milan.valden
komentáře u knih
Cesta do ráje: Příběh Francise Forda Coppoly
Sam Wasson
Americký filmový režisér, scenárista a producent Francis Ford Coppola (*1939) patřil na přelomu 60. a 70. let k nejdůležitějším osobnostem hnutí tzv. Nového Hollywoodu a vedle svých kolegů, jakými byli Martin Scorsese, Steven Spielberg, George Lucas či William Friedkin, se během 70. let vypracoval neuvěřitelnou sérií filmů Kmotr (1972), Rozhovor (1974), Kmotr II (1974) a Apokalypsa (1979) v zásadního filmaře s komerčně i kriticky úspěšnými díly na svém kontě a v držitele pěti Oscarů (tři má za scénáře k filmům Generál Patton, Kmotr a Kmotr II a další za režii a nejlepší film za Kmotra II) a dvou Zlatých palem z festivalu v Cannes (za Rozhovor a Apokalypsu).
Coppola si vysnil a založil v San Franciscu vlastní produkční společnost Zoetrope a později i filmové studio v Hollywoodu, kde chtěl vytvářet po svém a nezávisle na velkých hollywoodských studiích filmy jinak a kde chtěl dávat příležitost i dalším tvůrcům. Tento sen se mu sice splnil, ale neúspěch kritického i diváckého propadáku Píseň od srdce (1982) ho dovedl k dluhům a k prodeji studia. Coppola pak točil filmy na zakázku nebo tak trochu zahnán do kouta (mj. Kmotr III z roku 1990) a z problémů se dostal až díky úspěchu Draculy (1992), z něhož byl komerční hit. Letos si splnil další sen, když na plátna přivedl film Megalopolis, který připravoval čtyřicet let; financoval si ho sám a prodal kvůli tomu i část svých velmi úspěšných vinic.
O tom všem vypráví biografická kniha Sama Wassona Cesta do ráje. Příběh Francise Forda Coppoly.. Nejde však o tradiční chronologickou biografii, autor nás hned na začátku zavádí do „pekla“ natáčení Apokalypsy na Filipínách, natáčení, které provázely velké problémy, které se protahovalo a prodražovalo a při němž Coppola kvůli své maniodepresi a megalomanii málem přišel o rozum; navíc dlouho nevěděl, jak film zakončit. Zpětně se ale podíváme i na Coppolovo dětství, na jeho studia a začátky u filmu a detailně jsme seznámeni s fungováním Zoetrope. Krizí si prošlo i Coppolovo manželství s Eleanor, které se mu ale podařilo udržet. Méně prostoru věnuje autor vzniku ostatních Coppolových filmů – zamrzí to u těch nejlepších, jako jsou první dva díly Kmotra a Rozhovor, ale zajímavé by jistě bylo dozvědět se více i o těch dalších; naopak mnohem více se dozvíme vedle Apokalypsy o natáčení Písně od srdce a o jejím neúspěchu, který vedl ke Coppolovu krachu.
Sam Wasson vyzpovídal desítky lidí a měl přístup ke Coppolovým archivům. Podařilo se mu vytvořit živý, citlivý a otevřený portrét člověka, který se stal velkým filmařem, zažil ohromné úspěchy i veliké pády, „vytvořil filmařské impérium, impérium pohostinnosti, stvořil peklo, stvořil ráj, ztratil ráj a začal znovu snít“; člověka, který se přesto nevzdal a který se do dějin světové kinematografie zapsal vskutku nesmazatelně.
Totožnost
Milan Kundera
Se čtyřmi francouzsky psanými romány Milana Kundery (1929 - 2023) mám trochu problém, podle mého názoru ani zdaleka nedosahují kvalit jeho šesti česky psaných románů a jedné knihy povídek. V Atlantisu již vyšla v překladech Anny Kareninové Slavnost bezvýznamnosti (2013, č. 2020), Nevědění (2000, č. 2021) a nyní Totožnost (1997); zbývá už jen Pomalost (1995). Všechny čtyři romány jsou krátké, spíše novely, a jsou dosti komorní. Totožnost mi z těch čtyř přijde asi nejslabší, má banální zápletku a ještě banálnější rozuzlení, u něhož se nemohu zbavit dojmu, že z toho Kundera poněkud bezradně "vybruslil" – ale nechci spoilerovat.
