milamarus komentáře u knih

1.) K půjčení této sbírky mě přiměly ony válečné roky jejího vzniku, nač zapírat, a také jedno dvojverší z první básně PRVOHORY, na kterém se mi oči zastavily o trochu déle. Vlastně: zastavily, a hned potom, když informovaly mozek a srdce o určité genialitě právě přečteného, měly co dělat, aby se nepokryly slzami. Zní takto: (..) I smrti dochází že přestřelila a že potopa/ se stahuje už k břehům doufajících lip/ (..)“

2.) Chci vyzdvihnout reportážní básně: DEMONSTRACE, NA NĚMČINĚ, MY ZVÍTĚZÍME, PROKLATÉ REFRÉNY a DOČASNOST, které jsou jakýmsi tichým dialogem pana Hořce s tehdejším tiskem a tehdejšími mocnými. Vyzdvihuji je proto, že uvádí věci na pravou míru, ukazují děsuplnou realitu za otištěnými/vyřčenými formulacemi skrytou. A já je vnímám nejen jako doklad autorovy odvahy čelit příchozímu, ale především jako doklad jeho osobní potřeby ozvat se.

3.) Pod každou básní je datum. Den, tečka, měsíc, tečka, rok (nebo alespoň rok), což jim jen dodává na síle. A vlastně podvědomě člověka nutí přečíst si je znovu.

4.) Ukázka ze strany 51-52:

PROTO
(…)
Všechno jiné,
jenom ne oblíbenci božstev,
s hlínou spřáhnuti
ze srdce odmlouváme.
Před třiceti lety
nebyly ještě dvě světové války,
děti nekřičely hladem ze spaní,
telefony nespojovaly vrahouny,
němci nestříleli po živých terčích,
nemusely se dřít dvanáctky,
zvedat pracky,
zachraňovat si krk
a prolhat se k pravdě,
dát si naplivat do očí,
věnčit zradu,
zbabělcům pokořovat se,
nezapomínat,
jak se svírá nenávist
a zůstat na konci všeho
po hrdlo v bahně,
sami sobě na pospas.
(…)

