milan3144 komentáře u knih
Příběh jednoho vojáka je zpracován dokumentárním způsobem, za jistě značné trpělivosti a úsilí autora. Je doprovázen opravdu velmi bohatou fotografickou přílohou, zahrnující nejen dobové fotografie osob a míst, ale i artefaktů, dokumentů a korespondence. Ta je v závěru na protilehlé straně originálu i přepsána a to z deníku Adolfa Kunčara, ústřední postavy této knihy. Autor v rámci popisu života A. Kunčara a jeho putováním po vojenských posádkách, čtenáře v kostce seznámí i s mezinárodní situací v předvečer Velké války s návazností na situaci v monarchii. Po jejím vypuknutí je zde také věnován prostor popisu situace na frontách. Zde se vloudil do vydání i jakýsi šotek, který vložil jeden odstavec do knihy dvakrát a to na stranách 225 a 243. Kuriózní je, že se liší posledním slovem a absencí slov v závorce a je zřejmé, že na straně 243 být nemá. To ovšem neovlivnilo mé hodnocení.
Závěrem: Knihu dozajista maximálně ocení ti, kteří najdou nějakou bližší spojitost s osobou Adolfa Kunčara, nebo ti, kterým informace zde získané, pomohou v nějakém širším bádání. Moje hodnocení jsou dobré tři hvězdy.
Alak šak neboli Aljaška. Tam čtenáře zavádí tato kniha, kterou bych žánrem a jazykem vyprávění přirovnal k předválečným Rodokapsům. Zpočátku tu máme tři hlavní postavy, které své dobrodružství počínají při nalodění v přístavu na parník a jejich cílem je právě Aljaška. Tato skupina hlavních aktérů se postupně ještě rozšíří o více či méně důležité další postavy. Ovšem hlavním jejich kritériem, tak jak to v rodokapsech při dobrodružných soubojích dobra se zlem bývá, je smysl pro čest, přátelství se všemi stejně smýšlejícími a gentlemanské vystupování a to i v drsných podmínkách zlatokopeckých osad a táborů. Pokud tito hrdinové nemohou něco udělat, nebo to prostě nemají v plánu, odpovídají: "Nikoliv, nemohu toto učiniti..." a pokud je přírodní živly, nebo proradní zlosynové dokáží dostat do spravedlivé varu, jadrně zaklejí: "...zpropadeně" nebo "...proklatě". Hned jsem si vzpomněl, jak mi tuhle na dvoře ujely nohy na mokré trávě, já se natáhnul do mokra a ještě se bacil do brňavky o zahradní stůl. Přesně tato slova mi chyběla k vyjádření té mrzuté situace a já se nechal unést a vypustil zcela jiná, ne tak ladná. Už se to nestane. Slibuji.
Ale zpět k ději kdy vyloděním začíná jejich severské dobrodružství a strastiplná cesta, s mnoha dalšími souputníky, přes Chilkootský průsmyk, pak jezera a po nebezpečném Yukonu až do Dawsonu. Tuto cestu jsem již absolvoval s knihou Petra Hanzlíka "Po Yukonu na Aljašku" a tak jsem tu už byl jako doma, a jen jsem si na mapách připomínal hlavní body cesty a to především strašně náročný výstup do onoho průsmyku, jezera Lidemanovo a Bennettovo a pak nebezpečné peřeje na Yukonu Bílý kůň a Pět prstů. Samozřejmě v Dawsonu pouť ani dobrudružství hlavních hrdinů nekončí, ale to už nebudu prozrazovat. Jen je třeba počítat se situacemi, které se stávají náhle, nečekaně a zažijete tolik málo pravděpodobných náhod, že už věřím, že vyhraju ve sportce první cenu.
A teď přemýšlím, kolikero hvězd mám tomuto dílu zpropadeně přiřknouti. Proklatě! Mám dáti tři? Nebo čtyři? Čtyři? Nikoli, to nemohu učiniti! Jsa již na pevno rozhodnut, dávám tři hvězdy a k tomu unci zlata navrch a hej barmane, nalij whisku pro všechny...