Děj se točí kolem dvou hlavních postav, postarší Chantal a jejího druhého manžela Jeana-Marca. Pár dalších postav je zcela epizodních, takže Totožnost je asi nejkomornější Kunderův román. Stárnoucí Chantal, šťastná po boku milovaného a milujícího muže, se povzdechem, že už se za ní muži neotáčejí, zaplete do hry, která málem vyústí až v krach jejího manželství. Jean-Marc jí začne pod anonymní zkratkou CDB posílat dopisy, ale netuší, že ho Chantal brzy odhalí a pokračuje ve hře po svém. Je z toho řada nedorozumění a mylných dojmů a celé to upomene na Kunderovu skvostnou povídku Falešný autostop z knihy Směšné lásky. Jakub Češka v doslovu navíc odhaluje jisté souvislosti s Kunderovou básnickou sbírkou Monology.
Kolem chatrného děje roztáčí Kundera naštěstí kolo zajímavých úvah o lásce, stárnutí, věrnosti, nevěře, otcovství, ženskosti, mužnosti, paměti, možností a hranic hry s druhým, přátelství, manželství, erotiky, smrti či snů, které v příběhu hrají důležitou roli, jak je ostatně u Kundery zvykem.
Osmdesátky!: Od Husáka k Havlovi
Martin Ježek
Osmdesátá léta 20. století. Když začala, bylo mi sedm, když končila, bylo mi sedmnáct. Tedy klíčová léta dětství a dospívání. Doba, z níž už si leccos pamatuju a na kterou vzpomínám rád, ale zároveň s pachutí, protože v čem jsme to vyrůstali, že... Připomenout si tu dobu je potřebné a občas to díky knihám či filmům nebo seriálům dělám. Knihu Osmdesátky! Od Husáka k Havlovi napsal Martin Ježek, který nabízí pohled na desetiletí, v němž u nás pokračovala normalizace, v němž se ale velmi pozvolna uvolňovaly okovy totality, až přišel rok 1989. Autor připomíná, jak se tehdy žilo, bydlelo, (ne)cestovalo, co se jedlo, nakupovalo či poslouchalo, na co jsme chodili do kina, na co jsme koukali v televizi, co jsme četli, co jsme mohli a nemohli a jaké změny ta doba přinesla, jaké byly ceny a platy v době "gulášového socialismu", čemu jsme se smáli, jaká byla škola a vojna, jak se drolil režim... Docela povedená mozaika doby, byť se jistě najdou daleko lepší; jen škoda, že v knize není více fotografií...
Nahoře nad mraky září slunce vždycky
Petruška Šustrová
Vzpomínky publicistky, překladatelky, disidentky Petrušky Šustrové (1947 - 2023), nazvané Nahoře nad mraky září slunce vždycky, zůstaly bohužel nedokončené, autorka je dovedla pouze k roku 1990. Smrt jí zabránila i v plánovaném dodatku, který s ní měl formou rozhovoru vést Petr Placák; ten knihu doplnil doslovem-ohlédnutím. Autorka v knize, doplněné mnoha fotografiemi, vzpomíná na klíčové události svého života počínaje studiem na FF UK v roce 1966 přes rok 1968 k činnosti v Hnutí revoluční mládeže, které vedlo k jejímu zatčení v prosinci 1969 a k následnému odsouzení ke dvěma letům vězení. Prostředí vazby a vězení věnuje autorka na začátku knihy velký prostor.
Dále vzpomíná na svou práci na poště a pak jako uklízečky (od roku 1982 už do žádného zaměstnání nebyla přijata), ale především na činnost v disidentském hnutí a na sblížení s undergroundem, na přátelství s Václavem Havlem, Olgou Havlovou, Petrem Uhlem a dalšími. Šustrová podepsala Chartu 77 (v roce 1985 pak byla jednou z jejích tří mluvčích), pracovala pro VONS a pro samizdat, pro který přepisovala, redigovala a později i překládala texty. Připomene, jak přepisovala i překlad Pána prstenů, do nějž se zamilovala, nebo jak se učila překládat z angličtiny na Letopisech Narnie. K tomu všemu se stihla čtyřikrát vdát a porodit a vychovat pět dětí.
Petr Placák v doslovu připomíná její další působení po roce 1989: náměstkyně federálního ministra vnitra, novinařina a množství překladů z angličtiny, ruštiny a polštiny. Ale také kontroverze kolem jejího členství v Radě ÚSTR. A její neústupnost i svéhlavost ("...za všech okolností se chovala bez ohledu na okolnosti.").