5. 9. 1945

8 31.01.2018

Příliš brzo, příliš pozdě a mezi nimi jen jeden nepatrný okamžik. Myslím, že se mi ho podařilo najít a nepropásnout. Přečteno.
-------------------------
CITACE:
- Co jsem v očích většiny lidí – nula nebo podivín a samotář nebo otrava, někdo, kdo ve společnosti nemá žádné postavení a nebude mít, enfin, je něčím menším než ti nejposlednější. Dobře – za předpokladu, že je všechno opravdu přesně tak, pak bych svou prací rád ukázal, co vězí v srdci takového podivína, takového budižkničemu. – str. 35
- Mé rozpoložení je samozřejmě střídavé, přesto si udržuji jistou vyrovnanost. Mám určitou víru v umění, určitou důvěru, že je to mocný proud, jenž člověka – i kdyby ho sám musel pohánět – žene k nějakému přístavu; rozhodně považuji za obrovské štěstí, když člověk najde svou práci, a nepočítám se k těm nešťastným. – str. 46
- Tady je všechno dohromady vzato pěkné. To jest, je tu klid. Ale mě se tady líbí ještě něco jiného: drama – je ve všem a všude a nejsou to jen efekty jako od van Goyena. – str. 67
- Když člověk o nějaké otázce přemýšlí nebo mluví, nedojde rozhodně ke konečnému závěru, jak stále víc a víc zjišťuji. V jednom okamžiku se zdá řešení možné, v druhém už ne tolik. A já neopouštím problémy najednou, ale přemýšlím o nich dál, někdy dlouho, když je ostatní považují za vyřešené. – str. 75
- Mnoho malířů se bojí prázdného plátna, ale prázdné plátno se bojí opravdového, temperamentního malíře, který si troufne a který už prorazil vsugerované ,,nemůžeš“. Život jako takový se obrací k člověku tou nicneříkající, odzbrojující, beznaděj působící prázdnou stranou, na níž není nic, stejně jako na prázdném malířově plátně. Ale jakkoli se život staví nicneříkající a jalový, jakkoli mrtvý, člověk, který má víru, energii, lidské teplo, a který něco ví, si to nenechá navěsit na nos. - str. 90-91
- Budoucnost je přece vždycky jiná, než člověk myslí, člověk tedy nemůže nikdy nic vědět s jistotou. Stinná stránka malování je to, že když člověk své obrazy neprodá, stejně musí mít peníze na barvy a model, aby mohl pokračovat. A ta stinná stránka je ošklivá. – str. 105
- Troufám si tvrdit, že ten, kdo má nějakou slušnou pozici jinde, má tam zůstat. Ale dobrodruzi, jako já, myslím, nemají co ztratit tím, že víc riskují. Zejména jako v mém případě, protože nejsem dobrodruhem z vlastní vůle, ale osudem, a protože se nikde necítím tak cizí jako ve své vlastní rodině a ve své vlastní zemi. – str. 136
- Když člověk žije dobře, víc vydává, ale získává také více prostoru, a možná že člověk v dnešní době dostane víc, když působí spíš bohatým dojmem než chudým. Je lepší pěstovat své zdraví, než páchat sebevraždu! Přání všeho dobrého všem doma, tvůj oddaný Vincent - str. 145
- Tady je víno také špatné, ale já ho piju hodně málo. A tím, že skoro nejím a skoro nepiju, jsem hodně slabý, ale krev se mi uzdravuje, místo aby se zhoršovala. Opakuji: co potřebuji, je trpělivost a síla prosadit se. – str. 151
- Je to smutná vyhlídka, když musím konstatovat, že obrazy, které dělám, možná nikdy nebudou mít žádnou hodnotu. Kdyby měly hodnotu toho, co stojí jejich náklady, mohl bych sám sobě říct: nikdy jsem neměl starost o peníze. Ale za současných okolností to spolknu. Enfin, člověk musí jít dál a snažit se dělat věci stále lépe. – str. 164
- Jestli se dříve či později doopravdy pomátnu, myslím, že nebudu chtít zůstat tady v nemocnici, právě proto odtud chci ještě předtím odejít jako svobodný člověk. To nejlepší pro mne by určitě bylo, kdybych nezůstal sám, ale ještě raději bych zůstal navěky v cele, než bych jinou existenci obětoval té svojí. Protože malířský obor je v dnešní době smutný a špatný. – str. 181
- Vím, že - když je člověk statečný – uzdravení přijde zevnitř naprostým smířením s utrpením a smrtí, zřeknutím se vlastní vůle a sebelásky. Ale to není nic pro mě; já mám rád malování, rád se dívám na lidi a věci a na všechno, co tvoří náš život – náš umělý život, chceme-li. Ano, skutečný život spočívá v něčem jiném, ale já si nemyslím, že patřím do kategorie bytostí, které jsou ochotné žít a také ochotné v kterémkoli okamžiku trpět. – str. 208
- Hodně často mě ale s velikou intenzitou přepadá trudomyslnost a – podle toho, jak se postupně zlepšuje moje zdraví – stále víc jsem schopen velmi střízlivého uvažování a stále víc se mi zdá, že malovat další obrazy, které nás tolik stojí a nic nevynesou, ani nepokryjí náklady, je bláznovství, něco naprosto proti zdravému rozumu. Pak se cítím sklíčený a nejhorší na tom je, že v mém věku je zatraceně těžké začínat s něčím novým. – str. 217
- Žiju ze dne na den – je tak krásné počasí. A se zdravím je to dobré, chodím v 9 hodin spát a vstávám většinou v 5 hodin. Pevně věřím, že po tak dlouhé nepřítomnosti nebude obtížné najít sám sebe. A doufám, že to také tak zůstane, že budu cítit větší jistotu v ruce se štětcem, než když jsem přišel do Arles. Doktor Gachet říkal, že považuje recidivu za velice nepravděpodobnou, a že jsem na tom moc dobře. – str. 230

