milamarus komentáře u knih

,,(…) Když někdy večer vycházím, nechávám lampu rozsvícenou. Když se pak vracím, vidím její světlo za záclonou a usmívám se své neúčinné lsti, protože stačí otevřít dveře a samota mě přímo udeří do obličeje. Probírám se ve skříňkách, postrkuji lahvičky, otevírám kohoutky, ale slyším jen ticho tvé nepřítomnosti. Poslouchám je, nenahání mi strach, spíš mě fascinuje. Nemám nejmenší chuť je přerušit. Spánek nakonec přijde, tisíckrát už takhle přišel, když jsem poslouchala tvou nepřítomnost.(…)“ – str. 50

Těchto pár vět jsem si vypsala a doufala, že při jejich opakovaném přečtení přijdu na to, co mě tak vzalo a zasáhlo. A pomalu mi dochází, že je to ona lehkost, otevřenost a prostota, se kterou je toto vyznání sepsané. A taky absence touhy zalíbit se, maskovat a přetvařovat. Prostě jen potřeba nepřikrášleně vypovědět, co je… protože není chybou být smutný a zničený; filozofovat a toužit po nemožném, chvíli to vzdávat, chvíli chtít vítězit. A tak pořád dokola. Každodenně.

Za mě: Je to text, v němž je zachyceno nezachytitelné, a z hlediska rychle plynoucího času takřka návod, i lék.

,,(…) Smrt máme za dveřmi pořád. Jde o to nevědět, neznat. Dívat se, jak teče Seina, jak si slunce hraje na mostech, zastavit se, pozorovat, nestarat se o štěstí ani o neštěstí, o minulost ani o budoucnost. Žít okamžikem.(…)“
- str. 43

25 27.06.2018

Na nedostatek hodnotících si tentokrát stěžovat nebudu, neboť ač se jedná o jubilejní publikaci, a titul o panu Jaroslavu Seifertovi, knihovna si jí schovává ve skladu... Proto: třikrát sláva zdejšímu štítkovému označení, které mě k ní přivedlo. A čtyři hvězdy.
Za tyhle věty ze strany 11 ovšem rovných pět.

--------------------------------------
(…) Když objevily se později v Červnu i prvé básničky Němcovy, vtipné a rozmarné, rozhodl jsem se, že musím, musím, stůj co stůj, za každou cenu něco napsati. Byla to dlouhá noc a odnesla to hromada papíru, které jsem trhal, házeje je hned do kamen, abych se zbavil těch nesmyslů, jimiž jsem je popsal. Psal jsem verše o všem možném: o lásce, o městě, o hřbitově, o životě, veselé i smutné, tragické i komické, ale všechno shořelo vždy v několika vteřinách. Nakonec, nemoha si už vůbec nic vymysliti, psal jsem o věcech, které jsem měl na dosah očí. O oknech, o kamnech, o posteli. Ty verše o posteli se mi povedly do té míry, že jsem je poslal Horovi. Přirovnával jsem v nich postel k mezkovi, kráčejícímu úzkou cestou nevadských hor až ke hvězdám. Hora mi na obrátku vzkázal, že jsem blbec, abych s tím hned přestal. Byl jsem zničen nadobro. Zalezl jsem a nevida jiného východiska, vrhl jsem se k učebnicím, které jsem dříve, domnívaje se, že jsem básníkem, opomíjel s pohrdavým úsměvem. Rozhodl jsem se státi učencem. Třeba matematikem. Pak historikem. Nebo raději přírodovědcem? (…)

11 27.06.2018

Budu-li opírat kvalitu této knihy o množství přínosných informací na jedné stránce, řeknu, že pro mě je velmi, velmi hodnotná. Začnu hned těmi několika zelenkavými dvoustranami, na nichž autor rozebírá Jedlíky brambor, Slunečnice a Rozsévače. Právě zde totiž nenápadně upozornil, jak by věty bez přídavných jmen byly chudé, a co hlavně, donutil mě zpomalit, (někdy úplně zastavit) a obrazy vnímat, ne jen prohlížet. Za to pomyslná šestá *.