„Ústně více“ - Šestatřicátníci
Pavel Kosatík
Hlavními postavami tohoto "románu faktu" jsou Václav Havel, Jiří Kuběna, Josef Topol, Pavel Švanda, Viola Fischerová či Věra Linhartová, z nichž většinu spojoval stejný rok narození (1936) a literární tvorba. V knize se dále objeví třeba Jan Zábrana, Jan Grossman, Jiří Kolář, Violin otec J. L. Fischer, Josef Šafařík, Havlova matka Božena, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Miloš Forman a další. Kniha zachycuje existenci skupiny Šestatřicátníků od její prehistorie na počátku 50. let (kdy členům skupiny a přátelům bylo kolem 18 let) přes "slavná léta" jejích členů v 50. a 60. letech až po jejich životní osudy v letech pozdějších.
Peripetie vztahů autor bohatě prokládá citací z dochované korespondence a vše uvádí na pozadí dobových souvislostí a společenských a kulturních proměn. Václav Havel napsal ke knize krátkou předmluvu, v níž mj. píše, že nad lecčíms "jen žasl, nad lecčíms se velmi červenal, hlavně tváří v tvář svým infantilním pokusům dávat všemu nějaký pozitivní obsah a smysl". Asi nejvíc mě zaujala linie vztahu mezi citově exaltovaným Jiřím Kuběnou a chladnějším Josefem Topolem, který nepřijal jeho dvoření a svádění, až to vedlo k narušení jejich přátelství. Nebo jak se Kuběna zamiloval do Havlova bratra Ivana a spřízněnou duši našel v jejich matce Boženě. Nebo jak se Topol stal uznávaným dramatikem. V této bohaté mozaice osudů je toho ale samozřejmě mnohem více; a vlastní biografie členů skupiny potvrdila, že i v nejobtížnějších dobách útlaku a totalitní cenzury tvůrčí princip v člověku může zvítězit nad tlaky okolí.
Toyen: První dáma surrealismu
Andrea Sedláčková
Konečně jsem přečetl biografii Toyen. První dáma surrealismu, kterou napsala spisovatelka, scenáristka, režisérka a střihačka Andrea Sedláčková (*1967) a která loni vzbudila velkou pozornost i úspěch (vítěz ankety Kniha roku Lidových novin; opomenutí na Magnesii Liteře nechápu). Rozsáhlá kniha je výborně napsaná a je za ní spousta práce, čtení, rozhovorů a pátrání někdy až detektivního, jak autorka pečlivě dokládá v popisu zdrojových materiálů. Život malířky Toyen, kterou mám odedávna moc rád, byl zajímavý a pestrý a ona byla pozoruhodná osobnost plná tajemství. Oceňuji, že autorka jen velice střízlivě beletrizuje, zbytečně nespekuluje a její velice čtivá kniha není senzacechtivá. A přitom přináší řadu odhalení.
Autorka si předsevzala vyvrátit čtyři mýty kolem Toyen, které se kolem ní vytvořily a které ona sama ráda podporovala a přiživovala: "Dítě bez rodiny. Žena bez milostného vztahu. Tajemná bytost. Chudobná umělkyně." A to se podařilo. Včetně dobového rámce a lidí kolem Toyen, včetně osudů mnoha jejích obrazů i "posmrtného" života. A navíc je ta kniha, plná fotografií a reprodukcí obrazů, nádherně vypravená. Tohle byl zase jednou čtenářský požitek po všech stránkách!
Perspektivy
Laurent Binet
(SPOILER) Ani nový román francouzského spisovatele Laurenta Bineta mě nenadchnul, tedy stejně jako jeho předchozí Civilizace. Perspektivy se odehrávají ve Florencii v roce 1557 a jsou psány v dopisech. Děj se točí kolem vraždy malíře Jacopa Pontorma, ale i kolem politiky či zakázané lásky. Rozbíhá se to dobře, ale pak mi to přišlo čím dál únavnější a nijak napínavé – a (pozor, SPOILER) učinit zločincem jednoho z nejslavnějších umělců všech dob mi přišlo přitažené za vlasy a přehnané...
Když jsem umírala
William Faulkner
Po Svatyni jsem přečetl další dílo amerického nobelisty Williama Faulknera, román Když jsem umírala z roku 1930 (do nemocnice příhodný název). Ani tím si mě Faulkner zatím nezískal, snad to přijde s dalšími romány, které mám v plánu. Roztříštěné vyprávění o jedné rodině, která se vydá na cestu se zemřelou matkou, aby splnila její přání být pohřbena v rodišti, podané v krátkých kapitolách mnoha různými vypravěči, kdy si jako mozaiku musíte složit celkový obraz, mne upřímně řečeno dost nudilo; naštěstí je to román krátký.
