny na DK pod štítkem Jan Palach, 1948-1969. Jediná od zahraničního autora.
Poslední slovo v ní však má Petr Blažek, sám historik a spoluautor publikace o Janu Palachovi (vydané již v roce 2009). Píše: ,,(…) Příběh mladíka, který obětoval svůj život, aby zabránil nástupu tyranie, oslovuje mnoho lidí po celém světě dodnes. (…) Publikace Anthonyho Sitruka přichází do českého prostředí v situaci, kdy odkaz protestu Jana Palacha nabývá znepokojivých paralel. K moci se třicet let po pádu komunistického režimu opět dostává komunistická strana, byť její současné volební výsledky paradoxně slábnou. Pohled zvenčí, i když někdy klouzající po povrchu, je v tomto bolestivém kontextu cenný a umožňuje hlubší promýšlení nejen významných historických křižovatek v našich dějinách."
Podtrhuji sloveso “umožňuje“ a přidávám taktéž čtyři hvězdy.
Mám totiž ráda tyhle dvojknihy stojící někde na pomezí reportáže a biografie, které mi dovolí nahlédnout do zákulisí svého vzniku, do hlavy autora, do navzájem se předbíhajících asociací, tápání a psaní,… zkráceně do jeho boje s informacemi. Bezelstného boje. A líbí se mi, že i na úkor vážného tématu nechtějí být didaktické. Jsou nedotažené, kostrbaté, ale přesto v nich lze najít něco nového a neznámého (nějaké jméno, termín nebo lokalitu), lze nad nimi přemýšlet, opravovat je a hanit. Koneckonců, i to má smysl.
--------------------------------------------------------------------------
CITÁT:
O mimořádných činech se obvykle mluví jako o něčem nenormálním, psychopatologickém, ale v tomto konkrétním případě o to nešlo. Jan Palach nebyl nemocný, netrpěl sebevražednými sklony. Nechtěl primárně zemřít, chtěl probudit lidi. - str. 120