milan3144 komentáře u knih
Opět nabité informacemi z celé škály života v Českých zemích a potažmo i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Popisuje politiku, hospodářství, kulturu a vzdělávání ve vzájemných kontextech a srovnávání s vybranými zeměmi. Přináší nejen data z popisovaného období, ale i závěry a zhodnocení.
Opět za pět hvězd.
Nebudu si nic nalhávat, tohle jsem prostě protrpěl. Nevím, snad jsem byl v nějakém špatném rozpoložení, nebo z očekávání něčeho úplně jiného. Těžko říct. Paradoxně jsem čtení této knihy odkládal, jako jakýsi bonbónek na nějakou vhodnou dobu. Prostě že si ji vychutnám. Jenže dostalo se mi soust, ne snad odporných, to jistě ne, ale naprosto bezchutných. Při čtení jsem často vůbec nedokázal udržet pozornost, oči sice čtou, ale myšlenky se toulají bůhví kde. Byla jen jedna pasáž, o které mohu prohlásit, že mě opravdu zaujala. Jenže ta nebyla delší jak padesát stran a pak jsem se z té čtecí letargie probíral vždy jen na pár stánek a opět upadal do stereotypního přejíždění řádků očima, aniž by to ve mně zanechávalo nějaký pozitivní dojem. Ani jedna postava si mě nijak nezískala. Nevybudoval jsem si, samozřejmě na těch dějových troskách co jsem byl schopen zachytit, k ani jedné postavě nějaký kladný vztah. Možná mi chyběl i alespoň nějaký druh humoru či ironie. Opravdu nevím, ale víc jak dvě hvězdy nedám. Docela mi je to líto, jelikož je to moje čtvrtá kniha od autora a moje hodnocení začalo u první na pěti a pak co kniha, tak jedna hvězda dolů. Ještě mám v plánu Skleněnou dámu a tak doufám, že jsem se dostal už opravdu nejníže.
Rozmrzelé a zklamané dvě hvězdy.
Špatné to není, ale na čtyři hvězdy to přeci jen o mne nedosáhlo. Vadil mi tam, v té psí rovině příběhu, ten až bajkový přístup. Oba hlavní psí aktéři vedou spolu rozhovory jak lidé a už už to jednu chvíli vypadalo, že se pustí i na pole ideologické, jelikož každý z aktérů je z jiné strany hranice. No naštěstí se tak nestalo. Lidská rovina, která se s tou psí prolíná, je v celku dobrá, ale nikterak překvapivá.
Trochu lepší tři hvězdy.
Opravdu pozoruhodná kniha o málo známé historii málo známého území bývalého Československa. Leč čtení nebylo vždy jednoduché. Velká část knihy je totiž tvořena přepisem různých hlášení, rozkazů, dodatečných válečných deníků a zpráv. V nich použitý jazyk je specifický, popisný ale zároveň úsporný a je v něm dost zkratek. Dále kniha obsahuje hojně číselných odkazů, které vždy dole na stránce dovysvětlují, nebo na pravou míru uvádějí, označenou informaci či údaj.
V průběhu čtení a seznamování se se situací na Podkarpatské Rusi, v kontextu s děním v tehdejší době v zahraničí, mi začal v hlavě klíčit pocit, který přesně vystihuje věta na str. 151: "...Vědomí, že jsme armádou nikoho, která se bije a neví zač...."
Toto se ale nerodilo kupodivu v hlavách českých vojáků, ale především místních Rusínů. Čeští vojáci, četníci, financové a členové StOS (SOS) i přes svojí svízelnou situaci a odříznutí od vlasti, díky vzniku Slovenského státu, plnili dál svoje povinnosti a mnozí to zaplatili i životem.
Druhá myšlenka, která mi vytanula na mysli byla ta, že jak je důležité mít armádu, jako důležitý prvek státní svrchovanosti. Armáda v po mnichovské dohodě byla připravena splnit svojí povinnost. Tehdejší politická reprezentace ale rozhodla jinak. Jestli to bylo rozhodnutí správné či nikoliv už nezjistíme (osobně se kloním spíše k tomu, že ano), ale každopádně nebylo rozhodnutí jednoduché a mělo vážné dopady na národní povědomí, včetně nahlížení na armádu jako takovou. Právě tuto armádu a ozbrojené složky museli sousední země brát velmi vážně v potaz a nemít ji, tak by nás rozcupovali už dávno. Vždyť v roce 1938 a 1939 se do československého státu s gustem zakousli všichni naši sousedé. Jedinou výjimkou (Rakousko už bylo součástí Říše) bylo Rumunsko . (V této souvislosti a v souvislosti s aktuálně poměrně stále ještě žhavým tématem, která hvězda nás osvobodila víc a která ne, a v souvislosti s oněmi pomníky, kdy se odhalí nový, armádě která na konci války prozřela a zjistila, že bojuje na špatné straně, se mi právě vybavuje Rumunsko. Respektive jejich oběti při osvobozování ČSR. Toto číslo je totiž druhé nejvyšší! A při tom mám pocit, že tato skutečnost není příliš mediálně známá, ač rumunských obětí je téměř 100x více než amerických!)