13 28.01.2018

O sváru Čechů s Němci jsou jistě vydány jiné knihy. A popsány stovky stran. I tato má, jak jsem ke svému údivu v seznamu knih paní A.W. našla, svou stejně starou a totožně pojmenovanou kolegyni. Ovšem domnívám se, že způsob podání a stručnost této, kterou jsem předevčírem dočetla, je obrovským plusem. Sedm postav, jedno jeviště, nevyhnutelná vzájemná konfrontace….
Konfrontace, která dokonale vystihuje okamžiky uplynulých let, jednotlivé povahy a důvody k jejich rozhořčení. Konfrontace, která divákům umožňuje něco se dozvědět a účinkujícím mnoho pochopit. Konfrontace, která si vytyčila nelehký cíl: přestat se ptát kdo začal,…a začít u sebe.

--------------------------------------
Dvě citace k zamyšlení:

č. 1 – ze strany 37
- Čech: ,,(…) Já vám něco řeknu, tohleto je podělaná země, z níž už nikdy nic nebude. Tady se dá jenom prohrát. Podívejte se, jak to dopadlo se sametovou revolucí. A co jsme si od ní slibovali!“
- Wilibald: ,,Ale pro mne tahle země podělaná není. A to vám, Čechovi, říkám jako Němec. Zplundrovaná je, protože v ní bylo posledních čtyřicet let víc kolonizátorů než kolonistů.“

č. 2 – ze strany 29
- Anežka: ,,Já vím… Ale jak to tady teď vypadá, to je taky vaše vina. Kdybyste se vy Němci byli dovedli udělat malí. Ne, o tobě není řeč, Willi. Kdybyste se tolik neroztahovali, dodneška jste tu s námi mohli žít. Rádi jsme vás tenkrát po válce neměli. Není divu. Ale když jste odcházeli, tak jsme vás litovali. Domov, ten jsme ztratili všichni. Protože i vy jste k němu patřili.“

11 21.01.2018

Dávám tři hvězdičky. Jednu za název hry, který mě okamžitě zaujal. Druhou za postavu bezejmenného komentátora a jeho smělé vybočení z role směřující až k účasti na duchařském sezení. (Pochopíte až hru přečtete.) A konečně třetí - tu s díky posílám autorovi za nepřímé nakopnutí: nastuduj si ruskou historii.

UKÁZKA:
- Wolkhot: Rozmyslete si to, pane Reede, dobře si to rozmyslete.
- Reed: Už jsem si to rozmyslel. Zákony, přijaté za života jedné generace, mohou být nepřijatelné pro generaci příští. Myslím, že by forma zákonů a forma státní moci měla odpovídat době a povaze národa, jeho životním podmínkám. Myslím, že těmto požadavkům by měly odpovídat všechny vlády!
- Overman: Posaďte se, pane Reede.
/Reed usedne/
- Komentátor: Zanedlouho poté opustí John Reed navždy svou vlast, aby se zachránil před jistým trestem. (str. 38)
-------------------------

A zde malá nápověda k těmto i dalším postavám:

1. senátoři, členové komise:
- Lee Overman - hledejte Lee Slater Overman (1854-1930)
- Thomas Sterling – hledejte Thomas Sterling (1851-1930)
- Oliver Wolkhot – hledejte Josiah O. Wolcott (1877-1938)
- Knut Nelson - hledejte Knute Nelson (1843-1923)
- William Henri King - hledejte William H. King (1863-1949)

2. svědci:
- Kateřina Breško-Breškovská – hledejte Jekatěrina Breško-Breškovská (1844-1934)
- David Francis - hledejte David R. Francis (1850-1927)
- Raimond Robins – hledejte Raymond Robins (1873-1954)
- Louiza Briantová - hledejte Louise Bryant (1885-1936)
- John Reed - hledejte John Reed (1887-1920)
- Bessy Beettyová - hledejte Bessie Beatty (1886-1947)
- Ries Williams - hledejte Albert Rhys Williams (1883 -1962)

5 21.01.2018

Mohlo to skončit větou: ,,Byla to krásná žena, krásná duše.“, a bylo by to dobré vyprávění. Nicméně neskončilo, a je to tak z mého pohledu kniha ještě lepší a cennější. Proč? Protože do ní autor neváhal přidat chronologicky zmapovanou tvorbu Karolíny Světlé, to zaprvé. A pak, zadruhé, v ní pokorně (ovšem místy se znatelným nadšením pro věc) jmenoval své vlastní konkurenty.

