milamarus komentáře u knih

Anotace shora knihu vystihuje dobře. Nevím, které další přídavné jméno bych měla připsat. Takže vás jen upozorním na jednu z kapitol: Vzpomínka mého bratra Standy (najdete ji na straně str. 73-80) a na hned po ní následující první várku černobílých fotografií.

Stojí za přečtení, prohlédnutí a další pátrání...

-------------------------------
CITÁT:
(…) Jelikož jsem odjakživa rád četl, napadlo maminku, že bych se mohl vyučit knihkupcem. To se mi zalíbilo, bláhově jsem si myslel, že takový knihkupec má vlastně báječný život, protože tu a tam obslouží nějakého zákazníka a ve volných chvílích si může číst všechny ty knížky, které ve svém obchodě nabízí. Souhlasil jsem tedy, vyplnili jsme přihlášku a já jsem se začal na svou profesi těšit. Takového ideálního stavu, kdy bych si mohl celé dny jenom číst, jsem se sice nikdy nedočkal, ale pravdou je, že to byla dobrá volba. Tohle povolání se mi opravdu zalíbilo a žilo se mi s ním velmi dobře. (…) – str. 70

10 09.10.2018

Vskutku fantastické a provokativní. A přemýšlím-li, co mi Marie touto závětí odkázala, řekla bych, že je to výjimečnost. Výjimečnost, kterou jsem cítila, když jsem se do ní začetla. A číst tuto knihu znamenalo, být pro danou chvíli jedinou, kdo Marii poslouchá, jedinou, ke komu mluví a před kterou vzpomíná…, a taky uvědomovat si to, vážit si toho, neodmítat to a neptat se, jestli jsem ta správná posluchačka, protože tady nešlo o to, co říká, ale že to říká, že to říká mě….

----------------------------------
CITÁT:
Tolik se vzdálil dítěti, které jsem si pamatovala, nebo chlapci, který byl podle všeho nejspokojenější, když jsem k němu zašla ráno, na samém počátku dne, a něco mu povídala. Tehdy byl krásný a křehký a spoustu toho potřeboval. Nyní na něm křehkého nebylo nic, vystavoval na odiv mužnost, byl naprosto sebevědomý a jen zářil, ano zářil, jako září světlo, takže jsme si v těch hodinách nemohli o ničem povídat, protože by to bylo jako promlouvat ke hvězdám nebo k úplňku.(…) – str. 64

15 18.09.2018

Mám knihy pana Protivy ráda. Jsem vděčná, že jsou, že o nich vím…. a jestli si jich v budoucnu všimne i nějaký dramaturg, nehraje roli.

-------------------------
Gauguin :
(…) Kdybych myslel na absolutno, přestal bych se namáhat i jen žít. Spokojme se s tím, jací jsme, pokud jde o hmotu nebo dokonalost. – str. 4

(…) V umění je třeba obětí, jedno období za druhým, jsou to pokusy o rozběh, prchavé myšlenky bez přímého a definitivního výrazu. Ale co! Jsou to okamžiky, kdy se dotkneme nebe, než se pak zase ztratí; za to má v sobě ten zahlédnutý sen něco silnějšího než všechna hmota. – str. 12

(…) Proto tedy pracuji na svém umění, které není nic (v penězích) pro přítomnou dobu (doby jsou těžké), které se však rýsuje pro budoucnost. To je dlouho, řeknete, ale co chcete, abych v tom udělal, je to snad moje chyba? – str. 13

(…) Kdy budu prodávat, nemohu říci, ale co mohu říci, je to, že jsem dnes jedním z umělců, kteří nejvíc překvapují. - str. 14

(…) Možná, že nemám nadání, ale (všechnu marnivost stranou) přece si myslím, že nikdo neudělá v umění nic nového, byť sebemenšího, bez nadání, nebo je pak hodně bláznů. – str. 23

(…) Moje velké plátno spotřebovalo na nějaký čas všechnu mou vitalitu; dívám se na ně stále, a namouduši (přiznávám Vám to), obdivuji je. – str. 28

