milamarus komentáře u knih

Tahle kniha má jedinou vadu, a sice, že nemá víc kapitol. Měla bych tolik návrhů...


CITÁT:
,,Nejlepší věci v umění vznikají tehdy, když ztvárňujete to, co máte nejraději."

17 28.03.2019

,,Ponořte se do ní pěkně pomaloučku a stárněte společně s ní.“ - je asi ten nejoriginálnější pokyn, který jsem kdy v úvodu od autorky dostala. A i když ze mě už nikdy nebude inženýrka technologického institutu, garbolog či expertka na pozemní šneky, je radost postupně objevovat, že někdo takový existuje a kolik informací zná. Navíc ilustrace Kelly Murphyové jsou líbivé a leckdy opravdu vtipné (moje nejmilejší je netrpělivá, za hlavu se držící jepice, čekající v hmyzím bufetu až na ní přijde řada, samozřejmě s pořadovým lístkem v ruce)…, takže dávám plný počet hvězd, a zvířatům, rostlinám, nám lidem, umění, i celému vesmíru zdar!

CITÁT:
Když budete uvažovat pomalu, zjistíte, jak úžasný může svět být.

18 28.03.2019

Tato kniha nemůže být dílem jednoho muže. A jestli je, je to ten schizofrenní případ a pralo se v něm při jejím vytváření o slovo pět dalších, kteří o sobě věděli. (...) Každý z nich měl svou vizi a jen na tu se soustředil. Leč, ruce měli dohromady, a pracovat mohl tedy vždy jen jeden. (…) Skriptku, která by je zvenčí jednotlivě nabádala k přečtení již napsaného, a průběžně tím zajišťovala jejich vzájemnou soudržnost a návaznost, k sobě nepřizvali. Bohužel. (…) Vznikla tak pro mě zmatená, mezi řádné knihy o Praze nezařaditelná a těžko hodnotitelná koláž.

Možná měla být učebnicí dějepisu, možná čítankou, možná průvodcem či obsáhlou reklamní brožurkou. Možná se těm pěti podařilo vytvořit přesně to, co vytvořit chtěli. Kdo ví?! (…) Každopádně, článek nelhal – kniha skutečně ,,přináší koncentrovaný souhrn informací o literární Praze od 9. století po současnost včetně přehledu milníků pražských literárních událostí a jejich souvislostí s historií země.“ Jen není na jedno přečtení. Je třeba v ní opakovaně listovat, informace hledat, a pak je zcela samostatně rozlévat a ředit.


CITÁT:
,,(…) Myslím, že by člověk měl číst jen takové knihy, které kousají a píchají. Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu ji tedy vůbec čteme?(…)“ – str. 16

Silné, harmonické a horoucí. Jiná přídavná jména nemám.

---------------
UKÁZKA:
,,(...) Můj Arne, je mi tak statečně. Zdá se mně teď, že nemám o sobě vůbec pochybovati. Jak víš, soužím se tím často. Což jsem nepochybovala kdysi také, že jsem schopna zázraků lásky? Nevíme nikdy, jaká bohatá tajemství sami v sobě skrýváme.
Myslela jsem na to vše i včera večer, když za prudkého severního větru jsem šla po Letné. Stromy temně hučely, jejich mladé listí poprvé snad slyšelo o vážném severu. Dole rýsovaly se černé parníky, loďky, bagry a mosty na kaleném stříbře řeky. Všecko bylo přísné a vážné, skoro osudné. A mne se v tom krásně myslilo na náš vztah, neboť i on je přísný, vážný a osudný.(...)" - str. 24

15 18.02.2019

Držet tuhle knihu, je jako stát na rozcestí před ukazateli, které směřují ke dvanácti různým cestám. A číst ji, znamená se po nich postupně vydat a taky zjistit, že existují další a další cesty. Souběžné i křižující; a po čase nové, navazující a nahrazující. Autor jich zmiňuje nespočet. Ovšem těm z Vás, kteří se chtějí vyhnout překotnému listování, doporučuji mít už při čtení po ruce tužku a papír, neboť v závěru nejsou uvedeny použité zdroje či jmenný rejstřík. Vše je v textu. // Rozhodně však jde o pěkný, nadprůměrný a dost možná ojedinělý počin.