Tato kniha má několik, vzájemně se prolínajících rovin. A to zeměpisnou a přírodovědnou, dále historickou a v neposlední řadě i propagandisticky agitační.
Z Krasnojarsku se s autorem přesuneme do města Kyzyl, kde Jenisej vzniká soutokem Malého a Velkého Jeniseje, a odtud se budeme pohybovat po jeho proudu na sever. Tato rovina mě vcelku bavila, ač nemohu si pomoct, autor rozhodně není nějakým strhujícím vypravěčem. Díky internetovým mapám a v nich vloženým fotografiím, se jedná o zajímavou "čtenářskou" plavbu. Rozhodně zajímavé byly i cesty proti proudům přítoků Jeniseje jakož jsou Angara a obě Tunguzky. Při té příležitosti, když jsem byl kousek odtud, jsme se mrknul i jak to dnes vypadá na místě dopadu Tunguzského meteoritu.
Rovina historická, byla pro mne přece jen méně záživná, ale cením si toho, že autor se snažil o komplexní záběr informací o této řece.
Bylo by asi naivní, aby člověk od knihy vydané v této době, nenašel žádné agitační a propagandistické informace a myšlenky. Čekal jsem je a taky tu jsou. Je to obraz té doby a společnosti a pronikají do všech rovin. Od srovnání dob za cara a dnes (v době této knihy), tak v popisů přírodního "nevyčerpatelného" bohatství, které se bude těžit ještě lépe a intenzivněji pro blaho všech. I z toho se dají udělat závěry, ale většinou ne ty ke kterým nás autor směruje. Na Jeniseji byli ve vyhnanství jak Lenin, tak Stalin a tak si užijeme i notnou dávku kultovního opěvování obou jmenovaných. V případě Lenina to má nádech až cimrmanovského humoru, kdy ať dělal co dělal, vždy v tom vynikal. U Stalina je to podobné, ale s tím rozdílem, že je znát, že Lenin je nedotknutelně nejvýš, ale Stalin je s takovým náskokem druhý před dalšími, že se tito dva vznáší nad celou společností v nábožných a úctu si vynucujících výšinách.
Za ten prostor a způsob agitace dávám bod dolů, ačkoliv jsem ho očekával a druhý za ten podle mě, poněkud suchopárný způsob psaní. Jinak ale v celku dobré.
Tři hvězdy.
Vývoj za 1. světové války na všech bojištích takřka den po dni. Zpracováno do krátkých popisů věnující se situaci na frontách, taktice vojsk a jejich velitelů, vnitřnímu dění v zúčastněných státech a částečně i výzbroji. Doplněno velkým množstvím dobových fotografií a plánky.
Přehledné čtyři hvězdy.
Poněkud těžké čtení. Živelnost vyprávění a podivná konstrukce vět, kdy jim chybí taková ta učesanost a ladnost, činí z tohoto příběhu hůře čitelnou knihu. Někdy jsem se musel vrátit na začátek, tak jak už bylo napsáno přede mnou (jiné vydání z roku 1990), abych smysl věty, nebo vět pochopil. Nicméně zajímavé informace kniha určitě přináší, zvláště pak proto, že je zde zprostředkováno svědectví přímého účastníka.
Nechybí ani fotografická příloha.
Tři dobré hvězdy.
Kniha o nedopatření nedorozumění a podlosti a také o kořalce. O potocích kořalky, které se všichni oddávají a která vše výše zmíněné jen znásobuje. Obraz o životě v zapadlé vesničce v tajze, která v Šiškovově podání má místy až tragikomický nádech.
Ne úplně jasné, ale přeci jen čtyři hvězdy.
Ani to, že je tato kniha napsána "pouze" na motivy skutečných událostí, mé hodnocení nedokázalo snížit, byť kdyby byla zcela podle skutečných událostí, byl by i tak už dost silný dojem ještě umocněn. Už při hodnocení nějaké jiné knihy jsem napsal, že někteří autoři potřebují mnoho slov, mnoho vět, a ne vždy je to na škodu, aby dokázali navodit atmosféru, vtáhnout do děje. U některých, a je to zrovna tento případ, je forma vcelku úsporná a přes to si nepřipadám nikterak ochuzen o dramatičnost ani popisnost a atmosféru silného příběhu.