Pak bych ráda zmínila dvě časové osy, jež v knize průběžně mapují důležité okamžiky Vincentova života a zároveň dění ve světě. Díky nim přijdete na nová jména a nové pojmy. Za všechny zmíním alespoň Williama Bootha (1829-1912), Johna Dunlopa (1840-1921) a Heinricha Hertze (1857-1894).

Závěr: našla jsem v ní toho mnoho, co jsem nevěděla. A ano, ač toho nevím ještě dost, zdá se mi, že je toho o něco méně, než bylo minulý týden.

19 12.04.2018

Čteno souběžně s příslušným Malým uměleckým průvodcem od Slovartu (ČR), a musím nadšeně poděkovat oné náhodě, jež mi v pondělí umožnila půjčit si v knihovně obě naráz, ...protože tyto dva tituly se báječně doplňují. Jeden k sobě čtenáře láká svou barevností a encyklopedickým stylem podání. Druhý zas tím nepojmenovatelným, co se v člověku děje, když vidí ona prostá, na zažloutlém papíru pomalu blednoucí van Goghova slova: ,,Můj milý Theo!“

----------------------------

,,(…) Když uvažuju, jak dlouhou dobu mám před sebou na práci, myslím, že lze připustit, že moje tělo snese ještě určitý počet let, řekněme od šesti do deseti. Nemá nejmenší smysl šetřit se, vyhýbat se vzrušení a obtížím; je mi vlastně lhostejné, budu-li žít delší nebo kratší dobu. Ale vím velmi dobře, že v několika málo letech musím splnit přesně stanovený úkol. Svět se o mne zajímá jenom potud, že mám splatit svůj dluh a splnit svůj úkol, protože jsem se flákal třicet let, a tedy nechat vděčnou vzpomínku ve formě kreseb a obrazů, které nejsou určeny, aby se líbily určitým skupinám nebo určitým školám, ale v nichž mluví lidský a upřímný cit.
Z tohoto hlediska znamená moje dílo pro mne cíl.“ - str. 20

,,(…) Tedy: při své práci dávám život v sázku a můj rozum vzal při ní z poloviny za své, budiž. Já se snažím pracovat, jak nejlépe dovedu, ale neskrývám Ti, že se sotva odvažuji doufat ve své trvalé a potřebné zdraví. Omluvíš mne, vrátí-li se má nemoc, málo jsem přesvědčen o tom, že bych kdy měl vlastní ženu, ale stále ještě horoucně miluji umění a život. A pak je pravda, za nás budou mluvit jen naše obrazy.“ – str. 39

12 12.04.2018

Bezesporu další z pokladů divadelního oddělení, který dává nahlédnout do nitra dvou uměleckých duší. // Stojí za přečtení.

--------------------------------
Braunerová:
,,(...) Nemohu říci, že by mne Váš list těšil: bylo mi tak nesmírně líto, že jste mi psal jen tak krátce, a jako z povinnosti, "že máte psát". A přec, vzpomínám-li, jak mnoho a důvěrně jsme spolu si povídali, tu zdá se mi, že snad přece jste to někdy cítil, čím mi jste, a že to není neoprávněná pretence, chci-li celé Vaše přátelství.

Zeyer:
,,(...) Víte, tenkráte navečer, pozdě, když moře řvalo a bylo bílé pěnou a stříkalo na nás, až jsem byl z té vody slep a musil Vás prosit, byste mě vedla? To bylo jako v básni! - Rád bych Vám připsal delší báseň řekněte mi upřímně, bylo by Vám to příjemné?"

8 08.04.2018

Zamilovaná žena, zamilovaný muž, jejich věty a k nim docela slabě hrající Chopinovy skladby...

CITÁT:
,,Čím to, že jsou léta, že jsou měsíce, které by člověk dal za pětník, a že jsou minuty, které by nedal za nic?"