----------------------
CITÁT:
,,Máme cíl, jaké umění mělo odjakživa: Naplnit citový prostor člověka. Pro nás je ten úkol ještě těžší, protože lidský citový prostor je dnes prázdný, nebo naplněn všelijakými krámy, potraty a zrůdnostmi. Nebo člověk trčí v blátě a lhostejnosti. Chceme ho z toho vyvést, probudit, zlákat, otřást jím. Člověka, vás. Máme jen štětec nebo dláto, abychom vám sdělili, co chceme říci. Někdy to říkáme líp, někdy hůř, ale věřit nám můžete vždycky.“ – str. 59

18 18.02.2019

S touto knihou jsem včera objevila Roberta Kessnera, a až se dostatečně vynadívám na jeho obrazy, půjdu se projít, protože…
-----------
CITÁT:
,,(…) – vidím-li obrázek večerní ulice mé rodné Prahy, ulice s rozžatými lampami, vybaví se mi ten okouzlený pocit z mého dětství – a postojím… a popojdu – s tím přáním vidět i další… a ještě – ještě…“

26 15.01.2019

Strhující!

9 11.01.2019

Vizuálně podobná je o rok dříve vydané knize Atentát na Heydricha. A ve vší své jednoduchosti stejně geniální, soustředěná, oči zpomalující. Vlastně jsem si docela jistá, že i neméně nápomocná. Hned, později, průběžně. Proto opět maximální počet hvězd.

----------------------------------------------
Antonín Hasal (1893-1960), Alexandr Hess (1898-1981), Bedřich Homola (1887-1943), Sergěj Jan Ingr (1894-1956), Karel Klapálek (1893-1984), Alois Liška (1895-1977), Vojtěch Boris Luža (1891-1944), Heliodor Píka (1897-1949), Antonín Sochor (1914-1950), Josef Stříbrný (1915-1976), Ludvík Svoboda (1895-1979), Jaroslav Vedral-Sázavský (1895-1944), František Adámek (1919-1941), František Ambrož (1877-1945), Josef Bártík (1897-1968), Tomáš Berka (1896-1943), Jaroslav Cabicar (1896-1969), Václav Čermák (1892-1945), Václav Čermák (1896-1985), František Divoký (1892-1972), Rudolf Drbohlav (1914-1952), Jan Evangelista Eybl (1882-1968), Malvína Fantová (1917-2013), Matěj Foubík (1881-1944), Rudolf Gaksch (1896-1966), Štěpán Gavenda (1920-1954), Antonín Handschuh (1902-1942), Vladimír Hauptvogel (1914-1944), Vladimír Hornof (1914-1944), Arnošt Hrad (1914-1938), Josef Jaške (1913-2001), Dalibor Kalík (1910-1944), Miloslav Kašpar (1914-2009), Václav Knotek (1910-1948), Jan Kocmánek (1918-1953), Jan Kotrba (1913-1945), František Král (1914-1944), Gustav Krautstengl-Krátký (1896-1944), Rudolf Krzák (1914-2004), Metoděj Kubáň (1885-1942), Pravoslav Kubišta (1913-2000), Vladimír Kučka (1897-1941), František Lančík (1886-1976), Josef Mautner-Brixi (1899-1965), František Moravec (1895-1966), Jan Najdr (1897-1974), Kamil Nesveda (1890-1941), Jan Netík (1885-1945), František Niemec (1909-1948), Bohuslav Novotný (1914-1986), Adolf Opálka (1915-1942), Marie Pětrošová (1919-1942), Josef Pojar (1914-1992), Raimund Půda (1912-2002), Jaroslav Riedl (1893-1945), Otmar Riedl (1914-1994), Pravoslav Řídký (1907-1943), Ludvík Sečkář (1920-1945), Tomáš Sedláček (1918-2012), Jan Slanina (1915-1939), František Slunečko (1886-1963), Jan Smudek (1915-1999), Julius Sokolář (1895-1942), Jiří Souhrada (1898-1950), František Starý (1924-2000), František Osvald Stein (1923-1991), Gustav Svoboda (1917-2009), Jan Šebek (1904-1976), Ivan Španiel (1918-1944), Ivan Štefan (1914-1943), Karel Tichý (1904-1988), Karel Tržil (1915-1941), Emanuel Unger (1887-1943), Bedřich Valla (1892-1945), Hugo Vaníček (1906-1995), František Vejmelka (1895-1968), Jan Vlachý (1895-1943), Zdeněk Vltavský (1894-1963), Leo Wechsberg-Veselý (1888-1942), Robert Weil (1893-1941), Jaroslav Záruba (1907-1945), Otakar Zeithammel (1917-1942), Jan Žižka (1896-1945), Josef Žižka (1913-1945).