Být Homérem po Joyceovi
Jiří Trávníček
To je počtení! Krátké úvahy o románu se stručným přehledem jeho vývoje na úvod a reflexe mnoha přečtených knih lze brát i jako tipy pro čtenáře.
Soumrak knížecího rodu
Nikolaj Semjonovič Leskov
Tahle kniha mě naprosto nadchla! Ruský spisovatel Nikolaj S. Leskov (1831 - 1895) byl současníkem Gončarova, Turgeněva, Dostojevského či Tolstého, ale vždy byl v jejich stínu. Já jsem od něj kdysi četl proslulou novelu Lady Macbeth Mcenského újezdu (vznikla podle ní moje milovaná opera od Šostakoviče), ale až díky zmínce o Leskovovi v esejích od Jiřího Trávníčka Být Homérem po Joyceovi jsem sáhnul po dalším jeho díle, románu Soumrak knížecího rodu (1874), který mě zaujal názvem, protože podobné náměty miluju. A nelituji. To byla tak nádherná četba, navíc zcela odlišná od většiny velkých ruských děl 19. století, většinou depresivních a s hlubokým psychologickým a filozofickým ponorem – ne, tohle je poklidné, až idylické vyprávění o jedné rodině s řadou nádherně zobrazených postav.
Jde vlastně o rodinnou kroniku (a to malého rozsahu, kniha má jen 216 stran), takže tu není žádný velký dějový oblouk, spíše jednotlivé epizody. Vypravěčka líčí život především své babičky, kněžny Varvary Nikanorovny Protozanovové v letech kolem a po napoleonských válkách. Kněžna brzy ovdoví a na svém venkovském panství vychovává své tři děti, obklopena několika pozoruhodnými postavami svého "dvora". V druhé části se přesuneme do Petěrburgu, kde se příběh točí hlavně kolem sňatku její dcery. Kněžna je úžasná postava, ušlechtilá, přirozeně moudrá, dobrá hospodářka, hluboce věřící, s morálními zásadami. Postava, na jakou se nezapomíná! Epizody z jejího života a příběhy dalších postav jsou nejednou i docela komické, většinou jsou všichni dobráci a ten soumrak z názvu vlastně také není nijak tragický, spíše přirozený.
Hrabal: Sladká apokalypsa
Aleksander Kaczorowski
Oceňovaný polský bohemista Aleksander Kaczorowski už napsal a i u nás vydal biografie Václava Havla a Oty Pavla a knížky Pražský slabikář a letos Czechy. To nevymyslíš. Loni u nás vyšla i jeho biografie mého oblíbeného spisovatele Bohumila Hrabala Hrabal. Sladká apokalypsa, kterou jsem si s chutí přečetl, protože dosud jsem o Hrabalovi a jeho díle četl spíše literárněvědné studie a různé eseje a k obsáhlé biografii Tomáše Mazala jsem se zatím nedostal. Tahle je kratší, hutnější a velmi čtivá a nezklamala!
Američanka v Paříži
Kerri Maher
(SPOILER) Biografický román americké spisovatelky Kerri Maherové Američanka v Paříži je beletrizovaným příběhem komplikovaného přátelství Sylvie Beachové a Jamese Joyce a zrodu jednoho z nejslavnějších románů 20. století, tedy Joyceova Odyssea. Američanka Sylvia Beachová (1887 -1962) se usadila v Paříži, kde si v roce 1919 s podporou své přítelkyně a později milenky Adrienne Monnierové, taktéž knihkupkyně, otevřela knihkupectví Shakespeare and Company. Původně sídlilo v rue Dupuytren č. 8, od roku 1921 až do uzavření v roce 1941 v rue de l'Odéon č. 12. Postupně se stalo proslulým místem, zejména když v roce 1922 Sylvia vydala Odyssea, kterého kvůli cenzuře nechtěl nebo nemohl vydat nikdo v Británii či USA. Příběh se odehrává v letech 1917 - 1936 a vystupují v něm třeba i Pound, Hemingway, Steinová, Gide, Benjamin aj. Sice bych si o událostech kolem bojů za Odyssea přečetl raději nějakou nonfiction, ale v češtině máme jen toto. Není to žádná velká literatura, ale autorka se drží faktů docela věrně a dobře se to čte...
Bůh je mrtev, nic není dovoleno
Tereza Matějčková
Kniha Bůh je mrtev. Nic není dovoleno filozofky, publicistky, esejistky a překladatelky a do roku 2023 vysokoškolské pedagožky Terezy Matějčkové (*1984) byla oceněna cenou Magnesia Litera za publicistiku. Shrnuje její texty psané v letech 2022 a 2023 pro Týdeník Echo, takže je to různorodá směs esejí, recenzí a rozhovorů, z nichž některé mě zaujaly více, některé méně a na několik jsem jaksi asi neměl tu správnou mozkovou kapacitu, což je v pořádku, nemohu rozumět všemu a všechny autorčiny myšlenkové pochody pochopit a taky ne vše mě zajímá stejně jako ji.