Včera jsem začal a dneska dočetl. Čte se samo a já dávám zasloužených pět hvězd.
Dodatek: snad mě nyní nečeká karanténa, nebo pozvánka na hrad. I když my co čteme se snad i s tou karanténou nějak popereme snáz.
Dodatek dodatku: doufám, že za nějaký čas toto nebude dávat lidem smysl.
Poušť, nesnesitelné horko, žízeň a vojenský dril. To čeká mladého Čecha v pouštní pevnosti. A nejen to. Celkově to vůbec není špatné, ale nemohu si pomoct, autor jakoby vždy, když se má hlavní děj rozběhnout a začne být zajímavějším, nás přesune buď na jiné místo s jinými postavami, nebo postavy zůstanou stejné, ale změní se čas. Toto prolínání a vrstvení a následné zase navazování, na mě v tomto podání působilo značně rušivě a k poměru oné hlavní a nesporně zajímavější dějové linii, je těmto odbočkám věnováno hodně prostoru. Navíc ani mi při dočtení nepřipadalo, že jsou nějak zvlášť důležité.
Trochu zklamání, ale jinak dobré tři hvězdy.
Zajímavý popis vybraných a chronologicky uspořádaných událostí za II. sv. války, tykajících se severní zásobovací cesty a bojů o ni jak na moři, tak na pevnině. Kniha mimo jiné ukazuje, že mimo všeobecně známých, velkých bitev, se události za války odehrávaly i díky méně známým, a rozsahem menším operacím, které ovšem měly na celkový vývoj nemalý dopad.
Předmluva knihy, Dr.Ing. Miloš Šedivý:
...Tato kniha nepředstavuje uhlazené uměle vyšperkované literární dílo. Jedná se o reálný popis skutečných událostí, které nejsou zprostředkovaně upravené či ideologicky přikrášlené třetí osobou - profesionálním spisovatelem. Z našeho pohledu se však jedná o velmi cenné dobové svědectví, které jsem se maximálně poctivě snažil zobrazit a uchovat. S výroky autora či jeho názory je mnohdy možné polemizovat, nicméně při našich besedách Sergej Makarovič s neústupností starého poctivého vojáka neustále dokazoval, že si za nimi pevně stojí. Nemusíme s ním vždy a ve všem souhlasit, buďme však rádi, že ho v necenzurované a autentické podobě můžeme vyslechnout...
Sergej Makarovič Kramarenko - Hlava VIII Záloha - Zasloužený odpočinek:
...Objevilo se mnoho dohadů, nesmyslů a bulvárních lží. S vypuštěným džinem ze staré pavučinami opletené lahve spatřilo světlo světa tolik prachu, špíny a bláta, že naši potomci budou ještě dlouhá léta zkoumat, co je pravda a co lež. Vždyť stokrát opakovaná lež se během času stává pravdou a historii vždy píší vítězové. A my jsme studenou válku prohráli...
Diego Fernando Zampini - Příloha II - První stíhací eso korejské války:
V životě se může stát, že člověk po delší době zjistí, že mu doma leží neopracovaný diamant. Nezajímavý, nevzhledný kámen dlouho uniká pozornosti, ale po vybroušení zazáří všemi barvami duhy. Podobně je to i s historickým poznáním. Mnohá neustále opakovaná neověřená tvrzení se v průběhu času prakticky stávají nezpochybnitelnými historickými fakty a ostatní, i když pravdivá, skromně ustupují do pozadí...
Rozhodně, především pro ty co se zajímají o vojenské letectví, stojí kniha za přečtení. Už jen z toho důvodu, že informací o konfliktu v Korei z této strany není mnoho. Cenné osobní svědectví účastníka bojů, s určitým vhledem do způsobu chápání a jednání nejen autora ale i celého národa.