(…) Jsem tedy odsouzen žít, i když jsem ztratil všechny svoje morální důvody k životu. Někteří sní o slávě… Není slávy krom té, jíž si uvědomujeme: co záleží na tom, že druzí ji znají a proklamují. To pravé uspokojení je jen v nás, a já se v tomto okamžiku sobě hnusím. – str. 30

(…) Přeji si jen dva roky zdraví bez velkých finančních starostí, které nyní příliš doléhají na moji nervózní letoru, abych dosáhl ve svém umění určité zralosti. Cítím, že v umění mám pravdu. Ale budu mít sílu vyjádřit ji přesvědčujícím způsobem? - str. 34

9 13.09.2018

Platí to, co jsem předevčírem napsala k prvnímu dílu o Zemi, jehož autorkou je Anita Ganeri. Jen dodám, že u tohoto proniklo do textu více čísel. A v oné změti (i pro dospěláka) nepředstavitelných vzdáleností, odhadovaných teplot a naměřených rychlostí překvapivě nenajdete ta, která by vyjadřovala ekonomicko-finanční hledisko vědeckého zkoumání, potažmo kosmického výzkumu jako celku. Žádné miliardy dolarů. A to mě těší.

CITÁT:
Nacházíte se na tělese, které obíhá kolem Slunce rychlostí přes 107 tisíc km/h.

11 13.09.2018

Kniha, kterou jsem již jednou prohlížela, ale zapomněla na to, a proto půjčila znovu a prohlížela podruhé. (…) Na hodnocení trvám. Kniha si zaslouží Vaši pozornost. (…) Avšak psát o líbivosti se nehodí. Nebude se Vám líbit. (…) Je to drama plné zatnutých pěstí, naleštěných holínek, na dlažbě povalujících se klobouků a lidské chtivosti. (…) Drama člověka proti člověku.

----------------------------
Autoři fotografií:
Jaroslav Bílý, Bohuslav Bubník, Miloslav Coufal, Bohumil Černý, Josef Čvančara, Miroslav Dusil, Otakar Dvořák, Jiří Edelman, Emil Fafek, Jiří Fridrich, Karel Hájek, Miroslav Hák, Václav Chochola, František Bílek, Jiří Janovský, Jiří Jeníček, Jakub Jindra, Vladimír Krejčík, Josef Kurc, Karel Ludwig, Karel Mišák, Jaroslav Nosek, Jaroslav Pacovský, Emil Pardubský, Stanislav Pavlík, Rudolf Purnoch, Jiří Skuhrovec, Jindřich Sláma, Oldřich Smola, Svatopluk Sova, Josef Stehno, Jiří Střihavka, Sláva Štochl, Vladimír Štěpánek, Zdeněk Tmej, Karel Vítek, Josef Voříšek, Josef Ženíšek a mnoho dalších neznámých autorů…

11 12.09.2018

Tahle barvami zářící a informacemi napěchovaná knížka pro malé vědátory má ode mě plné hodnocení. Líbí se mi její formát (A5), grafické zpracování témat do samostatných dvoustran (levá=text, pravá=ilustrace) a rovněž chytré členění do menších bloků, které při předčítání neunaví ani velkého čtenáře. Můžete je studovat na přeskáčku, od konce, po chvilkách, a neuděláte chybu. Pomyslnou šestou hvězdičku dělím mezi slovníčky, jimiž každý celek začíná, a autorčin apel k záchraně Země.

CITÁT:
Když se procházíte, přemýšlíte někdy o tom, co všechno se Vám děje pod nohama?