10 08.04.2018

Píšu tyto věty, abych zaznamenala onu zlomovou chvíli, kdy se z mého respektu vůči českému malířství stal zájem o něj. A to právě kvůli této knížce, jež nastiňuje na necelých sto stranách život patnácti osobností. Vděčná jsem zejména za dvě ženská jména – Amálii Mánesovou (str. 15) a Zdenku Braunerovou (str. 89).
Medailony jsou to krátké, pravda, rozdělené do mnoha odstavců a nadýchané velkým řádkováním, ovšem protkané citacemi z korespondence a pamětí, za to autorce dávám pomyslné plus. A hned další pak za jmenování vždy několika konkrétních děl, které mě nutily usednout k vyhledávači a prohlížet… Už proto nechci u téhle ne-učebnice šetřit s hvězdičkami.

Doporučuji. :-)

9 06.04.2018

Vizuálně dokonalá, srozumitelně podaná, a vcelku tuze krásná, obohacující a nezapomenutelná kniha. (…) Půjčila jsem si jí v knihovně znovu, s odstupem necelého roku, a jaké překvapení?! Stále jsem zde jediná, kdo jí četl a hodnotil. (…) Chci jí proto dopřát chviličku slávy a věřím, že ty přívlastky vpředu pomohou. Dávám plný počet!

11 03.04.2018

Kromě fotek je tam i jedno přání:

„(…) Jednoho dne bude dnešek minulostí, bude se mluvit o veliké době a o bezejmenných hrdinech, kteří tvořili historii. Chtěl bych, aby se vědělo, že nebylo bezejmenných hrdinů. Že byli lidé, kteří měli své jméno, svou tvář, své touhy a své naděje, a že proto bolest i nejposlednějšího z nich nebyla menší než bolest prvního, jehož jméno bude zachováno.(…)“

9 26.03.2018

Krásné, zamilované, vzájemné. Takže i několik překlepů a křehkost jednotlivých listů musí jít stranou. Pět!

--------------------------------------------------------
,,O kéž byste věděla, s jakou touhou k vám, drahá, pospíchám. Nebo věřte mi, možno-li mi doufati, že naleznu v srdci Vašem jen čásť toho, co sám pro Vás cítím, pak cítím se dosti silným k přemáhání všechněch překážek, jaké se mi kdy nahoditi mohou, bych výsledky svého umění u Vašich nohou mohl složiti. O buďte mi hvězdou v tmách tohoto světa a jistě pak cíle dosáhnu.
Doufaje, že vyslyšíte snažnou prosbu mou a nenecháte mne dlouho na několik řádek – s kterými bych se těšiti mohl – čekati, sděluji tímto svou adresu.
Mikuláš Aleš, Akademie výtvarných umění, Klementinská kolej, Mariánské náměstí v Praze.“
(str. 5)
--------------------------------
,,Tisíceré díky za dopis Váš a za řádky, které mně tak drahé byly. Za šťastnou se pokládám, že Vám mohu věnovat ty krásné vzpomínky na dny, co jsem s vámi prožila. Má útěcha jest těch mnoho krásných básní, které Jste mně daroval na památku. A co já Vám mohu darovati? Já prostá Marina. To Vám daruji, že Vás nevýslovně miluji."
(str. 6)

10 25.03.2018

Drsná, místy nelítostná a od první strany k míru burcující publikace. Dávám ji maximum hvězd a věřím, že tu časem další hodnotitelé přibudou. Sovětský svaz, nesovětský svaz…

CITÁT:
,,Válka – to je především hoře. Fotografoval jsem ji bez ustání několik let a vím, že za celou tu dobu jsem udělal jen pět nebo šest skutečných fotografií. Válka totiž není pro fotografii.“