Při čtení jsem se i zasmál. Především při "daru" severokorejského nejvyššího představitele v době konfliktu ruským pilotům a pak za velice sofistikovanou a úspěšnou přistávací pomůcku, kterou měli iráčtí piloti na jednom letišti. Kdo četl určitě ví... :-D
Pět hvězd.
Poněkud jiný pohled na, v dnešní době někdy zjednodušeně prezentovanou, až téměř bájnou, armádu československých legionářů v Rusku. Zachycuje přijímání legií obyvatelstvem, které se měnilo od místa k místu, tak i v průběhu času. Někdy byli vítáni s úsměvem a radostí, někde s nevraživostí a slzami. Někde jako osvoboditele, jinde jako okupanty. U autora je sice zcela zřejmé "za koho kope", pro koho má sympatie, ale na druhou stranu vychází, tato kniha, z jeho vlastních prožitků a zkušeností.
Zatím je tato kniha jediná, kterou jsem o Ruských legií přečetl a mám v plánu další, kde ty sympatie s nově vznikajícím pořádkem zastoupeny určitě nebudou, ale v této mě zaujaly, mimo jiné, dvě věci.
V první jsem se vlastně spíše utvrdil. Jedná se o vznik 1. československého armádního sboru za II. sv. války. Myslím, že právě i role legií sehrála při jeho vzniku, respektive přijetí Čechoslováků v Sovětském svazu po Mnichově, určitou negativní roli. Vždyť z pohledu jejich, Rusů, jsou zde zase "TI", co jsme jim už jednou zbraně dali a pak bojovali proti nám.
Druhá věc je existence, v této dobrovolnické armádě, jakéhosi voleného orgánu, až snad samosprávy, která revidovala některé velením vydané rozkazy a někdy, po usnesení, vydávala i rozkazy sama. To mi připadá v jakékoliv armádní struktuře, přinejmenším kuriózní. Skutečnost, že přes tuto schopnost, nebo-li moc, nedocházelo k ještě rozsáhlejším odmítání poslušnosti, mě přesvědčuje, že se nad tím vším vznášela skutečná, pro většinu společná, vlastenecká idea, která nebyla jen prázdným slovem. To že tato "demokratizace" byla později zrušena, je myslím také určitým signálem, že se idea časem rozplynula a musel nastoupit disciplína, bez hlasování.
Čtyři hvězdy.
Ústředním motivem této knihy, je skon první předsedkyně a zakladatelky družstva. Osoby které se na oficiální úrovni dostává uznání a pocty, ovšem v té neoficiální rovině, v osobním životě, to co se týče sympatií rozhodně nevyhrává. A dokonce příliš ani ve své rodině. Druhým hlavním dějovým pilířem, je osoba mladého, teprve pouze několik měsíců ve funkci ustanoveného předsedy, který do družstva, jako třetí v pořadí, přichází z výzkumného ústavu, bohatě vybaven zemědělskou teorií. Právě díky onomu úmrtí pak zjišťuje, že se nejen musí naučit skloubit onu teorii a praxi, ale že především musí poznat samotné lidi a pokusit si, i díky věcem z minulosti, poskládat obraz přítomnosti. A tak se může pomalu rozvíjet příběh, jehož kořeny sahají několik desítek let zpět, až po tu v knize současnost, o zášti, pokrytectví, nenávisti, frustraci, ale třeba i nenaplněné lásce, tvrdohlavosti a urputnosti.
Není to žádná agitka. Snad jedině v tom smyslu, že je to příběh z "té" doby, ale rozdělení na "hodní" v družstvu a "zlí" kulaci mimo, tady takhle postaven není.
Nechybělo mnoho a dal bych pět hvězd. Nakonec zůstávám na čtyřech.
Dostal jsem chuť na nějakou detektivku a z nostalgie, jako připomenutí svých junných let, kdy jsem cestou ze školy kolem stánku PNS sváděl vnitřní boj, zda ulehčit své peněžence od kapesného za Ábíčko, Ohníček, Pionýrskou stezku či jiný časopis, nebo sáhnout hlouběji a vyndat osm kaček a pořídit si detektivku Magnet.