Čest jejich památce!

23 10.01.2019

Procházka londýnskou Baker Street, ochutnávka čínské kuchyně, výlet na japonskou sopku Mihara či posezení v nejstarší káhirské kavárně, kde je ,,možno vracet se do minulosti a zapomínat současnost",.... přičemž - považte! - jste teprve na straně 181. Ostatní prozrazovat nebudu. Věřte však, že program je pestrý a pan Hoffmeister je dobrým průvodcem, kterému budete v duchu přikyvovat až řekne, že:
,,Pokud cestování není nutností jako u obchodních cestujících anebo průvodčích vlaků, jimž pohyb ustrne v jednotvárnosti, je cestování kouzelné".
A to jsem pecivál.

16 08.01.2019

Hořkosladce okouzlující kniha o hlubokém citu, jež ve mě nechává hluboký dojem. Souhlas s předchozími nadšenými komentáři. Nepamatuju, kdy naposledy jsem měla po dočtení knihy tak velkou chuť otevřít ji a začíst se znovu. Pět!

--------------------------------
ÚRYVEK:
,,William, iste si o mne myslíte, že som sa zbláznila."
,,Povedzme radšej, že nie ste celkom normálna, vaša milosť."
,,William, je to báječný pocit."
,,Vždy som to predpokladal, vaša milosť."

22 08.01.2019

Bylo mi ctí, paní Kolárová!

--------------------------------------------
CITÁT:
,,Proč člověk staví do cesty překážky vlastní svobodě? Proč krouží nesmyslné taneční figury, plká pitomé fráze, když touží rozrazit tančící dav, vzít do náruče jedinou ženu a odnést ji do tmy do samoty. A najít konečně v souznění těla i duše pravou lásku. (…)“

17 30.12.2018

Velkoformátová kniha, u níž jsem zvažovala, zda si jí z knihovny odnesu či ne. Kniha, do které jsem už cestou domů nakukovala, v ní listovala a usmívala se. Kniha vskutku láskyhodná. A čtenářům s pečlivostí připravená.
Obsahuje přesně 639 fotografií, pohlednic a dokumentů poskládaných do skupin. Jedna skupina=jedno místo, jedno téma. Začít můžete třeba na Náměstí Kinských, pak popoběhnout k Jiráskovu mostu a nakonec rozjímat u kostela sv. Filipa a Jakuba na Malvazinkách. Je to na vás. Čas, ani počasí nemusíte zohledňovat, resp. když bude pršet, obracejte stránky, čerpejte informace, a když bude pěkně, jděte se na ta místa podívat. Jděte a rozhlížejte se! Snad se vám pak bude lépe porovnávat přítomnost s minulostí a snadněji hodnotit tato kniha.
Já jí dávám plný počet hvězd a rovněž doporučuji. Jo a díky za úvodní slovo a nostalgické vzpomínky, pane Jungmanne. Připomněl jste mi ty mé.

24 30.12.2018

Už dřív jsem zde vyjádřila své díky za knihy, které mi pomáhají zvednout oči z chodníku. Toto je jedna z nich. Ale napsat o ní jen to a nic víc, by nestačilo. Mně nestačí. Důležité je říct, jak ono vzhlížení probíhá, v čem tkví to kouzlo. (…) Nejsem si však jistá, jak to formulovat, proto si vypomůžu jednadvacátou stranou. Nezval je ladičem, který ,,převádí vše, co potkává, do jediné tóniny: do tóniny dojetí bez přecitlivělosti.“ Do tóniny plné krásných slov a dlouhých souvětí.
Mluví k čtenáři, k sobě, k prázdným i popsaným stránkám. Dovede zpřítomnit místa a okamžiky, a vzbudit v naslouchajícím pocit vzrušení, který cítí sám. Je někým, kdo vedle sebe potřebuje druhého člověka. (…) Takového, který chce být veden nejen ulicemi Prahy.