10 11.09.2018

Místo oslavného komentáře jedna prostá věta Petry Ježkové: ,,Nejen to, o čem a jak si Zeyer s Lierem píší, ale i to, o čem nepíší, je vypovídající.“

-----------------------------
UKÁZKA:

73/31 Zeyer Lierovi 14.5.1892
,,Milý příteli,
zdá se sice, že Jste na mě už úplně zapomněl, to ale není příčina, bych zapomínal též, nebo affektoval, jako bych zapomínal, a přeju Vám tedy dle starodávného způsobu mnoho štěstí k svátku. Nemýlím-li se, tak se přávalo: stálé zdraví, pak celá řada nejlákavějších věcí a nakonec nebeské království a ,,radování se s patronem“. –
Myslete si tedy, že jsem to vše vyslovil a řekněte pohnutě: děkuji mnohokráte!–
Jak se Vám stále vede? Mně je smutno jako vždy a stýská se mi zase trochu pryč z těch Čech, kde člověk pořáde se cítí jako pes na řetězu. Nemám však groše a nemohu se následkem toho hnout, dřepím tedy na té hroudě a čekám, až se obrátí a až budu pod ní. – (…)“

91/50 Lier Zeyerovi 30.12.1893
,,Milý příteli!
Přijměte můj vřelý dík za všecko přátelské účastenství, za něž jsem Vám od srdce vděčen a zároveň mé ujištění, že Vám dnes jako včera a vždy i příště všecko dobré vrchovatě přeji, - iluse bez zklamání, štěstí beze trestu, mír bez nudy, úspěchy a zdar ve všem a všudy i na všech stranách, a přízeň od boha i od lidí, ode všech nad- a pozemských bytostí! Sám jsem skromnější. Blaho a radosti již ani nečekám a rád bych byl, tak rád, kdybych měl aspoň všední, docela sprostý svatý pokoj.
(…) Ale já nemám čas, abych se oddal sentimentalnosti. Člověk má své povinnosti a musí táhnout káru svého povolání dále, snad s nechutí, snad unaven, ale co komu po tom! C´est la vie! Et c´est la mort!
Buďte zdráv!
Váš Jan Lier“

13 30.08.2018

Jak efektní kombinace slov a obrazu!
----------------------------
CITÁT:
Často myslím na ten prázdný dům ve Vodňanech, kde jsem bydlil a tolik snil. Zdá se mi, že v těch pustých komnatách musela zůstat stopa mého snění jako mlhavý nádech na oknech, když noc je chladná. Snad se tomu domu též stýská po mně.

12 29.08.2018

Mistrovsky napsaná kniha!

9 24.08.2018

Myslím, že jsou tři skupiny lidí - ti, kteří mají operu rádi; ti, kteří ji rádi nemají; a pak konečně ti (myslím, že početně největší), kteří se doposud nerozhodli, jestli se k těm z prvního tábora přidají …protože, když mít rád, tak z celého srdce. K těm nerozhodným patřím i já.

Začal to táta před více jak dvaceti lety, když do noci sedával v obýváku se sluchátky na uších a “sbíral“ z rádia písničky na jednu z těch malých magnetofonových kazet, kterých měl plný šuplík. Když ještě muziku nebral jen jako kulisu, ale skutečně ji poslouchal. Když uslyšel Bocelliho Con te partiro, a pak mi ji ráno u snídaně nadšeně pouštěl. (…) Pak byla cesta ke klasické hudbě, potažmo opeře, jen kousek od nás.

Vzpomínám si taky, jak jsme spolu několikrát v týdnu chodívali do Máje, skoro pod střechu, a zvažovali tam koupi reproduktorů, které nám měly zaručit dokonalý zvuk. A jak jsme si pak do nich do omrzení pouštěli Amadeovo ta-da-dá, ta-da-dá, ta-da-dá-da. A spolehlivě se rozesmáli, jen co se dosmál on.… a vůbec jsme se netrápili tím, jak se ona skladba jmenuje. Stejně tak další. Buď se nám líbily, nebo ne. Jenže to se časem změnilo. Já najednou chtěla vědět, kdo to složil, kdo to zpívá, z čeho to je, a na to táta odpovědi neměl. Chtěla jsem vyrazit do divadla, vidět operu naživo, a přišly další otázky..., čímž se dostávám k tomu, proč píšu tenhle trochu nostalgický komentář.

Protože jsem to byla tentokrát já, kdo přišel za ním, a nadšeně mu ukazoval, co sebral. Protože jsem v této knize spoustu odpovědí našla, a protože jsme oba s jejím názvem stále zajedno. Baví nás! ♥

14 23.08.2018

Takové stopování si nechám líbit! A nejvíc mě na něm těší to uvědomění si, že jde o knihu, která nemusí zápasit a nezápasí s časem. Jen prostě existuje v přítomnosti, soustředí se na minulost, a spoléhá na budoucnost, …protože čím bude starší, tím bude hodnotnější. Bez ohledu na počet čtenářů.