Jsou jimi zejména tito čtyři:
- Eliška Krásnohorská (1847-1926), žačka a pokračovatelka Světlé
- Anežka Čermáková - Sluková (1864-1947), neteř a schovanka Světlé
- Václav Havel (1886-1965), učitel a zakladatel Muzea Karolíny Světlé
- prof. Josef Špičák (1918 – 1989), autor knihy Ještěd Karolíny Světlé aj.

9 20.01.2018

Tištěná verze rozhlasové hry, jež byla vysílána bezmála před padesáti lety. A snad jen kvůli svému názvu zůstávala v divadelním oddělení současnými čtenáři, i mnou, doposud opomíjena. Bohužel.
León, poslední král = hrdina škpt. Václav Morávek. Víc to rozvádět nebudu. Kdo o něm již něco ví, líp pro něho. Kdo ne, pro toho by mohl být tento strojopis jakýmsi odrazovým můstkem k ponoření do naší válečné, resp. odbojové historie.

Bravo!

6 19.01.2018

Už pár let vyhlížím v televizním programu reprízu Vávrova filmu a ona… jako by to věděla. Nejde a nejde. Čekání jsem si proto ukrátila tímto neznámým kusem. A u čtvrtého dějství plakala. To nešlo jinak. Krásná hra! Jen pozor při otáčení stran - papír je již velmi křehký.

8 14.01.2018

Zakázaná, přesto trvající láska….

---------------------------------------------
NERUDA:
,,Neboj se, nebudu Tě pronásledovati, nebudu Tobě navzdory hejřiti a se opíjeti, má vášeň k Tobě se proměnila v lásku, a ta kopnutí více nesnese. Tato láska učinila ze mne to, čím jsi Ty, jsme si teď rovni. Já Ti ji více nabízeti nebudu, ale já si ji také zakázati nedám. Když jsi ji nepřijala, tedy zůstane ležet v srdci. Ona je jedinou mou pýchou. Kdybys nebyla pro mne nic jiného udělala, než že jsi ji ve mně vzbudila, zasluhovala bys za to, bych se Ti věčně klaněl.(…) Snad vyzískám svým náhledům a zásadám teď lepší platnosti, kdy mou duši prochvěl Tvůj sladký dech – snad bude má láska k Tobě lepší tlumočnicí mezi mnou a obecenstvem. Přítelkyně, sto chyb máš v očích mých, že mi nechceš nic více býti – ale, vzpomenu-li si na Tebe, jak tak horlivě něco vykládáš, jak zajiskříš při tom svýma bystrýma očima, jak se i usměješ a se mnou se řádně vyvadíš, tu bych Tě, po sprostu řečeno, snědl. Tys přece jen, jak se říká, … nekonečně milá….“

SVĚTLÁ:
,,Sním o tak pěkné vzájemnosti s Vámi, cítila jsem drahný již čas, že mně někdo schází, s kým bych se domluvila a vymluvila a někdy i vyvadila. Myslím, že jsem tuto báječnou osobu našla ve Vás. Uvidíme, co uděláme my jeden z druhého, doufám, že jste mi nadarmo neslíbil, že něco ze mě bude, a že byste rád k vývinu mému přispěl. Beru Vás za slovo. Potřebuji srozumění a povzbuzení jako Vy a každý člověk ducha tvořícího. (…) Ale nechme předtuch, já v ně nevěřím, věřím v sebe, ve Vás, v život a v krásnou budoucnost. Na šťastnou shledanou!“

8 14.01.2018

Pro třetí (nezúčastněnou!) osobu vlastně docela zábavná záležitost. Proto nadprůměr. Avšak zažít to, vůbec nevím, jestli bych byla radši hromosvodem (lepší charakteristiku pro paní Schopenhauerovou snad Dilia vymyslet nemohla :-D ) a nebo Arthurem, který buď chystá bouřku, nebo kolem sebe rovnou metá blesky.