Jestli jsem tuto někdy už četl si nevybavuji, ale zcela určitě v knihovně byla. Co se týče samotného hodnocení, tak strhující to rozhodně nebylo, ale na druhou stranu můj detektivkový apetit to dokázalo zase na čas ukojit.
Tři hvězdy.
Střet dvou armád na Filipínách a to Japonské a Americké, byl střetem nejen dvou vojenských uskupení, ale i dvou zcela odlišných kultur, které vyznávají často zcela odlišné hodnotové žebříčky. V knize je i trošku poodhalena z čeho pramenila krutost japonských vojáků, které se vůči svému protivníkovi dopouštěli. Jedna z věcí, kterou ale obě armády měli společné, je smýšlení o nepříteli jako o podřadných lidských stvořeních. V americkém případě to bylo v přesvědčení, že Japonci jsou zaostalí nejen jako lidské etnikum, ale i ve všech technických oblastech. Naproti tomu Japonci byli přesvědčeni o vyvolenosti svého národa a nadřazenosti svého národa nad všemi ostatními.
Popisovaný příběh se skutečně stal a je doplněn na deskách mapkami a v závěru fotografiemi. Opět jedna z knih, která nám ukazuje, čeho všeho jsme jako lidé schopni se dopouštět a na druhé straně, co všechno dokázali ti šťastnější přežít.
Ačkoliv je kniha vydaná v roce 1994, je jí takřka zcela ponechán původní jazyk jejího sepsání, a to roku 1918. V dnešní době tak na člověka dýchnou nejen dobrodružné události party trempů toulajících se Amerikou ve které jsou i dva Češi, ale díky onomu, z dnešního pohledu již zastaralému použitému slohu, i doba vzniku této knihy. To je na jedné straně plusem, ale na druhé straně jsem se nemohl občas zbavit pocitu (a to nejen díky slohu) ze čtení šestákové literatury.
V celku ale hodnotím za lepší tři hvězdy, což není pro mě nijak špatné čtení.
Moje třetí kniha od pana Hanzlíka a musím říci, že jeho způsob vyprávění a podávání informací je mi velice blízký. Autor ve všech třech (prozatím) čtených knížkách popisuje skvělým způsobem přírodu, zážitky, obyvatele a jejich život a to i s humorným nádechem. V jeho knihách se poutavou formou dozvíme nejen něco o současnosti navštívených dalekých krajů (současnost myšleno v době expedice), tak i něco z jejich historie. A právě Kolyma se v tomto pouští ještě dál. Autor se zde, na pozadí jeho expediční výpravy na tuto řeku, snaží zasadit nejen tuto část Ruska, ale celou onu rozlehlou zemi do náležitých historických, mezinárodních a politickoekonomických kontextů. Poukazuje na souvislosti a historické milníky této země, které jsou v dnešní domě záměrně opomíjeny, přehlíženy, dokonce opovrhovány, nebo v lepším případě brány jako samozřejmost.
Tato útlá knížka rozhodně nemá ambice stát se nějakou podrobnou historickou analýzou vývoje Ruska. Ovšem obraz, který je zde předkládán, se poměrně značně liší od oficiálního obrazu, který pomáhá malovat i Česká republika, jakožto součást hodného a spravedlivého západního světa. Přitom autora rozhodně nelze podezírat z horování pro časy minulé, nebo z nějaké nostalgie. Popisuje pouze to, co na svých cestách vidí a co slyší od lidí, s nimiž se potkává a to vše bez příkras jakékoliv ideologie ať už minulé, nebo té současné. Jsou to prostě úvahy, myšlenky a zkušenosti cestovatele, který má možnost srovnání života lidí a míst v průběhu doby.
Doufám, že se mi podaří sehnat všechny knihy od pana Hanzlíka a budu moci jeho prostřednictvím navštívit další vzdálené kraje.