Doporučuji!
----------------
CITÁT: ,,Co se Vašeho neduhu týče, připisuji jej tomu, že neustále jen doma sedíte a málo na zdravém povětří se pohybujete, učiňte to poslední a bude Vám mnohem lépe." - str. 102

10 22.08.2018

Vzpomínání na starou Prahu - na místa, která dnes vypadají docela jinak, a především na nespočet lidí, kteří v ní žili a tvořili. Vzpomínání, u kterého jsem se smála i plakala, a které teď hodnotím maximálním počtem hvězd.
Začíná takto:
,,Narodil jsem se v Praze Na Františku dne 6. dubna 1876 jako syn jircháře Václava Deyla a jeho choti Kateřiny, rozené Jakoubkové. Byl jsem prý bleďoučké a útlé stvořeníčko. Z obavy, že světa příliš neužiji, pokřtili mne hned v den mého narození. Ale, jak uvidíme, zklamali se. Byl mně dopřán dlouhý život.(…) “

Dlouhý a bohatý, nutno dodat. Uvědomuju si však, že to není čtení pro každého. Totiž, myslím si, že aby si ho člověk vychutnal a docenil, musí jednak znát názvy pražských ulic, domů a vůbec mít prochozený pravý břeh Vltavy, a jednak být opravdu trochu cvok do divadla a dějepisu. …A ten, kdo rád vzpomíná na své vlastní dětství a ještě dnes, alespoň občas, v sobě kus toho dítěte objeví, má vyhráno na celé čáře!

Proč? Protože pak možná bude stejně jako já fascinován autorovou schopností znalecky popsat a přiblížit do detailů nějakou událost a zároveň při tom nezapomenout na sebe, na svůj pohled - jednou plný nadšení a očekávání, jednou plný nerozhodnosti a smutku, jako by se to všechno stalo včera. Zvlášť je to patrné, když přijde řeč na milovaného tatínka… Ale děj se bude točit třeba i kolem toho, jak se na Prahu hnala voda (str. 35), bouralo židovské ghetto (str. 59, 133) nebo jak se v Královské oboře zahajovala velká jubilejní výstava zemská (str. 97). Nezapomenutelné je též setkání s malířem Mikolášem Alšem (str. 108).

Tedy: za mě rozhodně naučná literatura (a dost možná i další pomyslná červená položka mezi zdejšími cestopisy a místopisy.) Kniha, která obohatila moje oči o nová slova, a svými ilustracemi mě přivedla až k webovým stránkám www.starapraha.cz.

Děkuji, pane Deyle! ♥

--------------------------------------
UKÁZKA:
,,(…) Jedné středy za mírného deště bylo náměstíčko liduprázdné. To byl okamžik, kterého jsem využil. Nepřemýšlel jsem dlouho, vlezl jsem do roury a soukal se kupředu. Zapomněl jsem si však vyzout boty a ty mně překážely v pohybu. Unavil jsem se, došel mi dech a byla ve mně moc malá dušička, co bude dál. Již jsem viděl, jak zůstanu trčet v rouře a jak mne tam najdou bezduchého teprve tehdy, až budou klást roury pod zem. Ta myšlenka mne vzpružila, napjal jsem všechny síly a konečně se mi přece jen podařilo vyplazit se na světlo. Vypovědět se nedá, jak mi bylo, když jsem se vyprostil!
A rourám, které ještě dlouho čekaly na položení do země, jsem se vyhýbal na hony. Kupodivu a naštěstí toto mé neblahé dobrodružství zůstalo čirou náhodou utajeno.(…)“ – str. 21

17 09.08.2018

Nalezen v andělské knihobudce, a to jen kousek od Mannova Mefista a Remarqueovy Jiskry života… což je, řekla bych, buď čtenářsky lákavá náhoda stojící teď za zmínku, anebo prostě jen důvod si s nepatrným úsměvem veřejně přiznat: jsem také kontemplativní člověk. (Krásné slovo!) A čtivé vyprávění. Doporučuji.