-----------------
UKÁZKA:
1. scéna – Johanna píše na stroji dopis

,,Milý Arthure. Nejlepší bude, když ti bez vytáček řeknu, co si přeju a co mi leží na srdci, abychom si dobře rozuměli. Nepochybuj o tom, že tě mám ráda, to jsem ti dokázala a budu ti to dokazovat, dokud budu živa. Pro mé vlastní štěstí je důležité vědět, že jsi šťastný, ale nemusím toho být bezpodmínečně zas až tak blízkým svědkem. Už víckrát jsem ti říkala, že soužití s tebou bude pro mě hodně těžké. Nemůžu popřít, že radši přinesu já nevím jakou oběť, než abych se k němu odhodlala. Nepopírám, že jsi v podstatě dobrý člověk. To, co mi na tobě vadí, se netýká tvého nitra, ale tvého způsobu chování. Tvoje názory, tvoje soudy, tvoje zvyky. Zkrátka. Ty a já nejsme na stejné vlně. Tvoje malomyslnost mě sráží a ztrácím dobrou náladu – a ty tím taky nic nezískáš. Podívej, milý Arthure, byl jsi u mě vždycky jenom pár dnů na návštěvě a pokaždé došlo k obrovským scénám pro nic za nic. A vždycky, když jsi byl zase pryč, se mi hodně ulevilo. Tvoje bizarní soudy, které prezentuješ jako klatby, proti nimž nelze nic namítnout, mě deprimují. Žiju velmi klidně a celé roky nepamatuju jeden jediný nepříjemný okamžik, za nějž bych nevděčila tobě. (…)

6 14.01.2018

Anotace upozorňuje na doslov. Já bych ho bez váhání překvalifikovala na rozbor, neboť hodně vysvětloval. A taky zkrotil ten zmatek a nepochopení ve mně. Napsala ho paní Viera Glosíková. Díky jí! Provádí korespondencí klidně a pomalu; nalézá všechna ta plně vystihující, ovšem momentálně zapomenutá slova; a jako správná odbornice se nebojí klást otázky.

--------
DEVÁTÁ ODPOVĚĎ

(...)
Bůh, z jehož vůle mě Tvůj cit dostih,
zajisté nechtěl tím vtáhnout konflikt
do Tvé mysli všemu odkryté.
Zdál-li jsem se mít dost osamění,
chtěl bych nyní beze změny
těšit se s tou, jež vším těší se.

(13. srpna)

8 14.01.2018

,,Český národe! Nic by nemělo smysl, kdyby o mně nevěděl svět. Lidstvo musí ocenit moje zásluhy… Vzdát hold nejen mým schopnostem, ale i, a to je nejdůležitější, mému jedinečnému talentu a mimořádnému, harmonicky ucelenému charakteru…“ praví Hašek na začátku hry. Je rok 1911 a on kandiduje za Stranu mírného pokroku v mezích zákona.

Poprvé ty věty možná znějí povýšeně, drze a trochu přehnaně, ovšem napodruhé (když si odmyslíte ta přídavná jména ,,jedinečnému, mimořádnému, harmonicky ucelenému") člověku dochází, že do nich Hašek vkládá kus sebedůvěry. A pravdy. Mít důvěru v sebe sama – to je úkol. A jak ho plní on? Chvíli sebevědomě tyčí z davu, chvíli se do něj schovává. Ve válečné vřavě pozná, co je smrt, ale to, čemu fandí, je život. Neopouští ho humor. A vytvoří svůj román.