-------------------
Autoři snímků:
Max Alpert (1899-1980) // Alexandra Ananinova (1913-?) // Michail Ananin (1912-?) // Dmitrij Baltermanc (1912-1990) // Rafail Diament (1907-1987) // Anatolij Garanin (1912-1989) // Viktor Grebněv (1907-?) // Jevgenij Chalděj (1917-1997) // Emmanuil Jevzerichin (1911-1984) // Boris Kudojarov (1903-1973) // Georgij Lipskerov (1896-1977) // Mark Reďkin (1908-1987) // Jakov Rjumkin (1913-1986) // Galina Saňkova (1904-1981) // Michail Savin (1915-?) // Ivan Šagin (1904-1982) // Arkadij Šajchet (1898-1959) // Viktor Ťomin (1908-?) // Michail Trachman (1918-1976) // Alexandr Ustinov (1909-?) // Alexandr Uzljan (1908-?) // Georgij Zelma (1906-1984)

14 24.03.2018

Další slova se mi zdají zbytečná. Co říkají ty věty uvnitř, stačí.

------------------------------
,,(…) dopisujme si. Navrhuji, abych neznán, směl Vám psát a směl doufat v odpověď, abych neznám směl Vám vypovědít ty mladé meditace a sny a směl očekávat od Vás podobnou upřímnost – (…)“ – str. 3

,,(…) a napadá mi, že jste snad to nešťastné psaní, - pokládajíc to třeba za klukovskou úmyslnost - , ani nepřijala. Já pokládám ten návrh, jejž jsem v onom dopise učinil, za dosti důležitý, a tož dovoluji si jej opakovat. Korespondujme spolu!“ – str. 4

,,(…) dle názoru světa se to ovšem ani “nehodí“ na mladé děvče pěstovat podobné styky s mladými pány, ale věřte mi, že já jsem v tomto krájen z jiného masa.“ – str. 7

,,(…) Slečno Ando, já nejsem obyčejný člověk. Chcete-li Vy, mohu vykonat mnoho. Chcete-li Vy být mi oporou. Já nechci mnoho. Já chci jen, aby si naše duše rozuměly, abych nebyl s tou velikou a ubohou duší sám.“ – str. 8

,,(…) Jsem vším hrozně vysílený a ubitý. Moje síla vyvrcholila v tom, že jsem se odvážil Vám říci, že Vás mám tak nesmírně rád. Teď jsem tím vysílen a jen tolik síly mi zbývá, abych ještě nezemřel.“ – str. 10

,,(…) chtěl jsem Vám vlastně jen napsat, že bych byl tak rád, kdybychom si psali a že bychom snad o těch věcech mohli mluvit víc v dopisování vzájemném a intimním. Karel Čapek“ – str. 13

,,(…) život a všecko se mi zdá příliš banálním a nízkým a ubohým a hnusným. Ničím nemohu být spokojen; všecko má touha převyšuje. Žádným činem svým z minulosti až do téhle chvíle nejsem spokojen, žádnou přítomností. A tím trpím.“ - str. 16

,,(…) Já vím, já už od Vás nedosáhnu ničeho; ani sebemenší přízeň. Já vím, že jsem vám strašně směšný; to proto, že jsem tak ve všem vybočil z mezí. Ba, jsem směšný, jsem nehezký a nezajímavý. A já, škaredý hoch a potrhlý poeta, dekadent, mrzák, šašek a blázen – já, já hledám lásku – je to paradoxní a komické, ale svrchovaně tragické a hrozné.“ – str. 19

,,(…) V každém dni byl nějaký moment, který mne ranil příliš, než aby ten den nějakou vzpomínku zanechal. Tož odejdu, jako vypískaný herec, - - a budu docela zbytečně nešťastný a roztrpčený. Ale vždyť nechám tu za sebou jedno jaro, které pro mne v mém životě nejvíc znamenalo.“ – str. 20

,,(…) Anielko, mně je líto, mně je hrozně líto té krásné, nedosněné pohádky, která se mi nemohla uskutečnit - - pohádka o tom, že Vy mne taky budete mít ráda a že mi “řeknete jen: “Můj vítězi“, a moji hlavu že vezmete znenadání a budete tisknout bílou, útlou dlaní, a budete líbat dlouze, bez mezí“, víte, jak jsem Vám psal za mlhavého počátku jara, když jsem Vám začínal věnovat tu svou ubohou, krásnou lásku - - “ - str. 23