----------------------
UKÁZKA:
,,(…) Říkal jsem si: Teď, právě teď, zatímco zde takhle ležíš, sedí na celém světě lidé nad tvými knížkami o barbarství nacistů, jejich srdce se plní hněvem nad tímto barbarstvím: ty však ležíš tady, bídně uvězněn, v podmínkách nehodných člověka, a podezříván, že jsi pomocníkem oněch barbarů. (…) Snažil jsem se rozptýlit. Hrál jsem v duchu hry sám se sebou, pokoušel jsem se přebásnit do němčiny latinské, řecké, hebrejské verše, prováděl jsem to, co dřívější generace nazývala ,,cvičením bystrosti a rozumu“. Snažil jsem se třeba rozpomenout, kdy jsem to či ono dělal naposledy. Je mi šestapadesát let, a už před internací jsem se sám sebe někdy ptával: Není to naposledy, že děláš to či ono? Když jsem četl knihu, kterou mám rád, ptal jsem se: Nečteš tu knihu naposledy? A totéž se mi stávalo s obrazy, které jsem viděl, s obleky, které jsem zas jednou vyndal ze skříně, s hudebními skladbami, které jsem slyšel, s lidmi, které jsem potkal. V zásadě se každý den s něčím loučíme, aniž si to uvědomujeme. (…)“ – str. 48

15 06.08.2018

Pročítám zdejší komentáře k Proměně, protože jsem nevěděla, jak začít, a “absurdní“, “zvláštní“, “ošklivý“ je docela frekventované označení. Nicméně, to slovo, které jsem v nich podvědomě hledala, a od kterého se teď v psaní odrazím, je “bezmocnost“. Bezmocnost, kterou myslíte, že bude hlavní hrdina po proměně v brouka cítit, a kterou byste cítili asi i vy sami, kdybyste se v něj někdy proměnili…

Tento příběh je však jiný. Řehořík je jiný. Je mladej, zvídavej, neposednej, má v sobě dostatek optimismu, naivity a chuti do života, a tak i svou proměnu bere jako důvod k oslavě. ,,No ať jsou ze mě grilovaný spoďáry!“, zajásá, a už přemýšlí, kam se prolítne. (…) Zde je nutno říct, že mu jako broukovi autor přilepšil – nechává ho mluvit lidskou řečí, umožní mu, aby se volně pohyboval, a oproti Kafkovi ho nenechá vyrůst do obřích rozměrů.

Zkrátka: zkuste jí, mě se líbila :-) a víc než jako dobrodružství o záchraně města Opitzova vnímám tuhle knihu jako popíchnutí - když to okolnosti vyžadují, neboj se jednat a riskovat; svým přístupem nakazíš ostatní; a pak i oni v sobě najdou moc se proměnit.

-------------------
DVA CITÁTY:
,,(…) Podívej se, šváb nešváb, pořád je to náš Řehořík,“ prohlásila Cecílie Švábíková. ,,Přece ho kvůli tomu nepřestaneme mít rádi, ne?“ - str. 16

,,Takže teď, když jste se všichni k situaci vyjádřili“, vzal si slovo Řehořík, ,,tak mi dovolte, abych k tomu taky něco řekl. Já myslím, že všechno, co se v životě stane, má svůj důvod. Třeba je tohle moje šance, abych vám všem, a hlavně tatínkovi, konečně dokázal, že nejsem jenom nějaký obyčejný brouk, ale talentovaný tvor, předurčený ke slavným a udatným skutkům! A až uvidíte, co dokážu, možná si u Vás přece jenom vysloužím trochu uznání. Na oběd budu zpátky.“ – str. 17

11 02.08.2018

Stojí za přečtení!