Při ústupu některých našich jednotek přes Rumunsko, mě napadlo rovněž srovnání s anabází československých legií v Rusku, byť zde to bylo poněkud "kapesní" vydání. Určitou paralelu nelze nespatřit ani s jednou z mnoha záškodnických akcí, prováděných z polského území, kdy si tyto ozbrojené skupiny vyzkoušeli podobnou věc, které se jim pak dostalo z německé strany v Gliwicích.
V knize se také dozvíme, jak byla naše armáda vnímána a přijímána ve státech, kterými při ústupu procházela, či projížděla. Někde vřele, někde bratrsky a jinde chladně a nepřátelsky.
Hlavně je ale kniha o odhodlání a statečnosti příslušníků čsl. ozbrojených složek působících na Podkarpatské Rusi, kteří čelili regulérní válce ze strany Maďarska, ozbrojeným přepadům ze strany Polska a také ukrajinského místního obyvatelstva, které bylo zradikalizováno myšlenkou Velké Ukrajiny.
Pět hvězd.
Tahle kniha na mě působila jako pobyt na houpačce. Začátek dobrý, styl psaní mi sedí. Seznámení s hlavními protagonisty, vcelku sympatickými postavami, nic na co bych mohl žehrat. Pak se děj začne přeci jen dalšími jmény zahušťovat a drobet začnu ztrácet přehled, ale zase ne ještě moc. Problém u mě nastane, až ve chvíli, kdy začne samotné pátrání a lord Petr s inspektorem Parkerem začnou, spolu s ostatními, bystřejšími než já, čtenáři rozmotávat onen detektivní příběh. Bohužel u mě tu nastal proces přesně opačný. Já začal uzlovat. Postav a míst přibývá a v jedné kapitole, kdy se v rámci pátrání musím dozvědět genalogii jednoho rodu, můj mozek přepnul do úsporného režimu, kdy oči sice pořád čtou, ale on zajišťuje dál jen základní životní funkce, nebo v lepším případě, se zabývá nějakou jinou myšlenkou. Z této letargie mě probrala jen zničeho nic věta že: \"John padl\"(...sakra, kdo to je?), a pak něco o počtu něčích dětí a tuším asi čtrnácti vnoučatech a několika pravnoučatech. Ta mě popravdě dost vyděsila s tím, že je začnou opět všechny vyjmenovávat a já už vůbec nebudu vědět, koho znám a koho ne. V té souvislosti se mi vybavovala scéna z divadelní hry Němý Bobeš, kde sklerotický a popletený hrabě všechny zdraví: \"Vítejte v Grünbachu\", a to i několikrát za sebou, aniž by si to pamatoval a taky moc nevěděl kdo je kdo, a i když slyšel, tak neudržel. Ani kapitola, kde se vysvětluje po právnické stránce znění nově schváleného zákona, a rozdíly oproti původnímu a kdy se zúčastnění opětovně ujišťují, jestli si rozumí, mi rovněž moc radosti neudělala. Připadal jsem si při tom výkladu, jako nepříliš úspěšný frekventant pomocné školy. Sice jsem pochopil, že v tom bude zakopaný pes a že to má význam pro další děj, ale přesný onen rozdíl, který se tam doslovně popisuje, jsem ale nakonec nepostihl. Buď jsem ho v tom slovíčkaření přehlédl, nebo jsem prostě...ale co, život jde dál. Pak zase přišla pasáž, která mě bavila. Zpřetrhané nitky jsem dokázal nějak navázat a trochu dohnat to, co jsem před tím prošvihnul. Konec mi ale zase nějak trošku protekl mezi prsty, i když kdo, kdy a snad i plně proč, jsem pochopil.
V celku to není špatné a je to psáno vtipně. Když to srovnám se Ságou rodu Forsytů, kdy jsem se v postavách doslova topil, a kde jsem pochopil až po hodně dlouhé době kdo ke komu patří, a které jsem dal v návalu euforie, že jsem to dočetl, tři hvězdy (minimálně jedena patří mě za statečnost) a ještě nádavkem vynesl, jak nějaký masochista, něco v tom smyslu, že si přečtu i další díl (ani omylem!), tak tohle je lepší. Bohužel na čtyři to tahle kniha u mě nedotáhla, ale na rozdíl od Ságy, tady si další nějaké pokračování, s touto dvojicí hlavních protagonistů, v budoucnu asi přeci jen přečtu...možná.
Dobré tři hvězdy.