Jo a až zase zajdu v Jarošovské do řeznictví pana Štěrby, zeptám se, jestli nemají nějaký ten šrůtek "kolymského" uzeného :-)
A ještě jedna věc. Autor v této knize píše, že je jeho poslední. Rád bych se přidal k určitě nemalé části čtenářů jeho knih, kteří by byli rádi, aby ta jeho poslední byla ještě v nedohlednu a my se mohli těšit na nějaké další, co přijdou ještě před ní.
Pěkně vyprávěný příběh, ve kterém se postupně odkrývají skryté pohnutky a shody okolností, které nakonec vyusťují v onu tragickou událost v názvu knihy.
Druhý díl nás po skončení války zavede do časů, kdy se rodilo Československo. Ačkoliv je zde znát dobová poplatnost, kdy se tato doba prezentuje tak trochu jako promarnění příležitosti v nastolení zcela nového, v Rusku se inspirujícího řádu, jsou tu předkládány i jiné aspekty, které hrály roli v dnes často poněkud zidealizované době. Čekal jsem ovšem, že ta masáž bude mít větší prostor a toto mé očekávání se částečně plnilo jen v první půli knihy.
V tomto, tak jako v předchozím díle, se postupně hlavními postavami stávají opět děti, tentokrát již vnuci a vnučky původních dvojic. Dostáváme se tak o generaci dál a i okruh postav se rozšíří. Příběh rodin dál ukazuje dva odlišné světy, které se každý po svém snaží vyrovnat s dobou, přinášející hospodářskou krizi a následně i vzedmutí nacionalismu a fašismu v Německu, Itálii a i v jiných státech. V druhé půli se dostává v rámci událostí v pohraničí ke slovu i akčnější rovina příběhu.
První díl končí na sklonku Velké války. Druhý díl opouštíme ve chvíli, kdy svět již nezadržitelně spěje k válce ještě mnohem šílenější, fanatičtější a krvavější...
A to si říkáme Homo sapiens sapiens...
Obrázek z našich dějin. Příběh o zločinu, trestu, mstě, právu, bezpráví, spravedlnosti a intrikách. O tom, že když si páni něco vyřizovali, doplatili na to většinou zcela nevinní. Autorův styl mi vyhovuje a v plánu mám od něj další knihy.
Tuto knihu bych rozdělil na dvě části. První půlka byla pro mě velice poutavá a hodnotil bych jí za pět hvězd. Ve druhé části se ale dostává ke slovu především filozofické hledisko s apelací na nové myšlení a to na mě působilo, až jako stavění vzdušných zámků. Prostě jakmile je řeč o změně myšlení, tak začínám být obezřetný, jelikož to pak už je cesta k ideologii a tu zase dokáží využít/zneužít jen určitá vyvolená skupina lidí a ta původní myšlenka se buď vytratí, nebo je značně překroucena. Mě hodnocení druhé půlky se kolísalo mezi třemi až čtyřmi hvězdami.
Jinak mohu říci, že v knize rozebírána historie, současnost a vyhlídky lesa a to v propojení pohledů filozofických, ekonomických, ekologických a i kulturněpolitických. Prezentované závěry jsou zajímavé a v podstatě s nimi, tak jak jsou zde podány, souhlasím i když je nedokážu ani zlomkem podat tak sofistikovaně a různá propojení, která jsou zde popisovaná, byla mnou spíše jen tušená, než zjevná. Ovšem odborník nejsem a tak si dokážu představit, že podobně kladně bych hodnotil třeba i knihu méně kritickou k dnešním stavu lesů. Už jen z toho důvodu, že ta změna pokud se děje (mám na mysli k lepšímu) není otázka nějakých dnů, nebo týdnů a výsledek pak přesahuje délku lidského života.
V podstatě mohu napsat, že příklon k této knize je hlavně intuitivní, než aby měl hlavní oporu v mém vědění.