-------------------------------
CITÁT:
,,A kdyby naše setkání, které mi darovala náhoda, nemělo být k ničemu než k tomu, aby ve mně obnovilo kus rozkoše nebo nostalgie, nechť jsi to právě Ty, pro kterou jsem žil několik minut, několik hodin vzrušeněji, než jsem žil bez Tebe, pro kterou se staly mé kroky bludnějšími, má slova vřelejšími, mé čekání napjatější než bez Tebe.
Ale přijdeš-li, nechoď ani proto, abys zůstala, ani proto, abychom se loučili. Neboť – a to vím, to cítím -, neboť – to chci – až zapadne poslední slovo za touto knihou, uvidíš mě vycházet z jejího konce tam nahoru nebo tam dolů do ulic, kde nás znovu spojí, znovu rozloučí náhoda – a kde, aniž o tom kdo uslyší ode mne slova, jsem a zůstanu na všecky časy pražským chodcem.“

27 27.12.2018

Kniha o síle, statečnosti, záchraně a vděčnosti. Kniha o lidech, kteří chtěli uprostřed ztrát a fanatismu udělat pro jiné z ničeho něco. Kniha o tom, jak to něco vypadá. A ve vzpomínkách přetrvává. Protože, i když si to neuvědomujeme, nebylo a ,,není lidské myslet každou minutu na smrt, dokonce tím spíše, když v budoucnosti lze očekávat násilí a jatka.“

---------------------------------
UKÁZKA:
,,(…) Rája, dcera Rosy a Arthura Engländerových, vzpomíná, jak jí otec v Terezíně zachránil život, když měla tyfus a umírala: ,,A v této chvíli, kdy ze života zbýval pouhý záchvěv, mi sestra přinesla dopis ještě páchnoucí dezinfekcí. Byl od táty. Přinutila jsem se posledním zbytkem vůle jej přečíst. Nechápavě jsem hleděla na čísla a vzorce a snažila se porozumět obsahu dopisu. Táta psal: ,Myslím, že už lenošíš dost dlouho, jistě se uzdravuješ a je nejvyšší čas se vrátit k učení, abys všechno nezapomněla. Posílám pár příkladů, vypočítej je a pošli zpět. Opravím je a pošlu Ti další.‘ Abych tátovi nezpůsobila bolest, přinutila jsem se všemi zbývajícími silami soustředit na vypočítání několika jednoduchých příkladů. Zcela vyčerpána jsem složený papírek podala sestře k odeslání. Za dva dny přišel další dopis s opravenými příklady a několika dalšími. Začínalo mne to bavit. Pomalu jsem opouštěla svůj snový svět a započal bolestivý návrat k životu. Ještě přicházely chvíle propadávání, ale životu již přibývaly síly a odmítal se vzdát. Slabá jako moucha, vyhublá na kost jsem se znovu učila chodit. Až přišel den, kdy jsem se připotácela k návštěvnímu okénku a za sklem stál můj táta. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali. Pak mi po tvářích začaly stékat slzy. ,Proč pláčeš?‘ pravil hlasem, který se snažil být pevný, ,vždyť už ti ta matika zase docela jde, ale dalo to práci.‘ “ – str. 90

20 21.12.2018

Jedenáct fotografií a vedle nich v několika větách trocha historie. Nenápadný, ale podnětný sešítek! O Krocínově kašně jsem neměla ani ponětí.
Dávám maximum hvězd a zde ta důležitá jména:
- Andreas Groll (1812–1872)
- František Fridrich (1829-1892)
- Karel Maloch (1858-1933)
- Jindřich Eckert (1833-1905)
- Jan Mulač (1841-1905)
- Jan Kříženecký (1868-1921)