11 24.03.2018

,,Milý Roberte, nemusíte být tak zoufalý kvůli tomu zdánlivému nezdaru, do něhož pravda nevidím, ale přece jen se svým způsobem dokážu do něho vcítit. Kdybychom byli na správné cestě, pak by takové selhání bylo nesmírně zoufalé, ale protože jsme přece pouze na cestě, která teprve vede k nějaké další cestě a ta opět k další atd., a pak ještě dlouho nepřijde ta správná, a možná nepřijde nikdy, takže jsme zcela vystaveni nejistotě, ale i nepochopitelně krásné mnohosti, pak je splnění nadějí, a zvláště takových nadějí, naprosto nečekaný, avšak vždy možný zázrak.“

Proto čtu Kafku. Pro formulace jako je tato. Opakovatelně uklidňující až spásné.

16 20.03.2018

Přemýšlím nad důvody, proč autor vytvářel a vkládal do tohoto sešítku soupis fotografií, které byly vystavovány, když jich do něj nakonec otiskl jen zlomek z nich. Oprava: zlomeček. - A beru to tak, že chtěl čtenáři ukázat, jak velké množství snímků odolalo zubu času a všelijakým peripetiím, a když se hledají, najdou se. Třeba teď, třeba později... Každopádně touhu vidět je, už ve mě probudil.

Díky za to! :-)

10 17.03.2018

Jeden popisek za všechny:
,,Když se bigamisty Lachmanna tázali, jak je to možné, že při svých skrovných příjmech dokáže udržet dvě domácnosti, odpověděl: Snadné to není, mají se ty mé manželky co ohánět, protože já jsem všestranně náročný člověk. No to víte, že tři by to jistě zvládaly lépe."
- str. 97

13 17.03.2018

Více jak sedmdesát snímků vybraných z dílen 34 fotografů. Všechna ta jména zde psát nebudu – koneckonců nad každou fotografií je její autor velkým tiskacím písmem uveden, a co hlavně: na konci publikace najdete jejich abecední soupis. Díky za něj! Přijde mi vhod.

Portréty jsou černobílé i barevné; statické i v pohybu; na některých se postavy dívají přímo do objektivu, na některých ne. // Je tam např. tvořící Bohuslav Reynek (str. 22), koupající se manželé Zátopkovi (str. 29), s pružinami cvičící Ján Šmok (str. 47), nebo na kvedlačku hrající Jiří Stivín (str. 49).

Kdybych však měla vybrat jen jeden portrét, byl by to Rafael Kubelík tak, jak ho zachytil v roce 1937 ve Smetanově síni fotograf Zdeněk Tmej (1920-2004)… a hned potom bych si pustila onu Beethovenovu Symfonii č. 9, která tehdy při vzniku snímku zněla.

Stojí za prohlédnutí!

8 16.03.2018

Nebudu to dlouze rozebírat. Dávám prostě maximum hvězd, autorce děkuji, a vám ostatním z knihy opisuji oněch deset jmen.
--------------------------

Svědkové lidskosti:
- Hans Georg Heintschel von Heinegg (1919–1944)
- Richard Henkes (1900–1945)
- Maria Restituta Helene Kafka (1894–1943)
- Epiphania Barbara Pritzl (1881–1944)
- Eduard Schlusche (1894–1945)
- Roman Karl Scholz (1912–1944)
- Karl Schrammel (1907–1945)
- Augustinus Franz Schubert (1902–1942)
- Josef Tippelt (1908–1943)
- Engelmar Hubert Unzeitig (1911–1945)

10 14.02.2018

V knihovně jediný dostupný titul tohoto autora, tak proč ho nevyhledat a nepřečíst, říkala jsem si… Po otočení poslední strany říkám: škoda, že jediný.