Při hodnocení této knihy jsem trochu na rozpacích. Příběh je o partě lidí pracujících na průzkumném dole, kde hledají nějakou rudu, aby se zde po té zřejmě mohlo těžit, pokud se naleziště a jeho mocnost potvrdí. Bohužel mě osobně se pravděpodobně celý obsah knihy vytěžit nepodařilo. Má četba by se právě k takovému průzkumnému dolu dala přirovnat. Rozhodně jsem na rudu narazil, jenže všechny známky ukazují, že mocnost tohoto naleziště je větší, jenže já nemám buď vybavení, nebo správný směr a tudíž zůstává tedy jen tušeno. Jinými slovy. Některé věci a děje zůstali v knize pro mne nezodpovězeny a některé zase neuzavřeny. Postavy mezi sebou komunikující mi občas připadali, že ovládají i jakousi telepatii, kterou hojně využívají, a do placu nahlas pouští jen sem tam nějakou větu, což pak seřazeno za sebou, mi moc smyslu nedávalo. Prostě občas mi ty dialogy připadaly: jeden o koze, druhý o voze. Evidentně si ale ty postavy rozumí, takže chyba bude spíše v mé schopnosti to pochopit.
No každopádně za to, co se mi pochopit (vytěžit) podařilo, dávám tři hvězdy.
Tato kniha se mi dostala do ruky po více jak patnácti letech. Už tehdy jsem si jí ohodnotil jak velmi zajímavou a léta na tomto mém vysvědčení nic neubrala. I když jsou popisované zážitky už poněkud zaprášeny a leckteré věci rozhodně nelze považovat i v současnosti za aktuální, stále nás tato kniha zanese, prostřednictvím autorova vyprávění, do i dnes exotického koutu a to na Cejlon. Autor tam v rámci pracovních povinností prožil mnoho zajímavých, vtipných, nebezpečných a i dost drsných okamžiků, které se mu zdařile podařilo vylíčit. Popisování onoho, pro středoevropana naprosto zničujícího podnebí, kterému se prostě musí přizpůsobit, nebo rychle zase odjet, pokud to nemá skončit újmou na zdraví či životě, je opravdu sugestivní. Dále pak se dozvídáme o každodenním doslova boji s džunglí, která vše co zůstane jen krátkou dobu opuštěno, nebo neudržováno, vše zpět pohltí a v neposlední řadě o neustálém obtěžování obrovským množstvím dotěrného hmyzu, který přenáší i nebezpečné nemoci. Člověk zde pak musí být také neustále ve střehu před životu nebezpečnými a velmi četnými hady, škorpióny, stonožkami a další různou "havětí" a v moři zase žraloky. Běžný život rozhodně nezpříjemňují ani opice a papoušci, nebezpeční jsou divocí sloni a buvoli, ale i toulaví psi. Prostě strasti člověka, kterého práce zavála do míst, kde i ulehnutí do postele má svá potenciální nebezpečí, že ono lože bude sdílet i s něčím jiným a ne zrovna přítulným a přátelským.
Velmi dobré čtyři hvězdy.
Slibný rozjezd, zvlášť když jedna z hlavních postav je z J. Hradce, ale pak to nějak ztratilo šmrnc. Ne že by to byla úplná nuda, ale přeci jen z toho počátečního zajímavého děje se postupně stávají jen zajímavé momenty. Tak nějak mám pocit, že mi ten příběh protekl mezi prsty. Dávám tři hvězdy, což není v kontextu k ostatním hodnocením žádné zklamání, ale na druhou stranu z třech dosud čtených knih od tohoto autora, ta nejhůře hodnocená.
Se jménem Antonína Mrkose jsem se setkal už v knížce S. Bártla Tady končí svět, kde se o něm autor zmiňuje a zároveň se s ním na nejjižnějším kontinentu setkává. V knize V zajetí ledu a hvězd, která je jemu věnována, se o tomto našem astronomovi dozvídáme mnohem více. Zatímco ve výše jmenované Bartlově knize a Smullově Ledové knize se podíváme do Antarktidy prostřednictvím zážitků obou autorů pouze jen na několik dní, kdy tam přijíždějí jako novináři a vlastně tak nějak jako turisté, u této knihy je to jinak. Antonín Jakeš nám popisuje dvaceti měsíční zážitky Antonína Mrkose, od příprav k odjezdu, cestu, ubytování a práci vědce na stanici Mirnyj včetně přezimování a vůbec život v těchto neuvěřitelně těžkých a odloučených podmínkách. Vrcholem pak je jeho cesta v konvoji do stanice Vostok, kde rozhodně o dramatické situace nebyla nouze a které se nezúčastnil, jen jako pasažér, ale aktivně jako řidič a navigátor. Popisování klimatických podmínek panujících na této stanici je něco, co vás v parných dnech spolehlivě ochladí a v zimě donutí si určitě udělat hrnek čaje a při čtení ho pěkně horký usrkávat.