Zkrátka: dějově - sto let nazpět, charakterově - žhavá současnost, literárně - oslovující.

11 14.01.2018

Ať už s verši, nebo v próze
,,Děkuji“ by znělo stroze.
Ať už v próze nebo s rýmy,
zkusím to říct slovy svými:

Epopej nám jasně říká,
podívejte na člověka,
na tělo i jeho duši,
- jaký je, co říká, tuší…

Někde, dávno, v srdci Říše
jeden válčil, druhý tiše
psal:
,,(…) Z hochů jeden – atlet skvělý –
na vyzvání, aby – chce-li –
ukázal, jak statečný je,
skáče a sám kolem šíje
oprátku si přehazuje,
nohou schůdek odhazuje.
Katu ušetřil dost práce.
Byl to ten, co chtěl psát matce (…)“

Toť terezínská kronika,
co do očí vám proniká
- varujíc

…před strachem a před blbostí,
před mocí a ukrutností
válečnou…

Žádné ghetto, transport, hroby!
Karel Hartmann - oběť doby,
- v naději.

-------------------------------------------------------
Silná kniha! Obsahem i podáním. Zvlášť bych upozornila na obrazovou přílohu a především pak na předposlední kapitolu FILM, která líčí přípravy na návštěvu mezinárodní komise i její přesně naplánovaný a dozorčím aparátem kontrolovaný průběh. Návštěvu, která - jak píší v knize - ,,sloužila k oklamání mezinárodní veřejnosti a zastření skutečného charakteru konečného řešení židovské otázky“.

A teď děkuji.

12 12.01.2018

Vrhnu-li se někdy v budoucnu do sestavování žebříčku s nej korespondencí, budu muset myslet především na to, jak příčky podepřít, neboť na první z nich bude velmi, velmi těsno. A proč tam nacpu tyto? Jednak proto, že poznámkový aparát naleznete pod každým dopisem zvlášť, tedy hned, jakmile ho dočtete, tudíž žádné listování a bloudění; a jednak proto, že mi ukázaly docela jinou tvář Karla Čapka.

-------------------------------------------------------------------
UKÁZKA:
dopis č. 20, napsaný dne 16.12.1922

,,Milá Věro,
zdá se mi, že jsem poněkud déle nepsal. Mám na to vícero výmluv; zajímavé je, že jsou vesměs pravdivé. Tak např. 1. jak vidíte svým detektivním bystrozrakem, píšu dnes na novém papíře; tj. došly mi dopisní papíry a trvalo dobrých pět dnů, než jsem se fyzicky dostal k tomu koupit si nové; dobrá výmluva, že? 2. Stonal jsem dosti vydatně; kašlal jsem a kašlu dosud velmi energicky na vše a pár dní jsem dokonce ležel. Dobré, co? 3. Měl jsem báječné množství pracovních restů, mezi nimiž jsem se ploužil. 4. Hořela mi špatně kamna. 5. Vy jste mně také tak dlouho nepsala. 6. Můj nový byt ve mně podněcuje snivost a zádumčivost; rozhodně raději si tady vzpomínám a ledacos přestavuju a ledačíms se kochám, než abych to psal. 7. Jsem zamořen návštěvami; hlavně, a to vám už je k zbláznění, musím denně vyhazovat aspoň dva agenty s perskými koberci, což rozhodně nejde tak rychle, jak si snad myslíte. 8.-12. Chtěl jsem Vám napsat celý tucet důvodů, ale myslím, že by Vás to už nebavilo. Opravdu, měl jsem několik nesmírně mrzutých týdnů; všechno se mi vzpříčilo, práce se mi vysmekla z rukou, z divadla jsem (ostatně bezvýsledně) dával výpověď a vůbec měl jsem tisíc chutí převrátit svůj život nohama vzhůru. Dály se špatné věci a mnoho mě hnětlo. Nuže, pokoj s tím! Nejsem člověk, kterému dělá požitek nechat se litovat. Jmenovitě od mladých děvčat ne. To už mám raději, když máte na mne vztek. () Vidíte, pořád se stydím být upřímný; v tom už mne, Věro, nenapravíte. Bručím, bručím, a to je má řeč i mé psaní; má romance začíná, když mlčím. A Vy, Vy hodně tančete a blázněte a zlobte se a užívejte.
S pozdravem nejsrdečnějším Váš
KČ