Je tu mnoho témat a aktuálních otázek (rodina, gender, svoboda, rychlost, únava, transmoderna, neschopnost vymanit se z frází, covid a co nám přinesl, feminismus, soumrak otců, infantilní doba, klima, technologie, média, sociální sítě aj.), je to kniha podnětná a možná i rozčilující; a přiznávám, že na pár textů jsem neměl trpělivost, ale mnohé jiné jsem si naopak užil a vychutnal. Celkově se mi více než eseje a zamyšlení líbily rozhovory s mnoha zajímavými osobnostmi (mj. s Peterem Trawným, Janem Faktorem, Barbarou Schmitzovou, Virginií Despentes a dalšími) a recenze (Mezi světy Juli Zeh a Simona Urbana, Trotl Jana Faktora, Ve jménu Metody Juli Zeh, Jaký život je hoden žití? Barbary Schmitzové, kterou Matějčková později přeložila a která právě vyšla v Karolinu, Milý kreténe Virginie Despentes, Hodiny Iana McEwana, Zničit Michela Houellebecqa, Homo faber Maxe Frische aj.).
Vyprávěj mi o komunismu
Johana Hovorková
„V letech 2018 - 2021 jsme zažili na šedesát veřejných debat s našimi čtenáři po celé České republice,“ píší v úvodu své knihy Vyprávěj mi o komunismu její autoři Johana Hovorková a Pavel Šafr. „Naše vystoupení a následné živé diskuse se týkaly tehdejších politických poměrů, které jsme společně s našimi příznivci vnímali jako poměrně frustrující, a hledali jsme metody, jak čelit politické a mediální manipulaci.“ Autoři během svých cest viděli krásu i zajímavosti naší země, ale i to, „jak je v mnoha ohledech stále zanedbaná, poškozená a zraněná důsledky chování tehdejších vládců. Stručně řečeno, všude jsme viděli pozůstatky režimu komunistické strany, jemuž hovorově říkáme ,doba komunismu, ačkoli ten pravý komunismus měl podle marxistické ideologie přijít teprve v zářné budoucnosti…“
Autoři se s pozůstatky komunismu setkávali nejen v krajině a městech, ale i v chování a myšlení lidí. Jejich kniha o jedenácti kapitolách vychází ze stejnojmenného podcastu, v němž autoři dospěli k závěru, že „před rokem 1989 byla v Československu totalita, která se dotýkala v podstatě všech aspektů života. Nejde nám o politologicky přesné pojmosloví. Jde nám o dennodenní realitu života společnosti, jež je ze všech stran sešněrovaná režimní kontrolou, podrobená neustálé ideologické masáži a zbavená mnoha příležitostí i rozvoje v moderním světě.“
Názvy jednotlivých kapitol jasně vymezují témata, kterým se Hovorková a Šafr věnují s otevřeností, kritičností a někdy i s humorem a ironií, což přispívá ke čtivosti knihy: Se Sovětským svazem na věčné časy; Píseň práce; Po práci legraci: Kultura a zábava v éře normalizace; Dobrou chuť! Co jsme jedli, pili a jak jsme hodovali; Národní fronta aneb Volnočasové aktivity pracujících; Normalizace v médiích; Město, venkov, doprava. Jak to tu vypadalo; Sloupy režimu: policie, armáda, Lidové milice; Jak se lidé za komunismu chovali; Jací byli komunisté a kdo stál proti nim; Komunismus v nás aneb Temné dědictví.
Autoři spolu vedou živý dialog a kniha je dále obohacena o příspěvky několika dalších osobností na různá témata: například Jan Rejžek vzpomíná na srpen 1968, Vladimír Just na herce Miloše Kopeckého, Dan Hrubý na normalizační hospody, Petr Volf na paneláková sídliště a brutalismus, Jan Jandourek na studia teologie, Karolína Němcová na advokáta Pavla Wonku; Pavel Šafr v jednom dodatečném příběhu vzpomíná na svého otce a Johana Hovorková na časopis Melodie, který se normalizátorům podařilo téměř zničit. Podařená kniha je mozaikou o životě za normalizace a vlády komunistické strany pro ty, kteří si chtějí připomenout dobu, ve které žili, i pro ty, kteří ji nezažili a chtějí se o ní něco dozvědět. Doprovází ji řada dobových fotografií.