-------
CITÁT:
Člověk nesmí být vystaven příliš velkým zkouškám, protože je nevydrží. (…) Člověk musí mít zajištěnou základní možnost být dobrým bez riskování krku.
– str. 93

10 29.07.2018

Návštěva dětského oddělení nebyla plánovaná. Původně měl sedmnáctou příčku letošní čtenářské výzvy obsadit nějaký červený román s polonahým mužem na obálce. (...) Vstoupila jsem tam tiše a obezřetně, přesto jsem podezřívavému pohledu paní knihovnice neunikla. Všude tam totiž zářily barvy – červená, žlutá, modrá a jiné - a já skoro celá v černém. Blbec.
Zapadla jsem k regálu, který byl nejblíž, tupě koukala před sebe a cítila se nepatřičně….Až do chvíle, kdy se pode mnou objevily dvě růžové sponky a s nimi dvě drobné ruce - vlastně jen o málo menší než ty moje. Ruce, které začaly metodicky procházet knížky na spodní polici. Co hřbet knihy, to kraťoulinký dotek ukazováčku. Bylo jich asi deset, a pak najednou stop. Její oči si vybraly. A tak jsme obě spatřily kluka v džínách a kytarou na zádech. Ona ho znala, usmívala se. Já ne, ale usmívala jsem se taky. Díky ní. Držela tu knížku v rukách jen moment, během kterého se chvatně prolistovala k obrázkové příloze uprostřed. Jakoby chtěla pozdravit své staré známé. A než knihu zavřela, přitiskla si jí k hrudníku a trochu se s ní zavrtěla. Pak si mě všimla. Usmála jsem se ještě víc….

Nevím, zda vnímala mou bezradnost, a proto mi jí podala. Co ale vím, je, že přesně tohle byla ta chvíle, ten správný moment, který nesmíš nechat jít. Přečteno!

22 20.07.2018

Když jsem smutná, otevřu si tuhle knížku a vstřebám z ní do sebe pár stránek.

--------------------------
(…) Jednou přijel Jan Masaryk vládním vozem před svůj domov a šel vstříc hostům, kteří zároveň vystupovali z druhého vozu. Potom rozpřáhl ruce a v širokém gestu ukázal na obrovský kamenný kolos Černínského paláce – tak nějak podobně, jako když se ztracený syn chlubí rodným koutečkem: ,,Tak tohle je moje chaloupka!“

--------
(…) Jednou si zase přišel posedět k jisté československé jednotce. Celý výcvikový tábor byl na nohou radostí. Byl to jeden z nejhezčích večerů strávených v přátelské besedě s důstojníky a mužstvem.
Když bylo už k půlnoci, Jan Masaryk se zvedl, aby se odebral na lůžko. Přítomní důstojníci i kmáni podle předpisu povstali. Jan Masaryk jim svým typickým způsobem pokynul na rozloučenou, ale pak se ještě zastavil u dveří a řekl: ,,Přeju Vám dobrou noc a doufám, že zde nebudete provádět žádná alotria, protože… to bych zůstal mezi vámi.“

18 07.07.2018

Dusno, davy lidí, ulice rozkopané a já vyrážím s touhle knihou v ruce do Holešovic …prostě pro tu radost z posledních pár metrů před cílem.
Takže ano! Jen více takových, které člověka vytrhnou z vlastních myšlenek a donutí ho zvednout oči z chodníku.

CITÁT:
,,Svou prací nemůžeme a ani nechceme suplovat politiku. Toužíme však samozřejmě po tom, abychom nacházeli pozorně a vnímavě naslouchající. Toužíme a chceme, aby naše signály a naše svědectví nalezly své příjemce."

15 05.07.2018

„(…) Kafka měl zkrátka problém se světem. A svět má dodnes problém s Kafkou.“, stojí na začátku knihy. Mohu-li, jakožto docela nepatrná součást světa, mluvit za sebe, není to ani tak problém s ním, jako přitažlivost k němu. Duševní, nežárlivá, a od jistého dne nekolísavá.

14 05.07.2018

Krásné! Krásné! Krásné! Bez jakékoli pochybnosti plný počet,… v duchu ale hodnotím tolika hvězdičkami, kolik jich je v obou Vincentových Nocích.

CITÁT:
Kdybych nic nedělal, zbláznil bych se.

14 29.06.2018