15 10.01.2018

v pondělí, 18. prosince 1939

,,(…) Táto, mámo, snažím se být statečná, všichni si to myslí, že jsem, a možná, že si i myslí, že na vás myslím příliš málo, och, vy, kteří mě znáte od mého prvního vydechnutí, vy znáte, když se člověk v noci vzbudí a počítá hodiny, převaluje se z boku na bok, oči pálí a bílé záclony strašidelně září do tmy. A hrozně všecko bolí a mozek praská ustavičným myšlením na jednu a tutéž věc. A ráno se vstává s bolící hlavou a šíleným steskem. Táto, mámo, tak se mi stýská a připadá mi tak strašné někdy být rozumnou: ,,Vždyť už jsi velké děvče a musíš to pochopit.“ Člověku se těžce chápe, když touží po jediném slovíčku a jediném polibku od svých nejdražších a ví, že je to nemožné, nemožné; spát, spát, nebo číst a utápět se ve čtení a přesvědčovat se, že jsou lidé, jichž hoře je daleko větší než naše vlastní. Lehké to není, a proto spát, spát a nemyslet. – “

8 08.01.2018

Jak tento poklad komentovat?! Snad jen, že je dobře, že pan Chudík panu Seifertovi napsal, že to není jen výměna uctivých frází a pochlebování,… a že jejich hlasy, které - ať už zní zvlášť nebo společně - zní a doléhají ke každému, kdo tuhle knihu otevře. Maximum!

----------------
A ještě jedna věc: Součástí novějšího vydání jsou přílohové materiály. Jednak CD, na kterém si můžete poslechnout některé Seifertovy verše, právě v podání Ladislava Chudíka, a jednak DVD s literárním pořadem: "Býti básníkem, býti hercem..." Má půlhodinu a rozhodně stojí za podívání. :-)

13 07.01.2018

Překvapuje mě, jak málo lidí zde tuto knížku četlo a hodnotilo, a proto si dovolím napsat pár vět.

Za mě výtečná symbióza slov a obrazu, který k veršům vytvořila paní Míla Prokůpková. (To jméno si poznamenávám.) Symbióza, jež mi dala příležitost nahlédnout do nitra Jana Zajíce. Jednadvacetkrát…. Děkuji za to! A dodatečně děkuji též za publikaci vydanou Maticí slezskou, jejímž autorem je Branislav Dorko, protože právě ona mě k této přivedla.

Koukejte si obě přečíst. :-D

9 06.01.2018

Bylo to takhle: první pohled do jeho tváře, první zastavení se, první pátrání v knihovně po jeho knize, první přečtení Proměny, první nepochopení, zklamání a první rozchod. Pak dlouho nic. Až do objevení díla Josefa Čermáka, kdy proběhla první společná procházka Prahou, první radost, touha a postrádání. Tři týdny poté, stále v silném poblouznění, konečně Dopisy. A pak šlus! Ticho. Od té doby je můj život zase jednotvárný, napjatý, bolestný, těsný a plný nepochopení…
Lidé říkají, že mám dvě možnosti. Buď zapomenout a jít pátrat po někom jiném, snad mladším, abych si mohla užívat další první xxxxx, anebo se k němu vrátit. Volím druhou možnost, protože na taková poprvé zapomenout nelze. Děkuji Vám, drahý, jedinečný, Kafko. :-)