Poslední průvodce Prahou
Ivan Diviš
Nesmírně bohatá a rozsáhlá literatura o Praze (tzv. pragensie) se rozrostla o jednu nevšední a velice zajímavou položku, totiž o osobně laděného Posledního průvodce Prahou, za nímž stojí dvě významné osobnosti české literatury, prozaik a esejista Josef Jedlička (1927 - 1990) a básník a esejista Ivan Diviš (1924 - 1999). Jedlička je autorem novely Kde život náš je v půli se svou poutí, vzpomínkové prózy Krev není voda či esejů České typy. Po srpnu 1968 emigroval do Německa a působil jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Diviš napsal řadu básnických sbírek (mj. Sursum, Thanathea, Beránek na sněhu či Odchod z Čech) a soubor deníkových záznamů a reflexí Teorie spolehlivosti; v roce 1995 získal Státní cenu za literaturu. V roce 1969 emigroval taktéž do Německa a v Mnichově pracoval jako knihovník v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Emigrace byla pro oba české autory tíživá, stýskalo se jim hlavně po rodné Praze, což dobře vyjádřil Ivan Diviš v rozhovoru s Karlem Hvížďalou: „Nestýská se mně po Československu, to je chiméra, žel ani ne po Čechách, páteř té země je několikrát zlámána doslova topograficky, po čem se mně ale stýskat nepřestane, je Praha, město nenahraditelné.“
Tvorba společné knihy se pro Jedličku s Divišem stala jakýmsi záchranným pásem. Jejich Poslední průvodce Prahou vznikal v první polovině 70. let (celek je datován lety 1974 - 1975) a byl psán pro exilové nakladatelství Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého Sixty-Eight Publishers v kanadském Torontu, z nejasných důvodů zde však nakonec nikdy nevyšel a vydání se opožděně dočkal až nyní, dávno po smrti obou autorů, a to péčí editorky Kláry Soukupové s ilustracemi Jindřicha Janíčka. Nic to ale nemění na zajímavosti ne zcela dokončené knihy. Jedná se o jakýsi slovník, v němž se oba autoři pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné, mj. už jen díky tomu, o jak odlišné autorské osobnosti se jednalo – Jedličkův styl je spíše melancholický, Divišův rafinovaně invektivní. Do popředí „vystupuje společná zkušenost stesku po nepřítomném místě, jež pisatelé postrádají, protože v něm opustili prostor, do něhož vrostli a jenž je zásadně utvářel,“ jak píše editorka v doslovu.
Řada hesel se váže přímo k Praze a jejím místům a objektům, ale jiná hesla se rozrůstají do rozsáhlejších vzpomínkových pasáží, které od daného tématu odbíhají třeba i k rodinným vzpomínkám nebo zážitkům z dětství a mládí. A tak tu vedle biografů, hřbitovů, restaurací, knihkupců, trafik, tramvají, hračkářství, nádraží či stadionů najdeme i hesla o cigaretách, doutnících, jídle, jízdenkách, reklamách, řeznících, strážnících, taxíkách, uhlířích či zmrzlinářích, protože to všechno také patří k Praze a ke vzpomínkám obou autorů.
Svatyně
William Faulkner
(SPOILER) Můj první Faulkner, zatím s rozpaky...
Americký spisovatel William Faulkner (1897 - 1962), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1949), patří k nesporným velikánům světové literatury, ale také k autorům čtenářsky nejnáročnějším, podobně jako třeba Joyce, Proust či Musil. Dlouho jsem se odhodlával k četbě některých jeho nejvýznamnějších děl a jako první jsem zvolil román Svatyně (Sanctuary, 1931), který patří k Faulknerovým nejpřístupnějším. Vyšel po náročných, vrcholných románech Hluk a vřava (1929) a Když jsem umírala (1930), které však neměly u čtenářů úspěch; podle vlastních Faulknerových slov psal Svatyni tak, aby konečně dosáhl finančního úspěchu: "Pro mě je námět této knihy laciný, protože jsem si ho vymyslel jen proto, aby mi vynesla peníze." Což se po vydání opravdu stalo, román byl i zfilmován a Faulkner se konečně mohl věnovat jen psaní...