--------------------------------
(…)
Ale i když spánek zaplašil bázeň,
jakýsi mráz na dně duše mi zůstal.
Neboť kráčím mezi lidmi a hledím
pozorně očima na každého z nich,
zvědavý na všechny, stejně však cizí.
A nemám nikoho, do jehož rukou
vložil bych své ruce v plné důvěře
a s kým bych pozapomněl sám na sebe.

A tak kdyby nebylo vod a stromů
a celého němého světa věcí,
jenž doprovází mé žití na zemi,
já myslím si, že bych samotou zemřel.

To bloudění uprostřed cizích lidí
a toto prázdno dokola mě leká
a jistota, že to bude napořád.

Oči však zůstávají krutě suché.
(str. 27)

12 14.02.2018

Příběh o jednom chlápkovi, který se vrací do normálního života – z vězení. A taky o jedné trpělivé kurátorce, jejíž snaha pomoct mu překračuje uložené pracovní povinnosti. Naštěstí.

--------------
Havelka: Vy se skoro pořád usmíváte.
Bendová: To ani nevím.
Havelka: Možná proto, že máte tak smutnou práci.
Bendová: To není smutná práce. Jenom někdy.
Havelka: Kdy?
Bendová: Když je zbytečná.
Havelka: U mě nebyla zbytečná. Věříte mi?
Bendová: Ano.
(str. 123)

8 13.02.2018

Testamenty neboli poslední vůle. Popsané kusy papíru určené pozůstalým. Těm, kteří zůstanou. Těm, kteří jsou, když oni nejsou. Zkrátka: příhodnější název těžko hledat. Avšak otázku, komu dát který kus majetku, zde nahrazuje potřeba dát do opatrování informace o prožitých dnech, týdnech, měsících a letech. Potřeba mluvit o nabytých zkušenostech a absolvovaných zážitcích, o přístupu lidí mocných i bezmocných, o krutosti a zaslepenosti jedněch, o strachu a odvaze druhých. Potřeba podat svědectví o uplynulém století.
Nečekejte tedy, prosím, žádné vyumělkované rýmovačky, ve kterých by se konečné slabiky shodovaly. Představte si jen několik narychlo vyřčených nebo naopak dlouho promýšlených vět. A za nimi pak tvář. Tvář ještě chvilku žijícího člověka.
Tvář Josefa Toufara, Milady Horákové, Heliodora Píky, Jana Zahradníčka. Tvář Adolfa Hitlera, Josepha Goebbelse, Karla Hermanna Franka, Rudolfa Hösse, Emanuela Moravce. Tváře mnoha jiných, méně známých, dříve či později narozených…. a nakonec pak tvář pana Jaromíra Hořce, jehož role v této publikaci byla všechno, jen ne jednoduchá.

Postup jeho práce byl přibližně tento: vybrat, přepsat, uspořádat, a upravit jednotlivá sdělení. Zcela prozíravě – tj. rozsekat je do krátkých řádků (po třech, pěti slovech), vyrovnat je pod sebe, a utvořit tak sloky, které se budou dnešnímu, chvátajícímu člověku dobře číst. Pro ilustraci opisuji hned ty první, jež nesou název: Když někdo zakašlal (str. 9)

Když někdo zakašlal,
bil jste ho?

Ano,
když někdo zakašlal
nebo se tvářil nepřívětivě,
bil jsem ho.

A když byl někdo veselý
a tvářil se přátelsky,
bil jste ho také?

I pak jsem našel důvod,
abych ho zmlátil.
Nikdy jsem nebyl na rozpacích,
jak si najít důvod.

----------------
Jak to na Vás působí? Za sebe se nebojím napsat, že výše zmiňovaná úprava hodnotu textu nesnížila. Naopak! Řekla bych, že jí ještě pozvedla. Pro moje oči byla slova zřetelnější a dostatečně motivující k dalšímu pátrání. // Budete-li to mít stejně, lze využít poznámkový aparát na konci knihy. A tam uvidíte, že odpovídajícím byl esesák Gustav Sorge (1911-1978). //

Vzácná publikace, pro kterou je ocenění pěti hvězdičkami hrubě nedostatečné!

10 31.01.2018