Každopádně to, že hlavním slovem celého našeho fungování je ekonomika/efektivita, měřítkem úspěchu je zisk a měřítkem zisku jsou finance, a že tohle je cesta k sebezničení, tak to je zrovna myšlenka, která se ve mě formovala už mnohem dříve, než jsem si tuto knížku přečetl. Vždyť ono vštěpování, že co je neefektivní je nedobré/špatné, je třeba dobře vidět například tak obyčejné věci, jako jsou vratné skleněné obaly na nealkoholické nápoje. Výrobci od nich ustoupili z důvodů vyšších celkových nákladů z důvodů logistiky svozu čištění atd. To by museli promítnout do ceny a tak by v konkurenčním prostředí, kde by ostatní výrobci využívající efektivnější/ziskovější PET lahve, neměli tito zastánci skla mnoho šancí.
Výsledek vidíme. Efektivních levných plastů je všude kolem nás neuvěřitelně mnoho a recyklace, ve chvíli kdy doslouží/poslouží (a to jde u některých plastových sortimentů v pravdě jen o jepičí život), je poměrně náročná ne-li nemožná a z ekonomického pohledu neefektivní. Z toho pohledu pak slova o "zdravé konkurenci", která je motorem ekonomiky a tak našeho blahobytu, ale která je tím pádem postavena na principu vytěž co můžeš (jinými slovy zplundruj) a jdi za dalším ziskem, působí přinejmenším protismyslně a výraz "pokrok" pak dostává poněkud jiný význam, ve smyslu že je jím dosahováno něco vyššího a lepšího pro společnost.
Tento trend, kdy efektivita a růst je nadevše (někde jsem četl, že to má pojmenování růst růstu), nás vystavuje iluzi, že vše funguje dokonaleji, lépe a rychleji. Toto je ovšem vykoupeno takřka absencí dosažitelných rezerv a tak je vše cíleně do krajností šponováno. Tím pádem se systém stává, přes svoji zdánlivě stále se zvyšující "dokonalost", čím dál tím zranitelnější. Proto si myslím, že ke zhroucení této bubliny může dojít i bez přispění nějaké globální katastrofy, ale i za mnohem lokálnější události, která odstartuje dominový efekt.
V současnosti bojujeme (my co si říkáme příslušníci vyspělých ekonomik) za svůj blahobyt, postavený na výše popsaných měřítkách a výsledky na přírodě jsou devastující.
Až bublina našeho draze vykoupeného, neustále se zvyšujícího blahobytu praskne a my začneme bojovat o holé přežití v té nejzákladnější formě, kdy bude platit člověk člověku vlkem, zřejmě zničíme i ten zbytek co zůstal.
No, dostala jsem se od lesa poněkud jinam, ale tahle kniha ve mě tyto souvislosti vyvolává a zároveň je i z části popisuje.
Někde jsem četl něco v tom smyslu, že nejreálněji vidí svět kolem sebe pesimisté... No já tento trudokomentář zakončím tím, že pokud na základě pesimismu budou viděny chyby, které můžeme napravit, tak s tím taky můžeme něco udělat. Být optimistou až do samotného konce s přesvědčením "že ono se to nějak urovná" a neudělat nic, je určitě možné pokládat za šťastnou povahu, ale určitě ne za šťastný osud. Možnost něco změnit leží na nás. Je třeba více v tomto ohledu používat zájmeno "my" a "já". Pokud budeme jen spoléhat na "oni", tak se to vůbec nemusí podařit.
I přes veškerou mou skepsi doufám, že naděje je a že ty všechny "JÁ", které budou pro to něco chtít udělat, se spojí do jednoho velkého "MY" a tím pádem pak "ONI" se budou muset přidat, nebo kapitulovat.
Snad to nezní příliš revolučně a nevzbuzuje dojem, že nabádám lidi k připoutávání se ke stromům. Ne, to rozhodně ne. Spíš bude lepší, když tyhle moje plky zapomenete a přečtete si tuhle knížku, nebo nějakou jinou na podobné téma. V našich rukou toho leží víc, než by se na první pohled zdálo.
Dávám celkově pět hvězd především za tu první půlku a ač nepřijímám vše co je v knize prezentováno bez výhrad, tak rozhodně jsem rád, že jsem si ji přečetl.
Howgh