Svatyně byla dlouho hodnocena rozporuplně a já musím přiznat, že jsem se s ní absolutně minul a že doufám, že další setkání s Faulknerem budou lepší, byť také čtenářsky mnohem náročnější. Skandální příběh vražd a znásilnění, kdy mladičká poškozená u soudu označí za pachatele jiného muže, který je následně davem zlynčován a upálen, přičemž skutečný pachatel je pak paradoxně odsouzen jinde za vraždu, kterou nespáchal, je podán tak podivným stylem a s takovým chladem a odstupem, že mě nedokázal přitáhnout k příběhu ani k postavám, mezi nimiž vynikají advokát Horác Benbow a znásilněná a k prostituci donucená svědkyně vraždy Temple Drakeová.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Po Lásce za časů cholery (1985) jsem si znovu přečetl i Sto roků samoty (1967), nejslavnější a vrcholný román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Taktéž třetí četba po třiceti letech. Potvrzení, že jde o jedno z mých nejmilovanějších děl. Kdybych měl jmenovat deset mých nejoblíbenějších románů, Sto roků samoty by mezi nimi bylo určitě. Sága šesti generací rodu Buendíů, odehrávající se ve fiktivním tropickém městečku Macondo, je gejzírem šťavnatého jazyka, pestrých příběhů, barvitých epizod, bohatého děje, výjimečné obraznosti, svérázných postav a jejich tragikomických osudů; slov, nápadů, barev, chutí, vůní, pachů, které jsou z nádherného vyprávění přímo cítit; fantastických událostí, které se tu dějí zcela přirozeně (a naopak reálné jevy jsou považovány za fantastické); propletenec rodinných a jiných vztahů, kdy čtenář musí být trochu ve střehu, aby se v těch vztazích a opakujících se jménech vyznal (naštěstí dnes se dá na internetu najít rodokmen, který to usnadňuje).
Nenašel jsem ani jedno slabé místo, román proudí jako bohatá, široká, chvílemi divoká a jindy poklidná řeka s mnoha přítoky - fantastickými, půvabnými i krutými příběhy, rodinnými aférami, přírodními katastrofami, vzestupem i pády, které zrcadlí staleté dějiny jihoamerického kontinentu s jeho občanskými válkami, diktátory či vykořisťovatelskou banánovou společností. Příběhy o různých formách samoty Buendíů (osobní, společenské i samoty moci) a o všech možných podobách lásky a vášně. Román, v němž pokaždé najdete něco nového a jiného. Kongeniální český překlad.
Láska za časů cholery
Gabriel García Márquez
Třetí četba, po třiceti letech, slavného románu Láska za časů cholery (1985), který je čtenářsky asi nejoblíbenějším dílem kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Vedle románů Sto roků samoty (1967) a Podzim patriarchy (1975) a novely Kronika ohlášené smrti (1981) je to autorovo nejznámější dílo. Garcíu Márqueze řadím mezi své nejoblíbenější spisovatele. Tento román jsem poprvé četl asi v 17, pak ve 20; ve stejné době jsem dvakrát četl i Sto roků samoty, takže i k tomuto milovanému románu se teď vrátím.
Co napsat o tak slavném díle? Skvěle se tu projevilo Márquezovo vypravěčské umění a bohatý a šťavnatý jazyk, díky nimž povýšil poněkud sentimentální příběh na velký čtenářský zážitek. Je to autorův nejdelší román a já jsem si ho i potřetí velmi užil, navíc po tak dlouhé době a ve zcela jiném, zralém věku, s jinými osobními zkušenostmi a zážitky a také se znalostí celého Gabova díla. A ocenit je potřeba i vynikající český překlad.
Hlavní postavy jsou tři. Florentino Ariza, jeho dávná láska Fermina Dazová a její manžel Juvenal Urbino. Když doktor Urbino zemře, osloví Florentino po 51 letech Ferminu s tím, že ji nikdy nepřestal milovat. Naplní se konečně jejich láska? A co všichni tři za ty desítky let prožili? O tom je tento nádherný román, o lásce, vášni, touze, manželství, čekání, stárnutí a stáří...