Samotný závěr knihy je pak věnován vědcovu působení v jižních Čechách na Kleti a jeho další práci.
Závěr: Původně jsem chtěl dát čtyři hvězdy. Autor přeci jen neopomíná čtenáře čas od času politicky osvítit a rovněž ta někdy až trochu komicky vyznívající fascinace sovětským člověkem ve smyslu: sovětský člověk = skvělý člověk, není to co by hvězdu přidávalo. Ale zase na druhou stranu proč ne. Zde navázaná a kritickými chvílemi prověřená přátelství, mají bezesporu svou nemalou hodnotu. V těchto podmínkách právě ty dobré lidské vlastnosti kolikrát rozhodují o přežití samotného polárníka, nebo jeho druhů a z které strany železné opony zrovna pomoc přichází, tak na to se tu nehraje. Potud zdůvodnění čtyř hvězd. Jenže já dávám nakonec pět a to za onu hlavní postavu, kterou autor zde popsal, za Antonína Mrkose.
Toť vše.
Ve třetím dílu pokračuje odklon od původních husitských ideí. Dochází sice k pokusu o jakési obrození stvrzeném smlouvami, ale k jejich naplnění chybí vůle. Půtky ve jménu toho správného výkladu Písma svatého se vedou dál, ale jejich hlavním cílem je především kořist a moc. Neustálé plenění se projevuje tak, že některé části země jsou pusté, protože lid se buď přidal na válčící strnu, nebo odtáhl do relativně bezpečnějších míst a nebo byl vyhlazen či zahynul na následky neustálého živoření.
V závěru knihy se objevuje na scéně v plné síle postava, která učiní přítrž neustálým půtkám a zajistí sjednocení a tím i konečně mír. Tou postavou je Jiřík z Poděbrad.
Po dočtení celé trilogie si myslím, že čas od času objevující se informace, mající v některých podání až varující charakter, že naše země je jedna z nejateističtější na světě, pro mě rozhodně nemá žádný tragický význam, spíše naopak.
No jo, to se mi to teďkom mluví ale byly doby, kdyby mě za tohle už asi pěkně hřála hranice...
Poněkud rozvláčnější, ale zároveň i vtipné. Celkem jsem si dobře početl.
Zajímavá exkurze na Dálný východ na řeku Amur, do více jak sto let vzdálené historie. Při této knize mi tak občas problikla podobnost s knihou Kladivo na čarodějnice, kde se také jako v tomto příběhu, objevuje bezcharakterní jednání jedinců, těžících ze strachu, prostoty a naivity místního obyvatelstva.
Čtivě zachycené období jednoho moravského městečka a života jeho obyvatel v období okupace až do konce roku 1945.
...ale jo, docela dobrá knížka. Ne že by mne pohltila, ale rozhodně jsem se u ní nenudil.
...ale tohle je sakra dobrá knížka. Začátek trochu pozvolnější, ale jak zvednou kotvy, tak to začne houstnout.
No...přečetl jsem Měsíční zahrady a Dům mrtvých...a čekal, kdy se ve mě probudí to vesměs všeobecné nadšení...a nic. Postav jak brablenců. Možná, až budu velký, tak to zkusím ještě jednou a prokoušu se dál, ale zatím do toho nejdu.
Problém této knihy je v tom, že se nabízí, ať už díky anotaci, nebo prostě spontánně, to srovnání se Švejkem. Sám jsem se tomu nevyhnul a právě v onom srovnávání to knize dost ubližuje. Švejkovi jsem dal čtyři hvězdy a tak abych dodržel nějakou odstupňovanost, dávám tomuto příběhu tři, byť neznat Haškova hrdinu, dám nejspíš čtyři.
Prostě za tři hvězdy, které k těm čtyřem nemají vůbec daleko.
Možná až překvapivě to nebylo vůbec špatné. Ano, je to budovatelský román, ale nechybí mu i značná míra realističnosti.
Čtyři hvězdy.
Kniha svou vypovídající hodnotu o II. světové válce, byť přes propagandistický podtón, zaměřující se na: voják a straník zároveň = mnohem lepší voják/člověk, bezpochyby má. Je zde popisováno ono rozčarování z počátečního vývoje války, kdy Rudá armáda šla od porážky k porážce a byla zatlačena hluboko do vnitrozemí a následně se na osudech hlavní postavy Sincova zaměřuje, na ono opravdu heroické vzepjetí, celého národa (národů) Sovětského svazu, které dokázalo zvrátit, za takřka již kritické situace, průběh války. I tyto úspěchy však, až do konce tohoto konfliktu, stály ještě mnoho lidských životů a předpokládám, že mimo jiné i o tom budou i další pokračování této knihy.