18 10.12.2018

Skvostná publikace, u které je vskutku „radostno sledovati, jak oba přátelé mají stále neutuchající zájem o tvorbu druh druha“. Publikace, v níž si i po přečtení listuji a vracím se k určitým stranám a formulacím. Proto maximální hodnocení. (…) A důvodem, proč chci ke knize napsat také pár vět, jsou spojovací texty. Vidím totiž, že na ně anotace shora upozorňuje bez uvedení jejich autora. S dovolením tedy opravuji. Tím důležitým mužem č. 3 je dr. Emanuel Svoboda (1883 -1967), zeť Mikoláše Alše.
Titulní strana knihy jeho roli charakterizuje jako ten, kdo dopisy uspořádal a slovem doprovodil. Je třeba ale říct, že toho pro čtenáře vykonal mnohem víc. Pan Svoboda je čtenáři trpělivým průvodcem - poodhaluje mu fakta za korespondencí skrytá; dovysvětluje chování obou pisatelů a těžkosti, kterým museli čelit; rozvádí informace o lidech v dopisech zmíněných,...; a činí vše tak jasně, srozumitelně a hned. Jeho výklad je včleněn přímo mezi dopisy. Stejná velikost písma=stejná důležitost. To se mi moc líbilo. Musím se totiž přiznat, že s obvyklým heslovitým pidi-poznámkovým aparátem bojuji. Tady jsem přečetla plynule všechno. Žádné přeskakování, a pak výčitky.

Závěr:
Doporučuji a přidávám krátký úryvek z dopisu napsaného dne 3. ledna 1875.

-------------------------------------
,,(…) Nejvolněji mně je, když podvečer u kamen sedám a venku se chumelí – Oheň praská, zář jeho kmitá se na stěně – je mně tu jako za mladých let a vzpomínám – a že na tebe také, to asi můžeš si myslit – Nepíšeš, jak se máš - Za těch mrazů jsem mnoho na Tebe myslil, nekřehneš-li někde zimou, nečervenají-li Ti prsty, v nichž tužku držíš a básníš – Rozvažuji, proč jsme se tak pozdě seznali – a kolikrát jsem si vzpomněl, jak jsem se na Karlovu náměstí s Tebou chodě těšil, že letos budeme mít komůrku společnou – Mám krásný pokoj, ale tisíckrát raději bych se odstěhoval do té tvé komory s oknem zamřežovaným. Nový rok jsem vítal po boku dívky – jsem jako u vidění – nerozumím sám sobě – měl jsem se za Kozáka, jenž se jen šavlí recte brkem těší – ale – snad se to ohlašuje láska – ale ne, za nějaký den to přejde – Jen klidu a spokojenosti krůpěj bych si přál -
Potěšils mne nemálo, píšeš, že pilným Jsi – Pán Bůh Ti dej štěstí k prvnímu kroku. Doufám v Tebe a jak to myslím, víš předobře – Kéž bych se teď na Tvé práce mohl podívat a hodinku aspoň s Tebou pohovořit. Těším se o Velkonocích budeš v Praze – Míním, že tam dozajista v ten čas přijedu a pak – těším se, hochu, velice. (…)
Piš mně, Mikulášku, zas brzo. Tvůj list na mne blahodárně působí – Piš, na sloh nehleď, jako já toho nečiním – vždyť víme, že hladká slova nejsou srdce. Je v neděli odpoledne – kolem tak mrtvo, ticho a já jsem sám – cítím takové prázdno – stýská se mně – Měj se dobře! Pozdravuj stokrát Lišku, aby mně jen psal, a pozdravuj všechny známé – Piš brzo, piš.
Líbám Tě Tvůj vždycky věrný Alois.“

18 27.11.2018

Zařadil se. Bezpochyby.