Bedřich Smetana - Životopis
Pavel Kosatík
Letos uplynulo dvě stě let od narození skladatele Bedřicha Smetany (1824 - 1884) a při té příležitosti vyšel jeho nový životopis z pera Pavla Kosatíka (*1962), který má za sebou již celou řadu úspěšných biografií takových osobností, jako T. G. Masaryk, Jan Masaryk, Pavel Tigrid, Pavel Kohout, Emil Zátopek, Jarmila Novotná, Věra Čáslavská, Olga Havlová, Ferdinand Peroutka a další. A už bylo načase, aby vyšel „nový Smetana“, protože ty předchozí už přece jen vyšly dávno: životopis od Václava Holzknechta v roce 1979, monografie Hany Séquardtové v roce 1988 a popularizační kniha Zdeňka Mahlera spíše pro mládež Nekamenujte proroky v roce 1989. Jaký je autor Mé vlasti, Prodané nevěsty, Dalibora, Libuše a dalších oper či mnoha klavírních a jiných skladeb, zakladatel české národní hudby v Kosatíkově knize Bedřich Smetana – Životopis (vydala Euromedia Group – Universum)? Temperamentní, energický, pracovitý, citlivý, emotivní, silně eroticky založený s velkou potřebou milovat, naopak málo nábožensky založený, soucitný, dobrák od kosti, náruživý tanečník a ještě náruživější klavírista. Měl zálibu v lovu a honitbě, měl silný smysl pro rodinu, nelpěl na věcech a majetku, neholdoval tabáku ani alkoholu, miloval škubánky. Neměl velké diplomatické schopnosti, byl velmi náročný na sebe sama, k sobě přísný a se svými díly často nespokojený, ale na druhou stranu si byl čím dál jistější svojí tvorbou a její hodnotou. A dá se říci, že vnitřně to byl šťastný člověk – i přes všechny tragédie (smrt tří dcer a první manželky), nepovedené druhé manželství, různé neúspěchy a těžké prosazování své hudby, útoky, které musel snášet právě kvůli své hudbě, hluchotu, která ho sužovala od roku 1874 (ale nezabránila mu naštěstí, aby dál skládal). Z Kosatíkovy knihy vychází plnokrevný obraz nejen velkého skladatele, klavíristy a dirigenta, ale i člověka se všemi jeho klady a zápory, jehož bychom neměli považovat úzce za „národního skladatele“ a tvůrce české hudby, ale především za geniálního komponistu, který chtěl z české hudby učinit hudbu světovou a který vstřebával nejmodernější hudební proudy té doby, ať už to byla tvorba Berlioze, Liszta (s nímž se přátelil) nebo Wagnera. Kvůli tomu byl vystaven nepochopení a útokům, že skládá „německou hudbu“ nebo že je wagnerián a že česká hudba má vypadat jinak (ale jak, na to praktickou odpověď nedával vlastně nikdo). Je údělem géniů a novátorů, že se prosazují těžce, Smetana není výjimkou. Je dobře, že Pavel Kosatík vidí Smetanu jako představitele evropské hudby; že se domnívá, že světová hudba u nás nezačala vznikat až s Antonínem Dvořákem, ale už se Smetanou. Teď by bylo ještě dobré, kdyby si to více uvědomil český posluchač a kdyby si to více uvědomili i ve světě, kde znají vlastně jen Vltavu, Prodanou nevěstu a smyčcový kvartet Z mého života.
Uvidíme se v srpnu
Gabriel García Márquez
Deset let po smrti kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982), vyšla z pozůstalosti novela Uvidíme se v srpnu, na které pracoval v posledních letech života, ale nebyl s ní spokojen a kvůli problémům s pamětí ji nedovadl do definitivní podoby. Spisovatelovi synové se rozhodli ji vydat. Je to sporné, samozřejmě, ale příznivce velkého vypravěče to jistě potěší – já se mezi ně počítám a musím říct, že přes počáteční nedůvěru se mi novela, kterou přečtete za odpoledne nebo za večer, líbila víc než bych čekal a třeba víc než poslední za Gabova života vydaná novela Na paměť mým smutným courám (2004). Pochopitelně Uvidíme se v srpnu ani zdaleka nedosahuje kvalit vrcholných Gabových děl, jako jsou romány Sto roků samoty, Podzim patriarchy a Láska za časů cholery, novela Kronika ohlášené smrti nebo jeho nejlepší povídky, ale to snad ani nikdo nečekal.
Každý rok v srpnu se Ana Magdalena Bachová plaví trajektem na ostrov, kde je pohřbena její matka, aby navštívila její hrob. Tyto cesty se nakonec stanou neodolatelnou pozvánkou k tomu, aby se na jednu noc v roce stala jiným člověkem. Je šťastně vdaná a rozhodně nemá důvod rozbíjet svět, který si vytvořila se svým mužem a dvěma dětmi. A přesto se znovu vydává na cestu, aby se setkala s náhodným milencem... Tolik hlavní zápletka, která se zpočátku rozvíjí moc pěkně. Další vývoj a závěr novely už se mi tolik nelíbily, ale to je asi spíš můj problém. Naopak se mi líbilo, jaké otázky před čtenářem příběh klade: otázky kolem věrnosti, nevěry, sexuální touhy, dlouhého manželství, stárnutí...