A teď k tomuto kusu (1967, Dilia): Myslím, že je lepší, rozumnější, (neznám správný výraz), přečíst si text hry zcela o samotě. Nebýt divákem a neposlouchat ho v plném hledišti. Ta souvětí, jejich pointa a častokrát nevšední volba slov si to zaslouží. Chce to vychutnat si je. Ano, dopisy nejsou celé, chybí u nich datum a místo napsání, chybí podpis a také poznámkový aparát, který by průběžně instruoval herce a naznačil jevištním řešení…. a přesto, kouzlo, které mají, neztrácí.
Dávám nejvyšší možné hodnocení a nepřestane mě fascinovat Kafkova schopnost rozebrat soukromé, jen jím postřehnutelné maličkosti a duševní lapálie. Schopnost pojmenovat, vysvětlit, popsat, vést. Schopnost psát.
-----------------------------------------------
,,Všechny jeho knihy líčí hrůzy tajemných nedorozumění, nezaviněných vin mezi lidmi. Dočteny zanechávají dojem tak úplně obsaženého světa, že by nebylo už třeba ani slova dodat. Franz Kafka byl člověkem a umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, se cítili bezpečni.“ – str. 79, poslední věty hry

9 05.01.2018

,,Dívejte se a neptejte se, co to znamená. Stejně nejste pánbůh a nemůžete vědět, co všechno znamená. Já jdu po ulici, vedle mě zastaví auto, vystoupí pán, změří mi nos, uši, ústa a než se vzpamatuji, sedím tady na komisařství, nebo čertví co to tady je, a to všechno se děje uprostřed Evropy na vrcholu civilizace! Víte vy, co to znamená! … Po Římanech, po Řecích, po renesanci – víte, co tohle všechno znamená?“ – LEBEAU, str. 14

Několik chlapů - obchodník, elektrikář, malíř, herec, důstojník, šlechtic a okrajově i zloděj a číšník. Všichni (snad náhodně) sebraní na ulici při zátahu. Každý z nich si myslí, říká, ví něco jiného. Jsou rozdílní, ale navzájem se poslouchají. Musí. Sedí spolu totiž na jedné chodbě a čekají na výslech. Postupně si je volají. Ovládá je strach, nervozita, vztek a v jednom případě taky chybějící šálek kávy… víc neprozradím.

Čteno dvakrát. Poprvé ze zájmu, podruhé z fascinace. A ta trvá.

9 23.12.2017

K pátrání po hře mě donutila jedna z dosud neviděných položek ve filmografii Borise Rösnera - televizní film Lorna a Ted. Hodnotilo ho tam patnáct lidí a má 72 %, tedy nadprůměr. Já ale bohužel tak štědrá být nemůžu. Ti dva jsou jak voda a oheň. Notoricky svárliví... Až příliš svárliví. A to nemám ráda.

UKÁZKA:
Ted: - Chceš si mě vzít?
Lorna: - (málem upustí šálek) Ee… já nevím..
Ted: - Já chci, aby sis mě vzala.
Lorna: - Opravdu?
Ted: - Vždyť ti to povídám.
Lorna: - Ale já nemyslím, že…
Ted: - Že co?
Lorna: - Nic.
Ted: - Tak co?
Lorna: - Já nejsem dost korpulentní, víš…
Ted: - To nevadí.
Lorna: - Víš to jistě?
Ted: - Žádnou z nich jsem si přece nevzal.

6 23.12.2017

,,(…) Tak já ti něco důvěrně řeknu: buď rád, že to máš za sebou. Na mě to teprve čeká, /skoro šeptem, jako by se bál/ Až já budu muset jednou zvednout červený telefon, taky asi polknu párkrát naprázdno a řiť budu mít takhle staženou. Je tohle nějaké hrdinství? Páprdovatím tady v té kukani z pěnové gumy, paty nevytáhnu, jen cvrnknu a tisíce mil na západ nebo na východ budou lítat do povětří milionová města…. Nebo ten odnaproti stiskne ve stejnou chvíli co já a vyletíme oba. A žádný nebude vědět, proč právě teď, proč ne až za chvíli, proč ne už včera. A zač! (...)“ - říká obhájce v jednom momentu obžalovanému.

Hrozivě aktuální text! A to byla tato hra otištěna v časopise Ora zero již roku 1963.

7 23.12.2017