-----------------------
UKÁZKA:
,,(…) Jistě bys mi ráda zase něco poslala na jídlo. Zatím mi však můžeš donést nějaké ovoce přímo sem do Příční ulice, a to hned jak dostaneš toto psaní a ovšem nějaké ovoce opatříš. Může toho být víc než dvě kila, dej to do nějaké větší krabice a přines to, mohlo by tam být i pár rajských jablíček a nějaké hrušky. Později, a už to nebude dlouho trvat, mi budeš moci posílat nebo nosit pravidelně jídlo spolu s prádlem, a také se už brzo někdy uvidíme, bude Ti dovolena návštěva. Ale prosím Tě, přijď potom jenom sama, Jakoubka přivedeš až někdy později. Znovu Ti připomínám, aby ses nestrachovala o mne a o mé zdraví, které je čím dále lepší, opravdu, ačkoli je to k nevíře. Ten pravidelný život, časné a dlouhé spaní a denní cvičení, které si dělám, jak mi je kdysi profesor Zahradníček předepsal, a také ovšem omezené kouření mi dělají náramně dobře. Až ještě budu moci chodit denně na procházku, bude to ještě lepší. Jinak se zabývám celým svým minulým životem, jak jsem na to neměl dříve nikdy čas. Věř mi, že nejkrásnější jeho období je těch posledních našich společných šest let v Černopolní ulici, náš Jakoubek a naše děvčátka. Je mi líto každého křivého slova, které jsem Ti řekl, a těším se tolik, až Ti to budu moci všechno vynahradit. Myslím si, že po svých ubohých rodičích, kterým se už mohu odvděčit jenom modlitbou, jsem nejvíce dlužen Tobě. Bude to už brzo dvanáct let, co jsem Tě poznal, nebylo to zpočátku nijak radostné, ale pak mi bylo všechno nahrazeno. Myslím na své básně, které jsem kdy napsal a snad ještě napíši, a opravuji při tom celý svůj život. Bylo v něm potřeba mnoho pozměnit a předělat a teď se mi naskytla ta příležitost. Věř, drahá Mařenko, že co se děje, dobře se děje. Kdybych byl na světě sám, snášel bych to všechno lehčeji, ale přesto bych nechtěl být sám. Jsem rád, že Vás mám, a kéž bych Vám byl ještě hodně platný a prospěšný. Líbám Vás všechny. Tvůj J.
K tomu ovoci přidej také pastu.“

24 18.11.2018

Přečteny 3/10, zbytek si nechávám na příští rok. Ale! Jestli už teď musím něco napsat, pak to bude tohle: Děkuji ti, Čtenářská výzvo! Za to, že jsi, že máš mladší sestřičku, a že díky vám oběma hledám, nacházím a čtu knihy:
- ke kterým bych se normálně nedostala,
- kterých bych se pro něco bála,
- které mě přivádí k dalším neznámým knihám, místům, lidem a událostem,
- o kterých můžu přemýšlet a doporučit je druhým,
- se kterými se ráno probouzím a večer usínám,
- bez kterých by byl můj život chudší.

A taky ti chci říct, že nadšení a radost ze splněného tu bude, i kdybych neměla stoprocentní výsledky.

Jestli na tuhle knihu někdy zapomenu, na tato slova nikdy.
-------------

28. ÚNORA 1944 (PONDĚLÍ)
,,(…) Před pár lety jsem ve snech, v představách o své budoucnosti, vídala takový výjev: večer, pracovna a stůl, u kterého sedí žena (už starší) a píše… píše a píše… bez přestání… nevnímá, co je kolem, jen píše. A ta žena to jsem já. (…)“

19 14.10.2018

Prvotně mě zaujala možnost poznat v rámci jedné knihy hned pět autorů a dva velikány. Jednorázové obohacení, říkala jsem si. (…) Když ale teď po přečtení procházím tím množstvím titulů, které na mě tady k V+W vybaflo, vidím, že to byl krok daleko větší. (…) Vykročila jsem na cestu, hodně dlouhou cestu. Už proto dávám plný počet hvězd. (…) A protože dojetí nad tištěným přišlo již s šestou stranou, pár vět opisuji.

-------------------
,,Někdy mi dělá starost, jestli se ještě uvidíme, a chtěl bych pro přesnost, abys měl černý na bílým, že jsi vždycky byl a že jseš nejlepší mužskej, kterýho jsem v životě potkal. Že jsi byl vždycky můj korektiv, svým způsobem můj mentor, kontrolní světýlko na počítači. Pro mě myšlenka ,,A co by ten vůl si o mně pomyslel“ byla všeobecná záchranná brzda. Anebo šporna. Proto bych Tě chtěl ještě vidět. Aby bylo jasno, pane Voskovec. Já se smrti nebojím a v těch nejzoufalejších situacích duševních downs bych si nešáhnul na život, já se bojím někdy umírání, a to asi každej. Kdyby se mě udělalo moc dobře, což se asi nestane, tak bych přiletěl do New Yorku a vůbec bych nešel do biografu ani do divadla, ale seděl bych na 63 W 89 a cítil bych se jako Jezulátko, který leží v kajčím peří a tatínek truhlář a nezbouchnutelná matinka se na něj usmívají a dávají mu maces.“
- Jan Werich v dopise Jiřímu Voskovcovi 1.12.1978

14 10.10.2018